Ústřední sekretariát

Ústřední sekretariát (čínsky: znaky 中書省, pinyin zhòngshū shěng, český přepis čung-šu šeng) byl počínaje obdobím po pádu dynastie Chan koncem 3. století jedním ze tří nejvyšších civilních úřadů ve staré Číně v systému organizace vládní administrativy známém jako tři kanceláře a šest ministerstev. V říši Jüan byl nejvyšším orgánem civilní státní správy. Následující mingská správa jej převzala, ale už roku 1380 byl zrušen. Jeho místo postupně zaujal Velký sekretariát (內閣, nej-ke).

Název

Šeng (省) je část nebo oddělení zabývající se dohledem nad svěřeným oborem nebo oblastí s cílem zlepšení jeho fungování, postupně získalo mimo jiné význam provincie.[1] Čung-šu (中書) znamenalo „ústřední/centrální dokumentace“, to jest ty nejvýznamnější písemnosti, sestavované v bezprostředním okolí císaře;[2] případně „palácoví písař(i)“.[3]

Historie

Poprvé se úřad nazvaný čung-šu objevil za vlády chanského císaře Wu-tiho (vládl 141–87 př. n. l.). Vládní úředníci totiž neměli přístup do vnitřních prostor císařského paláce (Zakázaného města), neformálně se proto vyřizování císařské korespondence věnovali i někteří eunuši. Císař Wu-ti jejich postavení formalizoval zřízením úřadu eunušských tajemníků.[4] Tito byli označováni čung-šu, nebo čung šang-šu. Patrně prvním z nich byl S’-ma Čchien po jeho kastraci.[5] V jejich čele stál ředitel čung šang-šu ling (中尚書令), krátce čung-šu ling (中書令).[6] Roku 29 př. n. l. císař Čcheng-ti v rámci širší reorganizace sekretářských úřadů eunušské tajemníky čung-šu zrušil.[4]

V  období tří říší v počátcích dynastie Wej vznikla kancelář čung-šu složená z úřednických tajemníků jako protiváha kanceláře šang-šu, která se pak omezila na rutinní řízení administrativy. Základem čung-šu šengu byl sekretariát Cchao Chaje, otce prvního wejského císaře. Za dynastie jižní Ťin vznikla ještě kancelář men-sia (門下省, men-sia šeng); v čele administrativy pak byly tři kanceláře.[6] Od vzniku do sungské doby byl ústřední sekretariát zodpovědný za navrhování a vyhlašování císařských výnosů a rozhodnutí, obvykle měl rozhodující podíl i na rozhodování o směru vládní politiky.[7] Spolupracoval s kanceláří men-sia, která připomínkovala a hodnotila všechny výnosy. Ke schválení rozhodnutí nemohlo dojít bez souhlasu obou institucí. Realizaci přijatých opatření měla na starosti kancelář šang-šu, které podléhala ministerstva.[8]

V suejské Číně s pozměněným názvem nej-š’ šeng byl jedním z pětice vrcholných úřadů.[7] Po většinu doby vlády tchangského režimu se vrátil ke starému názvu, i za Sungů byl součástí dominantní trojice úřadů. Změnu přinesla dynastie Jüan, kdy se ústřední sekretariát stal vrcholným orgánem civilní správy a kancléř (čung-šu-ling) stojící v jeho čele zaujal postavení odpovídající dnešnímu předsedovi vlády.[7] Úřad kancléře v jüanské říši zastával obvykle následník trůnu, který se věnoval jiným povinnostem, nebo byl nezletilý. Proto fakticky v čele úřadu stáli jeho dva hlavní rádci (丞相, čcheng-siang).[9]

Nová mingská vláda nastoupivší roku 1368 zprvu převzala jüanskou strukturu administrativy s ústředním sekretariátem v čele státní správy a dvěma hlavními rádci v jeho čele. Roku 1380 byl Chu Wej-jung, který stál v čele ústředního sekretariátu a celé vlády, obviněn ze spiknutí a popraven. Téhož roku v rámci celkové reorganizace vlády císař Chung-wu v obavách z přílišné koncentrace moci na jednom místě celý úřad bez náhrady zrušil.[10]

Seznam mingských hlavních rádců

Mingští hlavní rádci
ObdobíHlavní rádce zlevaHlavní rádce zprava
1368–1371Li Šan-čchang (李善長)Sü Ta (徐達)
1371Sü TaWang Kuang-jang (汪廣洋)
1371–1373–Wang Kuang-jang
1373–1377–Chu Wej-jung (胡惟庸)
1377–1380Chu Wej-jungWang Kuang-jang

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 明朝中书省 na čínské Wikipedii.

  1. ↑ РЫБАКОВ, Вячеслав. Танская бюрократия. Часть 1: Генезис и структура. 1. vyd. Санкт-Петербург: Петербургское Востоковедение, 2009. 512 s. (Orientalia). ISBN 978-5-85803-405-6. S. 205. (rusky) [Dále jen Rybakov]. 
  2. ↑ Rybakov, s. 208.
  3. ↑ BIELENSTEIN, Hans. The Bureaucracy of Han Times. Cambridge: Cambridge University Press, 1980. (Cambridge studies in Chinese history， literature， and institutions). Dostupné online. ISBN 978-0-521-22510-6. S. 212. (anglicky) [Dále jen Bielenstein]. 
  4. ↑ a b Bielenstein, s. 49.
  5. ↑ HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford: Stanford University Press, 1985. ISBN 0-8047-1193-3. S. 193. (anglicky) [Dále jen Hucker (1985)]. 
  6. ↑ a b THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge – a universal guide for China studies [online]. [cit. 2014-03-06]. Kapitola Chinese History - shangshusheng 尚書省 "Department of State Affairs". [Dále jen Theobald]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ a b c Hucker (1985), s. 194.
  8. ↑ Theobald. [cit. 2014-03-06]. Kapitola Chinese History - Three Kingdoms, Jin, Southern and Northern Dynasties government and administration. 
  9. ↑ XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. S. 63. [dále jen Xu, Olivová]. 
  10. ↑ HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 28. Dostupné online. ISSN 0073-0548. (anglicky)