Ílchanát

Íránská země ایران‌زمین ↓ 1256–1335 ↓ vlajka znak
Geografie Ílchanát v době svého největšího územního rozmachu
Hlavní město	Maragha (1256–1265) Tabríz (1265–1306) Sultaníje (1306–1335)
Rozloha	3 750 000 km² (rok 1310)
Obyvatelstvo
Národnostní složení	Mongolové, Peršané, Turci, Arabové, Arméni, Gruzínci
Jazyky	perština (státní), mongolština, arabština, turkické
Náboženství	1256–1295: šamanismus, nestoriánské křesťanství, tibetský buddhismus 1295–1335: islámské (státní)
Státní útvar
Státní zřízení	monarchie
Vznik	1256 – Mongolové vyvrátili Chórezmskou říši a založili v Persii svůj stát
Zánik	1335 – poslední ílchán byl zavražděn a ílchanát se rozpadl
Státní útvary a území
Předcházející Mongolská říše Chórezmská říše Abbásovský chalífát Nizárijsko-ismá'ílítský stát Rúmský sultanát Gruzínské království Ajjúbovci anatolské bejliky Následující Džalájirovský sultanát Muzaffaridé Gruzínské království anatolské bejliky Osmanská říše Mamlúcký sultanát

Ílchanát (persky سلسله ایلخانی‎, čínsky 伊利汗国), vlastním jménem Írán, oficiálně Íránská země (persky ایران‌زمین‎), mezi Mongoly znám také jako Hülegü Ulus (Hülegüho lid), byl jedním ze čtyř chanátů v rámci Mongolské říše. Centrum ílchanátu bylo v Persii (Íránu), ale pod jeho kontrolu spadala i území dnešního Iráku, Afghánistánu, Turkmenistánu, Arménie, Ázerbájdžánu, Gruzie, Turecka a západního Pákistánu. Ílchanát byl vybudován na troskách Chórezmské říše, která podlehla v boji s invazí Čingischána v letech 1219–1224. Mongolové si následně podrobovali celé území říše, které osídlili a vybudovali zde svůj stát.

Poté, co v roce 1243 v bitvě u Köse Dağ Mongolové porazili seldžucké Turky a jejich gruzínské a trapezuntské spojence, se Rúmský sultanát stal vazalem mongolských chánů a později se stal přímým územím mongolského ílchanátu.

Zakladatel ílchanátu byl chán Hülegü, jeden z vnuků samotného Čingischána a bratr chána Möngkeho. V roce 1255 nebo 1256 převzal Hülegü oblasti Persie od místního mongolského velitele Bajdžua, který byl pověřen úkolem podrobit si země „až na hranice Egypta“. Obsazení východní Anatolie Mongoly donutila proto Turkmeny, aby migrovali před pronikajícími mongolskými kmeny dále na západ.

Hülegü se z Malé Asie vrátil do srdce Persie, kde založil svou říši a svou vládnoucí dynastii. Jeho následné tažení bylo namířeno proti mamlúckému sultanátu v Egyptě. Nicméně postup jeho vojsk, kterým velel vojevůdce Ketbugha, byl roku 1260 v Palestině, v bitvě u Ajn Džalúd, mamlúky zastaven.

Termín „ílchanát“ znamená podřízený chánovi, což by znamenalo, že ílchán byl zpočátku podřízen Möngkemu, coby Velkému chánovi a nejvyššímu vladaří Mongolské říše. Panovníci z Hülegüho rodu vládli ílchanátu dalších osmdesát let, počínaje jako aministé, buddhisté a nakonec konvertovali k islámu. Velkého vlivu však mezi Mongoly měli křesťanští nestoriáni, avšak christianizovat se Mongolové jako národ nikdy nenechali (navzdory snahám řeckých, arménských i evropských misionářů). Avšak i po přestupu na islám zůstali Mongolové nepřáteli egyptských mamlúků, kteří úspěšně odráželi jak mongolské, tak i křižácké invaze přicházející z Jeruzalémského království v Palestině. Perští ílchánové nicméně nebyli schopni na mamlúcích dobýt významných územních zisků a nakonec byli donuceni vzdát se svých plánů na dobytí oblasti Sýrie. Kvůli válečnému stavu s Modrou hordou (což bylo východní část chanátu Zlatá horda, západní část se nazývala Bílá horda) chána Batúa, perští Mongolové preventivně začali ohrožovat Kavkaz a Transoxiánsko a dále území směrem na západ. Dokonce ještě za Hülegüho vlády byl Perský ílchanát zaměstnán v otevřené válce na Kavkaze s Mongoly z ruských stepí.

Ve 13. a 14. století bylo mezi západoevropskými královskými dvory a mongolskou říší (především však pak Perským ílchanátem) učiněno mnoho pokusů o vyjednání spojenectví Mongolů a křižáků v Palestině. Jednání s Mongoly začala přibližně v době sedmé křížové výpravy, kdy Mongolové začali pronikat na muslimská území z východu. Spojenectví ílchanátu a palestinských Franků proti muslimům (v té době pak především mamlúkům) bylo jen povrchní a krátce úspěšné v efektivní spolupráci proti společnému nepříteli.

Perští ílchánové, kteří přišli k moci po Hülegü, stále více za své náboženství přijímali tibetský buddhismus. Vliv křesťanů v zemi byl ztělesněn především nestoriánskými křesťany. Nestoriánství však nebylo hluboko zakořeněné v mongolské kultuře^[1]

V ílchanátu došlo k podobné situaci, která nastala v křižáckých státech, a to, že Mongolové byli sice vládnoucí, leč minoritní vrstvou společnosti, oproti muslimské majoritě. Nicméně ílchán Gazan krátce předtím než svrhl ílchána Bajdua, konvertoval k islámu a otevřeně islám podporoval, čímž se snažil svou vládu více přiblížit nemongolské většině obyvatelstva, která vyznávala islám. Křesťané a židé ztratili své rovnoprávně postavení vůči muslimům a byla vůči nim znovu zavedena tzv. „daň z hlavy“. Buddhisté byli postaveni před volbu: buď přestup na islám, nebo odchod z Persie.^[2] Vůči cizím náboženstvím však nařízení o konverzi nemělo žádný efekt. Sám ílchán Gazan poté stejně bojoval proti mamlúkům v Sýrii. Tento proislámský kurs z větší části pokračoval i za Gazanova bratra a nástupce Öldžejtüho navzdory návrhům preferovat spíše šíitský islám před sunnitským.

Poté, co roku 1335 zemřel ílchán Abú Saíd se Perský ílchanát dostal do značného úpadku a rozpadl se na několik, vzájemně znepřátelených nástupnických států, z nichž nejvýznamnější byl sultanát dynastie Džalájirovců. Poslední neznámý uchazeč o trůn ílchána byl roku 1335 zavražděn. Turkický dobyvatel Tamerlán později vyvrátil stát Džalájirovců a zdánlivě obnovil starý chanát.

(c) Ro4444, CC BY-SA 3.0

• Hülegü (1256–1265)
• Abaka (1265–1282)
• Ahmad Teküder (1282–1284)
• Argun (1284–1291)
• Gajchatu (1291–1295)
• Bajdu (1295)
• Mahmúd Gazan (1295–1304)
• Öldžejtü (1304–1316)
• Abú Saíd (1316–1335)

• Atwood, Christopher P. (2004). The Encyclopedia of Mongolia and the Mongol Empire. Facts on File, Inc. ISBN 0-8160-4671-9.
• C.E. Bosworth, The New Islamic Dynasties, New York, 1996.
• R. Amitai-Preiss: Mongols and Mamluks: The Mamluk-Ilkhanid War 1260-1281. Cambridge, 1995
• Bertold Spuler, Die Mongolen in Iran - Politik, Verwaltung uns Kultur der Ilchanzeit 1220 - 1350 (4. Auflage), Akademie-Verlag, Berlin 1985
• Joseph von Hammer-Purgstall, Geschichte der Ilchane, das ist der Mongolen in Persien, 1986 (Nachdruck der Ausgabe von 1842/1843, ISBN 90-6022-097-8
• Dorothea Krawulsky, Mongolen und Ilkhane – Ideologie und Geschichte, Verlag für Islamische Studien, Beirut 1989
• Ömer Diler, Ilkhans, Coinage of the Persian Mongols, Istanbul 2006

• Obléhání Bagdádu
• Mongolská říše
• Seznam mongolských chánů
• Zlatá horda
• Dějiny Íránu
• Křižácké státy
• Abbásovský chalífát
• Fátimovský chalífát

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ílchanát na Wikimedia Commons

• (anglicky)Ilkhanids Dynasty Archivováno 29. 10. 2019 na Wayback Machine. Mongolian dynasty
• (anglicky)Ilkhanid coins Contains a searchable database for Ilkhanid coins