Árón (prorok)

Árón
Narození	1396 př. n. l. starověký Egypt
Úmrtí	1274 př. n. l. (ve věku 121–122 let) Džebel Harun
Místo pohřbení	Mount Hor
Národnost	Synové Izraele
Povolání	Kohen a prorok
Nábož. vyznání	Mosaic Judaism (Moses)
Choť	Elisheba
Děti	Eleazar[1] Itamar[1] Nadabe[1] Abihu[1]
Rodiče	Amram a Jocheved
Příbuzní	Mirjam a Mojžíš (sourozenci) Kehat (dědeček) Pinchas[2] (vnuk)
Funkce	velekněz
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Árón nebo také Áron (hebrejsky אַהֲרֹן‎ Aharon) byl starozákonní prorok a první židovský velekněz.^[3] Pocházel z kmene Lévi, byl bratrem Mojžíše, jeho otec se jmenoval Amram, matka Jochebed a sestra Mirjam.^[4]

Zemřel ve věku 123 let na hoře Hor.

Árón v bibli

V biblickém příběhu se Áron objevuje poprvé v souvislosti s vysláním Mojžíše do Egypta, kdy je mu přidělen jako průvodce a mluvčí. Při té příležitosti je zdůrazněn jeho levitský původ; v tom je spatřována narážka na souvislost jména Lévi se slovem liva (doprovázet).^[5] O Áronově dětství biblický text žádné zmínky neobsahuje, pouze podrobně rozepisuje jeho a Mojžíšův původ od patriarchy Léviho.

V příběhu vyjití z Egypta stojí Árón neochvějně po boku svého bratra Mojžíše, společně s ním předstupuje před faraona a přivolává na Egypt boží rány; nikdy však nepřekročí roli Mojžíšova pobočníka či mluvčího, zůstává mu plně podřízen, ačkoli je jeho starším bratrem. V klíčových místech příběhu (samotné vyjití, rozdělení Rákosového moře) jej pak biblický text nezmiňuje téměř vůbec.

V příběhu darování Tóry na hoře Sinaji se jeho postavení mění. Na horu s Mojžíšem nevystupuje Áron, nýbrž Jozue, který pak s Mojžíšem zůstává jako jeho pobočník a žák až do jeho smrti a stává se poté i jeho nástupcem. Árón naproti tomu zůstal s lidem v táboře a sehrál významnou roli v příběhu zhotovení zlatého telete. Po zhotovení přenosné svatyně se Árón a jeho synové stali dědičným kněžským rodem a jsou pověřeni konáním hlavní části chrámových obřadů. Árónský původ se u židovských kněží („kohenů“) traduje dodnes, ačkoli po zničení jeruzalémského chrámu značně ztratil na praktickém významu.

V příbězích popisujících putování pouští vystupuje Árón někdy jako společník Mojžíšův, jindy samostatně, ojediněle i jako jeho odpůrce či kritik. Veškeré zárodky sporů mezi oběma bratry jsou však brzy vysvětleny a urovnány a v kritických chvílích (hřích zvědů, Korachova vzpoura) oba vystupují společně a podporují se.

Árón v rabínské tradici

Charakteristickým rysem Áróna je podle rabínské židovské tradice jeho touha po míru, jeho láska k lidem a úsilí o urovnání veškerých sporů. Traktát Avot, který představuje sbírku etických naučení, obsahuje výrok rabi Hillela: Buď z žáků Árónových; miluje mír a usiluje o mír, miluje tvory a přibližuje je k Tóře.^[6] Motiv Árónovy lásky k lidu Izraele se objevuje i v požehnání, které kohen pronáší během synagogální liturgie před tím, než vysloví kněžské požehnání pro shromážděnou obec.

Za pozoruhodnou považuje rabínská tradice i neochvějnou bratrskou lásku mezi Árónem a Mojžíšem. Ta je demonstrována na jednotlivých biblických příbězích a souvislostech, do kterých je zasazují agadické texty a midraše. Také text žalmu 133: Hle, jak je dobré a příjemné, bratři, když žijí společně, je vysvětlován jako odkaz na vztah Mojžíše a Áróna; postava Áróna je v pokračování textu výslovně zmíněna.

Biblická kritika

Biblická kritika upozorňuje na nesrovnalosti v biblické prezentaci Áróna, jako např.:

• instrukce pro chrámovou liturgii jsou předávány někdy Árónovi, někdy Mojžíšovi a někdy oběma,
• na horu Sinaj má vystoupit Mojžíš s Árónem, nakonec však vystupuje Mojžíš a Jozue,
• příběh o zhotovení zlatého telete a Árónova a Mirjamina kritika Mojžíšova manželství jsou v protikladu k bezvýhradnému vyvyšování Áróna.

Friedman^[7] to vysvětluje existencí dvou stěžejních kněžských kultů ve starém Izraeli – jeden, který odvozuje svůj původ od Mojžíše, a jeden od Áróna. „Mojžíšský“ kult měl své centrum v Šílo a „árónský“ v Hebronu. Král David v rámci centralizace monarchie oba kulty sjednotil a přesunul do Jeruzaléma; již za jeho syna Šalomouna však došlo k roztržce, která posléze přispěla k rozpadu monarchie. V Judském království a posléze v exilu se pak postupně zcela prosadila árónovská tradice. Tento historický vývoj se podepsal i na konečné redakci biblického textu: Árónovo kněžství je prezentováno jako jedinečné, dědičné a nezpochybnitelné; Mojžíšovi je přenecháno neméně úctyhodné postavení vládce a vůdce národa, od kněžství ve smyslu chrámové liturgie je však zcela oddělen.

Odkazy

Reference

Literatura

• NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. Praha: Kalich, 1956. Heslo Aron, s. 41. 
• DOUGLAS, J. D. Nový biblický slovník. Praha: Návrat domů, 1996. ISBN 80-85495-65-1. Heslo ÁRON, s. 65–66. 
• WIESEL, Elie. Příběhy o důvěře. Eseje o velkých postavách židovské tradice. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-468-0. 5. kapitola: Áron - usmiřovatel, s. 65-75. 
• KOSIDOWSKI, Zenon. Příběhy Mrtvého moře. Překlad Josef Vlášek. Praha: Práce, 1988. S. 177–179. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Árón na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Aaron (osoby) v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích