Írán

Íránská islámská republika
جمهوری اسلامی ایران
Džomhúrí-je eslámí-je Írán
vlajka Íránu
vlajka
znak Íránu
znak
Hymna
Sorúd-e mellí Džomhúrí-je eslámí-je Írán
Geografie

Poloha Íránu
Poloha Íránu

Hlavní městoTeherán (تهران)
Rozloha1 648 195 km² (17. na světě)
z toho 1,6 % vodní plochy
Nejvyšší bodDamávand (5610 m n. m.)
Časové pásmo+3:30
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel87 590 873 [1] (17. na světě, 2023)
Hustota zalidnění55 ob. / km² (132. na světě)
HDI 0,780 (vysoký) (78. na světě, 2022)
Jazykperština (úřední), lúrština, turečtina, kurdština, balúčština, ázerbájdžánština, arabština, arménština
Náboženstvíšíitští muslimové 90 %, sunnitští muslimové 8 %, křesťané, židé, zoroastriáni, bahá’í, Ahl-e Hakk
Státní útvar
Státní zřízeníislámská republika
Vznik4. listopadu 1979 (islámská revoluce)
PrezidentEbráhím Raísí
Duchovní vůdceSajjid Alí Chameneí
Měnaíránský riál (IRR)
HDP/obyv. (PPP)19 942[2] USD (79. na světě, 2023)
Giniho koeficient40.9 (2019)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1364 IRN IR
MPZIR
Telefonní předvolba+98
Národní TLD.ir
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Írán (persky ایران‎), plným názvem Íránská islámská republika, dříve znám jako Persie[3], je stát nacházející se na křižovatce západní, střední a jižní Asie. Sousedí s Irákem na západě a Tureckem na severozápadě, Ázerbájdžánem, Arménií, Kaspickým mořem a Turkmenistánem na severu, Afghánistánem na východě, Pákistánem na jihovýchodě, Ománským zálivem a Perským zálivem na jihu. S téměř 90 miliony lidí na ploše 1,648 milionu km2, Írán zaujímá 17. místo na světě jak z hlediska geografické rozlohy, tak počtu obyvatel. Většinu země zaujímá Íránská náhorní plošina. Hlavním a největším městem je Teherán, v jehož metropolitní oblasti žije přibližně 16 milionů lidí; mezi další velká městská centra patří Mašhad, Isfahán, Karaj, a Šíráz.

Írán je jednou z nejstarších civilizací světa, počínaje Elamity ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem. Poprvé byl sjednocen Médy v sedmém století před naším letopočtem a svého územního vrcholu dosáhl v šestém století před naším letopočtem, kdy Kýros Veliký založil Achajmenovu říši, jednu z největších říší ve starověku. Alexandr Veliký dobyl říši ve čtvrtém století před naším letopočtem a následně byla rozdělena na několik helénistických států. Íránské povstání založilo Parthskou říši ve třetím století př. n. l., kterou ve třetím století našeho letopočtu vystřídala Sásánovská říše. Arabští muslimové dobyli region v sedmém století našeho letopočtu, což vedlo k jeho islamizaci. Írán se stal hlavním centrem islámské kultury a vzdělanosti a jeho kultura, jazyk a zvyky se rozšířily po celém muslimském světě. Řada původních íránských muslimských dynastií vládla zemi až do Seldžuckých a mongolských výbojů v 11. až 14. století. V 16. století obnovili domorodí Safavidové sjednocený íránský stát s dvanáctníckým šíitským islámem jako oficiálním náboženstvím, což znamenalo počátek moderních íránských dějin.

Za Nádira Šáha v 18. století byl Írán přední světovou velmocí, i když v 19. století ztratil značnou část území v důsledku řady konfliktů s Ruskou říší. Na počátku 20. století došlo k perské ústavní revoluci, nastolení dynastie Pahlaví a snahám o modernizaci. Pokusy znárodnit rozsáhlé zásoby fosilních paliv v zemi vedly v roce 1953 k anglo-americkému převratu. Po íránské revoluci byla v roce 1979 monarchie svržena a Rúholláh Chomejní, který se stal prvním nejvyšším vůdcem země, založil Íránskou islámskou republiku. Írán je oficiálně řízen jako islámská republika s prezidentským systémem, i když s konečnou moc má teokratický nejvyšší vůdce (rahbar), kterým je od Chomejního smrti v roce 1989 v současnosti Alí Chameneí. Íránská vláda je autoritářská a sklízí širokou kritiku za svá omezení a porušování lidských práv.

Írán je významnou střední a regionální velmocí díky svým velkým zásobám fosilních paliv, včetně druhých největších světových dodávek zemního plynu, třetím největším prokázaným zásobám ropy, své strategické poloze na asijském kontinentu, svým vojenským schopnostem, regionálnímu vlivu a svou roli jako ústředního bodu šíitského islámu na Blízkém východě a ve světě. Je zakládajícím členem Organizace spojených národů, Organizace ekonomické spolupráce, Organizace islámské spolupráce, Organizace zemí vyvážejících ropu, Šanghajské organizace pro spolupráci a členem BRICS.[4] Díky své dlouhé historii a bohatému kulturnímu odkazu je Írán domovem 27 památek světového dědictví UNESCO, což je 10. nejvyšší počet na světě, a v počtu zápisů nehmotného kulturního dědictví neboli lidských pokladů se řadí na 5. místo na světě.[5][6] Obyvatelé Íránu jsou multikulturní a tvoří je nejrůznější etnické, jazykové a náboženské skupiny.

Etymologie

Inscription of Ardeshir Babakan (ruling 224–242) in Naqsh-e Rostam
Dobře zachovaný nápis Ardašíra I. (224–242 n. l.) v Nakš-e Rustam : „Toto je postava Mazdaworshippera, pána Ardašíra, krále Íránu.“ [7]

Termín Írán („země Árijců“) pochází z středoperského Ērān, poprvé doložený nápisem ze třetího století v Nakš-e Rustam, s doprovodným parthským nápisem používajícím termín Aryān v odkazu na Iránce.[8] Termíny Ērān a Aryān jsou sklonné množné tvary genitivních podstatných jmen ēr- (střední perština) a ary- (parthština), oba pocházejí z protoíránského jazyka *arya- (ve významu „Árijec “, tj. „z Íránců“),[8][9] uznávaného jako derivát protoindoevropského jazyka *ar-yo-, což znamená „ten, kdo se (dovedně) skládá“.[10] Podle íránské mytologie pochází název země od Irádže, legendárního prince a krále.[11]

Historicky byl Írán na Západě označován jako Persie[12][13] především díky spisům řeckých historiků, kteří celý Írán označovali jako Persís ( starořecky : Περσίς; ze staroperského 𐎱𐎠𐎼𐎿 Pârsa ),[14] což znamená „země Peršanů “, zatímco Persis byla pouze jednou z provincií nacházející se na jihozápadě starověkého Íránu.[15]

V roce 1935 požádal Rezáa Pahlaví mezinárodní společenství, aby zemi nazývalo jejím původním jménem Írán.[16][17] Zatímco Íránci nazývali svůj národ Íránem přinejmenším od roku 1000 př. n. l., změna názvu byla provedena pouze proto, aby západní svět začal zemi nazývat stejným jménem jako její obyvatelé.[18] Írán byl uznán jako Írán dříve, než byl vůbec znám jako Persie. Dnes se v kulturním kontextu používá jak Írán, tak Persie, zatímco v oficiálním státním kontextu zůstává závazný název Írán.[19][20][21][22][23][24]

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Íránu.
Ruiny města Persepolis

Dnešní Írán se rozkládá na území, v českém prostředí dříve označovaném termínem Persie, odvozeného podle názvu etnika Peršanů, pocházejících z jedné z provincií na jihozápadě země (Fárs). Geografická poloha země, vymezená Kavkazem na severu, Arabským poloostrovem na jihu, Indií a Čínou na východě a Mezopotámií a Sýrií na západě, byla od nepaměti natolik exponovaná, že z oblasti učinila dějiště významných historických zvratů a událostí.

Ve starověku zde vznikly rozlehlé říše Médů a perských Achaimenovců, o nichž často píší klasičtí řečtí spisovatelé, poté si teritorium podmanil Alexandr Veliký, makedonští Seleukovci, parthští Arsakovci a perští Sásánovci, až nakonec Persii obsadili a islamizovali kočovní Arabové, politicky sjednocení vystoupením Mohamedovým.

Arabští chalífové z rodu Umajjovců a později Abbásovců začlenili íránské kraje do své nadnárodní říše sahající od Maroka až do střední Asie, ale již v 9. století se jejich stát začal rozpadat – proces, který byl završen zhruba během sta let. V Persii poté vládly různé dynastie, většinou cizího původu (např. Seldžukové), a již ve 13. století přišli noví dobyvatelé: Mongolové v čele s Čingischánem. Ti v oblasti založili tzv. říši ílchánů, zahrnující i Irák s částí Afghánistánu, Pákistánu a Turkmenistánu, avšak již po století následovalo nové období partikularismu. Po přechodné nadvládě Tamerlána a jeho nástupců se staly vlastními tvůrci novodobého Íránu dynastie Safíovců a Kádžárovců, za nichž také počíná evropské pronikání na Střední východ. To zesílilo zejména poté, kdy v roce 1892 Jacques de Morgan v zemi objevil ropu.

Pod vládou dynastie Pahlaví (1925–1979)

Podrobnější informace naleznete v článku Íránské císařství.
Muhammad Rezá Pahlaví při návštěvě petrochemického komplexu Kharg, 1970

Z evropských koloniálních mocností získaly v 19. století největší vliv Velká Británie a Rusko, jež si Persii postupně rozdělily na zájmové sféry. Slabá ústřední vláda v Teheránu jim v tom nebyla schopná zabránit a ani perská revoluce z let 19051911, která zemi zajistila parlamentarismus, nevedla k důkladné reformě mnohdy archaických správních struktur. V roce 1921 povstal proti kádžárovskému šáhu Ahmadovi kozácký důstojník, plukovník Rezá Chán, a poté, co soustředil veškerou moc ve svých rukou, dal se zvolit roku 1925 novým šáhem pod jménem Rezá Šáh Pahlaví. Za jeho vlády nastala překotná a místy neuvážená modernizace země podle evropského vzoru, prosazovaná diktátorskými metodami.

Po vypuknutí druhé světové války okupovaly Írán Velká Británie a SSSR, což souviselo jednak s vojenskou strategií Londýna i Moskvy, jednak s šáhovou proněmeckou politikou. Obě velmoci také dosadily Íráncům nového vládce – dosavadního korunního prince Muhammada Rezu Pahlavího, absolventa internátní školy ve Švýcarsku. Pod dohledem okupačních vojsk se ve dnech 28. listopadu1. prosince 1943 konala v íránském hlavním městě Teheránská konference za účasti Roosevelta, Churchilla a Stalina.

Muhammad Rezá Pahlaví po válce umožnil jisté uvolnění politických poměrů a v Íránu se tak na legální bázi zformovaly politické strany. V roce 1951 se stal ministerským předsedou vůdce Národní fronty Muhammad Mosaddek, který měl podporu komunistů a islamistů, jehož vláda znárodnila íránský ropný průmysl, kontrolovaný od počátku století Brity. Toto opatření vyvolalo mezinárodní krizi ve vztazích s Velkou Británií (viz íránská krize) a vyústilo ve státní převrat, zorganizovaný šáhem za podpory CIA. Od té doby vládl Muhammad Rezá Pahlaví diktátorsky pomocí tajné policie SAVAK, přičemž zahraničněpoliticky se silně orientoval na USA a podporoval Izrael. Jeho autokratické metody a přílišné prosazování západní kultury, jakož i překotně prováděná modernizace („Bílá revoluce“) však nakonec postavily proti monarchii téměř celou společnost.

Islámská republika (1979–současnost)

Podrobnější informace naleznete v článku Íránská islámská revoluce.

V roce 1978 vypukly v celém Íránu rozsáhlé protivládní demonstrace, které přerostly v revoluci a skončily svržením starého režimu. Šáh musel 16. ledna 1979 odejít do exilu a mocenské vakuum vyplnil charismatický duchovní, ájatolláh Rúholláh Chomejní, který se naopak z exilu vrátil. V následujících měsících byly demontovány všechny pilíře šáhovy světské diktatury, referendem schváleno ustavení islámské republiky a do ústavy zakomponovány teokratické prvky. Chomejní postupně prosadil svou politickou doktrínu „o nadvládě teologa“, jež v praxi znamenala, že moc převzalo šíitské duchovenstvo. Čímž byl sekulární, modernizující se Írán pod vládou Šáha uvržen do islámské republiky pod vládou teokratů.[25]

Tichá demonstrace během zelené revoluce.

Zahraničněpoliticky se nový režim dostal téměř ihned do konfliktu s USA (viz Americká rukojmí v Íránu), dosavadním nejužším spojencem, a se sousedním Irákem ovládaným světskou stranou Baas Saddáma Husajna. V roce 1980 překročila irácká armáda hranice Íránu a začala íránsko-irácká válka, jež trvala osm let a stála zhruba milion lidských životů. Vnější ohrožení Chomejnímu a jeho okolí umožnilo ještě více omezit svobodu ve vnitropolitickém smyslu – popravy byly na denním pořádku. Sestřelení íránského civilního letadla Iran Air 655 křižníkem USS Vincennes v roce 1988 dále vyostřilo vztahy se Spojenými státy.

Uzavření míru v roce 1988 a Chomejního smrt o rok později nevedly k zásadní změně kursu islamistického vedení Íránu, dílčí korektury ve vnitřní politice však přece jen proběhly. V osobě Alího Chameneího, nového vůdce země, se dostala do popředí osobnost, jež neměla zdaleka takovou autoritu jako Chomejní, což umožnilo vzrůst reálné moci formální hlavy státu – prezidenta. V politice se začali více angažovat lidé spíše pragmatičtí, zaměření na ekonomiku a poválečnou obnovu infrastruktury, a sami Íránci projevovali nyní mnohem hlasitěji nespokojenost s vývojem své země – jejich mínění musel brát režim vážně.

(c) Tasnim News Agency, CC BY 4.0
Stoupenci íránského prezidenta Rúháního oslavují jeho znovuzvolení v květnu 2017

V roce 1997 byl zvolen prezidentem umírněný duchovní Muhammad Chátamí, pod jehož vedením započal pokus o liberalizaci režimních struktur. Byla zmírněna cenzura, v tisku se po dlouhé době objevovaly kritické hlasy na adresu vlády a reformní strany navíc triumfovaly v parlamentních volbách v roce 2000. Konzervativní kruhy kladly tomuto vývoji od počátku silný odpor, a protože moc prezidenta i parlamentu je v Íránu omezená, podařilo se reálně docílit jen málo změn. V roce 2004 nakonec vládnoucí konzervativci eliminovali volebními manipulacemi oponenty v parlamentu a o rok později získali vítaného spojence v novém konzervativním prezidentu Mahmúdu Ahmadínežádovi, známém svými výpady proti Izraeli. Současná situace v Íránu je komplikovaná – velká část společnosti si přeje změny, není však prozatím sil, které by je politicky mohly prosadit. V oblasti zahraničních vztahů vzrostlo poslední dobou napětí se Spojenými státy, především kvůli podezření, že Írán usiluje o získání jaderné zbraně.

15. června 2013 byl íránským prezidentem zvolen Hasan Rúhání, kdy porazil Mohammada Bagher Ghalibafa a další 4 kandidáty.[26][27] Rúháního volební vítězství zlepšilo vztahy Íránu s ostatními zeměmi.[28] Vztahy Íránu se Spojenými státy se prudce zhoršily poté, co USA v roce 2018 odstoupily od mezinárodní jaderné dohody s Íránem a zpřísnily protiíránské sankce.[29]

Státní symboly

Vlajka

Podrobnější informace naleznete v článku Íránská vlajka.

Íránská vlajka je tvořena listem o poměru stran 4:7 se třemi vodorovnými pruhy: zeleným, bílým a červeným. Ve středu vlajky, v bílém pruhu, je umístěn státní znak, avšak v červeném provedení. Při dolním okraji zeleného pruhu a při horním okraji červeného je stylizovaný, bílý nápis Allāhu Akbar (Takbír) v arabském kúfickém písmu, který se vždy 11× opakuje. Bílý pruh tak vypadá opticky širší.

Znak

Podrobnější informace naleznete v článku Státní znak Íránu.

Íránský státní znak tvoří čtyři malé půlměsíce, obklopující svisle ležící čepel meče, nad kterou je umístěn znak arabského písma nazývaný šadda nebo tašdíd. Barva íránského znaku je zelená, symbol se však užívá v různých barvách (na státní vlajce je červený, na lodní vlajce žlutý).

Hymna

Podrobnější informace naleznete v článku Íránská hymna.

Íránská hymna je píseň Sorude Melli. Hudbu složil Hassan Riyahi a text napsal Aiadan Maroni.

Geografie

Související informace naleznete také v článku Geografie Íránu.
Hora Damávand – nejvyšší bod v Íránu
Topografická mapa Íránu

Írán je šestnáctou největší zemí světa po Súdánu a před Libyí. Sdílí hranice s Ázerbájdžánem (767 km) a Arménií (38 km) na severozápadě, s Turkmenistánem (1206 km) na severovýchodě, s Pákistánem (978 km) a Afghánistánem (945 km) na východě a s Tureckem (486 km) a Irákem (1609 km) na západě. Jeho hranice dále vymezuje Kaspické moře na severu a Perský a Ománský záliv na jihu.

Nejsevernější bod Íránu leží na 39°47' severní šířky a nachází se tak zhruba na stejné úrovni jako Palma de Mallorca ve Španělsku. Nejjižnější bod je na 25° severní šířky, což odpovídá poloze města DauháKataru. Íránské krajině dominují rozlehlá horstva, mezi nimiž je spousta různých proláklin a náhorních plošin. Nejhornatější je zalidněná západní část s pohořími jako Kavkaz, Zagros a Elborz (nejvyšší hora Íránu: Damávand s 5671 m). Východní část země tvoří hlavně neobydlené pouště jako Dašt-e Kavír, občas zpestřené slaným jezerem. Jediné rozlehlejší roviny se rozkládají na pobřeží Kaspického moře a na severním konci Perského zálivu. Vodních toků je především ve vnitrozemí málo, většina z nich ústí do bezodtokových jezer a některé z nich v létě úplně vysychají.

Podnebí

Levhart perský

Pro Írán je typické subtropické podnebí s výraznou kontinentalitou, na jihu pak horké a suché podnebí tropického charakteru. Průměrná teplota činí v lednu 2–19 °C, v červenci 25–32 °C. Srážky od západu k východu ubývají, nejvíce jich spadne v oblastech u Kaspického moře (ročně až 2000 mm). Nejsušší jsou kraje u slaných jezer ve vnitrozemí, zatímco v pouštích při jižním pobřeží dochází v noci ojediněle k tvorbě mlhy. Na horách v severních oblastech země a náhorních plošinách na severozápadě v zimě sněží.

Fauna a flora

Zhruba 53 % území Íránu zabírají pouštní oblasti, 27 % pastviny, 9 % zemědělská půda (75 620 km² je zavlažováno) a 11 % lesy. Mezi stromy převažuje dub, jalovec, habr, jasan a javor, na jihu myrta, mandloň a ořešák. Z živočichů je běžná antilopa středoasijská, gazela perská, jelen maral, rys ostrovid, vlk, šakal, muflon, koza bezoárová, sysel, frček, dikobraz, netopýr a varan. K tomu přistupuje řada druhů ptáků, hmyzu a hadů. Ochraně podléhá levhart perský, jenž se v Íránu nachází v počtech větších než v jakémkoliv jiném státě. Za posledních sto let byli zcela vyhubeni někteří typičtí zástupci savců – mj. i perské národní zvíře lev. Teprve poslední dobou se podnikají opatření v oblasti ochrany životního prostředí.

V Íránu je 16 národních parků o celkové rozloze 1 649 771 ha, přičemž první národní park vznikl již v roce 1957. Rezervací je v celé zemi celkem 33.

Politický systém

Sajjid Alí Chameneí, duchovní vůdce Íránu, při setkání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem 23. ledna 2016. – Írán a Čína jsou strategičtí spojenci.[30][31]
Švédský premiér Stefan Löfven, Alí Chameneí a Hasan Rúhání v lednu 2017. Členky švédské delegace mají muslimské šátky

Státním zřízením Íránu je islámská republika, a to na základě ústavy, pro niž hlasovalo v roce 1979 přes 98 % voličů. Moc nad zemí je rozdělena na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Nejvyšší autoritou země je duchovní vůdce revoluce (persky رهبرانقلاب اسلامی‎), který fakticky ovládá klíčové oblasti politického systému země – je nejvyšším velitelem jak íránské armády, tak samostatně fungující speciální organizace Íránských revolučních gard. Kromě bezpečnostních složek kontroluje také státní televizi, rozhlas a justici. Určuje 6 členů dvanáctičlenného orgánu Rada dohlížitelů (persky شورای نگهبان‎), jmenuje členy Rady pro určování zájmů režimu (persky مجمع تشخیص مصلحت نظام‎). Současným nejvyšším duchovním vůdcem je Sajid Alí Chamene´í. Prezident republiky, jako druhá nejvyšší autorita země, je představitelem výkonné moci. Volen je přímou volbou občanů na 4 roky a může být zvolen na maximálně jedno další funkční období v řadě. Prezident sestavuje svou vládu, jednotlivé členy vlády (ministry) schvaluje parlament. Vláda je pověřena řízením státní správy a vykonává zahraniční politiku v souladu s principy islámské republiky. Prezident rovněž předsedá Nejvyšší radě národní bezpečnosti (persky شورای عالی امنیت ملی‎). Současným prezidentem Íránu je Ebráhím Raísí. Legislativní moc reprezentuje 290členný parlament (persky مجلس شورای اسلامی‎), jehož členové jsou voleni ve všeobecných volbách na 4 roky. Zákony schválené parlamentem vstupují v platnost až po schválení Radou dohlížitelů. V případě sporu mezi těmito dvěma institucemi rozhoduje Rada pro určování zájmů režimu. Další významnou institucí v rámci politického systému Íránu je tzv. Shromáždění znalců (persky مجلس خبرگان), 88členný sbor náboženských učenců (modžtahedů), kteří rozhodují o volbě nebo odvolání duchovního vůdce.

Od revoluce v roce 1979 je Írán islámskou republikou v čele s titulární hlavou státu – prezidentem (v současnosti je jím Ebráhím Raísí). Skutečnou moc v zemi má však v rukou rahbar, tedy duchovní vůdce, jehož volí tzv. Rada expertů na doživotí (od roku 1989 je jím Sajjid Alí Chameneí). Duchovní vůdce má právo jmenovat nejvyšší soudce, je vrchním velitelem ozbrojených sil a jmenuje Radu dohlížitelů, instituci, již lze označit za jakýsi ústavní soud s rozšířenými pravomocemi. Prezident, volený obyvatelstvem na čtyři roky, stojí v čele vlády, avšak duchovní vůdce má právo jej z úřadu odvolat. Zákonodárnou moc má jednokomorové Islámské poradní shromáždění (Madžlis-e šúrá-je islámí), jehož 290 členů je voleno obyvatelstvem (kromě let 20002004 v něm vždy dominovaly konzervativní síly). Shromáždění je nezávislé na výkonné moci a nelze ho zásahem prezidenta rozpustit. Volební právo mají občané již od 15 let věku, kromě poslanců a prezidenta se volí ještě 86 členů Rady expertů. V soudním systému se uplatňuje právo šaría, i když spousta ohledů evropského práva zůstala.

Rozložení sil v madžlisu (parlamentu)
po volbách ze 14. března a 26. dubna 2008

Politická příslušnostPočet křeselProcenta
Radikální konzervativci11740,3
Kritičtí konzervativci5318,3
Reformisté4615,8
Nezávislí7124,5
Arménská menšina2* (k Nezávislým)
Chaldejská a asyrská menšina1
Židovská menšina1
Zarathuštrovci1
Celkem290100

Zahraniční vztahy

Související informace naleznete také v článku Krize v Perském zálivu 2019–2020.
Státy, se kterými má Írán diplomatické vztahy
Demonstranti v Teheránu pálí vlajky USA, Saúdské Arábie a Izraele v listopadu 2015

Od doby revoluce v roce 1979 byly zahraniční vztahy Íránu často vykreslovány jako založené na dvou strategických principech: eliminaci vnějších vlivů v regionu a navazování rozsáhlých diplomatických kontaktů s rozvojovými a nezúčastněnými zeměmi.[32]

Od roku 2005 se íránský jaderný program stal předmětem sporů s mezinárodním společenstvím, zejména se Spojenými státy. Mnoho zemí vyjádřilo obavy, že íránský jaderný program by mohl převést civilní jadernou technologii do zbrojního programu. To vedlo Radu bezpečnosti OSN k uvalení sankcí proti Íránu, které dále izolovaly Írán politicky a ekonomicky od zbytku globálního společenství. V roce 2009 americký ředitel National Intelligence řekl, že Írán, pokud se tak rozhodne, nebude schopen vyvinout jadernou zbraň až do roku 2013.[33]

Od roku 2009 udržuje íránská vláda diplomatické vztahy s 99 členy Organizace spojených národů[34], nikoli však se Spojenými státy ani s Izraelem – státem, který íránská vláda od revoluce v roce 1979 zbavila uznání.[35] Mezi muslimskými národy má Írán nepřátelský vztah se Saúdskou Arábií kvůli odlišným politickým a islámským ideologiím.[36] Co se týče izraelsko-palestinského konfliktu, íránská vláda uznala Jeruzalém za hlavní město Státu Palestina poté, co Donald Trump uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele.[37][38][39]

Od počátku 21. století vyvolává kontroverzní íránský jaderný program obavy, což je součástí základu mezinárodních sankcí proti zemi. Dne 14. července 2015 se Írán a P5+1 dohodly na Společném komplexním akčním plánu (JCPOA), jehož cílem je ukončit hospodářské sankce výměnou za omezení Íránu ve výrobě obohaceného uranu poté, co předvedou mírový jaderný výzkumný projekt, který by odpovídal mezinárodním standardům Mezinárodní agentury pro atomovou energii.[40]

Írán je členem desítek mezinárodních organizací, včetně G-15, G-24, G-77, IAEA, IBRD, IDA, IDB, IFC, ILO, MMF, IMO, Interpol, OIC, OPEC,[41] WHO a OSN a v současnosti má status pozorovatele ve Světové obchodní organizaci.

Jako oficiální cíl íránská vláda uvádí vytvoření Nového světového řádu na základě světového míru, globálního vojenského paktu a spravedlnosti.[42][43]

V roce 2015 odsoudili íránští představitelé saúdskou vojenskou intervenci v Jemenu jako „agresi“ a porušení mezinárodního práva a požadovali okamžité zastavení vojenských operací.[44]

Po útoku davu íránských demonstrantů na areál saúdského velvyslanectví v Teheránu, kteří tak reagovali na popravu šíitského duchovního Šajcha Nimra v Saúdské Arábii, který byl kritikem saúdského režimu a požadoval pro menšinové šíitské věřící stejná práva jako pro většinové sunnity, přerušila Saúdská Arábie diplomatické styky s Íránem.[45]

Se Spojenými státy má Írán špatné vztahy od revoluce v roce 1979. Ke zhoršení vztahů přispěla i americká podpora iráckého prezidenta Saddáma Husajna během irácko-íránské války v 80. letech[46] a sestřelení íránského civilního letadla Iran Air 655.[47] Po americkém leteckém útoku v iráckém Mosulu 17. března 2017, při kterém zahynulo přes 200 civilistů, Írán obvinil Spojené státy ze spáchání válečného zločinu a požadoval, aby se útokem zabýval Mezinárodní soudní dvůr v Haagu.[48]

Právo

Nejvyšší vůdce jmenuje hlavu justice země, který obratem jmenuje hlavu Nejvyššího soudu a prokurátora neboli nejvyššího žalobce. Existuje několik typů soudů, mezi nimi veřejné soudy, zabývající se občanskoprávními a kriminálními případy, a také tzv. Islámský revoluční soud, zabývající se určitou kategorií trestných činů, hlavně vlastizradou a zločiny proti státní bezpečnosti. Rozsudky Revolučního soudu jsou neměnné a nedá se proti nim odvolat.

Zvláštní duchovní soud se zabývá přestupky a trestnými činy způsobenými představiteli duchovenstva. Funguje nezávisle na jakýchkoli ostatních soudech, jediný, komu se zodpovídá, je Nejvyšší soud. Rozsudky jsou neměnné a nelze se proti nim odvolat. Shromáždění expertů, které se sejde na jeden týden každý rok, se skládá z 86 „čestných a učených“ duchovních volených na základě pasivního volebního práva.

Správní členění

Írán se dělí na 31 provincií (ostán), z nichž každou spravuje guvernér (استاندار, ostándár). Provincie se dále dělí na okresy (šahrestán), okrsky (bachš) a podokrsky (dehestán).

Íránské provincie
Íránské provincie

Mapa nezobrazuje nejjižnější ostrovy provincie Hormozgán (číslo 20).

1.Teherán (تهران Tehrān)
2.Qom (قم Qom)
3.Markazí (مرکزی Markazī)
4.Kazvín (قزوین Qazvīn)
5.Gílán (گیلان Gīlān)
6.Ardabíl (اردبیل Ardabīl)
7.Zandžán (زنجان Zanjān)
8.Východní Ázerbájdžán (آذربایجان شرقی Āzarbāījān-e Sharqī)
9.Západní Ázerbájdžán (آذربایجان غربی Āzarbāījān-e Gharbī)
10.Kurdistán (کردستان Kordestān)
11.Hamadán (همدان Hamadān)
12.Kermánšáh (کرمانشاه Kermānshāh)
13.Ílám (ایلام Īlām)
14.Lorestán (لرستان Lorestān)
15.Chúzistán (خوزستان Khūzestān)
16.Čahármahál a Bachtijárí (چهارمحال و بختیاری Chahārmahāl va Bakhtiyārī)
17.Kohgíluje a Bójer-Ahmad (کهگیلویه و بویراحمد Kohgīluyeh va Bōyer-Ahmad)
18.Búšehr (provincie) (بوشهر Būshehr)
19.Fárs (فارس Fārs)
20.Hormozgán (هرمزگان Hormozgān)
21.Sístán a Balúčistán (سیستان و بلوچستان Sīstān va Balūchestān)
22.Kermán (کرمان Kermān)
23.Jazd (یزد Yazd)
24.Isfahán (اصفهان Esfahān)
25.Semnán (سمنان Semnān)
26.Mázandarán (مازندران Māzandarān)
27.Golestán (گلستان Golestān)
28.Severní Chorásán (خراسان شمالی Khorāsān Shamālī)
29.Chorásán Razaví (خراسان رضوی Khorāsān Razavī)
30.Jižní Chorásán (خراسان جنوبی Khorāsān Janūbī)
31.Alborz (استان البرز Alborz)

Ozbrojené síly

Související informace naleznete také v článku Íránská armáda.
Jedna z ponorek třídy Kilo, nakoupených v Rusku
(c) Fars Media Corporation, CC BY 4.0
Sadžíl, rodina íránský balistických raket středního dosahu na tuhé palivo.

Írán má 17. nejsilnější armádu na světě. Ozbrojené síly Islámské republiky Írán mají několik složek: pravidelné síly armády, které zahrnují pozemní síly, síly protivzdušné obrany, letectvo a námořnictvo, a sbor islámských revolučních gard (IRGC), celkem asi 545 000 aktivních vojáků. Írán má také asi 350 000 záložních sil, což je celkem asi 900 000 vycvičených vojáků.[49] Zatímco pravidelná armáda chrání suverenitu země v tradiční funkci, mandátem IRGC je zajišťovat integritu Islámské republiky a jejího systému.[50]

Íránská vláda má v rámci IRGC polovojenské, dobrovolnické milice, zvané Basídž, které zahrnují asi 90 000 uniformovaných členů na plný úvazek v aktivní službě. Členů Basídž je až 11 milionů mužů a žen. V roce 2021 se vojenské výdaje Íránu poprvé za čtyři roky zvýšily na 24,6 miliardy dolarů, tedy 2,30 % HDP země.[51] Financování islámských revolučních gard představovalo 34 % celkových vojenských výdajů Íránu v roce 2021.[52] Írán patří mezi 15 nejlepších zemí světa z hlediska vojenského rozpočtu.[53]

Írán si drží významný vliv a oporu v zemích jako Irák, Sýrie, Jemen a Libanon.[54][55][56][57] Íránská vláda podporuje vojenské aktivity svých spojenců v Sýrii, Iráku a Libanonu (Hizballáh) vojenskou a finanční pomocí.[58] Írán a Sýrie jsou blízcí strategičtí spojenci a Írán poskytl významnou podporu syrské vládě za syrské občanské války.[59] Podle některých odhadů Írán kontroloval v Sýrii přes 80 000 pro-Asadovskýých šíitských bojovníků.[59][60]

Íránská vláda vyvinula svůj vlastní vojenský průmysl, aby překonala zahraniční embarga od revoluce v roce 1979. Vyrábí vlastní tanky, obrněné transportéry, rakety, ponorky, vojenská plavidla, raketové torpédoborce, radarové systémy, vrtulníky, námořní a stíhací letadla.[61] V posledních letech oficiální oznámení zdůraznila vývoj zbraní, jako jsou Hút, Kosar, Zelzal, Fateh-110, Šaháb-3, Sadžíl, Chorramšahr, Kheibar Shekan, Emad, Qadr 110, Hormuz-1, Dezful, Qiam 1 , Ashoura, Fajr-3, Haj Qasem, Persian gulf, Raad-500, Zolfaghar a řada bezpilotních letounů (UAV).[62] Írán má největší a nejrozmanitější arzenál balistických raket na Blízkém východě.[63] Írán je považován za globálního lídra a supervelmoc ve výrobě dronů.[64][65] Írán je po Rusku, Číně, Spojených státech a Severní Koreji pátou zemí na světě s technologií hypersonických raket.[66]

V červnu 1925 Rezá Šáh Pahlaví zavedl zákon o branné povinnosti v Národním poradním shromáždění. V té době musel každý muž, který dosáhl 21 let, sloužit v armádě dva roky. Branná povinnost osvobodila ženy od vojenské služby po revoluci v roce 1979. Od října 2023 byla povinná vojenská služba pro všechny brance v zemi zkrácena o tři měsíce.[67]

Vrchním velitelem je od dob islámské revoluce duchovní vůdce a v součinnosti s ním působí Nejvyšší rada národní bezpečnosti, která je vrcholným grémiem zabývajícím se bezpečnostní problematikou; ministerstvu obrany přísluší hlavně správní záležitosti.

Íránská armáda se stále ještě nachází ve fázi budování, jejímž smyslem je vyrovnat ztráty z dob íránsko-irácké války v osmdesátých letech. Podle odhadů amerických expertů zničil Irák během osmi let válčení 20 až 40 % íránských vojenských kapacit, technických i lidských. V oblasti početního stavu úderných jednotek je proces obnovy již dávno ukončen a totéž se patrně týká pozemních obranných systémů, kde jde spíše o otázku jejich modernizace než o jejich množství. Naopak v případě íránského vojenského letectva, jehož ztráty za války byly značné, a ještě více námořnictva je situace opačná – na tomto poli je Írán vzhledem ke svému regionálnímu významu dosud vyzbrojen nedostatečně. Jednou z příčin je embargo řady západních států na vývoz špičkové vojenské techniky do země. Embargo vládu nutí nakupovat zbraně jinde, především v Rusku, Číně a Severní Koreji.

Lidská práva

Situace v oblasti lidských práv v Íránu je mimořádně špatná.[68][69][70] Režim v Íránu je nedemokratický,[71] často pronásleduje a zatýká kritiky vlády a Rahbara a přísně omezuje účast kandidátů v lidových volbách i jiných formách politické činnosti.[72][73] Ženská práva v Íránu jsou popisována jako vážně nedostatečná[74] a práva dětí jsou vážně porušována, přičemž v Íránu bylo popraveno více dětských delikventů než v kterékoli jiné zemi na světě.[75][76] Sexuální aktivita mezi příslušníky stejného pohlaví je nezákonná a může být trestána smrtí.[77][78]

Zvláštní zpravodaj OSN Javaid Rehman informoval, že několik etnických menšin v Íránu čelí diskriminaci.[79] Skupina expertů OSN v srpnu 2022 naléhala na Írán, aby zastavil „systematické pronásledování“ náboženských menšin, a dodala, že členové víry Bahá’í jsou zatýkáni, bráněno jim zapisovat se na univerzity nebo jsou jim zbourány domy.[80][81] Předseda USCIRF Nury Turkel v lednu 2023 poznamenal, že v zemi dochází k represím vůči sunnitským muslimům, gonabadským súfijským muslimům, křesťanům a vyznavačům jarsanismu.[82]

Během poslední dekády propukla po celém Íránu řada protivládních protestů (jako například íránské protesty v letech 2019–2020), které požadovaly reformy nebo konec islámské republiky. Sbor islámských revolučních gard (IRGC) a policie však často masové protesty násilně potlačovaly, což vedlo k zabití tisíců demonstrantů.

Ekonomika

Související informace naleznete také v článku Ekonomika Íránu.
Odhaduje se, že je v Íránu 1,2 milionu tkalců, kteří vyrábí koberce pro domácí trhy i vývoz.[83]

Íránské hospodářství podléhá z větší části státní kontrole, v soukromých rukou se nacházejí pouze menší podniky. Nejdůležitějším ekonomickým odvětvím je těžební průmysl, zpracovávající bohatá ložiska ropy a zemního plynu na západě země. Kromě toho mají význam ještě textilní průmysl, zemědělství a produkce cementu a stavebních hmot.[84]

V Íránu je zhruba 23,68 milionu obyvatel v produktivním věku, ale úroveň vzdělání je dosud nízká. Dle oficiálních údajů dosahuje nezaměstnanost zhruba 15 % (stav z roku 2007). Sektor služeb včetně početného správního aparátu zahrnuje 45 % pracovních míst, v zemědělství 30 % a v průmyslu 25 %.

Hospodářský růst, inflace, nezaměstnanost a další sociálně ekonomické ukazatele kolísají s ohledem na mezinárodní situaci. Situace se opětovně zhoršuje od té doby, co Spojené státy jednostranně vypověděly multilaterální dohodu o íránském jádru (anglicky Joint Comprehensive Plan of Action) a obnovily sankce (květen 2018). Íránský průmysl se zabývá zejména těžbou ropy, zemního plynu (jedny z největších zásob na světě)[85] a kovů (železná ruda, chrom, olovo, měď, zinek, aj.), textilním průmyslem (výroba a vývoz koberců) a chemickým průmyslem (vývoz chemikálií). Zemědělství je založeno na chovu dobytka a pěstování tradičních zemědělských plodin jako je pšenice, ječmen, rýže, brambory, cukrová třtina nebo čaj a také plodin, které jsou hojně exportovány do zahraničí – citrusové plody, ořechy (pistácie, vlašské a lískové ořechy) a sušené ovoce (rozinky, datle, fíky).

Energetika a jaderný program

Podrobnější informace naleznete v článku Íránský jaderný program.
Írán vyrábí 60–70 % svých průmyslových zařízení na domácí půdě, včetně rafinerií, tankerů, těžebních věží, ropných plošin a výzkumných zařízení.[90]

V roce 2005 dosahovala kapacita íránských elektráren 41  gigawatthodin elektrické energie. Jako palivo se využívá především ropa, tedy cenný vývozní artikl, proto se plánuje výstavba cca 20 jaderných elektráren a zařízení na produkci jaderného paliva. Podle prohlášení nového prezidenta Íránské organizace pro atomovou energii Ferejdúna Abbásího Daváního z jara 2011 postaví Írán v nejbližších letech čtyři až pět výzkumných reaktorů (výkon 10 až 20 MW), které budou spalovat uran obohacený na 20 %. Je tedy nutné postavit i zařízení na obohacování uranu. Účelem těchto jaderných zařízení bude získat zkušenosti pro stavbu a provoz elektráren.[91] Dostatek uranu pro trvalý provoz výzkumného reaktoru TRR v Teheránu (původně americká konstrukce, později upravená pro použití paliva obohaceného na 20 %) bude pravděpodobně vyroben v průběhu jednoho roku, továrna na výrobu palivových článků v Isfahánu je rovněž schopna zahájit provoz.[92]

Těžební průmysl

Denní produkce ropy v Íránu (1950–2012, v mil. barelů)

Na íránském území se podle odhadů nachází 10–11 % světových zásob ropy.[93] Země disponuje zásobami černého zlata v celkovém množství zhruba 18 miliard tun, což ji řadí na třetí místo ve světovém měřítku. U zemního plynu je to dokonce druhé místo (27 bilionů m³, podle některých pramenů dokonce 940 bilionů m³). V těžbě ropy a zemního plynu byl Írán v roce 2005 na čtvrtém, resp. šestém místě na světě (200 milionů tun ropy, 80 miliard m³ plynu). Velká část tamních ropných polí byla objevena ve čtyřicátých a padesátých letech. Británie se ale nechtěla dělit o zisky z ropy rovným dílem.[zdroj⁠?] Muhammad Mosaddek provedl znárodnění, avšak byl svržen převratem, který plánovaly USA.[zdroj⁠?] Jakmile Spojené státy dosáhly roku 1972 ropného vrcholu, získala postupně ložiska v Íránu i v celé oblasti Blízkého východu velký geopolitický význam. Po vážném ochromení v důsledku druhého ropného šoku v polovině sedmdesátých let a islámské revoluci v roce 1979 zajišťuje těžební průmysl v roce 2012 denní produkci v průměru 3,979 milionů barelů ropy, což obnáší zhruba 632,7 milionů litrů. Z toho je určeno 1,425 milionu barelů (226,6 milionů litrů či 0,194 milionu tun) pro vlastní potřebu (ročně to je asi 71 milionů tun), zbylých 2,5 milionů barelů (téměř 400 milionů litrů) se vyváží do zahraničí. Spotřeba ropy pro vlastní potřebu se od roku 1980 ztrojnásobila a odpovídajícím způsobem rostl i export – výdaje s tím spojené dosáhly roku 2006 částky 4 miliardy dolarů. Nadále jsou subvencovány ceny benzínu (litr stojí v přepočtu 8 eurocentů), parlament však vzhledem k finanční krizi již rozhodl o změnách.

Dne 17. února 2008 byla na ostrově Kiš v provincii Hormozgán otevřena Íránská ropná burza (IOB), na níž se místo obvyklých petrodolarů začíná obchodovat v petroeurech – trend, související se stabilním postavením eura jako mezinárodního platidla, ale i s krizí ve vztazích s USA v poslední době.

Rozložení ložisek ropy v Íránu
Nejvýznamnější íránská ropná pole na pevnině
Lokalitabbl/d
Ahváz-Asmarú700 000
Gačsarán560 000
Márún520 000
Bangestán (produkce má vzrůst na více než 550 000)cca 245 000
Ághádžarí200 000
Karandž-Pársí200 000
Rag-e Safíd180 000
Bibi-Hakímé130 000
Pázanán70 000

Zemědělství

(c) auoob farabi, CC BY-SA 3.0
Zemědělská krajina v západním Íránu

Navzdory tomu, že íránská krajina je velmi hornatá, zahrnuje zemědělsky využívaná půda 9 % rozlohy země, přičemž ovšem třetina ploch musí být uměle zavlažována. Nejdůležitějšími produkty jsou pšenice, rýže, cukr, bavlna, ovoce, ořechy, datle, vlna a kaviár. Od revoluce v roce 1979 se na 200.000 hektarech půdy pěstují vzhledem k islámskému zákazu alkoholu především stolní odrůdy vinné révy, nevhodné k výrobě vína; vzrostla rovněž produkce rozinek, kde je Írán po Turecku druhým největším exportérem na světě.

Export a import

V roce 2005 vyvezl Írán do zahraničí produkty a zboží v hodnotě 55,25 miliard dolarů. Největšími obchodními partnery byly v roce 2004 Japonsko (kam směřovalo 18,4 % exportu), Čína (9,7 %), Itálie (6 %), Jihoafrická republika (5,8 %), Jižní Korea (5,4 %), Tchaj-wan (4,6 %), Turecko (4,4 %) a Nizozemsko (4 %). Mezi exportními artikly převažuje ropa, jejíž vysoké ceny dovolovaly íránské vládě subvencovat průmysl a snižovat schodek státního rozpočtu.

Íránský import dosáhl v roce 2005 částky zhruba 42,5 miliard dolarů. Hlavními dodavateli byly v roce 2004 Německo (12,8 %), Francie (8,3 %), Itálie (7,7 %), Čína (7,2 %), Spojené arabské emiráty (7,2 %), Jižní Korea (6,1 %) a Rusko (5,4 %).

15. ledna 2013 prohlásil íránský ministr ekonomiky Sejed Šamsedí Hosejní, že íránská republika hodlá postupně zcela vyloučit ze zahraničních obchodních transakcí západní měny, zejména euro a americký dolar.[94] Zejména ve zbavování se vlivu dolaru jde o dlouhodobější trend.

Obyvatelstvo

Související informace naleznete také v článcích Obyvatelstvo Íránu a Íránci.
Íránské provincie dle hustoty obyvatel (2013)
Provincie dle populace (2014)

Írán je rozmanitá země, která se skládá z četných etnických a jazykových skupin, které jsou sjednoceny prostřednictvím sdílené íránské národnosti.[95] Počet obyvatel Íránu dramaticky vzrostl během druhé poloviny 20. století z asi 19 milionů v roce 1956 na zhruba 75 milionů v roce 2009.[96][97] Nicméně míra porodnosti v posledních letech výrazně poklesla, což se projevilo v míře růstu populace - v červenci 2012 - asi 1,29%.[98] Studie předpokládají, že růst bude i nadále zpomalovat, dokud se do roku 2050 nestabilizuje na 105 milionech.[99][100] Na rozvojovou zemi má Írán nízkou porodnost (úhrnná plodnost kolem 1,6 dítěte na ženu). Přitom ještě v 80. letech to bylo 6,5 dítěte na ženu. Tento prudký pokles byl zčásti způsoben politikou íránské vlády, která např. rozdávala zdarma kondomy, platila vasektomie a všichni novomanželé museli povinně navštívit přednášku o antikoncepci. Vláda ale v poslední době obrátila a naopak se snaží porodnost podporovat.[101][102]

Íránci se v průměru dožívají 70,56 let, u žen je toto číslo 72,07, u mužů 69,12. Průměrný věk činí v současnosti[kdy?] 25 let u žen a 24 let u mužů (celkový průměr 25,8 let).[103] Gramotnost je 79 %. Podle odhadů emigrovalo, většinou od revoluce v roce 1979, asi pět milionů íránských občanů do jiných zemí.[104][105]

V Íránu také žije jedna z největších populací uprchlíků na světě s více než milionem uprchlíků, většinou z Afghánistánu a Iráku.[106]

Etnické skupiny

Íránská dívka s hidžábem

V Íránu žijí lidé mnoha vyznání a etnického původu, stmelení perskou kulturou. Peršané, tvůrci starověké perské říše, jsou nejpočetnější složkou populace. The World Factbook odhaduje, že 79 % íránské populace jsou různé indoevropské etnolingvistické skupiny, které se skládají z mluvčích íránských jazyků,[107] tedy potomků árjských (indoevropských) kmenů, které začaly do dnešního Íránu migrovat ze Střední Asie v 4. tisíciletí př. n. l. včetně Peršanů (vč. Mázandaránců a Gílánců), kteří tvoří 61 % populace, Kurdů 10 %, Lúrů 6 % a Balúčů 2 %. Lidé zbývajících etnolingvistických skupiny tvoří zbývajících 21 %, ze kterých je 16 % Azerů, 2 % Arabů, Turkmeni a jiné turkické kmeny tvoří 2 % a další (jako Arméni : 120.000 v červnu 2007, Talyšové, Gruzíni, Čerkesové, Asyřané) tvoří 1 %.[108]

Knihovna Kongresu udává mírně odlišné odhady: 65 % Peršanů (včetně Mázandaránců, Gílánců a Talyšů), 16 % Azerů, 7 % Kurdů, 6 % Lúrů, 2 % Balúčů, 1 % turkických kmenových skupin (včetně Kaškajů a Turkmenů) a neíránských a neturkických skupin (Arménů, Gruzínců, Asyřanů, Čerkesů a Arabů) méně než 3 %. To určuje, že perština je první jazyk pro přinejmenším 65 % populace země a druhým jazykem pro většinu zbývajících 35 %.[109]

Jiné nevládní odhady týkající se jiných skupin než Peršanů a Ázerbájdžánů zhruba souhlasí s The World Factbook a knihovnou Kongresu. Avšak mnoho vědeckých odhadů a odhadů organizací týkajících se počtu těchto dvou skupin se výrazně liší od uvedeného sčítání lidu. Podle mnoha z nich tvoří počet etnických Azerů v Íránu 21,6–30 % celkové populace, přičemž většina jich drží odhad na 25 %.c[110]d[111][112][113][114][115] V každém případě v Íránu žije největší populace Azerů na světě.

Jazyky

Většina populace mluví perštinou, která je zároveň úředním jazykem země. Ostatní používají jiné íránské jazyky, které náleží do Indoevropských jazyků a jazyky jiných etnik v Íránu.

V severním Íránu, většinou omezeném na Gílán a Mázandarán, jsou široce rozšířeny gílánština a mázandaránština. Obě mají příbuznost se sousedními kavkazskými jazyky. V částech Gílánu je také široce používána talyština, která přesahuje až do sousedního Ázerbájdžánu. V provincii Kurdistán a blízkých oblastech jsou rozšířeny různé nářečí kurdštiny. V Chúzistánu se hovoří několika různými obměnami perštiny. V jižním Íránu je dále rozšířena lúrijština a larijština.

V různých regionech Íránu, zejména v oblasti Ázerbájdžánu, je rozšířena ázerbájdžánština, která je po perštině zdaleka nejvíce používaným jazykem v zemi.[116] Dále je rozšířena řada dalších turkických jazyků a dialektů.

Mezi významné minoritní jazyky v Íránu patří arménština, gruzínština, neoaramejština a arabština. V minulosti byla jedním z široce používaných jazyků i čerkeština, kterou hovořila velká minorita Čerkesů, ale kvůli mnohaleté asimilaci už jí značná část Čerkesů neovládá.[117][118][119][120]

Procentuální vyjádření používaných jazyků jsou i nadále předmětem debat, protože mnozí jsou politicky motivováni; zejména pokud jde o největší a druhé největší etnikum v Íránu – Peršany a Azery. Procenta uvedená ve World Factbook udávají 53 % perštinu, 16 % ázerbájdžánštinu, 10 % kurdštinu, 7 % mázandaránštinu a gílánštinu , 7 % lúrijštinu, 2 % turkmenštinu, 2 % balúčštinu, 2 % arabštinu a 2 % zbytek jako arménštinu, gruzínštinu, neoaramejštinu a čerkeštinu.[108]

Náboženství

Mešita Násir al Mulk v Šírázu

V Íránu jsou principy státního uspořádání úzce propojeny s náboženstvím. Státním náboženstvím Íránu je šíitský islám, který vyznává přes 90 % obyvatel, cca 8 % tvoří sunnité. Zbylá dvě procenta tvoří vyznavači nemuslimských náboženství: Bahá’í, mandejství, hinduismu, jazídismu, jarsanismu, zoroastrismu, judaismu a křesťanství. Poslední tři zmíněná náboženství jsou oficiálně uznávaná a chráněná a mají vyhrazená místa v íránském parlamentu.[zdroj?] Íránská židovská komunita je největší na Středním východě (mimo Izrael); navzdory několika vlnám emigrace po vzniku Izraele a po pádu šáha je dnes populace stabilní, kolem 25 000 lidí. I přes častou antisionistickou rétoriku vlády se v Íránu judaismus a křesťanství těší vážnosti a íránské obyvatelstvo vůči židům a křesťanům netrpí nevraživostí, obvyklou u Arabů.

Íránská vláda oficiálně neuznává existenci nevěřících Íránců. To vede k tomu, že opravdové zastoupení náboženského rozdělení je v Íránu neznámé, tak jako počet nevěřících, spiritualistů, ateistů, agnostiků a odpadlíků od islámu a je pravděpodobné, že jsou tito zahrnováni do vládní statistiky 99% muslimské většiny.[121]

Íránská vláda také neuznává jarsanismus jako samostatné náboženství a tvrdí, že se jedná o sektu šíitského islámu.[122]Přesné počty ahl-e-hakk je proto obtížné zjistit, ale odhady uvádějí počet následovníků na 1 000 000 lidí, což činí z jarsanismu druhé největší náboženství v zemi. [123]

Kultura

Umění

Související informace naleznete také v článku Perské umění.
Zlatý kotlík z doby železné z oblasti Marlik, Metropolitní muzeum umění, New York.

Íránské umění zahrnuje mnoho oborů, včetně architektury, kamenictví, zpracování kovů, tkalcovství, hrnčířství, malby a kaligrafie. Íránská umělecká díla vykazují velkou rozmanitost co do stylu, regionů a období.[124] Médské umění zůstává poněkud nejasné, ale teoreticky je připisováno skytskému stylu.[125] Achaimenovci ve velkém přebírali umění od sousedních civilizací[126], ale vytvořili syntézu jedinečného stylu[127] s eklektickou architekturou, která je k vidění na místech jako Persepolis a Pasargady. Seleukovci přinesli řeckou ikonografii, následovala kombinace helenistických a dřívějších orientálních prvků v umění Parthů[128] jako je chrám věnovaný bohyni Anáhitá a socha parthského šlechtice. V době Sásánovské říše prodělalo íránské umění celkovou renesanci.[129] Ačkoli je vývoj nejasný,[130] bylo sasánovské umění velmi vlivné a rozšířilo se do vzdálenějších oblastí. Mezi dochované památky z tohoto období patří Taq-e-Bostan, Taq-e-Kasra, Nakš-e Rustam a Falak ol-Aflák.

Během středověku hrálo sasánovské umění významnou roli ve formování evropského i asijského středověkého umění, které se přeneslo do islámského světa, a mnoho z toho, co se později stalo známým jako islámské učení - včetně medicíny, architektury, filozofie, filologie a literatura - bylo sasánovského základu.[131][132][133][134] Proslulá je perská miniatura, která zvláště za Safíovců dosáhla dokonalosti forem a barev.

Architektura

(c) Diego Delso, CC BY-SA 4.0
Věž mlčení u Jazdu, používaná zoroastriány k pohřbívání mrtvých

Historie íránské architektury sahá až do sedmého tisíciletí před naším letopočtem.[135] Íránci byli mezi prvními, kteří v architektuře použili matematiku, geometrii a astronomii. Íránská architektura vykazuje velkou rozmanitost, strukturální i estetickou, která se postupně a soustavně rozvíjí z dřívějších tradic a zkušeností.[136] Vedoucím motivem íránské architektury je její kosmický symbolismus, „kterým se člověk dostává do komunikace a účasti s mocnostmi nebe“.[137] Sakrální architektura vychází z arabských i perských vzorů a její stylové prvky lze najít od Indie až po středoasijské republiky bývalého SSSR.

Írán je na sedmém místě na seznamu UNESCO s největším počtem archeologických míst, ruin a památek ze starověku.

Literatura

Související informace naleznete také v článku Perská literatura.

Od středověku je Persie známa především díky svým básníkům, ať už jde o Firdausího, Háfize, Abú Nuwáse, Džámího, Omara Chajjáma či Sa'dího. Také pohádky Tisíce a jedné noci spojuje většina Evropanů jednoznačně s perským prostředím, třebaže jejich nejstarší vrstva je indického původu – Peršané jen celý soubor rozšířili a zprostředkovali západu.

Moderní íránská literatura se do širšího povědomí zapsala méně, ačkoli ji reprezentují takové osobnosti jako např. Nímá Júšídž (18971960), novátorský básník, jenž zavrhl časomíru a prosazoval volný verš. V současnosti je zejména u mladé generace populární autorka komiksů Marjane Satrapiová (* 1969), žijící v exilu ve Francii (autobiografický komiks Persepolis, který byl posléze i zfilmován[138]).

Hudba

V oblasti hudby byl Írán od 19. století vystavován západním vlivům – první vojenskou hudbu evropského střihu měli již kádžárovští šáhové. Moderní pop music se výrazněji rozvinula až v sedmdesátých letech a po islámské revoluci byla rychle zakázána. Její nejznámější představitelkou byla zpěvačka Kúkúš (Gúgúš). Rock se stal ve větší míře populární koncem let devadesátých, kdy vznikla celá řada skupin, působících zprvu uvnitř podzemní subkultury. Vládě nakonec nezbylo nic jiného než se s existencí některých těchto těles smířit, takže skupiny jako např. 127 a The Technicolor Dream již natočily i písně nazpívané anglicky. V současné době existuje i íránský heavy metal. Narodil se zde i zpěvák Arash Labaf.

Kinematografie

(c) Tasnim News Agency, CC BY 4.0
Asghar Farhadi

Íránská kinematografie, jejíž počátky jsou spjaty s osobou režiséra Abdulláha Sepanty, je často ceněna více v zahraničí než doma a její produkce má co do počtu filmů spíše klesající úroveň (viz tabulka). V sedmdesátých letech existovalo v Íránu 14 studií, kde se natáčelo kolem 70 filmů ročně; kin bylo v zemi zhruba 500. Islámská revoluce měla na celý žánr negativní dopad. K hlavním poválečným osobnostem, které ovlivnily vývoj íránského filmu, patří Ismá’íl Kúšán a Farroch Ghaffárí.

Od 90. let 20. století si získal na mnoha světových festivalech uznání íránský umělecký film. K průkopnickým tvůrcům patřil Abbás Kiarostamí, který roku 1997 získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes a roku 1999 Stříbrného lva za nejlepší režii v Benátkách. Rok poté získal benátskou hlavní cenu, Zlatého lva, další íránský režisér: Džafar Panahí. Ten v roce 2015 triumfoval i na Berlinale.[139] Tito tvůrci často svádí s íránským režimem nelehké zápasy o možnost točit - právě Panahí dva své filmy vytvářel z domácího vězení, do něhož byl odsouzen na šest let za "pokus o spáchání zločinů proti národní bezpečnosti a propagandě Íránu".[140] Jeho filmy se v Íránu nesmí promítat. Asghar Farhadi se v roce 2012 stal prvním íránským režisérem, který převzal Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek.[141] Roku 2017 tuto cenu získal podruhé, na ceremoniál do USA ale odmítl přijet na protest proti imigrační politice amerického prezidenta Donalda Trumpa.[142] Farhadi získal rovněž Zlatý globus[143], Zlatého medvěda v Berlíně[144] a Césara.[145] V roce 2020 triumfoval na Berlinale další íránský nezávislý filmař: Mohammad Rasoulof.[146] Také on se dostal do střetu s íránským režimem a byl za "zločin proti státní propagandě" poslán na rok do vězení.[147][148]

Věda

(c) Gert-Martin Greuel, CC BY-SA 2.0 de
Marjam Mírzácháníová

Stará perská věda byla velice rozvinutá. Jednou z hlavních osobností zlatého věku islámu byl v 10. století Abú Bakr Mohammed ibn Zakaríja ar-Rází, v latinských textech často nazývaný Rhazes. Přisuzuje se mu řada lékařských objevů, například rozlišení pravých neštovic od spalniček, a objevení řady nových sloučenin, například petroleje nebo kyseliny sírové. Učenec 13. století Naṣīr al-Dīn al-Ṭūsī zásadně posunul vývoj v trigonometrii, zejména v knize Kitāb al-Shakl al-qattā. Ceněno je i jeho pojednání o astrolábu al-Risalah al-Asturlabiyah. Jeho biologická práce Akhlaq-i-Nasri je považována za první příspěvek k teorii evoluce živočišných druhů. Významným astronomem byl Džamšíd Al-Káší. Židovský konvertita Rašíd al-Dín Hamadání proslul především dějinami světa sepsanými v letech 1300–1310 v perštině v knize Jāmiʿ al-tawārīkh. V knize projevoval značný zemský patriotismus a užíval za tím účelem, jako jeden z prvních autorů, pojmu „Írán“.

Marjam Mírzácháníová získala v roce 2014 Fieldsovu medaili, která je považovaná za nejprestižnější matematické ocenění. Stala se první ženou v historii, které se dostalo této cti.[149] Významným fyzikem současnosti je Nima Arkani-Hamed.

Dne 4. února 2008 prezident Mahmúd Ahmadínežád slavnostně otevřel vesmírné kontrolní středisko,[150] které o rok později, 3. února 2009, vyslalo do vesmíru první družici Omid vlastní výroby (první družici vyslal Írán na oběžnou dráhu již v roce 2005, ta byla ruské výroby).[151]

V roce 2021 byl oznámen objev fosilních otisků stop pozdně křídových dinosaurů v sedimentech geologického souvrství Farrokhi o stáří kolem 70 milionů let. Objev byl učiněn v centrální oblasti Íránu (oblast Khur). Jedná se o jeden z prvních objevů tohoto druhu na celém Blízkém východě.[152]

Sport

Stadion Azadí v Teheránu.

Nejoblíbenějším druhem kolektivního sportu v Íránu je fotbal. Íránská fotbalová reprezentace se zúčastnila celkem pěti mistrovství světa: mistrovství světa v Argentině (1978), mistrovství světa ve Francii (1998), mistrovství světa v Německu (2006), mistrovství světa v Brazílii (2014) a mistrovství světa v Rusku (2018). Na šampionát v Rusku se íránský tým kvalifikoval dokonce jako třetí nejrychlejší z 32 účastníků (po Rusku, které postupovalo automaticky jako pořadatelská země a Brazílii), již 12. června 2017 a celou kvalifikací prošel bez jediné porážky. Na samotných mistrovstvích však nikdy nepostoupil ze základní skupiny a vyhrál celkově dva zápasy – v roce 1998 s USA (2:1) a v roce 2018 s Marokem (1:0). Kromě toho Íránci čtyřikrát remizovali (1978 1:1 se Skotskem, 2006 1:1 s Angolou, 2014 0:0 s Nigérií a 2018 1:1 s Portugalskem) a devětkrát prohráli (1978 0:3 s Nizozemskem a 1:4 s Peru, 1998 0:1 s Jugoslávií a 0:2 s Německem, 2006 1:3 s Mexikem a 0:2 s Portugalskem, 2014 0:1 s Argentinou a 1:3 s Bosnou a Hercegovinou a 2018 0:1 se Španělskem. Třikrát vyhrál Írán mistrovství Asie ve fotbale (1968, 1972 a 1976).

Emámalí Habíbí přebírá zlatou medaili na hrách v roce 1956

Z dalších disciplín jsou populární zejména volejbal, basketbal a vodní pólo. Ve volejbalu se Íráncům nejnověji podařila kvalifikace na mistrovství světa v Japonsku (2006), jejich mužstvo však při utkáních nezaznamenalo ani jeden úspěch.

První Íránec se olympijských her zúčastnil již roku 1900, avšak pravidelně jezdí íránské výpravy na hry až od roku 1948. Od té doby přivezly 24 zlatých medailí (k roku 2021). Nejvíce jich získal Írán v úpolových sportech, tedy v zápasu, taekwondu a karate. Úspěšní jsou Íránci tradičně též ve vzpírání, jedno zlato přivezl střelec, Džavád Forúghí z Tokia 2020.[153] Jeho zlato ale vyvolalo i protesty, neboť je příslušníkem Íránských revolučních gard, které Spojené státy považují za teroristickou organizaci. K odebrání medaile tomuto sportovci vyzvala například organizace pečující o památku zápasníka Navída Afkariho, popraveného za údajnou vraždu policisty při protivládních protestech v roce 20180.[154][155] Nejúspěšnějším íránským olympijským sportovcem je taekwondista Hadi Saei, držitel tří medailí, z toho dvou zlatých. Dvě zlaté má i vzpěrač Hossein Rezazadeh. Bilanci tří olympijských kovů má též legendární zápasník Golamrezá Tachtí a vzpěrač Mohammad Nassiri. Vůbec první olympijské zlato do Íránu přivezl roku 1956 zápasník Emámalí Habíbí. Jedinou atletickou medaili zajistil svým druhým místem z Londýna 2012 diskař Ihsan Hadádí. Nejúspěšnějšími hrami pro íránské sportovce byly ty londýnské v roce 2012, na kterých vybojovali rekordních sedm zlatých medailí a skončili dvanáctí v medailovém pořadí národů. Všechny tyto medaile tradičně brali zápasníci a vzpěrači.

V Íránu má kořeny pólo.[156] V roce 1974 se Írán stal první zemí v jihozápadní Asii, která uspořádala Asijské hry. Velmi populárním sportem je v Íránu kabadi. Íránské mužská reprezentace se již třikrát probojovala do finále mistrovství světa v tomto sportu,

Kuchyně

Související informace naleznete také v článku Íránská kuchyně.

Íránská kuchyně je rozmanitá, přičemž každá provincie má vlastní jídla i své kulinářské styly a tradice, které se dle oblasti liší. Jídla nebývají pikantní. Hojně se používají bylinky, dále plody jako švestky, granátová jablka, hrozny, kdoule a další. Většina íránských pokrmů je kombinací rýže s masem (kuřecí, jehněčí) nebo rybou a spoustou česneku, cibule, zeleniny, ořechů a bylin.

Spisovatelka Najmieh Batmanglij ve své knize Nové jídlo života píše, že „íránská kuchyně má hodně společného s ostatními orientálními kuchyněmi (viz např. arabská kuchyně), ale často je považována za nejdokonalejší a nevznešenější ze všech; barevná a složitá jako perský koberec.“

Významná města

Teherán
(c) Behrooz Rezvani, CC BY 3.0
Dopravní zácpa v Teheránu
Isfahán

Celkem 60 % íránské populace žije ve městech. Městské aglomerace trpí přelidněností, nedostatečnou dopravní obslužností a smogem. V první řadě to platí o metropoli Teheránu, která je svými téměř 8 miliony obyvateli zdaleka největším městem země. Z historického hlediska jsou vedle Teheránu nejvýznamnějšími středisky Mašhad, Isfahán, Tabríz a Šíráz.

PořadíTranskripcePerskySL 1986SL 1991SL 1996SL 2006SL 2016Provincie
1.Teheránتهران 6 042 5846 475 5276 758 8457 797 5208 737 510Teherán
2.Mašhadمشهد 1 463 5081 559 1551 887 4052 427 3163 372 660Chorásán Razaví
3.Isfahánاصفهان 986 7531 127 0301 266 0721 602 1102 243 249Isfahán
4.Karadžكرج 275 100442 387940 9681 386 0301 973 480Alborz
5.Šírázشيراز 848 289965 1171 053 0251 227 3311 869 001Fárs
6.Tabrízتبريز 971 4821 088 9851 191 0431 398 0601 773 033Východní Ázerbájdžán
7.Ahvázاهواز 579 826724 653804 980985 6141 302 591Chúzistán
8.Qomقم 543 139681 253777 677959 1161 292 283Qom
9.Kermánšáhكرمانشاه 560 514624 084692 986794 8631 083 833Kermánšáh
10.Orumíjeاروميه 300 746357 399435 200583 2551 040 565Západní Ázerbájdžán
11.Raštرشت 290 897340 637417 748557 366956 971Gílán
12.Shahriarشهریار 328 190744 210Teherán
13.Kermánكرمان 257 284311 643384 991515 114738 724Kermán
14.Bandar Abbásبندر عباس 201 642249 504273 578379 301680 366Hormozgán
15.Hamadánهمدان 272 499349 653401 281479 640676 105Hamadán
16.Záhedánزاهدان 281 923361 623419 518567 449672 589Sístán a Balúčistán
17.Jazdيزد 230 483275 298326 776432 194656 474Jazd
18.Ardabílاردبيل 281 973311 022340 386418 262605 992Ardabíl
19.Kazvínقزوين 248 591278 826291 117355 338596 932Kazvín
20.Arákاراك 265 349331 354380 755446 760591 756Markazí

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Iran na anglické Wikipedii.

  1. Iran. [s.l.]: Central Intelligence Agency Dostupné online. (anglicky) 
  2. Report for Selected Countries and Subjects. IMF [online]. [cit. 2024-03-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. AXWORTHY, Michael. Dějiny Íránu. 1. vyd. Praha: NLN, 2009. ISBN 978-80-7422-352-5. 
  4. BRICS to Grow as Saudi, Iran, UAE, Egypt, Ethiopia Join Ranks. Bloomberg.com. 2023-12-29. Dostupné online [cit. 2024-01-01]. (anglicky) 
  5. ایران در جایگاه پنجم جهانی ثبت آثار ناملموس در یونسکو قرار گرفت [online]. 2023-12-06 [cit. 2023-12-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ایران در جایگاه پنجم جهانی ثبت آثار ناملموس در یونسکو قرار گرفت [online]. 2023-12-06 [cit. 2023-12-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. The history of pre-Islamic literature of Persia, Ahmad Tafazzoli and Zhale Amoozgar, p 84, Sokhan publications, Tehran, ISBN 964-5983-14-2
  8. a b FOUNDATION, Encyclopaedia Iranica. Welcome to Encyclopaedia Iranica. iranicaonline.org [online]. [cit. 2024-03-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. FOUNDATION, Encyclopaedia Iranica. Welcome to Encyclopaedia Iranica. iranicaonline.org [online]. [cit. 2024-03-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Laroche.
  11. FOUNDATION, Encyclopaedia Iranica. Welcome to Encyclopaedia Iranica. iranicaonline.org [online]. [cit. 2024-03-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. A. FISHMAN, Joshua. Handbook of Language and Ethnic Identity: Disciplinary and Regional Perspectives (Volume 1). [s.l.]: Oxford University Press, 2010. ISBN 978-0-19-537492-6. S. 266. (anglicky) 
  13. LEWIS, Geoffrey. The naming of names. British Society for Middle Eastern Studies Bulletin. 1984, s. 121–124. DOI 10.1080/13530198408705394. (anglicky) 
  14. Persia, Encyclopædia Britannica, "The term Persia was used for centuriesŠablona:Nbsp... [because] use of the name was gradually extended by the ancient Greeks and other peoples to apply to the whole Iranian plateau."
  15. WILSON, ARNOLD. The Persian Gulf (RLE Iran A). [s.l.]: Routledge, 2012. ISBN 978-1-136-84105-7. Kapitola The Middle Ages: Fars, s. 71. (anglicky) 
  16. This day in history, March 21: Social media website Twitter established with the sending of the first 'tweet' by co-founder Jack Dorsey. Chicago Tribune. Dostupné online. (anglicky) 
  17. Persia Changes Its Name; To Be 'Iran' From Mar. 22. The New York Times. 1 January 1935. Dostupné online [cit. 26 December 2018]. (anglicky) 
  18. When Did Persia Become Iran and Why? [online]. [cit. 2024-03-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. Persia or Iran, a brief history [online]. Art-arena.com [cit. 2013-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 May 2013. (anglicky) 
  20. Richard N. Frye. interview by Asieh Namdar. [s.l.]: [s.n.], 20 October 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 April 2016. (anglicky) 
  21. CHRISTOPH MARCINKOWSKI. Shi'ite Identities: Community and Culture in Changing Social Contexts. [s.l.]: LIT Verlag Münster, 2010. Dostupné online. ISBN 978-3-643-80049-7. S. 83. (anglicky) 
  22. FRYE, Richard Nelson. Reitzenstein and Qumrân Revisited by an Iranian. The Harvard Theological Review. October 1962, s. 261–268. DOI 10.1017/S0017816000007926. JSTOR 1508723. S2CID 162213219. (anglicky) 
  23. RICHARD FRYE. Persia (RLE Iran A). [s.l.]: Routledge, 2012. Dostupné online. ISBN 978-1-136-84154-5. S. 13. (anglicky) 
  24. Farrokh, Kaveh. Shadows in the Desert: Ancient Persia at War. ISBN 1-84603-108-7
  25. Encyclopædia Britannica
  26. Hassan Rouhani wins Iran presidential election [online]. BBC News, 15 June 2013 [cit. 2013-06-15]. Dostupné online. 
  27. FASSIHI, Farnaz. Moderate Candidate Wins Iran's Presidential Vote. The Wall Street Journal. 15 June 2013. Dostupné online [cit. 16 June 2013]. (anglicky) 
  28. Strategic Asia 2013–14: Asia in the Second Nuclear Age – Page 229, Abraham M. Denmark, Travis Tanner – 2013
  29. USA obnovily všechny sankce proti Íránu, chtějí jej ekonomicky izolovat a vyhladovět. Info.cz [online]. 5. listopadu 2018. Dostupné online. 
  30. China, Iran lift ties to comprehensive strategic partnership. Xinhua News Agency. 23 January 2016.
  31. Iran, China discuss $600b economic deals as Xi Jinping visits Archivováno 27. 8. 2016 na Wayback Machine.. The Times of Israel. 23 January 2016.
  32. Iran Country Study Guide Volume 1 Strategic Information and Developments. [s.l.]: IBP, 3 March 2012. ISBN 978-1-4387-7462-6. S. 141. (anglicky) 
  33. CHARBONNEAU, Louis. RPT-EXCLUSIVE-Iran would need 18 months for atom bomb-diplomats. Reuters. 26 October 2009. Dostupné online [cit. 1 August 2010]. (anglicky) 
  34. Ministry of Foreign Affairs, Islamic Republic of Iran [online]. 2008 [cit. 2011-11-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 February 2009. (anglicky) 
  35. Seyed Hossein Mousavian; SHAHIR SHAHIDSALESS. Iran and the United States: An Insider's View on the Failed Past and the Road to Peace. [s.l.]: Bloomsbury Publishing, 2014. Dostupné online. ISBN 978-1-62892-870-9. S. 33. (anglicky) 
  36. Guffey, Robert A. (2009). Saudi-Iranian Relations Since the Fall of Saddam: Rivalry, Cooperation and Implication for US Policy. RAND Corporation. ISBN 978-0-8330-4657-4.
  37. Iran assembly recognizes Jerusalem as Palestine capital [online]. [cit. 2018-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. Iran says Jerusalem 'unchangeable' capital of Palestine [online]. [cit. 2018-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. Iran Recognizes Jerusalem as Palestinian Capital City in Response to Trump Declaration [online]. 27 December 2017 [cit. 2018-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. Kutsch, Tom. Iran, world powers strike historic nuclear deal [online]. Aljazeera America, 14 July 2015 [cit. 2015-07-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 July 2015. (anglicky) 
  41. RUBIN, Barry. Paved with Good Intentions. New York: Penguin Books, 1980. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 October 2013. S. 83. (anglicky) 
  42. Iran urges NAM to make collective bids to establish global peace Archivováno 27. 8. 2012 na Wayback Machine.. PressTV, 26 August 2012. Retrieved 20 November 2012. November 2012/http://www.presstv.ir/detail/2012/08/26/258180/iran-urges-joint-bids-to-promote-peace/ Archivováno 1. 11. 2012 na Wayback Machine.[nedostupný zdroj]
  43. Ahmadinejad calls for new world order based on justice Archivováno 30. 8. 2012 na Wayback Machine.. PressTV 26 May 2012. Retrieved 20 November 2012. August 2012/http://presstv.com/detail/2012/05/26/243242/ahmadinejad-new-world-order/ Archivováno 30. 8. 2012 na Wayback Machine.[nedostupný zdroj]
  44. Iran complains to UN of foiled Yemen aid as ship standoff looms Archivováno 8. 10. 2015 na Wayback Machine.. Reuters. 13. května 2015.
  45. Saúdská Arábie přerušila diplomatické styky s Íránem . Novinky. 3. ledna 2016
  46. USA pomáhaly Saddámovi s nasazením chemických zbraní . Týden. 30. srpna 2013
  47. America’s Flight 17. Slate. 23. července 2014.
  48. Iran urges 'war crime' hearing into US killings in Mosul Archivováno 10. 4. 2017 na Wayback Machine.. Press TV. 26 March 2017
  49. IISS Military Balance 2006, Routledge for the IISS, London, 2006, p.187
  50. "Profile: Iran's Revolutionary Guards" Archivováno 27. 12. 2008 na Wayback Machine.. BBC News. 18 October 2009.
  51. Iran Military Spending=Defense Budget 1960-2023 [online]. 2023-12-10 [cit. 2023-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. World military expenditure passes $2 trillion for first time [online]. 2022-04-25 [cit. 2023-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. Iran Boosts Military Budget To Stand Among Top 15 [online]. 2022-04-26 [cit. 2023-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. NAWRAS, Jaff. Tracking Iranian Soft Power Influence in the KRI [online]. 2023-08-11. Dostupné online. (anglicky) 
  55. FEIERSTEIN, Gerald. Iran's Role In Yemen and Prospect for Peace [online]. 2018-12-06. Dostupné online. (anglicky) 
  56. SABAN, Navvar. Iranian influence and presence in Syria [online]. 2020-11-05 [cit. 2023-12-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. SHABB, Basem. Lebanon Under Iranian Influence: Little Peace And No Prosperity [online]. 2022-12-13. Dostupné online. (anglicky) 
  58. Karam, Joyce & Gutman, Roy, presenters. (5 August 2015) Middle East Institute: "Iran Nuclear Agreement and Middle East Relations". Washington, DC: Johns Hopkins School of Advanced International Studies. Retrieved 5 August 2015. C-Span website Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine.
  59. a b Iran's 80,000 militia men in Syria prime powder keg. The Times. 5 May 2018. Dostupné online. (anglicky) 
  60. How Iran enlists Afghans to fight for Assad in Syria. The Washington Post. 29 July 2018. Dostupné online. (anglicky) 
  61. Hossein Askari; AMIN MOHSENI; SHAHRZAD DANESHVAR. The Militarization of the Persian Gulf: An Economic Analysis. [s.l.]: Edward Elgar Publishing, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-84980-186-7. S. 93. (anglicky) 
  62. Iran tests new long-range missile. BBC. 12 November 2008. Dostupné online [cit. 12 November 2008]. (anglicky) 
  63. "Are the Iran nuclear talks heading for a deal?". BBC News Online. Retrieved: 4 August 2016.
  64. Iran is emerging as a drone superpower [online]. 2022-11-17 [cit. 2023-12-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. Iran becoming global drone producer on back of Ukraine war, says US [online]. 2023-12-08 [cit. 2023-12-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. MOTAMEDI, Maziar. Fattah: Iran unveils its first hypersonic missile [online]. 2023-06-06. Dostupné online. (anglicky) 
  67. Iran cuts military service for all conscripts by three months [online]. 2023-10-22. Dostupné online. (anglicky) 
  68. 2018 will go down in history as a year of shame for Iran [online]. 24 January 2019 [cit. 2019-03-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. Nasrin Sotoudeh sentenced to 33 years and 148 lashes in Iran [online]. 11 March 2019 [cit. 2019-03-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. Iran [online]. 30 January 2019 [cit. 2019-04-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 April 2019. (anglicky) 
  71. Democracy Index 2017 : Free Speech Under Attack [online]. 30 January 2018 [cit. 2018-02-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. SCHMIDT, Patrick. Iran's Election Procedures [online]. [cit. 2018-09-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. BEZHAN, Frud. Explainer: Iran's Process For Vetting Presidential Candidates. Radiofreeeurope/Radioliberty. Dostupné online [cit. 30 September 2018]. (anglicky) 
  74. Iran: Stop Prosecuting Women Over Dress Code [online]. Human Rights Watch, 2018 [cit. 2018-03-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  75. Iran: Three Child Offenders Executed [online]. Human Rights Watch, 2018. Dostupné online. (anglicky) 
  76. Freedom House. Iran [online]. Freedom House, 2017 [cit. 2017-05-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 May 2017. (anglicky) 
  77. AVERY, Daniel. 71 Countries Where Homosexuality is Illegal. Newsweek. 4 April 2019. Dostupné online. (anglicky) 
  78. Iran defends execution of gay people. Deutsche Welle. 12 June 2019. Dostupné online. (anglicky) 
  79. Iran: UN expert says ethnic, religious minorities face discrimination. Office of the United Nations High Commissioner for Human Rights. New York: 22 October 2019. Dostupné online. (anglicky) 
  80. Rights experts urge Iran to end ‘systematic persecution’ of religious minorities [online]. 2022-08-22 [cit. 2023-12-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  81. UN Rights Experts Call On Iran To Stop Persecution Of Baha'is, Other Religious Minorities. RadioFreeEurope/RadioLiberty. Dostupné online [cit. 2023-12-12]. (anglicky) 
  82. USCIRF HEARING SUMMARY: RELIGIOUS FREEDOM AND WOMEN’S RIGHTS IN IRAN [online]. 26 January 2023. Dostupné online. (anglicky) 
  83. Iran to form carpet export consortium [online]. PressTV, 9 November 2008 [cit. 2009-03-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 01-05-2011. 
  84. Ekonomické údaje o Íránu jsou zveřejněny v BusinessInfo.cz. www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2007-10-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-22. 
  85. PROSTŘEDÍ, EnviWeb cz-zpravodajství o životním. Írán chystá dvojnásobné zvýšení těžby zemního plynu - EnviWeb.czEnviWeb.cz. EnviWeb.cz [online]. [cit. 2019-07-28]. Dostupné online. 
  86. Iran blocks share price gains. BBC News. 6 August 2003. Dostupné online [cit. 15 February 2010]. (anglicky) 
  87. Tehran Exchange Trades Futures to Attract Investors [online]. BusinessWeek [cit. 2010-07-29]. Dostupné online. 
  88. MehrNews.com – Iran, world, political, sport, economic news and headlines. www.mehrnews.com [online]. [cit. 23-01-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 09-12-2012. 
  89. CSIS: The US, Israel, the Arab States and a Nuclear Iran. csis.org [online]. [cit. 2012-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-08-06. 
  90. SHANA: Share of domestically made equipments on the rise Archivováno 9. 3. 2012 na Wayback Machine.. Retrieved July 26, 2010.
  91. Blízká budoucnost íránského jaderného výzkumu
  92. Írán dokončí obohacování uranu pro potřeby výzkumných reaktorů do března příštího roku | Atomová energie, zpravodajství – portal Atominfo.cz
  93. Ropu v Persii objevil v roce 1908 britský podnikatel William Knox D'Arcy, který následujícího roku založil Anglo-Persian Oil Company – pozdější Anglo-Iranian Oil Company a dnešní British Petroleum. Viz Farah Pahlaví, Paměti, Praha 2004, s. 371–372, pozn. 7.
  94. Iran plans to exclude dollar, euro from foreign transactions: minister. stratrisks.com [online]. [cit. 2013-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-20. 
  95. Encyclopaedia Iranica. R. N. Frye. Peoples of Iran [online]. Iranicaonline.org [cit. 2011-09-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  96. ASIA-PACIFIC POPULATION JOURNAL, United Nations. A New Direction in Population Policy and Family Planning in the Islamic Republic of Iran [online]. [cit. 2006-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 February 2009. (anglicky) 
  97. Iran – population [online]. Countrystudies.us [cit. 2011-06-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  98. DW Persian [cit. 2012-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  99. U.S. Bureau of the Census, 2005. Unpublished work tables for estimating Iran's mortality. Washington, D.C.: Population Division, International Programs Center
  100. IRAN NEWS, Payvand.com. Iran's population growth rate falls to 1.5 percent: UNFP [online]. [cit. 2006-10-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  101. IRAN TRIES TO REVERSE A SLUMPING BIRTH RATE. AP [online]. [cit. 2014-03-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-10. 
  102. Iran’s plunging birth rate causes serious concerns for economic future. South China Morning Post [online]. [cit. 2014-04-06]. Dostupné online. 
  103. http://worldpopulationreview.com/countries/iran-population/
  104. Manouchehr Ganji. Defying the Iranian Revolution: From a Minister to the Shah to a Leader of Resistance. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0-275-97187-8. S. 210. (anglicky) 
  105. Migration Information Institute: Characteristics of the Iranian Diaspora [online]. Migrationinformation.org [cit. 2011-06-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  106. Afghanistan-Iran: Iran says it will deport over one million Afghans [online]. Irinnews.org, 4 March 2008 [cit. 2013-06-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  107. J. Harmatta in History of Civilizations of Central Asia, Chapter 14, The Emergence of Indo-Iranians: The Indo-Iranian Languages, ed. by A. H. Dani & V.N. Masson, 1999, p. 357
  108. a b Iran [online]. Central Intelligence Agency (United States) [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  109. Country Profile: Iran [online]. Washington, D.C.: Federal Research Division, Library of Congress, May 2008 [cit. 2014-06-09]. S. xxvi. Dostupné online. (anglicky) 
  110. Results a new nationwide public opinion survey of Iran. www.terrorfreetomorrow.org. New America Foundation, 12 June 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2013. (anglicky) 
  111. Azeris. www.minorityrights.org. Minority Rights Group International, 2009. Dostupné online [cit. 16 October 2013]. (anglicky) 
    • Shaffer, Brenda (2003). Borders and Brethren: Iran and the Challenge of Azerbaijani Identity. MIT Press. pp. 221–225. ISBN 0-262-19477-5
    • Minahan, James (2002). Encyclopedia of the Stateless Nations: S-Z. Greenwood Publishing Group. p. 1765. ISBN 978-0-313-32384-3
  112. Rasmus Christian Elling, Minorities in Iran: Nationalism and Ethnicity after Khomeini, Palgrave Macmillan, 2013. [1]
  113. Ali Gheissari. Contemporary Iran: Economy, Society – Politics: Economy, Society, Politics. p. 300. Oxford University Press. 2 April 2009.
  114. Iran. www.terrorfreetomorrow.org. New America Foundation, 12 June 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2013. (anglicky) 
  115. Annika Rabo, Bo Utas. The Role of the State in West Asia Swedish Research Institute in Istanbul, 2005 ISBN 91-86884-13-1
  116. Encyclopedia of the Peoples of Africa and the Middle East Facts On File, Incorporated ISBN 1-4381-2676-X p. 141
  117. OBERLING, Pierre. Georgia viii: Georgian communities in Persia [online]. 7 February 2012 [cit. 2014-06-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  118. Circassian [online]. Official Circassian Association [cit. 2014-06-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. (anglicky) 
  119. CHARDIN, Sir John. Persians: Kind, hospitable, tolerant flattering cheats?. The Iranian. June 1997. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 June 1997. (anglicky)  Excerpted from:
  120. Iran, CIA – World Factbook Archivováno 3. 2. 2012 na Wayback Machine..
  121. KAR, Mehrangiz. Religious Minority in Iran Asks Khamenei for Constitutional Protection [online]. Center for Human Rights in Iran, 17 June 2016 [cit. 2016-06-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  122. Encyclopedia of the Modern Middle East and North Africa (Detroit: Thompson Gale, 2004) p. 82
  123. HOLE, F.; FLANNERY, K. V. Proceedings of the Prehistoric Society. [s.l.]: [s.n.], 1968. (anglicky) 
  124. Encyclopædia Iranica. Art in Iran. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 565–569. (anglicky) 
  125. IVANCHIK, Askolʹd Igorevich; LIČʻELI, Vaxtang. Achaemenid Culture and Local Traditions in Anatolia, Southern Caucasus and Iran: New Discoveries. [s.l.]: BRILL, 2007. Dostupné online. ISBN 978-90-04-16328-7. S. 117. (anglicky) 
  126. Lipiński, Edward; VAN LERBERGHE, KAREL; SCHOORS, ANTOON. Immigration and emigration within the ancient Near East. [s.l.]: Peeters Publishers, 1995. Dostupné online. ISBN 978-90-6831-727-5. S. 119. (anglicky) 
  127. Encyclopædia Iranica. ART IN IRAN. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 580–585. (anglicky) 
  128. Encyclopædia Britannica. Sāsānian dynasty. [s.l.]: [s.n.], 18 July 2017. Dostupné online. (anglicky) 
  129. Encyclopædia Iranica. ART IN IRAN. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 585–594. (anglicky) 
  130. Iran – A country study [online]. Parstimes.com [cit. 2011-06-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  131. History of Islamic Science 5 [online]. Levity.com [cit. 2011-06-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  132. AFARY, Janet. Encyclopædia Britannica. Iran. [s.l.]: [s.n.], 2006. Dostupné online. (anglicky) 
  133. Encyclopædia Iranica. Art in Iran. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 549–646. (anglicky) 
  134. Pope, Arthur Upham. Introducing Persian Architecture. London: Oxford University Press, 1971. (anglicky) 
  135. Pope, Arthur Upham. Persian Architecture. New York: George Braziller, 1965. S. 266. (anglicky) 
  136. Ardalan, Nader; BAKHTIAR, LALEH. The Sense of Unity: The Sufi Tradition in Persian Architecture. [s.l.]: [s.n.], 2000. ISBN 978-1-871031-78-2. (anglicky) 
  137. Persepolis / Persepolis (2007) | ČSFD.cz
  138. Režisér Panahí vyhrál Berlinale. Touží, aby jeho film promítali v Íránu | Kultura. Lidovky.cz [online]. 2015-02-15 [cit. 2022-03-26]. Dostupné online. 
  139. TESAŘ, Antonín. Filmování za zataženým závěsem. www.advojka.cz [online]. [cit. 2022-03-26]. Dostupné online. 
  140. COATES, Tyler; COATES, Tyler. Hollywood Flashback: Asghar Farhadi’s ‘A Separation’ Won Iran’s First Oscar in 2012 [online]. 2021-12-11 [cit. 2022-03-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  141. Íránský režisér vyhrál Oscara, na předávání ale nepřijel. Vadí mu Trumpova migrační politika. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2017-02-27 [cit. 2022-03-26]. Dostupné online. 
  142. Iranian Film Wins Golden Globe. RadioFreeEurope/RadioLiberty [online]. [cit. 2022-03-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  143. Berlinale vyhrál íránský film. Není za tím politika, myslí si vítěz. iDNES.cz [online]. 2011-02-19 [cit. 2022-03-26]. Dostupné online. 
  144. César du meilleur film étranger à l'Iranien Une séparation. L'Orient-Le Jour [online]. 2012-02-25 [cit. 2022-03-26]. Dostupné online. 
  145. Berlinale vyhrál íránský film s českou koprodukcí Zlo neexistuje. iDNES.cz [online]. 2020-02-29 [cit. 2022-03-26]. Dostupné online. 
  146. Golden Bear winner Mohammad Rasoulof sentenced to jail in Iran. the Guardian [online]. 2020-03-04 [cit. 2022-03-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  147. TOTUŠEK, Jaroslav. Vítěz Berlinale má jít do vězení. Mohammadovi Rasoulofovi vyměřil Írán roční trest za propagandu | Kultura. Lidovky.cz [online]. 2020-03-05 [cit. 2022-03-26]. Dostupné online. 
  148. MAREK, Lukáš; EYEM, Tomáš. Zemřela první žena, která získala prestižní Fieldsovu medaili. Měla vazbu i na Česko. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz [cit. 2022-03-26]. Dostupné online. 
  149. Írán provedl test odpalovací rampy a otevřel vesmírné kontrolní středisko. blisty.cz [online]. [cit. 27-03-2008]. Dostupné v archivu pořízeném dne 12-04-2008. 
  150. Írán vyslal do vesmíru první satelit vlastní výroby
  151. Markus Wilmsen, Franz Theodor Fürsich & Mahmoud Reza Majidifard (2021). Youngest Cretaceous dinosaur tracksite from the Middle East (Maastrichtian, Farrokhi Formation, Central Iran). Palaeobiodiversity and Palaeoenvironments. doi: https://doi.org/10.1007/s12549-021-00516-w
  152. Forúghí získal olympijské zlato ve sportovní střelbě. Sport.cz [online]. [cit. 2022-03-26]. Dostupné online. 
  153. „Pošliapanie olympijských ideálov.“ Zlato na hrách získal člen teroristickej organizácie. www.trend.sk [online]. 2021-07-29 [cit. 2022-03-26]. Dostupné online. (slovensky) 
  154. V Íránu popravili wrestlera Afkariho. Petici za záchranu podepsalo přes deset tisíc lidí, k milosti vyzýval i Trump. Lidovky.cz [online]. 2020-09-12 [cit. 2022-03-26]. Dostupné online. 
  155. The origins and history of Polo. Historic UK [online]. [cit. 2022-03-26]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • AXWORTHY, Michael. Dějiny Íránu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 9788071069942. 
  • BAER, Robert. Jak naložit s ďáblem: íránská velmoc na vzestupu, VOLVOX GLOBATOR, Praha 2010
  • CVRKAL, Zdeněk. Írán. Praha: Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-337-4. 
  • MUSIL, Alois. Země Arijců : nový Iran : nový Afghanistan. Praha: Melantrich, 1936. 291 s. Dostupné online. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of Iran.svg
Flag of Iran. The tricolor flag was introduced in 1906, but after the Islamic Revolution of 1979 the Arabic words 'Allahu akbar' ('God is great'), written in the Kufic script of the Qur'an and repeated 22 times, were added to the red and green strips where they border the white central strip and in the middle is the emblem of Iran (which is a stylized Persian alphabet of the Arabic word Allah ("God")).
The official ISIRI standard (translation at FotW) gives two slightly different methods of construction for the flag: a compass-and-straightedge construction used for File:Flag of Iran (official).svg, and a "simplified" construction sheet with rational numbers used for this file.
Damavand3.jpg
Mount Damavand, Iran.
Indianocean.PNG
Map of The Indian Ocean (CIA FB 2002).
Iran-geographic map.svg
Autor: Ikonact, Licence: CC BY-SA 4.0
Geographic map of Iran. Limits of the map:
Asghar Farhadi in Fajr International Film Festival 02.jpg
(c) Tasnim News Agency, CC BY 4.0
Asghar Farhadi in Fajr International Film Festival
Provinces of Iran by population.svg
Autor: Ali Zifan, Licence: CC BY-SA 4.0
Provinces of Iran by population in 2021.
Provinces of Iran by population density.svg
Autor: Ali Zifan, Licence: CC BY-SA 4.0
Provinces of Iran by population density in 2013.
Shahvisitkharg.jpg
HIM Shah of Iran visits the Kharg Petrochemical Complex.
13 Aban (3).jpg
Autor: Mohamad Sadegh Heydary, Licence: CC BY 4.0
Protest of 4 November 2015 in Tehran against government of the United States.
Trade balance Iran.png
Autor: SSZ, Licence: CC BY-SA 3.0
Balance of trade, Iran (2000-2007). Historical data: World Bank.
Emblem of Iran (green).png
Green emblem of Iran
IranNumbered.svg
Autor: , Licence: CC BY-SA 4.0
Numbered map of the provinces of Iran.
Portrait of a Persian lady in Iran, 10-08-2006.jpg
Autor: Hamed Saber from Tehran, Iran, Licence: CC BY 2.0

Persian lady in Iran

Check this discussion about my project of uploading Persian portraits.
Near Sunset at end of 2006 Spring In Modaress Highway, Tehran - panoramio - Behrooz Rezvani (1).jpg
(c) Behrooz Rezvani, CC BY 3.0
Near Sunset at end of 2006 Spring In Modaress Highway, Tehran
Rafabadan.jpg
Rafinerie Abadan, 1970
Iran Oil Production.png
Autor: Plazak, Licence: CC BY-SA 3.0
Oil production in Iran 1950-2012
پایین دست سد ارومیه - panoramio.jpg
(c) auoob farabi, CC BY-SA 3.0
<<<پایین دست سد ارومیه>>>
TEPIX.PNG
Autor: SSZ, Licence: CC BY-SA 3.0
TEPIX All Share Price Index, Tehran Stock Exchange (January 1999-January 2011)
Maryam Mirzakhani in Seoul 2014.jpg
(c) Gert-Martin Greuel, CC BY-SA 2.0 de
Maryam Mirzakhani at the Seoul convention of the International Congress of Mathematicians (ICM)
IranprovincesGDP.jpg
Autor: SSZ, Licence: CC BY-SA 3.0
Iran's provinces contribution to GDP (2004/05) - Excluding special revenues and expenditures.
Shigeru Kasahara, Emam-Ali Habibi, Alimbeg Bestayev 1956b.jpg
Freestyle Wrestling at the 1956 Summer Olympics 67 kg podium
Nasir al- mulk mosque, Shiraz.jpg
Autor: MohammadReza Domiri Ganji, Licence: CC BY-SA 4.0
Tento obrázek zobrazuje kulturní památku Íránu s identifikačním číslem
6th Day - Green Condolence.jpg
Autor: Hamed Saber, Licence: CC BY 2.0

Silent demonstration for saying condolence to family of this week martyrs

A lot more photos from this day: <a href="http://picasaweb.google.com/hsaber/28KhordadCondolenceDemo" rel="nofollow">http://picasaweb.google.com/hsaber/28KhordadCondolenceDemo</a>

Viva Iran!
Azadistadium.jpg
(c) Mnasiri7 na projektu Wikipedie v jazyce angličtina, CC BY 2.5

Azadi Stadium, Iran-Bosnia match

photo: Mansour Nasiri http://nasiriphotos.com
Torre del silencio, Yazd, Irán, 2016-09-21, DD 65.jpg
(c) Diego Delso, CC BY-SA 4.0
Tento obrázek zobrazuje kulturní památku Íránu s identifikačním číslem
Swedish PM Stefan Löfven meeting Iranian Supreme Leader Ali Khamenei 04.jpg
(c) Khamenei.ir, CC BY 4.0
Swedish Prime Minister in meeting with Ali Khamenei, Supreme Leader of Iran, and Iranian President Hassan Rouhani accompanied him
Iran oil map.png
Autor: No machine-readable author provided. Kaveh assumed (based on copyright claims)., Licence: CC BY-SA 3.0
Map of the Iranian oil fields
Irnp105-Grobowce Naqsh-E Rustam.jpg
Autor:
Wojciech Kocot
, Licence: CC BY-SA 4.0
Iran in 2018 (photographed by Wojciech Kocot)
Ali Khamenei met with Xi Jinping in Tehran 2016 (1).jpg
(c) Khamenei.ir, CC BY 4.0
The President of the People's Republic of China, Xi Jinping, and his accompanying delegation met with the Supreme Leader of the Islamic Revolution, Ali Khamenei
Carpet bazzar.JPG
Autor: Koohkan, Licence: CC BY-SA 3.0
Esfahan Bazaar
Sejjil missile launch - November 2008 (21).jpg
(c) Fars Media Corporation, CC BY 4.0
This photo is from the launch of a Sejil missile at an undisclosed location in Iran on November 12, 2008. For a source please see here.
Isfahan Royal Mosque general.JPG
Autor: Patrickringgenberg, Licence: CC BY-SA 3.0
Royal Mosque (Imam Mosque), general view from Naqsh-i Jahan Square — Isfahan.
Cup with a frieze of gazelles MET an62.84.R.jpg
Autor: unknown, Licence: CC0
Iran; Cup; Metalwork-Vessels. (Link to the free license archive)
Iran oil exports 1385 en.jpg
Autor: Fabienkhan, Licence: CC BY-SA 3.0
Map of Iran's Exports in 2006-2008.
Rouhani re-election celebrations in Tehran 3.jpg
(c) Tasnim News Agency, CC BY 4.0
Hassan Rouhani's election celebrations
Persian Leopard sitting.jpg
Persian Leopard sitting.