Ílchanát
| Ílchanát 伊利汗国 سلسله ایلخانی
| |||||||||||||||||||||||
Geografie
| |||||||||||||||||||||||
Rozloha | 3 750 000 km² (rok 1310) | ||||||||||||||||||||||
| Obyvatelstvo | |||||||||||||||||||||||
Národnostní složení | |||||||||||||||||||||||
| Státní útvar | |||||||||||||||||||||||
Vznik | 1256 – Mongolové vyvrátili Chórezmskou říši a založili v Persii svůj stát | ||||||||||||||||||||||
Zánik | |||||||||||||||||||||||
| Státní útvary a území | |||||||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||||||
Ílchanát (persky سلسله ایلخانی, čínsky 伊利汗国) byl jedním ze čtyř chanátů v rámci Mongolské říše. Centrum ílchanátu bylo v Persii, ale pod jeho kontrolu spadala i území dnešního Iráku, Afghánistánu, Turkmenistánu, Arménie, Ázerbájdžánu, Gruzie, Turecka a západního Pákistánu. Ílchanát byl vybudován na troskách Chórezmské říše, která podlehla v boji s invazí Čingischána v letech 1219–1224. Mongolové si následně podrobovali celé území říše, které osídlili a vybudovali zde svůj stát.
Historie
Hülegü
Poté, co v roce 1243 v bitvě u Köse Dağ Mongolové porazili seldžucké Turky a jejich gruzínské a trapezuntské spojence, se Rúmský sultanát stal vazalem mongolských chánů a později se stal přímým územím mongolského ílchanátu.
Zakladatel ílchanátu byl chán Hülegü, jeden z vnuků samotného Čingischána a bratr chána Möngkeho. V roce 1255 nebo 1256 převzal Hülegü oblasti Persie od místního mongolského velitele Bajdžua, který byl pověřen úkolem podrobit si země „až na hranice Egypta“. Obsazení východní Anatolie Mongoly donutila proto Turkmeny, aby migrovali před pronikajícími mongolskými kmeny dále na západ.
Hülegü se z Malé Asie vrátil do srdce Persie, kde založil svou říši a svou vládnoucí dynastii. Jeho následné tažení bylo namířeno proti mamlúckému sultanátu v Egyptě. Nicméně postup jeho vojsk, kterým velel vojevůdce Ketbugha, byl roku 1260 v Palestině, v bitvě u Ajn Džalúd, mamlúky zastaven.
Raný ílchanát
Termín „ílchanát“ znamená podřízený chánovi, což by znamenalo, že ílchán byl zpočátku podřízen Möngkemu, coby Velkému chánovi a nejvyššímu vladaří Mongolské říše. Panovníci z Hülegüho rodu vládli ílchanátu dalších osmdesát let, počínaje jako aministé, buddhisté a nakonec konvertovali k islámu. Velkého vlivu však mezi Mongoly měli křesťanští nestoriáni, avšak christianizovat se Mongolové jako národ nikdy nenechali (navzdory snahám řeckých, arménských i evropských misionářů). Avšak i po přestupu na islám zůstali Mongolové nepřáteli egyptských mamlúků, kteří úspěšně odráželi jak mongolské, tak i křižácké invaze přicházející z Jeruzalémského království v Palestině. Perští ílchánové nicméně nebyli schopni na mamlúcích dobýt významných územních zisků a nakonec byli donuceni vzdát se svých plánů na dobytí oblasti Sýrie. Kvůli válečnému stavu s Modrou hordou (což bylo východní část chanátu Zlatá horda, západní část se nazývala Bílá horda) chána Batúa, perští Mongolové preventivně začali ohrožovat Kavkaz a Transoxiánsko a dále území směrem na západ. Dokonce ještě za Hülegüho vlády byl Perský ílchanát zaměstnán v otevřené válce na Kavkaze s Mongoly z ruských stepí.
Aliance s křižáky
Ve 13. a 14. století bylo mezi západoevropskými královskými dvory a mongolskou říší (především však pak Perským ílchanátem) učiněno mnoho pokusů o vyjednání spojenectví Mongolů a křižáků v Palestině. Jednání s Mongoly začala přibližně v době sedmé křížové výpravy, kdy Mongolové začali pronikat na muslimská území z východu. Spojenectví ílchanátu a palestinských Franků proti muslimům (v té době pak především mamlúkům) bylo jen povrchní a krátce úspěšné v efektivní spolupráci proti společnému nepříteli.
Přestup k islámu
Perští ílchánové, kteří přišli k moci po Hülegü, stále více za své náboženství přijímali tibetský buddhismus. Vliv křesťanů v zemi byl ztělesněn především nestoriánskými křesťany. Nestoriánství však nebylo hluboko zakořeněné v mongolské kultuře[1]
V ílchanátu došlo k podobné situaci, která nastala v křižáckých státech, a to, že Mongolové byli sice vládnoucí, leč minoritní vrstvou společnosti, oproti muslimské majoritě. Nicméně ílchán Gazan krátce předtím než svrhl ílchána Bajdua, konvertoval k islámu a otevřeně islám podporoval, čímž se snažil svou vládu více přiblížit nemongolské většině obyvatelstva, která vyznávala islám. Křesťané a židé ztratili své rovnoprávně postavení vůči muslimům a byla vůči nim znovu zavedena tzv. „daň z hlavy“. Buddhisté byli postaveni před volbu: buď přestup na islám, nebo odchod z Persie.[2] Vůči cizím náboženstvím však nařízení o konverzi nemělo žádný efekt. Sám ílchán Gazan poté stejně bojoval proti mamlúkům v Sýrii. Tento proislámský kurs z větší části pokračoval i za Gazanova bratra a nástupce Öldžejtüho navzdory návrhům preferovat spíše šíitský islám před sunnitským.
Úpadek říše
Poté, co roku 1335 zemřel ílchán Abú Saíd se Perský ílchanát dostal do značného úpadku a rozpadl se na několik, vzájemně znepřátelených nástupnických států, z nichž nejvýznamnější byl sultanát dynastie Džalájirovců. Poslední neznámý uchazeč o trůn ílchána byl roku 1335 zavražděn. Turkický dobyvatel Tamerlán později vyvrátil stát Džalájirovců a zdánlivě obnovil starý chanát.
Seznam ílchánů
- Hülegü (1256–1265)
- Abaka (1265–1282)
- Ahmad Teküder (1282–1284)
- Argun (1284–1291)
- Gajchatu (1291–1295)
- Bajdu (1295)
- Mahmúd Gazan (1295–1304)
- Öldžejtü (1304–1316)
- Abú Saíd (1316–1335)
Odkazy
Literatura
- Atwood, Christopher P. (2004). The Encyclopedia of Mongolia and the Mongol Empire. Facts on File, Inc. ISBN 0-8160-4671-9.
- C.E. Bosworth, The New Islamic Dynasties, New York, 1996.
- R. Amitai-Preiss: Mongols and Mamluks: The Mamluk-Ilkhanid War 1260-1281. Cambridge, 1995
- Bertold Spuler, Die Mongolen in Iran - Politik, Verwaltung uns Kultur der Ilchanzeit 1220 - 1350 (4. Auflage), Akademie-Verlag, Berlin 1985
- Joseph von Hammer-Purgstall, Geschichte der Ilchane, das ist der Mongolen in Persien, 1986 (Nachdruck der Ausgabe von 1842/1843, ISBN 90-6022-097-8
- Dorothea Krawulsky, Mongolen und Ilkhane – Ideologie und Geschichte, Verlag für Islamische Studien, Beirut 1989
- Ömer Diler, Ilkhans, Coinage of the Persian Mongols, Istanbul 2006
Související články
- Obléhání Bagdádu
- Mongolská říše
- Seznam mongolských chánů
- Zlatá horda
- Dějiny Íránu
- Křižácké státy
- Abbásovský chalífát
- Fátimovský chalífát
Reference
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ílchanát na Wikimedia Commons
- (anglicky)Ilkhanids Dynasty Archivováno 29. 10. 2019 na Wayback Machine. Mongolian dynasty
- (anglicky)Ilkhanid coins Contains a searchable database for Ilkhanid coins
Média použitá na této stránce
No official flag.
Autor: Ec.Domnowall, Licence: CC BY-SA 4.0
Flag according to Angelino Dulcert (1339) and Pizzigano's (1367) maps
A Flag that represents the Ilkhanate of the Mongol Empire in the Catalan Atlas, a primary source created in 1375. Actual use of this flag by the Ilkhanate is not confirmed by other sources.
Ilkhanate in 1256–1353
Black flag used by anarchists, pirates and some ancient Islamic caliphates
Autor: Cavidaga, Licence: CC BY-SA 3.0
Tamgha of Hulagu Khan. Derived from book Badarch Nyamaa - The coins of Mongol Empire and clan of tamgha of khans
Autor: BlinxTheKitty, Licence: CC BY-SA 4.0
Possible flag or banner of the Ottoman Empire (or Ottoman army) according to Hieronymus (aka Jérôme) Bosch (crwflags.com), the painter lived in the Middle Ages (c. 1450–1516) in Brabant and some of his paintings show Ottoman flags. These are generally red with a white crescent. It was the end of the XVth century, when the Ottomans had just conquered Constantinople and thus ended the Byzantine Empire, that was a shock for the Christian world.
Mameluke Flag over Cairo according to the Catalan Atlas c. 1375 created by James Dahl. The golden banner is supposedly identical to the Ayyubid banner.
|
WARNING: This image is somewhat speculative. It is drawn after the Catalan Atlas, a primary source of the late 14th century. This means that the flag is indeed attested in a (Western) source dated to the Mamluk period, but it does not follow that this flag was indeed in use, let alone that it is "the" Mamluk flag. |
The il-Khan Hulagu rests. From a medieval manuscript in the British Museum.
(c) Ro4444, CC BY-SA 3.0
Map showing the political situation in southwest Asia in 1345, ten years after the death of Abu Sa'id. The Jalayirids, Chobanids, Muzaffarids, Injuids, Sarbadars and Kartids took the Ilkhanate's place as the major powers in Iran.
Autor: Samhanin, Licence: CC0
Double-headed eagle of the Sultanate of Rum
The Battle of Wadi al-Khazandar (Battle of Homs) of 1299 (14th-century miniature)
This is an early depiction of a "star and crescent" flag. It is important to note that various combinations of stars and crescents are shown in this manuscripts, and they are not consistently attributed to a particular faction (e.g. the Crusaders have a crescent flag on fol. 19v and a star flag on fol. 9v, and the Mongols have a star and crescent on fol. 22rv -- a secondary source is needed for a coherent discussion).Hulagu and his wife Dokuz Kathun
Flag which can be used to represent the Abbasid Caliphate. Note that the concept of rectangular national flags did not exist during Abbasid times, but black was the dynastic color of the Abbasids (just as green was the dynastic color of the Fatimids, etc.), and the "black banner" of the Abbasids is famous in Islamic history.
Purported flag of the w:en:Ilkhanate.
WARNING: This image is highly speculative. The main source pointing to this design is the Catalan Atlas, which as a historical primary source cannot be considered a reliable reference. This image should not be added to articles about the Ilkhanate. If it is added anyway, then its speculative nature must be a clearly indicated. Note that fotw is based on user contributions like Wikipedia, and hence not authoritative either.
Autor: Sci Show With Moh, Licence: CC0
Own work. Source: http://afe.easia.columbia.edu/mongols/pop/genghis/standard_pop.htm.