Česká filharmonie

Česká filharmonie
Rudolfinum, sídlo České filharmonie
Vznik	1896
Typ	symfonický orchestr
Právní forma	příspěvková organizace ministerstva kultury
Sídlo	Alšovo nábřeží 79/12, Praha, 110 00, Česko
Místo	Rudolfinum, Česko Česko
Žánr	klasická hudba
Členové	více než 120 hudebníků v 16 nástrojových skupinách
Šéfdirigent	Semjon Byčkov
Hostující dirigenti	Jakub Hrůša
Koncertní mistři	Jiří Vodička Jan Mráček Jan Fišer Václav Petr Josef Špaček (hostující)[1]
Generální ředitel	David Mareček
Oficiální web	www.ceskafilharmonie.cz
Datová schránka	5abj873
IČO	00023264 (VR)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Česká filharmonie (anglicky Czech Philharmonic, též Czech Phil) je symfonický orchestr sídlící v Praze v budově Rudolfina. Jedná se o příspěvkovou organizaci Ministerstva kultury České republiky. Svou činnost zahájila koncertem 4. ledna 1896 pod vedením skladatele a dirigenta Antonína Dvořáka^[2]. Česká filharmonie je považována za jeden z nejlepších současných orchestrů^[3][4].

Šéfdirigentem a hudebním ředitelem je od sezony 2018/2019 americký dirigent ruského původu Semjon Byčkov^[5]. Pozici hlavního hostujícího dirigenta zastává Jakub Hrůša, hlavním hostujícím dirigentem “k poctě Rafaela Kubelíka” byl v sezoně 2024/2025 jmenován sir Simon Rattle^[6].

• 
  Semjon Byčkov
• 
  Jakub Hrůša
• 
  Simon Rattle

Myšlenka vzniku České filharmonie sahá až k Bedřichu Smetanovi, který o ni za svého života usiloval, rovněž k zakladatelům „Společnosti ku vydržování velkého orchestru města Prahy“ (1882). V roce 1894 se jejich snahy uskutečnily a vznikla „Česká filharmonie, spolek ku povznesení hudebního umění v Praze, jakož i spolek penzijní členů orchestru Národního divadla v Praze, jich vdov a sirotků“. První koncert, konaný 4. ledna 1896 v pražském Rudolfinu, dirigoval skladatel Antonín Dvořák. Zazněly jeho vlastní skladby: Třetí slovanská rapsodie, Biblické písně č. 1–5, předehra Othello a Symfonie č. 9 „Z Nového světa“. Spolek fungoval volnočasově a jak jeho název napovídá, skládal se z členů orchestru Národního divadla. Veškerý jeho výdělek putoval členům či jejich rodinám na penzi a obživu.

Klíčovým momentem pro vznik České filharmonie jako samostatného orchestru bylo vyústění konfliktu mezi členy orchestru Národního divadla a šéfem tamní opery Karlem Kovařovicem. Dne 9. února 1901 vstoupili hráči (a zároveň členové spolku České filharmonie) do stávky, na jejímž základě byli propuštěni. Tito hudebníci společně založili symfonický orchestr Česká filharmonie a zvolili svého prvního šéfdirigenta, Ludvíka Vítězslava Čelanského (1870–1931).

Aby se nový orchestr uživil, musel hojně koncertovat. Jen za rok 1901 uspořádal na 49 koncertů po Čechách, Moravě a Slezsku. Jedním z klíčových dirigentů počáteční éry byl Oskar Nedbal, bývalý violista slavného Českého kvarteta, který svým hudebním talentem a organizačními schopnostmi vedl orchestr ve chvílích, kdy se potýkal s počátečními finančními problémy a bojoval o své přežití. Nedbal se brzy stal jedním z pilířů orchestru a významně přispěl k jeho stabilizaci.

Novou kapitolu historie orchestru otevřel příchod dirigenta Václava Talicha, tehdy pětatřicetiletého a v Praze málo známého umělce. Na post šéfdirigenta nastoupil v roce 1919. Dne 28. října 1918, v den vyhlášení samostatného Československa, se pod jeho taktovkou konala v Obecním domě generální zkouška před světovou premiérou symfonické skladby Zrání Josefa Suka. Když do Smetanovy síně vtrhl jednatel České filharmonie s novinkou o svobodě, Talich reagoval slovy: „To je sice hezké, ale my musíme zkoušet!“

Premiéra Sukova Zrání se uskutečnila 30. října 1918 a stala se prvním koncertem České filharmonie v nově vzniklé republice. Talich se ukázal jako energická a přesvědčivá umělecká osobnost, která se brzy stala klíčovou postavou orchestru. Zdůrazňoval osobitost a živelnost výkonu a usiloval o správné vyvážení jednotlivých hlasů. Byl také výborným dramaturgem. V prvních letech svého šéfovství provedl zevrubnou inventuru repertoáru a sezonu 1921–1922 věnoval českým symfoniím. Pravidelně do programu zařazoval také díla francouzských impresionistů, Mahlera, Bartóka či Šostakoviče.

Zahraniční zájezdy mezi lety 1918–1938 měly zvláštní význam. Orchestr se stal kulturním vyslancem mladé republiky a jeho vystoupení v Itálii, Vídni či Velké Británii byla vždy spojena s důležitými kulturními událostmi.

Po nacistické okupaci v roce 1939 byla Česká filharmonie nucena vystupovat i na koncertech pro vládnoucí režim. Například v únoru 1941 orchestr na pokyn Josepha Goebbelse hostoval v Berlíně a Drážďanech. V této těžké době byl navíc gestapem zavražděn violista Zdeněk Němec. Symbolem národní manifestace a odporu proti nacistickému režimu se staly koncerty Mé vlasti. Ty brzy vedly k tomu, že se symfonická báseň nesměla hrát jako celek (a Tábor a Blaník nesměly znít vůbec).

Rafael Kubelík, který se stal šéfdirigentem České filharmonie na podzim roku 1941, byl klíčovou postavou orchestru již ve válečné době. Poprvé dirigoval orchestr už jako devatenáctiletý v lednu 1934. Během druhé světové války se zaměřoval na díla, která posilovala naději a víru obyvatel.

Po válce, 21. června 1945, dirigoval Kubelík „Koncert díkůvzdání“, na kterém zazněla Má vlast, a v listopadu 1945 orchestr uspořádal koncert na podporu obcí zasažených nacistickým terorem, Lidic a Ležáků. Za Kubelíkova poválečného působení došlo k zestátnění orchestru 22. října 1945. Jeho dramaturgie se soustředila na vyrovnání dluhů vůči ruské, francouzské a angloamerické hudbě. Mezi jeho nejoblíbenější skladby nicméně patřily Sukův Svatováclavský triptych a Janáčkův Taras Bulba.

Česká filharmonie pod jeho vedením v roce 1946 založila mezinárodní hudební festival Pražské jaro. Z padesáti koncertů festivalu jich Česká filharmonie odehrála patnáct.

Po Kubelíkově odchodu do exilu v roce 1948 nastalo období provizoria. Orchestr vedli Václav Neumann a Karel Šejna, kteří se snažili udržet vysokou úroveň uměleckého projevu navzdory politickým tlakům totalitního režimu.

Karel Ančerl, který převzal vedení v roce 1950, čelil velkému odporu ze strany orchestru, který ho považoval za politicky dosazeného. Přesto dokázal svou houževnatostí a uměleckým talentem přetvořit atmosféru v orchestru a etablovat ho na mezinárodní scéně. Ančerl dirigoval Českou filharmonii na šedesáti zájezdech do dvaceti osmi zemí světa.

Neumannova éra začala v prosinci 1968 a přinesla intenzivní spolupráci s gramofonovými společnostmi, díky níž vznikly významné nahrávky nejen Dvořákových symfonií.

V roce 1969 se Česká filharmonie stala součástí protestů proti okupaci Československa. Po upálení studenta Jana Palacha se konaly koncerty na jeho počest. V listopadu 1989 se Česká filharmonie aktivně zapojila do událostí Sametové revoluce. Na koncertech zazněly skladby symbolizující touhu po svobodě a spravedlnosti. Nezapomenutelným okamžikem byla Beethovenova 9. symfonie, která zazněla na koncertě pro Občanské fórum 14. prosince 1989.

Po letech v exilu se v dubnu 1990 Rafael Kubelík vrátil do Prahy. Jeho první slova po návratu byla plná emocí: „Vášnivě jsem na tento okamžik čekal a věřil jsem, že jednou přijde.“ Na Pražském jaru dirigoval zahajovací koncert, na němž opět zazněla Smetanova Má vlast. Kubelíkovo vedení orchestru trvalo až do listopadu 1991, kdy odehrál svůj poslední koncert během turné v Japonsku.

V letech po Kubelíkovi se orchestr potýkal s častým střídáním šéfdirigentů. Jiří Bělohlávek se stal šéfdirigentem v roce 2012 a přinesl stabilitu i novou uměleckou vizi. Pod jeho vedením orchestr znovu zazářil na mezinárodní scéně i nahrávkami Dvořákových symfonií. Po Bělohlávkově úmrtí převzal vedení orchestru Semjon Byčkov, který pokračuje v budování prestiže orchestru, rozšiřování jeho repertoáru o nové skladby i spolupráci s předními světovými umělci.

Česká filharmonie odehraje za sezonu asi 50 domácích a 30 zahraničních koncertů. Domácí program je rozdělen do pěti abonentních řad. Během sezony se konají také mimořádné koncerty (např. Koncert pro svobodu a demokracii, silvestrovské a novoroční koncerty nebo Open Air koncert k závěru sezony).

Z hlediska dramaturgie se orchestr zaměřuje na hudbu 19. a 20. století, zejména českou: Dvořáka, Smetanu a Janáčka. Díky působení Semjona Byčkova se v programech často objevuje také Mahler nebo Šostakovič. Důležitou roli v dramaturgii mají rovněž rezidenční umělci – v sezoně 2024/2025 jím byl klavírista Daniil Trifonov. Orchestr pravidelně spolupracuje s předními světovými dirigenty a sólisty jako například sir Simon Rattle, Daniil Trifonov, Janine Jansen, Augustine Hadelich a mnoho dalších.

• 
  Klavírista Daniil Trifonov
• 
  Sólistka Janine Jansen
• 
  Sólista Augustin Hadelich
• 
  Dirigent Giovanni Antonini
• 
  Sólista Pablo Farrández
• 
  Open Air koncert České filharmonie, 2024

Mezinárodní renomé si Česká filharmonie získala již v počátcích svého působení. Přelomový je v tomto ohledu koncert v Londýně v roce 1902. Dirigent Oskar Nedbal v dopise domů popisoval: „Je to první případ, že se v Londýně usadil na delší dobu nějaký orchestr z kontinentu. Hlavně prý zuří Londýnská filharmonie...“^[7]

V Evropě je dnes Česká filharmonie pravidelným rezidentem ve Vídni, Salzburku, Budapešti, Amsterdamu, Hamburku a Madridu. Každoročně koncertuje také na prestižích letních festivalech jako například BBC Proms, Kissingen Sommer a Elbphilharmonie Sommer.

První zámořský zájezd (tehdy vůbec nejrozsáhlejší koncertní turné, které kdy jakýkoli orchestr uskutečnil) směřoval v roce 1959 do Austrálie, Japonska, na Nový Zéland, do Číny, Indie a Sovětského svazu. Zatímco do Číny se filharmonie vrátila poprvé po 42 letech až roku 2001, v Japonsku již orchestr natolik zdomácněl, že jeho pravidelné účinkování v sálech včetně Suntory Hall v Tokiu se stalo nedílnou součástí tamních koncertních sezon.

Do Spojených států amerických a Kanady se Česká filharmonie poprvé podívala v roce 1965 pod taktovkou Karla Ančerla. Na americký kontinent se poté vrátila ještě několikrát, jubilejní desáté turné absolvovala v roce 2004 pod vedením Andreje Borejka. Dosud největším úspěchem je třídenní rezidence v newyorské Carnegie Hall, kterou Česká filharmonie absolvovala v roce 2024^[8]. Stream koncertu z nejslavnějšího amerického sálu vidělo několik milionů diváků.

• 
  Česká filharmonie v Ósace v Japonsku
• 
  Česká filharmonie v Hamburku v Německu
• 
  Česká filharmonie v Madridu ve Španělsku
• 
  Česká filharmonie Paříži ve Francii

Důležitou úlohou České filharmonie je kromě koncertování také hudební vzdělávání napříč generacemi. Každou sezonu nabízí desítky workshopů a komentovaných koncertů. Věnuje se také několika dlouhodobým projektům, jako například projektu Romano drom, v jehož rámci spolupracuje Česká filharmonie se zpěvačkou Idou Kelarovou a romským sborem Čhavorenge. Edukační tým tak ročně uspořádá na 300 programů až pro 50 tisíc dětí, dospívajících, dospělých i seniorů.

Instituce se dlouhodobě věnuje vzdělávání a přípravě budoucích hudebních profesionálů^[9]. Orchestrální akademie dává příležitost mladým talentovaným hudebníkům zapojit se do orchestru jako jeho plnohodnotný člen a čerpat tak zkušenosti po boku nejlepších hráčů. Prostor mladým talentům dává rovněž Česká studentská filharmonie, orchestr složený ze studentů hudebních škol. Společný orchestr žáků ZUŠ a ČF vzniká v úzké spolupráci České filharmonie a základních uměleckých škol v České republice.

Pomocí programu Hudba do škol pomáhá Česká filharmonie vzdělávat také učitele hudební výchovy a představovat jim nové formy a přístupy k hudebnímu vzdělávání.

Posláním České filharmonie je také zachycení aktuální interpretace klasických a moderních hudebních děl pro současné i budoucí generace. Proto každoročně realizuje několik nahrávacích projektů pro česká i zahraniční vydavatelství.

První gramofonové nahrávání se uskutečnilo v roce 1929, kdy Václav Talich natočil Mou vlast pro vydavatelství His Master's Voice. Budování rozsáhle diskografie pokračovalo po válce se společností Supraphon, s níž vznikaly zejména nahrávky s Václavem Talichem a Karlem Ančerlem i Jiřím Bělohlávkem. Na dlouhou spolupráci se Supraphonem navázala značka Decca Classics, pod jejíž hlavičkou vznikla série Antonín Dvořák: Complete Symphonies & Concertos řízená Jiřím Bělohlávkem. O kompletní sérii Čajkovského symfonií vydanou rovněž vydavatelstvím Decca se zasloužil Semjon Byčkov.

Mezi nejnovější nahrávky patří série Mahlerových symfonií pod taktovkou Semjona Byčkova. Vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím PENTATONE a získala  pozitivní hodnocení od kritiků z celého světa. Z další spolupráce s PENTATONE vzešly nahrávky k příležitosti Roku české hudby 2024, například CD Mé vlasti rovněž vedené Semjonem Byčkovem.

„Nahrávka Dvořákových symfonií nabízí překrásnou interpretaci s jemnými nuancemi a hlubokým a strhujícím projevem." - Rafael Ortega Basagoiti, Scherzo

„Nepřeháním, když řeknu, že Byčkovova nahrávka je nejmelodičtějším a nejzpěvnějším podáním Mahlera, jaké jsem kdy slyšel." - David Phipps, MusicWeb

Rudolfinum disponuje moderním nahrávacím studiem Studio Rudolfinum^[10], které je propojeno se dvěma koncertními sály – Dvořákovou a Sukovou síní. Oba nahrávací prostory se pravidelně využívají k pořizování studiových i živých nahrávek.

V Rudolfinu působí v rámci České filharmonie také Český spolek pro komorní hudbu. Založen byl na podporu koncertní činnosti Českého kvarteta v roce 1894 a v současnosti figuruje jako jedna z nejstarších hudebních institucí v České republice.

Sezona ČSKH se skládá z pěti koncertních cyklů, jejichž dramaturgie kloubí díla renomovaných skladatelů s moderní tvorbou současných umělců. V rámci cyklu R vystupují umělci sólově. Publiku se takto představili například Daniil Trifnov, Janine Jansen či Mitsuko Uchida. Každá spolková sezona má svého kurátora, který se podílí na tvorbě programu i na zvaní hostů. Pro 130. sezonu je jím skladatel, dirigent a klavírista Petr Popelka.

Česká filharmonie pravidelně spolupracuje s uměleckými institucemi v České republice i zahraničí, zejména s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary nebo taneční skupinou Dekkadancers. Vydává také svůj časopis Ladírna a podcast Philharmonious, obsahující rozhovory s významnými hudebními osobnostmi^[11].

• Ludvík Čelanský (1901–1903)
• Vilém Zemánek (1903–1918)
• Václav Talich (1919–1931 a 1933–1941)
• Rafael Kubelík (1942–1948)
• Karel Ančerl (1950–1968)
• Václav Neumann (1968–1989)
• Jiří Bělohlávek (1990–1992)
• Gerd Albrecht (1993–1996)
• Vladimir Ashkenazy (1996–2003)
• Zdeněk Mácal (2003–2007)
• Elijahu Inbal (2009–2011)
• Jiří Bělohlávek (2012–2017)
• Semjon Byčkov^[12][13] (od 2018)

• Ctirad Kohoutek (1980–1987)
• Lubomír Čížek (1987–1990)
• Jaroslav Tvrzský (1990–1992)
• Milan Lášek (1992–1993)
• Ladislav Kantor (1993–1995)
• Jiří Kovář (1995–2000)
• Václav Riedlbauch (2001–2009)
• Vladimír Darjanin (2009–2010)
• Václav Kasík (květen–srpen 2010)^[14][15]
• David Mareček (od 1. února 2011)^[16]

• 
  Program prvního koncertu České filharmonie, 4. ledna 1896
• 
  Interiér Dvořákovy síně v Rudolfinu
• 
  Dvořákova síň, pohled z jeviště
• 
  Členové České filharmonie
• 
  Členové České filharmonie

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Česká filharmonie na Wikimedia Commons
• Téma Česká filharmonie ve Wikicitátech
• Oficiální stránky České filharmonie
• Česká filharmonie v Českém hudebním slovníku osob a institucí
• Česká filharmonie v archivu Opery plus
• Česká filharmonie Archivováno 17. 8. 2011 na Wayback Machine. – vzpomínky Františka Slámy
• Dirigenti České filharmonie a několik vzpomínek navíc, část I-III Archivováno 20. 8. 2011 na Wayback Machine. – vzpomínky Františka Slámy
• Talichovská generace České filharmonie; Filharmonie a lidé kolem ní Archivováno 14. 1. 2016 na Wayback Machine. – vzpomínky Františka Slámy