Úmonín (zámek)

Úmonín
Úmonínský zámek
Úmonínský zámek
Základní informace
Slohnovorenesanční
Výstavba14. století
Přestavba16. století
1684–1686
18. století
1870
Další majiteléKaplířové ze Sulevic
Čabeličtí ze Soutic
Robmhapové ze Suché
Poloha
AdresaÚmonín, ČeskoČesko Česko
Souřadnice
Úmonín
Úmonín
Další informace
Rejstříkové číslo památky33713/2-1198 (PkMISSezObrWD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Úmonín je zámek ve stejnojmenné vesnici jižně od Kutné Hory ve Středočeském kraji. Jeho předchůdcem bývala středověká tvrz, postupně přestavovaná v renesančním a barokním slohu. Po většinu své existence zámek sloužil jako vrchnostenské sídlo malého panství, jehož majitelé se často střídali. Patřili k nim Kaplířové ze Sulevic nebo Robmhapové ze Suché. Dochovaná podoba zámecké budovy je výsledkem novorenesančních úprav provedených ve druhé polovině devatenáctého století. Zámecký areál je chráněn jako kulturní památka.[1]

Historie

Předchůdcem úmonínského zámku bývala tvrz. Není jasné, kdy byla založena, ale podle Augusta Sedláčka mohla existovat už ve čtrnáctém století. První písemná zmínka o Úmoníně pochází z roku 1289, kdy vesnici vlastnil Jan z Úmonína. Po něm se jako vlastníci střídali další zemané, kteří používali přídomek z Úmonína. Patřili k nim Vesel a Bun z Úmonína, roku 1318 předvolaní k zemskému soudu, a po nich v letech 1356–1360 bratři Příbák a Slavibor z Úmonína. Na konci čtrnáctého století byl majitelem dvora, u kterého byla úmonínská tvrz nejspíše postavena, měšťan Kryštof Pisk.[2]

Písemnými prameny je tvrz doložena v roce 1411, kdy byla majetkem Zdislava ze Lhoty, který z ní platil jakési roční úroky. Zdislav zemřel v roce 1415 a dalším známým majitelem statku se stal Beneš z Řepčic a z Paběnic. Ten podepsal dlužní úpis ve výši tří tisíc kop grošů, který pojistil příslušenstvím úmonické a paběnické tvrze a dvora v Lhotě. Věřiteli byli jeho manželka Jarka, Jan ze Smržova a z Kostelce, Štěpán z Čestic a Jan Kaplíř ze Sulevic. V roce 1437 z nich byl naživu pouze Jan Kaplíř, kterému tak úmonínský statek připadl. Později Úmonín přenechal Bohuslavovi z Košína, po němž zdědilo majetek několik synů. Z nich Úmonín dostal Jindřich z Košína a 21. července 1457 prodal městečko Paběnice s tvrzí, tvrz v Úmoníně, poplužní dvůr ve Lhotě s dalším majetkem za 300 kop grošů svému příbuznému Janovi z Košína.[2]

Salavové z Lípy

Další majitelé jsou až do začátku šestnáctého století neznámí. Tehdy statek patřil Jiřímu Hášovi z Újezda, po kterém ho v roce 1535 zdědila dcera Magdaléna, provdaná za Jana Salavu z Lípy († 1560). Magdaléně patřily také Malešov a Perštejnec, takže 18. srpna 1562 zapsala úmonínskou tvrz s poplužním dvorem a vsí, Olšany a pustou ves Lhotu Janovi mladšímu Salavovi z Lípy na Lhoticích, který však měl svým bratrům Jiřímu, Jindřichovi a Mikulášovi vyplatit 500 kop grošů. Tvrz v Úmoníně pak byla Janovým sídlem až do jeho smrti v roce 1587.[2] Někdy v té době proběhla renesanční přestavba staré tvrze.[3]

Veškerý Janův majetek si rozdělili jeho synové Jindřich, Matěj, Václav a Mikuláš. Úmonín s Březovou připadl Jindřichovi, který se oženil s Eliškou Robmhapovou ze Suché. Roku 1594 jí na tomto majetku zapsal věno ve výši 3 750 kop grošů. Jindřich zemřel v roce 1599. Jeho bratři v roce 1600 vyplatili Eliščino věno a spravovali statek za nezletilé děti Jana a Jindřicha Matěje. Panství však bylo zadlužené, a proto jej komisaři zemského soudu v roce 1603 prodali Mikulášovi Salavovi z Lípy na Lhotě za 5 500 kop českých grošů. Při prodeji byl u tvrze uveden pivovar. Mikuláš ve své poslední vůli z 2. prosince 1624 Úmonín odkázal své druhé manželce Kateřině z Kokořova a jediná dcera z prvního manželství, Kateřina Anna, dostala Novou Lhotu, Lhotku a Olšany.[2]

Sedmnácté století

Vdova Kateřina se podruhé provdala za nejvyššího písaře Oldřicha Sezimu Karla ze Skuhrova. Narodily se jim dcery Ludmila Magdaléna a Alžběta Kateřina, které po matčině smrti zdědily úmonínský statek a 23. září 1656 se o něj rozdělily. Alžběta Kateřina dostala Čestín a Ludmile připadl Úmonín a dva domy v Novém Městě. Ludmila zemřela roku 1661 a její majetek zdědil manžel Karel Adam Lev z Říčan a na Louňovicích a Odlochovicích. Už 10. listopadu 1661 Úmonín prodal za 7 500 zlatých hejtmanovi malešovského panství Tomáši Ferdinandovi Popovskému ze Scharfenbachu. Ten statek roku 1664 rozšířil o Švábínov a Vernýřov a o pět let později o Mezholezy.[2] V letech 1685–1686 přestavěl zámek v barokním slohu. Na stavbě se údajně podíleli Turci zajatí při obléhání Vídně v roce 1683.[4]

Tomáš Ferdinand Popovský se roku 1686 podruhé oženil. Vzal si Helenu Markétu z Kalenic, ale zemřel už sto dní po svatbě. Jeho synové Karel Ladislav, Leopold František Antonín, Ferdinand Leopold a Tomáš Ludvík své nevlastní matce věnovali podíl na úmonínském statku ve výši 1 500 zlatých. Karel Ladislav 24. ledna 1686 koupil podíly svých bratrů a vlastnil celý statek (Úmonín, Vernýřov a Mezholezy) do roku 1701, kdy je 7. května prodal hraběti Gotvaldu Františkovi Čabelickému ze Soutic za 39 tisíc zlatých.[2]

Osmnácté století

V roce 1706 se majitelem panství stal Jan Ferdinand Robmhap ze Suché, ale už o tři roky později je prodal svému strýci Jindřichu Karlovi z Osteinu na Malešově a Suchdole, který úmonínský statek spojil s malešovským panstvím.[2] Zámek v Úmoníně pak využívali jen úředníci.[4] V roce 1725 Jindřich Karel celé panství prodal hraběti Karlu Jáchymovi z Bredova. Karel Jáchym se postupem času velmi zadlužil a jeho majetek roku 1738 připadl věřitelům.[2] Úmonín se šesti vesnicemi byl znovu oddělen[2] a roku 1746 jej koupili kutnohorští jezuité, kteří jej spojili s Křeseticemi. Na úmonínském zámku přestavěli kapli a celý zámek jim sloužil jako letní sídlo.[4]

Novodobé dějiny

Po zrušení jezuitského řádu zámek připadl náboženskému fondu, který jej nijak nevyužíval. Teprve v roce 1813 zámek začal sloužit jako vojenská nemocnice. Vrchnostenským sídlem se znovu stal roku 1824, kdy křesetické panství koupil Jan František Svoboda. Nový majitel bydlel na zámku v Úmoníně, zatímco úřednická správa sídlila v Křeseticích. Za něj byl přilehlý hospodářský dvůr empírově upraven a na západní straně zámku vznikla zahrada s parkem. Po Janu Františku Svobodovi zámek získala jeho vnučka Johana, která se provdala za Kristiána Schäfra. Manželé nechali zámek upravit novorenesančním stylu (bývá uváděn také pozdní klasicismus[3]).[4]

V roce 1949 zámek připadl státu a brzy poté místnímu národnímu výboru, který v budově zřídil kanceláře, knihovnu a byty. Přízemní prostory využívalo jednotné zemědělské družstvo. Na konci sedmdesátých let dvacátého století se budova stala majetkem Agropodniku Kutná Hora, který v její části zřídil internát středního odborného učiliště.[4]

V roce 2002 proběhla rozsáhlá rekonstrukce zámku. Ten patří soukromému majiteli a veřejnosti je nepřístupný.[5]

Stavební podoba

Jádrem zámku je raně barokní jednopatrová čtyřkřídlá budova s valbovou střechou. V jejím východním křídle se nejspíše dochovaly pozůstatky starší stavby. Zámecká křídla obklopovala centrální nádvoří, kolem kterého vedly arkády. Přízemí sloužilo provozním účelům a panské pokoje se nacházely v prvním patře. Popis z roku 1738 dokládá tehdejší existenci věže, šindelové střechy a průjezdu se sousedními klenutými místnostmi, z nichž tři sloužily jako byt purkrabího.[4]

Dochovaná podoba je výsledkem novorenesanční přestavby, ale přesto je patrná řada barokních prvků jako jsou vstupní portál na západní straně nebo klenby z jezuitských úprav v osmnáctém století. Arkády byly zazděny. Od východního křídla vybíhají dvě dlouhé empírové budovy hospodářského dvora s dórskými sloupy a plackovými klenbami.[6] Do zámeckého areálu vedou dva vstupy. Severní příjezdovou cestu lemuje alej, u jejíhož začátku stojí socha svatého Jana Nepomuckého, a druhá brána vede od jihu z přilehlé vesnice.[3]

K památkově chráněnému areálu patří kromě zámku také obě hospodářské budovy, vepřín, dům u brány, socha svatého Jana Nepomuckého, alej a park s ohradní zdí.[3]

Odkazy

Reference

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2022-01-29]. Identifikátor záznamu 145375 : Zámek. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. a b c d e f g h i SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XII. Čáslavsko. Praha: František Šimáček, 1900. 378 s. Dostupné online. Kapitola Tvrze v okolí kutnohorském, s. 266–267. 
  3. a b c d Zámek [online]. Národní památkový ústav [cit. 2022-01-29]. Dostupné online. 
  4. a b c d e f Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Tomáš Šimek. Svazek VI. Východní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989. 726 s. Kapitola Úmonín – zámek, s. 512–513. 
  5. Zámek Úmonín [online]. Kultura.cz [cit. 2022-01-29]. Dostupné online. 
  6. Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek IV. T/Ž. Praha: Academia, 1982. 640 s. Heslo Úmonín, s. 140–141. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Relief Map of Czech Republic.png
Autor: derivative work Виктор_В, Licence: CC BY-SA 3.0
Relief map of the Czech Republic