Úmluva o lidských právech a biomedicíně

Úmluva o lidských právech a biomedicíně (plným názvem Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně) je rámcovou úmluvou, která stanovuje obecné standardy na ochranu lidské bytosti v kontextu biomedicínských věd. Úmluva vytyčuje pouze nejdůležitější zásady. Další standardy a podrobnější úpravy dílčích otázek jsou předmětem dodatkových protokolů.[1] Byla přijata Radou Evropy v roce 1997 ve španělském Oviedu a je otevřena na podpis zejména členským státům Rady Evropy (po přizvání i nečlenským státům). Česká republika tuto smlouvu ratifikovala v červnu 2001 a publikovala ji pod č. 96/2001 ve Sbírce mezinárodních smluv. Účinnosti nabyla 1. října 2001.

Charakteristika

Úmluva je reakcí na pokrok, kterého bylo dosaženo v oblasti biologie a medicíny a odráží nutnost přijetí opatření pro ochranu lidských bytostí na mezinárodní úrovni. Usiluje o zastřešení celé oblasti lidské bioetiky a vytvoření rámce zásad, které zabrání závažnému porušování lidských práv a lidské důstojnosti.[2] Výchozím bodem Úmluvy je nadřazenost zájmů lidské bytosti nad zájmy vědy nebo společnosti.[3] Zásady ochrany lidských práv a důstojnosti lidské bytosti jsou definovány obecně. Úmluva staví na těchto základních zásadách: respekt k lidské důstojnosti, ochrana svébytnosti jedince, prosazování veřejné odpovědnosti při uplatňování poznatků biologie a medicíny, zákaz finančního prospěchu z nakládání s lidským tělem a jeho částmi, zákaz všech forem diskriminace.[4] Koncept důstojnosti, identity a integrity lidské bytosti současně zakládá i zaštiťuje principy obsažené v Úmluvě.[5]

Konkrétní záležitosti řeší dodatkové protokoly, které jsou průběžně vypracovávány v reakci na vývoj biologie a medicíny. Slouží k celkovému vyjasnění a upřesnění Úmluvy.

Zakotvení v českém právním řádu

Úmluva je jedním ze základních dokumentů vztahujících se k problematice medicínského práva v České republice. Jako ratifikovaná mezinárodní smlouva má dle čl. 10 české Ústavy přednost při aplikaci před běžnými zákony země.[6] Pokud je český zákon v rozporu s Úmluvou, zákon se neaplikuje a použije se Úmluva.[7]

Strany Úmluvy

Úmluva byla od svého přijetí 4. dubna 1997 ratifikována a vstoupila v platnost v 29 zemích. Dalších 6 zemí ji stvrdilo svým podpisem, ale neratifikovalo. Mezi některé ze zemí Rady Evropy, které dohodu nepodepsaly a ani nepřijaly, patří Belgie, Německo, Rakousko, Irsko, Velká Británie.[8]

Struktura a základní principy úmluvy

Úmluva se skládá z preambule a 38 článků rozřazených do 14 kapitol.

Preambule

Preambule zmiňuje mezinárodní dokumenty předcházející vzniku Úmluvy a nutnost na ně navázat dalšími texty, které plně postihnou možné důsledky vědeckého vývoje v oblasti biomedicíny. Cílem je to, aby z takového vývoje mohly těžit současné i budoucí generace.[1] Úmluva vzniká jako nástroj pro podporu ochrany lidských práv v oblasti biomedicíny na nadnárodní úrovni. Jedná se o první ucelenou multilaterální dohodou, která se zabývá biomedicínskými otázkami lidských práv.[2]

Úmluva nijak nedefinuje pojmy „jednotlivec“ a „lidská bytost“ a ani to, zda se jedná o synonyma. Při vzniku textu nepanovala shoda ohledně právního statusu lidského embrya a počátku vzniku právní osobnosti. Proto je přesné znění ponecháno na právní úpravě jednotlivých zemí, které se k Úmluvě připojily.[2]

Mach zmiňuje tyto principy, které se věcně a prakticky vztahují k problematice medicínského práva:[9]

Souhlas

Kapitola 2 zdůrazňuje, že nikdo nesmí být nucen podstoupit jakýkoliv zákrok bez toho, aby k tomu udělil svobodný a informovaný souhlas. Jedinec má právo na informace o účelu a povaze zákroku a jeho důsledcích a rizicích. Tento souhlas může kdykoliv odvolat.[1] V tomto ohledu Úmluva silně ovlivnila aktualizaci české legislativy, aby se informovaný souhlas stal základem legitimity poskytování zdravotní péče.[10] Právo na dostatečnou informovanost a rozhodování je garantováno také zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.[10]

Až na souhlas s biomedicínským výzkumem (Článek 15, Kapitola 5) a souhlas s odběrem orgánů od žijících osob (Článek 19, Kapitola 6), nestanovuje Úmluva konkrétní podobu souhlasu. Může tedy být výslovný, nevyslovený, písemný či ústní.[2]

Právo na ochranu soukromí

Kapitola 3 se zabývá ochranou soukromí a právem na informace. Každému zaručuje právo být nebo nebýt informován. Jedná se o uplatnění obecnějšího práva na soukromí z Evropské úmluvy o lidských právech (Článek 8).[2] „Právo vědět“ je konstruktivní složkou proměňujícího se vztahu lékař‒pacient, jež stojí v opozici k dřívějšímu paternalistickému modelu. Právo být informován o vlastním zdraví je přirozeným důsledkem uznání pacienta jako plně autonomní bytosti.[2]

Ochrana lidského genomu

Studium lidské genetiky a využívání moderních metod umožnilo v oblasti genetiky prudký rozvoj. Reaguje na něj je kapitola 4, která zakazuje jakoukoliv nespravedlivou diskriminaci jedince na základě jeho genetického dědictví, modifikace zárodečné linie a použití postupů lékařsky asistované reprodukce za účelem volby budoucího pohlaví dítěte.

Ochrana osob zapojených do vědeckého výzkumu

Kapitola 5 předkládá obecné zásady biomedicínského výzkumu, přičemž je třeba vždy dbát na Úmluvu a další právní předpisy, které slouží k ochraně lidské bytosti a její důstojnosti. Pro výzkum je nutné získat svobodný a poučený souhlas osoby, který je výslovný, konkrétní a písemně stvrzený. Je dán pro jeden konkrétní zákrok provedený v rámci výzkumu. Dotyčná osoba musí být předem informována o svých právech a zárukách, které stanovuje zákon na její ochranu. Zároveň platí, že svůj souhlas může kdykoliv svobodně odvolat.[1]

Ti, kdo jsou neschopni dát souhlas k výzkumu, mohou být výzkumu podrobeni pouze, pokud je pravděpodobné, že výzkum bude prospěšný jejich zdraví. Experiment navíc musí být z hlediska výzkumu jediná možnost. I zde je nutný konkrétní souhlas v písemné formě, který je možné kdykoliv svobodně odvolat. Pokud zúčastněná osoba projeví nesouhlas, nesmí být výzkum proveden.[1]

Problematika odběru orgánů a tkání

Kapitola 6 vytváří rámec pro ochranu žijících dárců v souvislosti s odběrem orgánu nebo tkáně. Odběry od žijících dárců by měly být prováděny pouze pokud není možné učinit odběr od dárce zemřelého a v případech, kdy neexistuje žádná alternativní léčebná metoda se srovnatelným účinkem. Odběr orgánu vyžaduje výslovný a konkrétní souhlas dárce (Čl. 5), stvrzený písemně nebo před úředním orgánem (například soud nebo notářství).[1] Lidské orgány a tkáně by tak měly být považovány za „dary“ a ne pouhé „komodity“.[2] Jako takové nesmějí být zdrojem finančního prospěchu, a to ani pro osobu, které byly odňaty, ani pro třetí stranu.[1]

Dodatkové protokoly

Číslo protok.Uzavření smlouvyVstup v platnost v ČRObsah
112. 1. 199801. 10. 2001Dodatkový protokol o zákazu klonování lidských bytostí.[11]
224. 1. 2002-Dodatkový protokol o transplantaci orgánů a tkání lidského původu.[12]
325. 1. 2005-Dodatkový protokol o biomedicínském výzkumu.[13]
427. 11. 20081. 9. 2019Dodatkový protokol o genetickém testování pro zdravotní účely.[14]

Reference

  1. ↑ a b c d e f g Explanatory Report to the Convention on Human Rights and Biomedicine, cit. 30.4.2020. Dostupné online.
  2. ↑ a b c d e f g ANDORNO, Roberto. The Oviedo Convention: A European Legal Framework at the Intersection of Human Rights and Health Law. Journal of International Biotechnology Law. Roč. 2, čís. 4, s. 143. Dostupné online [cit. 2020-04-30]. ISSN 1612-6068. (anglicky) 
  3. ↑ Details of Treaty No.164, cit. 30.4.2020. Dostupné online.
  4. ↑ BYK, Christian. The European Convention on Bioethics. Journal of medical ethics. 1993-04-01, roč. 19, s. 13–6. Dostupné online [cit. 2020-04-30]. DOI 10.1136/jme.19.1.13. 
  5. ↑ ANDORNO, Roberto. The Oviedo Convention: A European Legal Framework at the Intersection of Human Rights and Health Law. Journal of International Biotechnology Law. Roč. 2, čís. 4, s. 138. Dostupné online [cit. 2020-04-30]. ISSN 1612-6068. (anglicky) 
  6. ↑ MACH, JAN,. Univerzita medicínského práva / kolektiv právní kanceláře České lékařské komory Jan Mach [and 6 others]. 1. vyd. vyd. Praha: [s.n.], 2013. 232 s. Dostupné online. ISBN 978-80-247-5113-9, ISBN 80-247-5113-5. OCLC 889406612 S. 319. 
  7. ↑ INFO@AION.CZ, AION CS-. 1/1993 Sb. Ústava České republiky. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2020-04-30]. Dostupné online. 
  8. ↑ Chart of signatures and ratifications of Treaty 164. Cit. 30.4.2020. Dostupné online.
  9. ↑ MACH, Jan. Lékař a právo : praktická příručka pro lékaře a zdravotníky. Praha: Grada, 2010. Dostupné online. ISBN 978-80-247-3683-9, ISBN 80-247-3683-7. OCLC 861554537 S. 35–36. 
  10. ↑ a b KŘÍŽOVÁ, EVA, 1959-. Zdraví - kultura - společnost. Vydání první. vyd. [Praha]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-80-246-3981-9, ISBN 80-246-3981-5. OCLC 1076269639 S. 60. 
  11. ↑ Sdělení č. 97/2001 Sb. m. s., 30.4.2020.
  12. ↑ Chart of signatures and ratifications of Treaty 186, 30.4.2020.
  13. ↑ Chart of signatures and ratifications of Treaty 195, 30.4.2020.
  14. ↑ Sdělení č. 41/2019 Sb. m. s., 30.4.2020.

Literatura

  • ANDORNO, R., "The Oviedo Convention: A European Legal Framework at the Intersection of Human Rights and Health Law", Journal of International Biotechnology Law, 2005, n° 2, p. 133-143.
  • BYK, C., "The European Convention on Bioethics", Journal of Medical Ethics, 4/1993, 19, p. 13-16.
  • HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. Čtvrté, aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Galén, 2015. ISBN 978-80-7492-204-6.
  • MACH, J. Lékař a právo: praktická příručka pro lékaře a zdravotníky. Praha: Grada, 2010. Dostupné online. ISBN 978-80-247-3683-9, ISBN 80-247-3683-7. OCLC 861554537.
  • MACH, J., BURIÁNEK, A., ZÁLESKÁ, D., MLYNÁŘOVÁ, D., KVAPILOVÁ, I., MÁCA, M., VALÁŠEK, D. Univerzita medicínského práva. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-5113-9.

Externí odkazy