Černá Hora

Černá Hora
Црна Гора
Crna Gora
vlajka Černé Hory
vlajka
znak Černé Hory
znak
Hymna
Oj, svijetla majska zoro
Geografie

Poloha Černé HoryPoloha Černé Hory

Hlavní městoPodgorica (Подгорица)
Rozloha13 812 km² (156. na světě)
Nejvyšší bodZla Kolata (2534 m n. m.)
Časové pásmoSEČ (UTC+1)
SELČ (UTC+2; letní čas)
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel629 052 (166. na světě, 2017)
Hustota zalidnění45 ob. / km² (164. na světě)
HDI 0,791 (vysoký) (52. na světě, 2012)
Jazykčernohorština (úřední), srbština, albánština
Náboženství72 % pravoslavné,
19 % islámské,
3 % katolické,
1 % ostatní
Státní útvar
Státní zřízeníparlamentní republika
Vznik3. června 2006 (vyčlenění z unie Srbsko a Černá Hora na základě referenda)
PrezidentMilo Đukanović
Předseda vládyZdravko Krivokapić
Měnaeuro (EUR)
HDP/obyv. (PPP)18 765[1] USD (73. na světě, 2017)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1499 MNE ME
MPZMNE
Telefonní předvolba+382
Národní TLD.me
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Černá Hora (srbsky Црна Гора, černohorsky Crna Gora, italsky a dalšími západními jazyky Montenegro, do 22. října 2007 plným názvem Republika Černá Hora) je republika v jihovýchodní Evropě při východním pobřeží Jaderského moře, suverénní od roku 2006. Sousedí s Chorvatskem na západě, Bosnou a Hercegovinou na severozápadě, Srbskem na severovýchodě, Kosovem na východě a Albánií na jihovýchodě. Má rozlohu 13 812 km² a čítá asi 620 000 obyvatel. V rámci Evropy patří mezi nejméně lidnaté a nejřidčeji zalidněné státy.

Hlavním městem Černé Hory je Podgorica, kde (včetně aglomerace) žije asi 30 % populace země. Historickým hlavním městem je Cetinje, kde kdysi sídlila černohorská knížata a jeden černohorský král.

Hlavní etnickou skupinou v zemi jsou Černohorci (asi 45 %). Velkou menšinu tvoří Srbové, k této národnosti se hlásí skoro 30 % obyvatel. Významnými národnostními menšinami jsou ještě Bosňáci, Albánci a Chorvati. Oficiálním jazykem země je černohorština. Asi 72 procent obyvatel se hlásí k pravoslaví, 19 procent k islámu.

Černá Hora je od června 2017 členem Severoatlantické aliance a je kandidátskou zemí Evropské unie. Je zakládajícím členem Unie pro Středomoří.

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Černé Hory.

Středověk

Území Černé Hory bylo osídleno v raných dobách po přelomu letopočtu Ilyry, kteří však byli po stěhování národů vytlačeni Slovany na jih do dnešní Albánie. Od 10. století tu existovalo po několik dalších století knížectví Zeta, než jej v 15. století vyvrátili postupující Turci. Část obyvatel Zety se s tím nesmířila a uprchla do nepřístupných horských oblastí, kde založila nezávislý stát nazvaný Černá Hora. Izolace od okolního světa tak státeček sice ochránila před dobytím, na druhou stranu však brzdila jakýkoliv společenský a technický pokrok. Společnost byla rozdělená na klany. Černohorci museli často odrážet útoky osmanských Turků, kteří ovšem Černou Horu nikdy zcela neovládli. Díky tomu také na rozdíl od okolí (Albánie, Bosna a Hercegovina) nepodlehli islamizaci. V 17. století vydal osmanský sultán listinu, v níž - pod ruským tlakem - potvrdil samosprávnost Černé Hory. Následně černohorský sněm zvolil vladykou Danila Ščepčeviče z rodu Petrovičů-Njegoš. Tato dynastie pak vládla v Černé Hoře až do roku 1918, její postavení ovšem bylo až do poloviny 19. století vratké a reálnou moc neměla.[2] Byť vladykové jako Petr I. Petrovič nebo jeho nástupce Petr II. Petrovič dokázali část moci vybojovat a druhý z nich například začal vybírat daně.

Monarchie

Jediný vládnoucí černohorský král Nikola I.

Až do roku 1852 reálně vládli pravoslavní metropolité se sídlem v Cetinji. V tomto roce se země stala světským knížectvím pod vládou dynastie Petrović-Njegoš. Prvním knížetem se stal Danilo II.

Po krymské válce (1853–1856) oslabila pozice Ruska a kníže Danilo II. byl nucen se znovu více podřídit Osmanům. To zároveň přimělo Francii začít se na Balkáně angažovat. Na jaře 1858 poslali Osmané do Černé Hory trestnou vojenskou výpravu, za to, že Černohorci masivně podpořili povstání v Hercegovině. Černohorci však turecká vojska porazili, i díky francouzské a ruské podpoře, a navzdory britské a rakouské pomoci Turkům.

Po smrti knížete Danily (1860) nastoupil na trůn Nikola Petrovič, který se pokusil dohodnout protiosmanskou koalici se srbským knížetem Michalem Obrenovićem, který rovněž právě nastoupil na trůn. Osmané reagovali vojenskou výpravou, která pronikla až do blízkosti Cetinje a Nikola musel Rusy a Francouze požádat o zprostředkování míru. Další krize nastala roku 1875, kdy vypuklo další povstání v Hercegovině. Kníže Nikola toho využil a zaslal do Istanbulu požadavek na nezávislost Černé Hory. Odpovědí byla ale jen další turecká vojenská výprava proti Černé Hoře (a též proti Srbsku). Rusové se rozhodli tentokrát vstoupit s Osmany do otevřené války a ruská armáda pronikla až do San Stefanu, jež leží jen kousek od Istanbulu. Tehdy Osmané zvolili raději potupný mír (tzv. Sanstefanský mír), na nějž měl navázat berlínský kongres. Bylo ale jasné, že Turky čekají už jen ústupky. Ty také přišly a a patřilo k nim i uznání plné nezávislosti Černé Hory. Zároveň Černá Hora rozšířila díky závěrům kongresu své území o okolní oblasti a získala i přístav Bar, tedy důležitý přístup k moři.

Knížectví bylo roku 1910 povýšeno na království, králem se stal dosavadní kníže Nikola I., za jehož panování došlo v zemi k určité modernizaci. Během balkánských válek se Černá Hora rozrostla o další území na východě (velká část Sandžaku a Metochie), přístav Ulcinj a nakrátko ovládla i Skadar, který byl pak ale dán nově vzniklé Albánii. Účastnila se rovněž i první světové války spolu se Srbskem na straně Dohody, kdy však byla v lednu 1916 obsazena rakousko-uherskou armádou.

Jelikož černohorské obyvatelstvo bylo etnicky v podstatě srbské, usilovali představitelé Srbska o vtělení Černé Hory do jejich plánované jihoslovanské říše pod vedením srbského krále (Korfská deklarace z roku 1917). Černohorská vláda a král zatím byli přinuceni uprchnout do exilu. Srbskem ustavená Podgorická skupština pak 26. listopadu 1918 vydala kontroverzní usnesení, jímž vyhlásila připojení Černé Hory k Srbsku, s nímž se poté stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců,[3] byť nadále existovala jako samostatná správní jednotka. Černá Hora se tak stala jedinou zemí na vítězné straně první světové války, která v důsledku přišla o nezávislost.

Od roku 1922 byla většina území původního Černohorského království spojena s Bokou Kotorskou do nově zřízené Zetské oblasti, zatímco menší severní část bývalého království (přibližně území moderních měst Pljevlja a Bijelo Polje) byl začleněn do nově zřízené Užické oblasti. Radikální administrativní reformou roku 1929 přestaly hranice původního království zcela existovat a celé území moderní Černé Hory bylo spolu s územím někdejší Republiky Dubrovník, Hercegovinou, jihozápadem dnešního Srbska a severem dnešního Kosova začleněno do Zetské bánoviny, zatímco cíp původního Černohorského království, v okolí dnes kosovského města Peć, byl začleněn do Vardarské bánoviny. Tento stav vydržel až do roku 1941, kdy byla Jugoslávie obsazena jednotkami nacistického Německa a Mussoliniho Itálie a fakticky přestala existovat.

Druhá světová válka

(c) Bundesarchiv, Bild 101I-185-0116-26A / Arndt / CC-BY-SA 3.0
Ukořistěné lodě původně jugoslávského královského námořnictva v Boce Kotorské, 1941

V letech 19411944 bylo Černohorské království obnoveno jako loutkový stát Mussoliniho Itálie. Součástí státu se stala většina území moderní Černé Hory včetně okrajového území jihozápadního Srbska (Prijepolje a Sjenica), naopak k němu nenáležela Boka Kotorska (připojená k Itálii a později k Ustašovskému Chorvatsku) a okrajové jihovýchodní oblasti, připojené k Velké Albánii (rovněž ovládané Itálií).

Formální vláda byla nabídnuta princi Michalovi, tehdejší hlavě sesazené černohorské dynastie a synovci italského krále Viktora Emanuela III., ale odmítl, i za cenu toho, že byl následně uvězněn.

Černá Hora v Jugoslávii

Po druhé světové válce se Černá Hora jako Lidová republika Černá Hora (od roku 1963 Socialistická republika Černá Hora) stala jednou z republik Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ). Součástí této republiky se stalo téměř celé území původního Černohorského království, existujícího před sloučením se Srbským královstvím, a Boka Kotorska, která součástí původního království nikdy nebyla. Části původního království se však v rámci Jugoslávie staly součástí obnoveného Srbska: jedná se například o město Brodarevo a Albánci osídlené širší okolí města Peć (města Pejë/Peć, Gjakovë/Đakovica, Deçan/Dečani, Burim/Istok), které se stalo v rámci Srbska součástí Kosova.

Došlo také k přesunu hlavního města z historického horského městečka Cetinje do větší a dopravně výhodněji položené Podgorice, která byla na počest jugoslávského partyzánského hrdiny a vůdce Tita přejmenována na Titograd (toto jméno metropoli vydrželo až do roku 1992). Zároveň došlo k velkolepé přestavbě města v duchu socialismu.

Roku 1975 byla zkompletována železniční trať Bělehrad–Bar, nová páteřní jugoslávská trať vedoucí ze srbského vnitrozemí nejkratší cestou k moři. Pro Černou Horu se dodnes jedná o klíčovou železnici, propojující severovýchod země (oblast Bijelo Polje) přes metropoli Podgoricu s jaderským přístavem Bar.

Jako chudší ze zemí jugoslávské federace dostávala Černá Hora mnoho investičních prostředků od bohatších členů; to však skončilo s koncem 80. let a rozpadem SFRJ v roce 1992, jejíž zbytek se přejmenoval na Svazovou republiku Jugoslávie. Černá Hora se však od Jugoslávie (resp. Srbska) na rozdíl od ostatních neodtrhla a zůstala jí věrná, nezapletla se přitom ve větší míře do války. Pro svou státní jednotu s Miloševićovým Srbskem ale musela nést jeho břímě, jako například embargo, bombardování silami NATO a ekonomickou krizi, což ještě více snížilo již tak nízkou životní úroveň a dále zvyšovalo nespokojenost Černohorců s unií se Srby.

V reakci na nestabilitu jugoslávského dináru se Černá Hora rozhodla už roku 1999 zavést jako alternativní platidlo německou marku, a roku 2000 od používání dináru upustila zcela. Roku 2002, kdy byla marka zcela nahrazena eurem, se tak euro stalo faktickou měnou i v Černé Hoře, přestože ta oficiálně není členem Evropské měnové unie a používá euro jednostranně jako substituční měnu (stejně jako sousední Kosovo).

Rozpad Jugoslávie a obnova suverenity

Roku 2003 získala Černá Hora ještě vyšší autonomii vytvořením státního společenství Srbsko a Černá Hora transformací Svazové republiky Jugoslávie. Dne 21. května 2006 pak v zemi proběhlo referendum o dalším setrvání v unii se Srbskem, ve kterém se 55,4% voličů vyslovilo pro samostatnost země.[4]

Dne 3. června 2006 ve 20.34 hod. parlament Černé Hory na svém mimořádném zasedání ratifikoval výsledky referenda a přijal Usnesení o vyhlášení nezávislosti Republiky Černá Hora a Deklaraci nezávislé Republiky Černá Hora.[5] Jednalo se tak o formální vyhlášení nezávislosti podle mezinárodního práva. Dne 28. června 2006 se Černá Hora stala 192. členem Organizace spojených národů. Od roku 2007 je Černá Hora součástí Středoevropské zóny volného obchodu.

Premiér Milo Đukanović 15. prosince 2008 během návštěvy Paříže oznámil, že země formálně požádala o přijetí do Evropské unie.[6] 17. prosince 2010 Rada Evropské unie oficiálně udělila Černé Hoře status kandidátské země.[7] Přístupové rozhovory probíhají od roku 2012.

Již od získání samostatnosti se Černá Hora účastnila programu Severoatlantické aliance (NATO) Partnerství pro mír a postupně pracovala na sbližování se s aliancí. V roce 2014 vyjádřil premiér přání stát se členem NATO, což podpořili i představitelé Slovinska a Chorvatska. Formální pozvánku ke vstupu vydala aliance 2. prosince 2015.[8] Členem se stala 5. června 2017.[9]

Geografie

Související informace naleznete také v článku Geografie Černé Hory.
Černá Hora

Černá hora leží na Balkánském poloostrově mezi 41°52' a 43°42' severní šířky a 18°26' a 20°21' východní délky. Sousedí s Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, Srbskem, Kosovem a Albánií, a z jihozápadu ji omývá Jaderské moře. Rozlohou 13 812 m² se řadí mezi nejmenší evropské státy, které nejsou ministáty (podle některých definic ovšem mezi ministáty patří pro svůj nízký počet obyvatel).

Území Černé Hory je velmi hornaté (asi 95 % povrchu)[10], horopisně náleží celé k Dinárským horám. Nejvyšší vrcholky přesahují nadmořskou výšku 2500 m – Zla Kolata (2535 m), Dobra Kolata (2525 m) a Rosni vrh (2525 m) v pohoří Prokletije na hranici s Albánií, a Bobotov kuk (2523 m) v pohoří Durmitor na severu. Stovka dalších vrcholů přesahuje výšku 2000 m. Dalšími černohorskými pohořími jsou Sinjajevina ve střední části země, navazující na Durmitor a tvořená spíše soustavou náhorních plošin, a dále v západní části země u hranic s Bosnou a Hercegovinou masivy Ljubišnja, Pivska Planina, Volujak, Bioć, Maglić a Golija. Při pobřeží se nachází pohoří Lovćen.

Základním stavebním kamenem celého horského systému je vápenec a dolomit, na mnoha místech silně zkrasovatělý, takže lze v Černé hoře nalézt mnoho jeskyní, ponorných řek, poljí a dalších krasových jevů. Nejhlubší jeskyně je tzv. Iron Deep (1169 m), aktuálně zmapovaná délka je více než 3000 m[11]. Horské oblasti trpí nedostatkem vody, protože potoky se často ztrácejí v propustném podloží.

Rozsáhlejší nížiny se vyskytují pouze severně od Skadarského jezera (okolo Podgorice) a v nejjižnějším cípu země kolem řeky Bojany. Pobřeží moře je vesměs hornaté a členité, u hranic s Chorvatskem je hluboký záliv Boka Kotorská.

Hydrologicky je Černá Hora zhruba rozpůlena mezi dvě úmoří. Jih, západ a střed má odtok do Jaderského moře, a to zejména řekou Moračou (s přítokem Zetou), která ústí do Skadarského jezera, z nějž odtéká krátká řeka Bojana do moře. Sever a východ země náleží do povodí Dunaje a tedy úmoří Černého moře, a to prostřednictvím řek Piva, Tara, Čehotina, Lim (přítoky Driny) a Ibar (přítok Moravy).

Kromě velkého Skadarského jezera, pokrývajícího nezanedbatelnou část státního území u hranice s Albánií, stojí za zmínku ještě jezera Krupačko a Liverovići u Nikšiće, Crno jezero v Durmitoru, Biogradsko jezero v Bjelasici a Plavské jezero na úpatí masívu Prokletije.

Černá Hora leží v subtropickém podnebném pásu středozemního typu. Klimaticky se dělí na dvě podnebné oblasti. V přímořské části je středozemní podnebí s teplým a suchým létem a mírnou deštivou zimou. Průměrná teplota vzduchu je v lednu 8 °C a v červenci 27 °C. Ve vnitrozemí je podnebí mírně kontinentální, v lednu je průměrná teplota -3 °C, v červenci 18 °C. Na pobřeží spadne průměrně 1400 mm vody ročně. Vyšší srážky jsou obvyklé na jaře a na podzim. Extrémně vysoké srážky zachycuje specifická morfologie Boky Kotorské (1000 m vysoká horská hradba stoupající od pobřeží), kde ročně spadne i přes 5000 mm (Crkvice), což z ní činí nejdeštivější místo Evropy.

Celá země patří k seismicky aktivním místům s častými otřesy půdy. V roce 1968 postihlo Černou Horu zemětřesení, při kterém byla mj. zasažena města Bar, Petrovac a Ulcinj, a ještě větší roku 1979 s epicentrem pod masivem Lovćenu, kdy byla poničena většina měst a obcí na jadranském pobřeží.

Ochrana životního prostředí

Černohorský parlament v roce 1991 schválili deklaraci o ekologickém státu, aby se země stala "prvním ekologickým státem na světě". Mělo vést k důraznější ochraně přírody. Zřízeno za tím účelem bylo pět národních parků: Lovćen (považovaný za prapůvodní Černou Horu), Biogradska Gora, Skadarské jezero, Durmitor a Prokletije. Na rozdíl od většiny jiných zemí, turisté mohou navštívit i přísně chráněná území a ve většině z nich je povolen pohyb mimo značené stezky a mnohdy i volné táboření. I přes tuto deklaraci má Černá Hora stále velké environmentální problémy, například s ukládáním nebezpečného odpadu.[12]

Politický systém

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Černé Hory.

Černá Hora získala plnou nezávislost po referendu v roce 2006, kde se 55,5 % oprávněných voličů vyslovilo pro vystoupení z federace Srbsko a Černá Hora.

Vláda

Podrobnější informace naleznete v článku Vláda Černé Hory.
Premiér Milo Đukanović podepsal protokol o přistoupení země k NATO 19. května 2016

Současným premiérem Republiky Černá Hora je Željko Šturanović. Vládní stranou je středolevá Demokratická socialistická strana (DPS, Demokratska Partija Socijalista Crna Gore) v koalici s Sociálně demokratickou stranou Černé Hory (SDP, Socijaldemokratska Partija Crne Gore).

Ke 2. říjnu 2009 měla Černá Hora celkem 23 mezinárodních státních velvyslanectví (celkem ve 23 zemích světa).

Prezident

Prezident Republiky Černá Hora je volen na pětileté funkční období v přímých volbách. Úkoly prezidenta jsou:

  1. reprezentovat Černou Horu doma a v zahraničí,
  2. schvalovat zákony,
  3. vyhlašovat volby do Skupštiny,
  4. jmenovat na návrh parlamentu předsedu vlády a předsedu a soudce Ústavního soudu,
  5. vyhlašovat na návrh parlamentu referendum,
  6. udělovat milosti osobám čelícím trestnímu stíhání,
  7. udělovat státní vyznamenání,
  8. vykonávat povinnosti uložené ústavou.

Prezident je členem Nejvyšší obranné rady.

Parlament

Parlament Republiky Černá Hora sídlí v hlavním městě Podgorice. Parlament (Skupština Republike Crne Gore) je jednokomorový a má 81 členů volených na 4 roky. Vytváří zákony Černé Hory, ratifikuje mezinárodní smlouvy, navrhuje předsedu vlády, ministry a soudce; schvaluje státní rozpočet a vykonává další povinnosti uložené ústavou. Parlament může vyjádřit nedůvěru vládě většinou členů. Každý z poslanců reprezentuje 6000 voličů. Současným předsedou Skupštiny je Ranko Krivokapić.

Právo předložit návrh zákona má vláda, člen parlamentu a také 6 tisíc občanů s volebním právem, kteří předložením svého návrhu v parlamentu pověří člena parlamentu.[13]

Ekonomika

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Černé Hory.
Sveti Stefan

Černá Hora patří mezi chudší evropské země, avšak je bohatší než všechny okolní státy s výjimkou Chorvatska. Tato země měla HDP na obyvatele v paritě kupní síly 14 666 USD (2013, MMF). Je členem Evropské banky pro obnovu a rozvoj. 18. ledna 2007 země vstoupila do Světové banky a MMF. Dále usiluje o Stabilizační a asociační dohodu s Evropskou unií, a v dlouhodobějším horizontu usiluje o plné členství. Což je ale v brzké době nereálné, zejména díky velice slabému výkonu ekonomiky, vysoké nezaměstnanosti a velké míře korupce a to i na nejvyšších úřednických postech. Po rozpuštění volné politické unie mezi Srbskem a Černou Horou země zaznamenává poměrně vysoký roční růst HDP (za rok 2007 podle CIA - The World Factbook 7,5 %), a tak by se ekonomická situace měla vylepšovat a stabilizovat. Což ovšem nepůjde bez nutných reforem, zejména ve státní správě, potlačení rozbujelé korupce a snížení vysokého dluhu veřejných financí. Země má velký ekonomický potenciál v cestovním ruchu a dále v těžbě a zpracování nerostných surovin, zejména hliníku, což je zde dominantní průmyslové odvětví.

Platidlem je od roku 2002 euro, předtím, od roku 1999, zde bylo oficiální platidlo německá marka, ačkoliv země byla tehdy členem Svazové republiky Jugoslávie.

Cestovní ruch

V Černé Hoře velmi rychle kvete cestovní ruch. Hlavní turistická letoviska se nacházejí u moře, jedná se o města Budva, Kotor, Ulcinj aj.

Hlavní hospodářské ukazatele:

  • HDP - 7,03 mld. $ (2011)
  • Růst HDP - 2,0 % (2011)
  • HDP na obyvatele - 11 200 $ (2011)
  • Nezaměstnanost - 14,1 % (2010)
  • Veřejný dluh - 38 % HDP (2006)
  • Inflace - 3,1 % (2011)

Hlavní vývozní komodity:

potraviny, tabák, hliník, ocel

Hlavní dovozní komodity:

Ropa a zemní plyn, pohonné hmoty, stroje a zařízení, textil, spotřební zboží

Korupce

Milo Đukanović, který byl u moci od 90. let do roku 2016, byl obviňován z korupce a z napojení na organizovaný zločin.[14] Situaci v zemi ve zprávě z roku 2014 kritizovala i Evropská komise.[15] V roce 2015 v zemi vypukly protivládní protesty požadující boj proti korupci a organizovanému zločinu, které policie násilím rozehnala.[16] Odhaduje se, že jenom pašováním cigaret z Černé Hory do Itálie ve spolupráci s italskou mafií vydělal Đukanovićův režim přes miliardu dolarů.[17] Podle Českého rozhlasu Đukanović a jeho společníci po roce 2000 "vysáli" peníze ze státem vlastněných firem, což vedlo k tomu, že „průmysl Černé Hory, jehož hodnota se ještě v roce 1998 odhadovala na 4,5 miliardy dolarů, byl následně rozprodán za zhruba 735 milionů eur. Ze 198 firem privatizovaných mezi lety 1998–2014 jich 176 zkrachovalo. V přímém důsledku přišla o zaměstnání čtvrtina práceschopného obyvatelstva“.[14]

Demografie

Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Černé Hory.
Etnická struktura Černé Hory podle sčítání lidu z roku 2011

Černou Horu lze označit za stát relativně multikulturní. Podle sčítání lidu v roce 2011 měla Černá Hora celkem 620 029 obyvatel, z nichž Černohorci tvořili pouze 45 %; další část tvořili Srbové (28,7 %), Bosňáci (8,6 %), Albánci (4,9 %), Muslimové (3,3 %), zbytek jsou jiné národnosti.[18] Odhaduje se, že každý druhý Černohorec žije mimo Černou Horu.[zdroj?] Při sčítání v roce 2011 se 72 % obyvatel země přihlásilo k Srbské pravoslavné církvi, 19,11 % jsou sunnitští muslimové, římských katolíků bylo v zemi necelá 3,44 %(tj. 21.330 obyv. /// V r.2018 měla římskokatolická Arcidiecéze Bar asi 12.000 věřících a sousední Diecéze Kotor r.2019 asi 8.300 věřících, čili celkem asi 20.300). V zemi je velmi malý počet ateistů, dohromady s lidmi jiného než výše řečených vyznání tvoří méně než 5 % obyvatelstva.[18]

Jazyk

Jako úřední jazyk slouží srbochorvatština, zde tradičně označovaná za srbštinu, a to její ijekavská varianta (užívaná ještě také v Bosně a Hercegovině), psaná rovnocenně latinkou i cyrilicí. Od osamostatnění Černé Hory od Srbska se postupně ustavuje jako černohorština.

Kultura

Katedrála v Kotoru

Klasikem černohorské literatury je Mirko Petrović-Njegoš, jehož epická skladba Junački spomenik byla poprvé zveřejněna v roce 1864 v Cetinje, historickém hlavním městě a sídle černohorských vládců.[19] Toto dílo oslavuje Černou Horu a Černohorce a vypráví o velkém vítězství černohorského národa nad Osmany. Také další z členů panovnické dynastie, Petr II. Petrović-Njegoš, byl literárně činný. Za jedno z jeho nejvýznamnějších děl je považován Horský věnec (v originále Горски вијенац / Gorskij vijenac), rozsáhlá lyrickoepická skladba rovněž popisuje boj černohorského lidu v době tureckých útoků na Evropu. V éře socialistické Jugoslávie se prosadili spisovatelé Radovan Zogović[20], Mihailo Lalić[21], Borislav Pekić, Mirko Kovač, Ćamil Sijarić[22] nebo Miodrag Bulatović, jehož proslavila kniha Červený kohout letí k nebi (Crveni petao leti prema nebu) z roku 1959.[23] V současnosti k nejznámějším černohorským autorům patří Borislav Jovanović.[24]

K nejznámějším umělcům narozeným v Černé Hoře patří performer a provokatér Rambo Amadeus, dobře známý v celé bývalé Jugoslávii. V roce 2012 mj. reprezentoval Černou Horu na soutěži Eurovision Song Contest.[25] Filmový režisér Veljko Bulajić se proslavil především výpravnými snímky s partyzánskou tematikou. Slavným fiktivním Černohorcem je detektiv Nero Wolfe z románů Rexe Stouta.[26] Tradičním černohorským lidovým tancem je oro, zvaný též orlí tanec.

K nejvýznamnějším architektonickým památkám patří katedrála v Kotoru, vystavěná v románském slohu již ve 12. století a přestavěná ve stylu barokním po ničivém zemětřesení v 17. století.[27] Architektonickým unikátem je také umělý ostrov Gospa od Škrpjela, na němž byl v 15. století vybudován chrám. Leží nedaleko města Perast. V Jugoslávii byl velmi populárním architektonickým stylem brutalismus, z černohorských rodáků se k němu řadila zejména Svetlana Radovićová, mj. autorka návrhu Hotelu Zlatibor v Užici.

Černohorcem byl i významný marxistický teoretik a "prominentní disident" Titova režimu Milovan Djilas, proslulý svou knihou Nová třída.[28][29] Vasilije Petrović položil základy černohorské historiografie, když napsal roku 1754 Dějiny Černé Hory.

Kuchyně

Podrobnější informace naleznete v článku Černohorská kuchyně.
Známé černohorské potraviny, dominuje jim sušená šunka

Černohorská kuchyně se dělí na přímořskou a kontinentální, v okrajových oblastech je ovlivňována kuchyní sousedů. Mezi speciality číslo jedna patří sušená šunka njegušský pršut, který je vyhlášen po celém světě. Podává se v nejvybranějších restauracích a i na královských tabulích. Specialitou číslo dvě je smaragdově zelený olivový olej z okolí Baru. Třetí lahůdkou je pikantní paprika s barbarskými olivami. Dalšími specialitami jsou cicvara (kukuřičná mouka se sýrem), popara (směs na kousky nakrájeného chleba vařeného v omaštěném mléce nebo ve vodě), kačmak (kukuřičná mouka uvařená v osolené vodě, do níž se přidávají rozmačkané brambory; je podobná italské polentě), japraki (závitky z listů vinné révy nebo listové kapusty, které se plní směsí mletého masa, rýže a koření) a dále jídla známá i z kuchyní okolních států jako burek, musaka, ajvar, pljeskavica, čevapi, ražniči, rizoto. Nejoblíbenějším sýrem je kajmak zvaný též skorup, přidává se do mnoha výše uvedených pokrmů, z dezertů je to baklava a tulumba. V Černé Hoře se udržela tradiční turecká káva, která se podává v džezvě (malé kovové konvičce) spolu s malým kulatým šálkem (fildžan). Káva bývá silně slazená a v restauraci se k ní podává sklenice vody. Nejznámější víno je rubínově červené vranac a suché bílé víno krstać, které pochází z oblasti Podgorice, má přírodní odrůdové aroma a je doporučováno ke sladkovodním rybám. Nejoblíbenější značkou domácího piva je Nikšičko. Tradičním pálenkou je rakije.

Sport

Ve sportu je národní pýchou Černohorců jejich ženská reprezentace v házené. Ta vyhrála v roce 2012 mistrovství Evropy[30] a ve stejném roce získala stříbrnou medaili na olympijských hrách v Londýně.[31] Šlo o první olympijskou medaili v historii samostatné Černé Hory (a dosud jedinou). K oporám slavného týmu patřili Jovanka Radičevićová či Milena Kneževićová. Již za časů Jugoslávie přivezl olympijské zlato a bronz černohorský házenkář Veselin Vujović.[32] Ženský tým ŽRK Budućnost Podgorica vyhrál již dvakrát Ligu mistrů v házené (2012, 2015), tedy nejprestižnější evropskou klubovou soutěž.

Populární je v Černé Hoře také vodní pólo, které má dokonce status národního sportu. Mužská reprezentace získala stříbro na mistrovství světa v roce 2013[33] a zvítězila na mistrovství Evropy 2008.[34] Ke známým vodním pólistům patří Aleksandar Ivović. Černohorský klub VK Primorac Kotor vyhrál v roce 2009 Euroligu, druhou nejprestižnější evropskou klubovou soutěž ve vodním pólu.

Fotbalisté se zatím na závěrečné turnaje neprobojovali, ale řada černohorských hráčů si připsala úspěchy v éře Jugoslávie. K nejznámějším z nich patří Dejan Savićević, který s Crvenou Zvezdou Bělehrad vyhrál Pohár mistrů v sezóně 1990/91 a v sezóně 1993/94 se mu to samé povedlo v dresu AC Milán. V roce 1991 skončil v anketě Zlatý míč, hledající nejlepšího fotbalistu Evropy, na druhém místě.[35] Později se stal dlouholetým prezidentem Černohorské fotbalové asociace.[36] Černohorcem byl i Predrag Mijatović, vítěz Ligy mistrů s Realem Madrid (1997/98). Za reprezentaci samostatné Černé Hory již hrál například trojnásobný mistr Itálie s Juventusem Mirko Vučinić, vítěz Premier League s Manchesterem City Stevan Jovetić nebo Stefan Savić, vítěz Evropské ligy 2017/18 s Atléticem Madrid.

Černohorská ženská basketbalová reprezentace překvapila šestým místem na mistrovství Evropy 2011 a jen o jeden stupínek horším umístěním na mistrovství Evropy 2015. Nikola Vučević působí v americké NBA. Stejně jako Nikola Mirotić, který se ovšem rozhodl reprezentovat Španělsko, s nímž získal i titul mistra Evropy.

Srđan Mrvaljević vybojoval stříbro na mistrovství světa v judu.[37] V éře Jugoslávie se judistickým mistrem světa stal Dragomir Bečanović. Černohorským rodákem byl i tenista Milos Raonic, který to dotáhl na světovou trojku.

Odkazy

Reference

  1. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  2. MANDALINIČ, Josip. Kořeny černohorské státnosti. Dějiny a současnost [online]. [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. 
  3. Archivovaná kopie. www.montenegro.org [online]. [cit. 2008-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-18. 
  4. TRAYNOR, Ian. Montenegro vote finally seals death of Yugoslavia. the Guardian [online]. 2006-05-22 [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Černohorci vyhlásili nezávislost na Srbsku. iDNES.cz [online]. 2006-06-03 [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. 
  6. Černá Hora oficiálně požádala o přijetí do EU
  7. závěry Evropské rady (16. a 17. prosince 2010) [online]. Evropská rada [cit. 2010-12-22]. Dostupné online. (česky) 
  8. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1628898-cerna-hora-dostala-pozvanku-k-jednani-o-vstupu-do-nato
  9. ČTK. Černá Hora je novým členem NATO. Už za nás nebude nikdo rozhodovat, řekl premiér Marković [online]. Aktuálně.cz, 2017-06-05 [cit. 2017-06-05]. Dostupné online. 
  10. Proč znovuobjevujeme Balkán v ČERNÉ HOŘE? - Cestovní kancelář iGo s.r.o.. www.ckigo.cz [online]. [cit. 2020-12-13]. Dostupné online. 
  11. [Iron Deep 2012] Czech Speleological Society, ZO 6-14 Suchý Žleb [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Tvář balkánské krásky Černé Hory hyzdí tuny nebezpečného odpadu | Svět | Lidovky.cz. Lidovky.cz [online]. [cit. 2018-12-03]. Dostupné online. (česky) 
  13. ŠANC, David. Černá Hora: Nezávislost jako pozitivní image. In: Ladislav Cabada, a kol. Nové demokracie střední a východní Evropy : komparace politických systémů. Praha: Oeconomica, 2008. ISBN 978-80-245-1388-1. S. 331. (česky)
  14. a b "Protesty v Černé Hoře mají dvě příčiny: chudobu a nejdéle vládnoucího autokratického vůdce v Evropě". Český rozhlas. 31. října 2015.
  15. "Mocenské soupeření pokračuje: Černá Hora přistupuje k NATO". Armádní noviny. 29. prosince 2015.
  16. "Černohorci požadují demisi dlouholetého premiéra, trápí je chudoba a korupce". Novinky. 28. října 2015.
  17. "The Balkans’ Corrupt Leaders are Playing NATO for a Fool". Foreign Policy. 5. ledna 2017.
  18. a b Popis stanovništva, domaćinstava i stanova u Crnoj Gori 2011. godine - Census of Population, Households and Dwellings in Montenegro 2011 [online]. MONSTAT [cit. 2015-03-01]. Dostupné online. (černohorsky (srbsky), anglicky) 
  19. Petrović Njegoš, Mirko | Hrvatska enciklopedija. www.enciklopedija.hr [online]. [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. 
  20. Zogović, Radovan | Hrvatska enciklopedija. www.enciklopedija.hr [online]. [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. 
  21. Mihailo Lalić - CoJeCo.cz. www.cojeco.cz [online]. [cit. 2021-02-27]. Dostupné online. (česky) 
  22. Sijarić, Ćamil | Hrvatska enciklopedija. www.enciklopedija.hr [online]. [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. 
  23. Bulatović, Miodrag. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. 
  24. BORISLAV JOVANOVIĆ. Poetika zemlje - Moja Crna Gora [online]. [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. Rambo Amadeus - Montenegro - Baku 2012. Eurovision.tv [online]. [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. Josef Škvorecký: Nápady čtenáře detektivek
  27. Boka Kotorská: Navštivte drahokam černohorského Jadranu. E15.cz [online]. [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. 
  28. Václav Bělohradský: Moc v beztřídní společnosti. Uplynulo šedesát let od vydání Nové třídy Milovana Djilase - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. 
  29. MURAVCHIK, JOSHUA. The Intellectual Odyssey of Milovan Djilas. World Affairs. 1983, roč. 145, čís. 4, s. 323–346. Dostupné online [cit. 2021-02-08]. ISSN 0043-8200. 
  30. Házenkářky Černé Hory vyhrály ME, rozhodlo druhé prodloužení. ČT sport - Česká televize [online]. [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. (česky) 
  31. ČTK. Norské házenkářky udolaly Černou Horu a opět slaví olympijské zlato. Deník.cz. 2012-08-11. Dostupné online [cit. 2021-02-08]. (česky) 
  32. Veselin VUJOVIC - Olympic Handball | Yugoslavia. International Olympic Committee [online]. 2021-02-08 [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. Hungary edges Montenegro 8-7 to win 3rd world title in men’s water polo [online]. New Europe, 2013-08-03 [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. Více než sport. Černá Hora obrala o titul Srby. Aktuálně.cz [online]. 2008-07-14 [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. (česky) 
  35. European Footballer of the Year ("Ballon d'Or") 1991. www.rsssf.com [online]. [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. 
  36. Savićević's fifth mandate in Montenegro | Inside UEFA. UEFA.com [online]. 2017-07-06 [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. Judo: le Sud-Coréen Kim Jae-Bum champion du monde en -81 kg. Le Point [online]. 2011-08-25 [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. (francouzsky) 

Literatura

  • PELIKÁN, Jan, a kol. Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-375-9. 
  • ŠÍSTEK, František. Černá hora. Praha: Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-355-8. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of Finland.svg
Finská vlajka
Jovanka Radičević 2011b.jpg
Autor: Csonka Tamás, Licence: CC BY 2.0
Jovanka Radičević
Ros-che 25.jpg
Autor: Дмитрий Садовников, Licence: CC BY-SA 3.0
Stefan Savić
Widok na Perast z zachodu 01.JPG
(c) Photo: Marcin Konsek / Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
View of the town from the west. Perast, Montenegro.
Bundesarchiv Bild 101I-185-0116-26A, Bucht von Kotor (-), jugoslawische Schiffe.jpg
(c) Bundesarchiv, Bild 101I-185-0116-26A / Arndt / CC-BY-SA 3.0
Captured vessels of the Yugoslavian Navy, Bay of Kotor. The cruiser Dalmacija (ex. German Niobe, later used by the Italians as Cattaro, then by the Germans as Niobe) and small minelayers Mljet and Meljine (left)
Kotor Cathedral in Kotor.jpg
Autor: Mhare, Licence: CC BY-SA 4.0
Kotor Cathedral in Kotor
Foods from Montenegro.jpg
Autor: Původně soubor načetl Milan B. na projektu Wikipedie v jazyce angličtina, Licence: CC-BY-SA-3.0
Foods from Montenegro. Related: Montenegrin cuisine. Self-made
MontenegroEthnic2011.PNG
Autor: Lilic, Licence: CC BY-SA 3.0 rs
This is an Ethnic Map of Montenegro, according to the 2011 population census. It is however not yet finished, though it will be soon.
Svetistefan1756.JPG
Autor: Einer flog zu Weit, Licence: CC-BY-SA-3.0
Sveti Stefan, Montenegro
Independent montenegro.jpg
Autor: Marko M., Licence: Attribution
Celebration in Cetinje. Montenegro finally became independent!
Kingnicholas.jpg
King Nicholas I of Montenegro
Secretary Kerry Shakes Hands With Montenegrin Prime Minister Djukanovic After Signing an Accession Protocol to Continue Montenegro's Admission to NATO in Brussels (27113868975).jpg
U.S. Secretary of State John Kerry shakes hands with Montenegrin Prime Minister Milo Djukanovic after signing an Accession Protocol to continue Montenegro's admission to the North American Treaty Organization amid the biannual Foreign Ministerial Meetings on May 19, 2016, at NATO Headquarters in Brussels, Belgium. [State Department photo/ Public Domain]
Montenegro-un-cs.png
Mapa Černé Hory
Map of Montenegro
Stevan Kragujevic, Milovan Djilas,1950.JPG
Autor: Stevan Kragujević , Licence: CC BY-SA 3.0 rs
Milovan Đilas, 1950.foto: Stevan Kragujević (po odobrenju kćerke Tanje Kragujević)
Coat of arms of Montenegro.svg
Autor: !Původní dílo:NeznámýVektory: B1mbo edit by: Froztbyte, Licence: CC BY-SA 3.0
Coat of arms of the Republic of Montenegro (adopted on 13 July 2004) - RGB colours and construction details based on the template: Coat of arms (Government of Montenegro)
FilipVujanovic.jpg
061025-N-5330L-235 Tivat, w:Montenegro – The President of Montenegro, w:Filip Vujanović, and Commander, U.S. Naval Forces Europe Adm. Harry Ulrich III, shake hands during a reception aboard the guided missile cruiser USS Anzio (CG 68).