Otazník

Otazník (?) je interpunkční znaménko, které se používá pro ukončení věty tázací. V česky psaném textu se dle normy ČSN připojuje k předcházejícímu slovu bez mezery;^[1] ve francouzštině se od něj odděluje úzkou nepřerušující mezerou (resp. správně typograficky slabou spacií).

Otazník se jako interpunkční znaménko používá od středověku.^[2] Jejich dnešní podoba se však ustálila až s nástupem knihtisku a typografie. Původ dnešní podoby otazníku je kladen do Anglie 16. století. Historici typografie se většinou kloní k názoru, že otazník vznikl z latinského slova quaestio (otázka), které se původně na konci otázek zkracovalo na „Qo.“, přičemž sázením „Q“ a „o“ z jednoho tiskařského typu se postupně vyvinul dnešní znak.^[3]

V češtině je začátek používání otazníku a dalších interpunkčních znamének spojen zhruba s nástupem bratrského pravopisu. Obrozenci a jazykoví brusiči ještě v 1. polovině 19. století interpunkci nevěnovali pozornost. Martin Hattala v roce 1857 napsal pravděpodobně první komplexnější pojednání o dělidlech, v němž „znak otázkový“ (?) spolu se „znakem podivení“ (!) zařadil mezi „znamení hlasoměnná“.^[4] Ostatní autoři tento výklad příliš nereflektovali, například druhé vydání matičního Brusu zmiňuje jen čárku a středník a třetí vydání navíc jen tečku.^[5] František Bartoš v 1. vydání své Skladby roku 1878 podobně rozlišuje dělidla na ta, která označují části vět, a ta, která označují přízvuk vět (otazník a vykřičník).^[5]

(c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Pro použití otazníku v souvětí je rozhodující forma hlavní věty souvětí, tj. otazník se nepíše za souvětím, kde je otázka citována formou vedlejší věty: Chtěl bych se zeptat, kdy se vrátíš. Jiným případem je ale použití věty uvozovací: Zeptal jsem se: „Kdy se vrátíš?“

Na konci expresivně pronesených otázek může být i otazník v kombinaci s vykřičníkem nebo více otazníků (například v komiksech či neformální korespondenci).

Otazníkem je možné naznačit pochyby, případně podivení, zmatenost a podobně – v souvislém textu zpravidla otazníkem uzavřeným do závorky, tedy (?).

Otazník se někdy používá též jako zástupný znak nahrazující neznámé písmeno, číslici či celý údaj.

Ve španělštině se otazníkem označuje nejen konec otázky, ale i její začátek – za tímto účelem se používá vertikálně obrácený otazník. Začátek otázky přitom může, ale nemusí splývat se začátkem věty. Toto typografické pravidlo platí od 18. století a je dále uplatňováno v galicijštině, leónštině a v některých domorodých jazycích zemí, kde je španělština úředním jazykem (např. v indiánském jazyce nahuatl).

Arabština a další jazyky používající arabské písmo, užívají otazník obrácený horizontálně v souladu se směrem zápisu textu zprava doleva. Jiná verze horizontálně obráceného otazníku se vzácně používá i v latince pro vyjádření řečnické otázky, případně ironie. Hebrejština a jazyky zapisované hebrejským písmem oproti tomu užívají běžný, nepřevrácený latinkový otazník.

V šachové notaci se otazník (a jeho množství či kombinace s vykřičníkem) používá pro označení slabého tahu; vykřičník se používá pro označení silného tahu.

Další podoby otazníku v různých písmech a jazycích:

• Otázka
• Tázací věta

• Obrázky, zvuky či videa k tématu otazník na Wikimedia Commons
• Téma Otazník ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo otazník ve Wikislovníku
• Galerie otazník na Wikimedia Commons