Španělská válka za nezávislost

Španělská válka za nezávislost
konflikt: Napoleonské války
Ve směru hodinových ručiček od levého horního rohu: Poprava španělských povstalců 3. května 1808, Napoleon přijímá kapitulaci Madridu, Wellington v bitvě u Vitorie a bitvy u Salamanky
Trvání	2. května 1808 (někdy 27. října 1807[pozn. 1] – 17. dubna 1814[pozn. 2] (5 let, 11 měsíců, 2 týdny a 1 den)
Místo	Pyrenejský poloostrov, jižní Francie
Výsledek	Koaliční vítězství, Pařížská mírová smlouva
Strany
Španělsko Portugalsko Spojené království Francouzské císařství Rýnský spolek Varšavské knížectví Itálie Napoleonské Španělsko
Velitelé
Ferdinand VII. Miguel Ricardo de Álava Joaquín Blake Francisco Javier Castaños Gregorio García de la Cuesta Juan Martín Díez José de Palafox Bernardim Freire de Andrade Francisco da Silveira Miguel Pereira Forjaz Arthur Wellesley William Beresford Rowland Hill John Moore † Napoleon Bonaparte Joseph Bonaparte Pierre Augereau Jean-Baptiste Bessières Jean-Baptiste Jourdan Andoche Junot Jean Lannes François-Joseph Lefebvre Jacques MacDonald Auguste Marmont André Masséna Bon-Adrien-Jeannot de Moncey Édouard Mortier Joachim Murat Michel Ney Jean-de-Dieu Soult Louis-Gabriel Suchet Claude Victor-Perrin
Síla
listopad 1808: 205 000[1] 31 000[1] 35 000[2] 1811: 55 000 partyzánů[3][pozn. 3] duben 1813: 172 000[4] květen 1808: 165 103[1] listopad 1808: 244 125[1] únor 1809: 288 551[1] leden 1810: 324 996[5] červenec 1811: 291 414[6] červen 1812: 230 000[6] říjen 1812: 261 933[6] duben 1813: 200 000[4]
Ztráty
215 000–375 000 mrtvých vojáků a civilistů[7] 25 000 mrtvých partyzánů[8] prosinec 1810 – květen 1814: 35 630 mrtvých[9] 24 053 mrtvých a nemocných[9] 32 429 zraněných[9] 180 000–240 000 mrtvých[8] 237 000 zraněných[8]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Španělská válka za nezávislost, známá v jiných jazycích též jako Poloostrovní válka či Válka na Pyrenejském poloostrově, byla jednou z napoleonských válek. Trvala mezi lety 1808–1814.

Josef Bonaparte, Napoleonův bratr a neapolský král, byl za přítomnosti španělských a amerických zástupců prohlášen v Bayonne za krále Španělska a v červenci 1808 vstoupil do Madridu.

Španělský národ se ale touto novou, z ciziny dosazenou vládou cítil ponížen a odmítl ji proto akceptovat. Již před Josefovým příchodem do země vypuklo proti Francouzům celonárodní povstání. Velení vzbouřenců (ústřední junta) se sice dopustilo některých chyb, když často zasahovalo nanejvýš nesmyslným způsobem do vojenských operací nebo odvolávalo schopné generály, nicméně jeho výzvou ke guerillové válce v prosinci 1808 nastal v bojích zásadní zvrat. Nepřetržité útoky guerrilleros vyčerpávaly francouzské okupanty a znemožňovaly jim tak využít jejich vítězství na otevřeném poli.

Povstání podpořila i katolická církev, ačkoli mezi povstalci bylo mnoho jí nepřátelsky naladěných liberálních elementů.^[10] K podpoře povstalců přispěla také občasná tažení Britů do Španělska vedená Arthurem Wellesleyem, pozdějším vévodou z Wellingtonu, třebaže Britové byli vždy po několika menších úspěších přinuceni postupujícími Francouzi k ústupu zpět do Portugalska. V lednu 1810 vstoupila francouzská vojska do Andalusie a po dobytí Almeidy vpadlo v srpnu 80 000 Francouzů do Portugalska s cílem vyhnat odsud Brity. Porážka povstalců se zdála být neodvratnou, zvláště když se především vyšší a majetnější vrstvy obyvatelstva začaly přidávat na stranu bonapartistického krále. Do Cádizu, kam se vzbouřenecká junta uchýlila, byly svolány kortesy, jež v roce 1812 vypracovaly první moderní, liberální ústavu Španělska, neformálně nazývanou La Pepa. Ústava počítala se vznikem konstituční monarchie, v níž by zákonodárná pravomoc náležela kortesům a kromě jiného také požadovala zrušení instituce inkvizice. Tento dokument byl ve své době nadmíru pokrokový a stal se základem pozdějšího španělského ústavního vývoje.

V Portugalsku se zatím Wellesley úspěšně ubránil francouzským útokům, jejichž dlouhé zásobovací linie byly současně napadány španělskými povstalci. Wellesley byl následně kortesem pověřen velením veškerých španělských vojenských sil. V lednu 1812 Wellesley zahájil nové tažení do Španělska a poté, co porazil Francouze u Salamanky, vtáhl v srpnu 1812 do Madridu. Pod tlakem posílených francouzských vojsk byl sice znovu přinucen k ústupu za portugalské hranice a Madrid tak byl naposled obsazen Francouzi, avšak katastrofa Napoleonova vojska v Rusku měla zásadní dopad také na vývoj války na Iberském poloostrově. V červnu 1813 byli Francouzi definitivně poraženi v bitvě u Vitorie a následně se před vytrvale postupujícím Wellesleyem stáhli zpět za Pyreneje (Právě Wellesley pak Napoleona definitivně porazil u Waterloo).

Španělsko tak znovu nabylo svoji nezávislost, avšak za vysokou cenu: žádná z napoleonských válek nestála tolik lidských životů jako právě španělská vzpoura – střízlivé odhady říkají, že Britové ztratili zhruba 35 000 mužů, padlých španělských povstalců bylo okolo 25 000, portugalských 7000 a na francouzské straně mělo padnout asi 180 000 vojáků. Existují však i vyšší odhady, například vojenský statistik Micheal Clodfelter, který započítává i mrtvé v důsledku vypuknuvších epidemií a hladu, odhadl počet mrtvých v důsledku španělské války za nezávislost na jeden milion.^[11]

Na válku reagovalo i umění, k nejslavnějším reakcím patří cyklus 80 grafik španělského malíře Francisco Goyi Hrůzy války.^[12] Tématu války, francouzské okupace a Goyi se věnuje i film Miloše Formana Goyovy přízraky z roku 2006.

Odkazy

Poznámky

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Španělská válka za nezávislost na Wikimedia Commons