Édouard Elias

Édouard Elias
Narození29. června 1991 (31 let)
Nîmes
Povolánífotograf
Webová stránkaedouardelias.net/fr/
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Édouard Elias (* 29. června 1991, Nîmes) je francouzský novinář a fotograf.

Životopis

Édouard Elias žil deset let v Egyptě v Šarm aš-Šajchu. Jeho otec je Egypťan, matka Francouzka. V roce 2009 se vrátil do Francie, aby mohl začít studovat obchod[1] a žil se svými prarodiči.

Začal studovat fotografii na École de Condé v Nancy a nadchnul se pro válečnou fotografii. Inspiroval jej ruský válečný reportér Jurij Kozyrev, známý svými reportážemi v Čečensku a Iráku.

Ještě jako student a bez rozkazů v kapse odešel v srpnu roku 2012 pořídit fotografickou reportáž v uprchlických táborech v Turecku a zakončil ji v Sýrii[2] . Po návratu ukázal své fotografie z rebelské ofenzívy v Aleppu fotografům[3], se kterými se setkal na festivalu Visa pour l'image v Perpignanu.[4] Agentura Getty ho najala a zveřejnila jeho zprávu Le Martyre d’Alep v Paris Match, Der Spiegel a Sunday Times. Poté se rozhodl studium ukončit.

Dne 6. června 2013 , když byl severně od Aleppa [2], byl zajat jako rukojmí s Didierem Françoisem, vedoucím zpravodajem pro Evropu 1.[5][6] Po deseti měsících zajetí byl propuštěn v dubnu 2014.

V březnu 2016 se nalodil na Aquarius, humanitární člun pronajatý nevládní organizací SOS Méditerranée k záchraně ztroskotaných migrantů na moři.[7]

Édouarda Elase od roku 2019 zastupuje galerie Polka.[1]

Výstavy

Neúplný seznam

  • 2015: Opération Sangaris en Centrafrique (Operace Sangaris ve Středoafrické republice), Visa pour l’image, Perpignan.
  • 2016: Les Boat-People de la Grande Bleue, Prix Bayeux-Calvados.
  • 2017: Dans la peau d’un soldat. De la Rome antique à nos jours (V kůži vojáka. Od starověkého Říma po současnost), Musée de l'Armée, Hôtel des Invalides, Paris.
  • 2019: Memoriam, galerie Polka, Paříž[8]
  • 2020: Vertiges des jours (Závratě dnů), skupinová výstava, galerie Polka, Paříž[9]
  • 2022: Exils – Photographier pour ne pas oublier, (Exily – Fotografují, abychom nezapomněli), uměleckohistorické muzeum Paula Eluarda, Saint-Denis, od 20. dubna do 15. května 2022[10]
  • 2022: Vies à vif, se Stanley Greenem, Galerie Polka, Paříž[11]
  • 2022: Ne pleure pas, c’est notre patrie (Neplač, je to naše vlast), s Abdulmonam Eassou, v rámci ocenění Prix Bayeux Calvados-Normandie des correspondants de guerre, Radar de Bayeux, 4.–30. října[12]

Ceny a ocenění

  • 2015: Cena Rémiho Ochlika za zprávu vytvořenou v rámci pluku cizinecké legie ve Středoafrické republice [13] .
  • 2016: Cena seržanta Sébastiena Vermeilleho [14] .

Veřejné sbírky

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Édouard Elias na francouzské Wikipedii.

  1. ↑ a b Édouard Elias photographe [online]. [cit. 2022-03-14]. Dostupné online. (francouzsky) 
  2. ↑ a b Lucas Armati, « Les images marquantes d’Édouard Elias, 22 ans, photoreporter disparu en Syrie », Télérama, 7 juin 2013.
  3. ↑ EX-OTAGE DE SYRIE. "C'est un cadeau de Dieu", pour la tante d'Edouard Elias [online]. [cit. 2022-12-16]. Dostupné online. (francouzsky) 
  4. ↑ Armelle Canitrot, « Visa pour l’Image à Perpignan. Entretien avec le photoreporter Édouard Élias », La Croix, 31 août 2015.
  5. ↑ « Édouard Elias, 23 ans, photographe de guerre et ex-otage », Le Monde, 19 avril 2014.
  6. ↑ La justice française recherche un djihadiste dont la France ne veut... [online]. [cit. 2022-02-09]. Dostupné online. (francouzsky) 
  7. ↑ Sophie Granel, « Édouard Elias raconte ses guerres aux Rencontres photographiques d'Orthez », France Info, 30 mars 2019.
  8. ↑ “Memoriam”, les âmes blessées d’Édouard Elias [online]. 2019-09-30 [cit. 2022-03-14]. Dostupné online. (francouzsky) 
  9. ↑ « Je souhaite un retour à la campagne, à une temporalité différente » Édouard Elias [online]. 2020-08-19 [cit. 2022-03-14]. Dostupné online. (francouzsky) 
  10. ↑ Exils - Photographier pour ne pas oublier - Musée d'art et d'histoire Paul Eluard [online]. [cit. 2022-04-22]. Dostupné online. (francouzsky) 
  11. ↑ “Vies à vif”: Stanley Greene et Édouard Elias réunis par Polka [online]. 2022-08-24 [cit. 2022-09-15]. Dostupné online. (francouzsky) 
  12. ↑ Le Prix Bayeux des correspondants de guerre Calvados-Normandie du 3 au 9 octobre 2022 [online]. 2022-09-20 [cit. 2022-10-07]. Dostupné online. (francouzsky) 
  13. ↑ Margaux Duquesne, « Opération Sangaris en Centrafrique, avec Édouard Elias », France Inter, 24 août 2015.
  14. ↑ « Édouard Elias, lauréat 2016 du prix Vermeille », defense.gouv.fr, 9 février 2016.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Édouard Elias.jpg
Autor: Chris93, Licence: CC BY-SA 4.0
Le photographe français Édouard Elias au musée Paul Eluard à Saint-Denis devant un cliché qu'il a pris en mer Méditerranée sur le navire Aquarius