České stavovské povstání

České stavovské povstání
konflikt: Třicetiletá válka
{{{alt}}}
Třetí pražská defenestrace (rok 1618), stojící na počátku třicetileté války, soudobá mědirytina z Theatrum Europaeum
trvání:16181620
místo:Země Koruny české, Svatá říše římská, Rakousko
výsledek:
strany
Země Koruny české Země Koruny české
(české a moravské stavy vedené direktorii)
Falcké kurfiřtství Rýnská Falc
Rakouské arcivévodství povstalci Dolních a Horních Rakous
Sedmihradské knížectví Sedmihradsko

podpora:
Savojské vévodství Savojsko
slezská knížectví Slezsko
Spojené provincie nizozemské Nizozemsko
Anglické království Anglie

Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Španělské impérium Španělské impérium
Katolická ligaKatolická liga Katolická liga
Saské kurfiřtství Sasko

podpora:
Koruna polského království Polsko

velitelé

České stavovské povstání v letech 16181620 bylo povstání českých stavů proti panování Habsburků. Spojily se v něm náboženské spory s mocenskými rozpory mezi stavy a králem. Povstání nakonec vyvrcholilo po několika bitvách střetnutím na Bílé hoře, ve kterém byly stavy poraženy. Ačkoli se pak pozice Habsburků v českém státě upevňovala, spustila rebelie českých stavů mnohem vážnější konflikt, třicetiletou válku.

Předpoklady povstání

Král Matyáš na dodržování Rudolfova majestátu i přes svůj slib příliš nedohlédl

Stavovské povstání vypuklo téměř sto let po nástupu Habsburků na český trůn. Celé toto období se vyznačovalo napětím mezi dvěma koncepcemi formy vlády. České stavy se snažily přiblížit ideji stavovské konfederace, tj. stavu, kdy by faktickou vládu v Koruně české vykonávaly stavy jednotlivých zemí. Již několik desetiletí mohly stavům posloužit za vzor Spojené provincie nizozemské. Teoreticky mohlo být povstání zaštítěno také učením o právu na „odpor proti tyranovi“, které rozvíjeli zejména Hubert Languet a Johannes Althusius.[1]

Představa, že by se v českých zemích mohl uplatnit nizozemský koncept vlády, samozřejmě panovníka děsila. Navíc byla zcela v rozporu s jeho snahou o potlačení stavů a posílení královské moci. I tato koncepce měla své teoretiky, kterými byli především Jean Bodin a Justus Lipsius.[2]

Ke střetům mezi králem a stavy docházelo i v posledním desetiletí před vypuknutím stavovského povstání za vlády krále Matyáše. Matyáš sice roku 1611, když zaujal místo Rudolfa II. (který byl donucen k abdikaci), na požadavek stavů potvrdil Rudolfův majestát a povolil česko-slezskou stavovskou konfederaci, avšak jiné korunovační požadavky stavů (právo na krajské sjezdy bez králova povolení či právo shromáždit vojsko) odmítl.[3]

České stavy navíc znepokojovalo, že se král obklopuje radikálními katolíky. Také české stavy se radikalizovaly: na jedné straně stáli rázní luteráni (Jindřich Matyáš Thurn, Linhart Colona z Felsu), na straně druhé nekompromisní katolíci (Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic). Přesto však ještě roku 1617 bylo radikálů mezi českými stavy poměrně málo, a navíc opozice vůči králi byla konfesně, generačně i majetkově různorodá.[4]

Svržení Habsburků

Pražská defenestrace

Podrobnější informace naleznete v článku Pražská defenestrace (1618).
Pražská defenestrace na vyobrazení dobového letáku
Palác Smiřických na Malé Straně, místo tajné schůzky odbojných stavů

Dne 21. května 1618 se v Karolinu konal, i přes králův zákaz, zemský sněm kvůli sporům o dodržování Majestátu. Jako záminka byly vzaty dva případy, a to: zboření protestantského kostela v Hrobu a snaha o uzavření kostela v Broumově (kostel byl definitivně uzavřen až roku 1622), ačkoli katolická církev coby majetková vrchnost měla dle rozhodnutí královské komory právo na kontrolu výstavby nekatolických svatostánků na panstvích spadajících pod její správu. Stavy byly také pobouřeny opatřeními královského místodržitelství, která posílila moc českého kancléře a zaváděla cenzuru.[5]

Následujícího dne se v paláci Smiřických konala tajná schůzka radikální opozice, kde byl dohodnut plán třetí pražské defenestrace. Ta se odehrála 23. května 1618, kdy stavové vedeni Jindřichem Matyášem Thurnem vyhodili z oken královského místodržitelství na Pražském hradě Viléma Slavatu z Chlumu, Jaroslava Bořitu z Martinic a písaře Filipa Fabricia.[6]

K povstání se přidala i pražská města a byl zvolen třicetičlenný sbor direktorů, sestávající ze zástupců panského, rytířského i městského stavu. Žádost o pomoc vyslaná do dalších zemí Koruny české i do zahraničí byla jen málo vyslyšena. Moravský zemský sněm však povstání podpořit odmítl (mj. z důvodu náboženské odlišnosti od Čech a kvůli přítomnosti katolického stavu, který v Čechách chyběl i kvůli odporu vůči Čechům) a Karel starší ze Žerotína prosazoval neutralitu Moravy a chtěl vyjednávat. Pomoc poskytlo pouze Savojsko, které vyslalo dva tisíce žoldnéřů pod vedením Arnošta z Mansfeldu, a Slezsko. Navíc povstání ani nemělo podporu všech, mnozí stavové se spíše přikláněli ke smírnému řešení konfliktu.[7]

První válečná střetnutí

Jindřich Matyáš Thurn, vůdce českého stavovského vojska

Přesto Thurn se stavovským vojskem vytáhl k Českým Budějovicím, kde však dosáhl jen střídavých úspěchů. Mezitím Mansfeld plenil v Čechách katolické statky a dobyl Plzeň. Povstání samozřejmě nezůstalo bez odezvy císaře, jehož dva vojenské sbory vedené Jindřichem Duvalem Dampierrem a Karlem Bonaventurou Buquoyem překročily české hranice. 9. listopadu 1618 došlo k prvnímu střetu mezi Thurnem a Buquoyem v bitvě u Lomnice, ze kterého vyšel vítězně Thurn, Buquoy však zdaleka nebyl poražen definitivně.

Direktorium navíc postrádalo jakoukoli politickou koncepci. Nebylo ani jasné, zda se bude hledat nový český panovník, nebo zda stavy budou vládnout samy. 20. března 1619 zemřel císař Matyáš a místo něj usedl na trůn Ferdinand II. Štýrský, kterého české stavy za Matyášova nástupce přijaly již roku 1617. Nyní však stavové Ferdinanda ostře odmítli a když Habsburkové viděli, že se válečnému řešení konfliktu nevyhnou, začali hledat spojence.[8] Španělsko Vídni poskytlo finanční pomoc a český šlechtic Albrecht z Valdštejna naverboval pro císaře armádu.[9]

Koncem dubna 1619 vpadlo Thurnovo vojsko na Moravu a vyvolalo převrat v Brně, kde stejně jako v Čechách ovládla politickou situaci hrstka radikálů, kteří vytvořili moravské direktorium. Thurn pokračoval na jih, jeho obléhání Vídně však již bylo neúspěšné. Neúspěch zakusil také Mansfeld, který byl poražen Buquoyem 10. června 1619bitvě u Záblatí. Po těchto neúspěších se stavovské vojsko začalo rozkládat a moravští radikálové začali ztrácet půdu pod nohama, zachránilo je však vítězství Ladislava Velena ze Žerotína nad Dampierrembitvě u Dolních Věstonic.[10]

Nové politické uspořádání

Dne 31. července 1619 stavovský generální sněm (co do legitimity velice diskutabilní) v Praze konečně schválil novou ústavu hlásící se k nizozemskému vzoru (v praxi šlo však o uspořádání odpovídající více poměrům v Polsku[11]), kdy byla Koruna česká přeměněna na konfederaci pěti republik, čímž byly vedlejší země Koruny zrovnoprávněny s Českým královstvím. Konfederaci měl sice reprezentovat král, který však měl být volen a měl zůstat bez možnosti založit dynastii. Ústava také obsahovala články na ochranu protestantství, které byly zároveň netolerantní vůči katolické církvi, co se týče světské moci. Zároveň bylo zdůrazňováno právo na svobodu náboženského vyznání a bylo proti právnímu ustanovení Cuius regio, eius religio – koho země, toho víra.[12]

Vyobrazení vzestupu a pádu Fridricha Falckého

Na základě tohoto uspořádání byl Ferdinand II. generálním sněmem sesazen, čeští protestantští stavové však nebyli jednotní v názoru na volbu nového krále. Stavové inklinující k luteránství podporovali saského kurfiřta Jana Jiřího, zatímco stavové inklinující ke kalvínství Fridricha Falckého. Nakonec byl 26. srpna 1619 zvolen Fridrich, čímž skončila i vláda stavovského direktoria.[13]

Mezitím se ke konfederaci připojily Dolní a Horní Rakousy a k Thurnovu vojsku se přidal i sedmihradský kníže Gabriel Bethlen. Společně vytlačili císařské jednotky z Horních Uher. Polský král Zikmund III. však podnítil lisovčíky ke vpádu do Horních Uher, takže se Bethlen musel stáhnout. Pozice českých stavů se začaly hroutit. Spojené provincie nizozemské odmítly stavům poskytnout pomoc, ikonoklastické „očišťování“ pražské katedrály od uměleckých předmětů Fridrichem Falckým přineslo rozčarování z nového krále a povstalci navíc začali ztrácet podporu městského stavu.[14]

Naopak stále více se dařilo habsburské straně. Ferdinand II. uzavřel spojenectví s vůdcem katolické Ligy, Maxmiliánem Bavorským, a dokonce se mu podařilo uzavřít příměří s Bethlenem. V červnu a červenci 1620 se císaři podařilo zlomit odpor Dolních a Horních Rakous doprovázené vražděním a vyhnáním protestantských obyvatel, což nezvrátil ani další neúspěšný Thurnův vpád do Rakous ani opětovné připojení Uher ke konfederaci.[15]

Když se spojené Buquyovo a bavorské vojsko vedené Janem Tserclaem Tillym spojilo v Dolních Rakousích a vydalo se na Prahu, byla stavovská armáda ještě nějakou dobu bojeschopná a dokázala postup císařské armády zbrzdit. Přesto se však Buquoyovo a Tillyho vojsko, nakonec dostalo před Prahu, kde si mezitím stavovské vojsko vybudovalo na Bílé hoře zákopy.[16]

Porážka povstání

Bitva na Bílé hoře
Související informace naleznete také v článcích Bitva na Bílé hoře a Staroměstská exekuce.

Ještě v noci před rozhodující bitvou vyslal Buquoy jízdu proti uherským vojákům, kteří bezstarostně spali a nezmohli se tak na obranu, což výrazně pozvedlo bojovou morálku císařsko-ligistického vojska a naopak demoralizovalo vojsko stavů. Stavovské vojsko se nacházelo ve strategicky výhodné pozici na kopci, avšak v povstalecké armádě panovaly neshody a kompetence ve velení byly vymezeny nejasně. První útok císařských 8. listopadu 1620 byl tudíž sice odražen, při druhé ofenzívě se však stavovské šiky rozpadly a Buquoy dovedl bitvu k vítěznému konci.[17]

Následujícího dne vjel Buquoy do Prahy, která se vzdala, zatímco Fridrich Falcký prchl do Slezska. Stavy musely přijmout Ferdinanda II. za svého krále, kapitulovat museli i moravští stavové, čímž povstání skončilo. Královským místodržícím byl ustanoven Karel z Lichtenštejna, Majestát byl zrušen a začalo období opětovného upevňování královské moci a následné násilné rekatolizaci. Císařovo vítězství bylo také stvrzeno popravou 27 pánů, (3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů) 21. června 1621, které ale bylo zbytkem evropských zemí odsouzeno jako zbytečně brutální.[18]

Poslední odbojnou oblastí nakonec zůstalo dlouhou dobu Valašsko, kde bylo povstání potlačeno až roku 1644 po bitvě u Vsetína 26. ledna toho roku. Důsledky povstání českých stavů však byly velké nejen pro české země, ale také pro značnou část Evropy, neboť česká rebelie spustila mnohem vážnější konflikt – třicetiletou válku. S největší pravděpodobností by se ale konflikt mezi katolíky a protestanty v Evropě udál i bez stavovského povstání.[19]

Následky

Podrobnější informace naleznete v článcích Doba pobělohorská, Pobělohorské konfiskace a Pobělohorská emigrace.

Římský císař a český král Ferdinand II. Habsburský vydal pro Čechy 10. května 1627 (pro Moravu o rok později) patent „Obnovené zřízení zemské“, novou českou ústavu, která zrušila dosavadní tradice českého stavovského státu a učinila z Českého království součást absolutistické dědičné Habsburské monarchie. Jediným povoleným vyznáním se stalo římské katolictví. Císař symbolicky rozstřihl listinu Rudolfova majestátu a spálil její pečeť. Zemské úředníky směl jmenovat pouze panovník a jemu byli také zodpovědní. Německý jazyk byl zrovnoprávněn s českým, ale ve skutečnosti mu byl nadřazen.[20] Panovníkovi náležela mimo jiné nejvyšší moc soudní, výhradní právo zákonodárné (ius legis ferendae) a moc správní (organizace úřadů). Nové státoprávní uspořádání upevnilo postavení Habsburské dynastie v Zemích koruny České na dalších asi 250 let.

Mnoho osobností, které odmítly přestoupit ke katolictví, musely odejít do exilu,[21] např. Jan Amos Komenský, spisovatelé Pavel Stránský a Pavel Skála ze Zhoře nebo grafik Václav Hollar. Během tohoto období, které trvalo přes 160 let, odešlo do vyhnanství až 500 tisíc evangelíků z Čech a Moravy;[22] po ztrátě Lužice v roce 1635 počet obyvatel země klesl více než o třetinu.

Došlo i k zásadní proměně ve vlastnictví statků v zemích Koruny české. V Čechách byly konfiskacemi postiženy tři čtvrtiny území, na Moravě se jednalo o víc než třetinu území. Z celkového počtu 926 statků jich 435 podléhalo pobělohorské konfiskaci, z toho bylo 147 větších panství. Z 254 starých českých panských rodů zbyla asi desetina, počet rodin z rytířského stavu klesl z 1128 na necelé dvě stovky,[23] jejichž majetky byly za výhodných podmínek prodávány prokatolickým šlechticům, např. Albrechtovi z Valdštejna, Heřmanu Černínovi z Chudenic či Vilému mladšímu z Lobkowicz. Této situace také využila řada katolických rodů z řad zahraniční šlechty, jako např. Schwarzenbergové, Colloredové, Nosticové, Lichtenštejnové a mnozí další.[24] Šlechtický majetek se soustředil v rukou několika předních panských rodin.

V důsledku válečných událostí, hladu a epidemií během třicetileté války se podstatně snížil počet poddaných, kteří nebyli nadále schopni unést vysoké nároky svých vrchností. Nedostatku pracovních sil bylo čeleno procesem, který se dnes nazývá druhé znevolnění. Následující se zhoršující neutěšené postavení poddaných vedlo k častým selským povstáním.

Odkazy

Reference

  1. KUČERA, Jan Přemysl. 8. 11. 1620 - Bílá hora : o potracení starobylé slávy české. 1. vyd. Praha: Havran, 2003. 179 s. ISBN 80-86515-24-9. S. 30–38. Dále jen Kučera (2003). 
  2. Kučera (2003). Str. 38-41.
  3. Kučera (2003). Str. 23-30.
  4. Kučera (2003). Str. 41-61.
  5. Kučera (2003). Str. 62-70.
  6. Kučera (2003). Str. 64-66.
  7. Kučera (2003). Str. 70-80.
  8. Kučera (2003). Str. 80-87.
  9. Kučera (2003). Str. 87-92.
  10. Kučera (2003). Str. 92-100.
  11. PALBA.CZ • Zobrazit téma - Stavovská rebelie. www.palba.cz [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. 
  12. Kučera (2003). Str. 100-109.
  13. Kučera (2003). Str. 109-117.
  14. Kučera (2003). Str. 118-130.
  15. Kučera (2003). Str. 130-139.
  16. Kučera (2003). Str. 139-150.
  17. Kučera (2003). Str. 151-165.
  18. Kučera (2003). Str. 165-167.
  19. Kučera (2003). Str. 168n.
  20. MALÝ, Karel, a kol. Dějiny českého a československého práva do r. 1945. Praha: Linde, 1999. ISBN 80-7201-167-7. S. 131. )
  21. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Pobělohorští exulanti, jejich odkaz - a co s ním? [online]. [cit. 2020-06-01]. S. 10–18. Dostupné online. 
  22. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Více sluší poslouchati Boha než lidí. [s.l.]: Kalich-Exulant, 2015. S. 297–301, 324–328 i jiné. 
  23. WILLARS, Christian (pseudonym pro Oswald Kostrba-Skalický): Die böhmische Zitadelle, Molden, Vídeň 1965
  24. PAYRLEITNER, Alfred. Rakušané a Češi : svárlivé příbuzenství. 1. vyd. vyd. [Brno]: Barrister & Principal, 2003. 1 online resource (179 s., viii s. obr. príl. s. Dostupné online. ISBN 8086598438. S. 53–59. 

Literatura

  • BŮŽEK, Václav; KRÁL, Pavel; PRAŽÁKOVÁ, Kateřina: České stavovské povstání: Mezi Prahou, Drážďany, Heidelberkem, Londýnem a Mnichovem. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2022, 222 s. , ISBN
    9788074228308.
  • ČORNEJOVÁ, Ivana; MIKULEC, Jiří; VLNAS, Vít, a kol. Velké dějiny zemí Koruny české VIII. 1618-1683. Praha: Paseka, 2008. 800 s. ISBN 978-80-7185-947-5. 
  • JUNKER, Maria. Der Aufstand in Böhmen 1618–1620 im Rahmen der internationalen Beziehungen. Prague Papers on the History of International Relations. 1998, roč. 2, čís. 1, s. 110–160. Dostupné online. ISBN 80-85899-49-3. 
  • KUČERA, Jan Přemysl. 8. 11. 1620 - Bílá hora : o potracení starobylé slávy české. 1. vyd. Praha: Havran, 2003. 179 s. ISBN 80-86515-24-9. 
  • PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2. 
  • PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4. vyd. Praha: Rodiče, 2004. 320 s. ISBN 80-86695-44-1. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Statenvlag.svg
Flag of the Republic of the Seven United Netherlands (known as the Hollandsche Vlag or Statenvlag).
Replaced orange with red, please see this discussion on the German Wikipedia for more information.
Catholic League (Germany).svg
Autor: Oren neu dag (diskuse), Licence: CC BY-SA 3.0
Flag of the Catholic League in Germany in the times of the Thirty Years' War.
Banner of Sigismund III Vasa.svg
Autor: Samhanin, Licence: CC BY 3.0
Banner of Sigismund III Vasa. This flag Made during the period 1601-1621.
Prager Fenstersturz Wahrhafftige Zeitung aus Prag.JPG
Der Prager Fenstersturz auf einem zeitgenössischen Flugblatt
Banner of the Holy Roman Emperor without haloes (1400-1806).svg
Autor: David Liuzzo, eagle by N3MO (re-uploaded by Dragovit), Licence: CC BY-SA 3.0
Banner of the Holy Roman Empire, double headed eagle without haloes (1400-1806)
Pfaltzgrafen Glück C-L 033.jpg
Spottschrift auf Friedrich V. von der Pfaltz
Prager.Fenstersturz.1618.jpg
Druhá pražská defenestrace, soudobá mědirytina z Theatrum Europaeum.
Praha, palác Smiřických 1.JPG
Autor: VitVit, Licence: CC BY-SA 4.0
Palác Smiřických na Malostranském náměstí
Flag of Cross of Burgundy.svg
Autor: Ningyou., Licence: CC-BY-SA-3.0
Flag with the cross of Burgundy (saltire). Also named Cross of Burgundy flag. It was used in the Catholic Monarchy and in its viceroyalties such as New Spain and Peru. It was also used by Spain as a military or king flag. Used by the Carlist movement.
Flag of Austria (2000 World Factbook).svg
2000 CIA World Factbook flag.
Großherzogin Sachsen Weimar.jpg
The standard of Sachsen Weimar/Sachsen-Weimar-Eisenach.
Emperor Matthias.jpg
Matthias, Holy Roman Emperor. Copper etching.
Banner of the Duchy of Silesia.svg
Autor: Samhanin, Licence: CC BY-SA 3.0
Banner of the Duchy of Silesia (16th century - 17th century)
State Flag of the Savoyard States (late 16th - late 18th century).svg
State Flag of the Savoyard States (late 16th - late 18th century).
Banner of Gabriel Bethlen.svg
Autor: Dahn, Licence: CC BY 4.0
Banner of Gabriel Bethlen, Prince of Transylvania, in 1615. Features Bethlen's arms alongside Transylvania's, within a red field with "tongues of fire". Based on several reconstructions, including that provided by the Hungarian Canadian Cultural Center, MaghiaRomânia, and Parókia Portál.