Češi v Chorvatsku

Znak Čechů v Chorvatsku
Česká menšina je v Chorvatsku relativně roztroušená, převahu má pouze v jediném obvodě (vyznačen žlutou barvou).
Český národní dům v Záhřebu

Češi představují v Chorvatsku jednu z mnohých národnostních menšin. 7 862 osob,[1] které se hlásí k české národnosti, je soustředěno především v oblasti centrální Slavonie. Více než čtvrtina chorvatských Čechů žije ve městě Daruvar.

Historie

Do této oblasti se Češi, jimž se dodnes říká Pémci (podobně v Rumunsku Pemi, od slova Bohemi), začali stěhovat v dobách existence Rakouského císařství, převážně v závěru 18. století, ačkoli první přicházeli už za vlády Marie Terezie, která se snažila osídlit pusté oblasti v Slavonii, odkud starousedlíci prchali před Turky.

Slavonie je historická oblast na severu Chorvatska, při hranicích s Maďarskem. Do roku 1881 byla z většiny součástí tzv. Vojenské hranice, jakéhosi sanitárního kordónu proti Turkům. Správa Vojenské hranice podléhala přímo Vídni a měla zvláštní status s různými daňovými i jinými úlevami výměnou za povinnost oblast bránit. Do Slavonie tak přicházeli hlavně vojáci, a to s celými rodinami – v dobách klidných hospodařili na získané půdě, v dobách zlých válčili. Později se přistěhovávali i řemeslníci, různí odborníci, zemědělci, či vysloužilí vojáci.

V literatuře jsou Češi poprvé jako místní obyvatelé zmiňováni někdy v druhé polovině 20. let 19. století. Od roku 1850 pak existují první písemné záznamy o migračních vlnách Čechů do této oblasti.[2] Dobové statistiky uvádějí počet obyvatel, kteří přišli z území Čech, Moravy a dnešního Slovenska, a to 25 607.

Berlínský kongres přinesl konec turecké hrozby a Vojenská hranice byla v roce 1881 zrušena. Území Slavonie bylo včleněno do Království Chorvatska a Slavonie a cíařská vláda se i nadále snažila přilákat další osadníky z vyspělejších krajů monarchie. Měla zájem především o Němce a o Čechy. Kromě půdy, kterou bylo lze koupit za levný peníz, dostali tříleté daňové prázdniny, bezplatné železniční jízdenky i další výhody. Potřební byli především zemědělci, lesníci a řemeslníci.

Hospodaření na nové půdě však bylo pro řadu kolonistů velmi těžké, půda byla zpustlá anebo ještě neobdělaná, často močálovitá. Vyskytovala se malárie. Nově příchozí navíc museli čelit nevraživosti chorvatských starousedlíků, z nichž byla většina negramotná, žila v družinách (zvolený stařešina přiděloval jednotlivcům práci a úkoly), praktikovala úhorový systém, neznala železné nářadí. Mnozí osadníci se po neúspěchu, neúrodě a finančních problémech rozhodli pro návrat zpět do Čech.

Vznikala ale i zcela nová osídlení na zelené louce. Tamní šlechta nové přisídlence podporovala, neboť ti pomáhali zúrodňovat půdu, zkulturňovat krajinu, modernějším hospodařením zvyšovat výnosy.[3](Některé vytipované přímo zvala a měla občas zvláštní požadavky, např. každý z nových kolonistů musel ovládat hru na nějaký hudební nástroj). Menší české osídlení se vytvořilo severovýchodně až severně od Záhřebu v prostoru mezi BjelovaremNašicemi, a to v podobě jednotlivých a od sebe velmi vzdálených rozesetých osad (např. Končenice).[4]

Migrační vývoj na přelomu 19. a 20. století

Největší emigrační vlna přišla koncem 19. století a v době před první světovou válkou. Vycházely inzeráty v novinách, agenti obcházeli rodiny, vystěhovalci z dřívějších dob, psali do staré vlasti nadšené dopisy. Slavonie byla vychvalována jako země zaslíbená. I po první světové válce pokračovaly odchody do Slavonie, která se ocitla v nově vzniklém Království Jugoslávie. Odcházeli mladí, převážně řemeslníci a kvalifikovaní dělníci, což nově vzniklá Československá republika neviděla ráda, ale vzhledem k obrovské nezaměstnanosti nebyla s to nabídnout srovnatelně příznivé podmínky.

Čeští kolonisté přicházeli z Tábora (do Hrubečného Pole), Písku (okolí Pakrace), Mělníka (Daruvar a okolí), celého Polabí až po Hradec Králové, dále z Olomouce a od Domažlic (do Kaptola a okolí Požegy) a Boskovic (jihozápadně od Daruvaru). [5]

První podrobnější dokumentaci situaci Čechů v Chorvatsku poskytl Jan Auerhan, pozdější předseda Československého ústavu zahraničního ve svém článku Čechové v Chorvatsku, uveřejněném v článku Pokroková revue v roce 1907.[6] Zdůraznil především potřebu vybudování českých škol a knihoven, které by přispěly k rozvoji a udržení českého jazyka na území dnešního Chorvatska. V jeho práci pokračoval poté v období vzniku ČSR a Jugoslávie R. Turčin.

Sčítání lidu a kulturní spolky (1921–)

Podle jugoslávského sčítání lidu v roce 1921 se na území celé tehdejší Jugoslávie (včetně Chorvatska) k české národnosti přihlásilo celkem 46 777 lidí, z toho 32 270 na území Chorvatska a Slavonie.

V roce 1930 žilo v Chorvatsku na čtyřicet tisíc Čechů; jejich počet začal však postupem času díky asimilaci klesat. V roce 1948 to bylo 28 991, o dvacet let později již jen třináct a půl tisíce Čechů (z toho osm a půl tisíce v Daruvaru).[7] Po druhé světové válce vznikl jako hlavní organizací slavonských Čechů Československý svaz pro Socialistickou republiku Chorvatsko.[8]

I v současné době jsou Češi v Chorvatsku organizovaní, mají svůj vlastenecký svaz a pořádají různé akce. Úzce spolupracují i s chorvatskou komunitou Slováků. Češi a Slováci mají i svého jednoho společného zástupce v chorvatském Saboru.

České opčiny a města

Jsou zde uvedeny opčiny a města, v nichž bylo alespoň 1 % obyvatel české národnosti.

OpčinaPočet obyvatel
(2021)[1]
Z toho Češi
Končanica1 805831 (46,04 %)
Dežanovac1 978451 (22,80 %)
Daruvar10 1052 114 (20,92 %)
Grubišno Polje5 367861 (16,04 %)
Sirač1 796189 (10,52 %)
Hercegovac1 910147 (7,70 %)
Veliki Grđevac2 31685 (3,67 %)
Pakrac7 086232 (3,27 %)
Lipik5 127140 (2,73 %)
Lipovljani2 80746 (1,64 %)
Garešnica8 524115 (1,33 %)
Kutina19 601218 (1,11 %)
Kaptol2 60527 (1,04 %)

Nářečí

Podrobnější informace naleznete v článku Daruvarská čeština.

Češi v Chorvatsku mluví zvláštním nářečím, které se nazývá daruvarská čeština. Vychází z českých nářečí a bylo ovlivněno chorvatštinou.[9]

Osobnosti

  • Duch z Hahótu (11. století), první záhřebský biskup
  • Jan II. Smil (Ivan Smilo Bohemius), záhřebský biskup v letech 1386–1394
  • Petr z Myšlína (začátek 15. století), český vojevůdce
  • Jan Vítovec ze Hřebene (?–1468), vojevůdce, někdejší husitský válečník
  • Martin Slabin, český jezuita a pedagog
  • Ivan Franjo Janeček, (1698–1777), výrobce varhan
  • Antonín (Antun) Jandera (1738–1772), tiskař a vydavatel
  • Ivan Either (1750–1822), stavitel
  • Karel František Freudenreich (1763–1831), herec a divadelník
  • Bartol Felbinger (1785–1871), stavitel
  • Josip Kalasancije Schlosser (1808–1882), lékař a přírodovědec
  • Ivan Havlíček (1810–1863), malíř a karikaturista
  • Ivan Reyschill (1817–1877), hudební skladatel
  • Ivan Šah (1824–1904), matematik, spisovatel a pedagog
  • Ivan Zasche (1825–1863), malíř
  • Josip Ferdinand Devidé (1826–1897), hospodářský a osvětový pracovník
  • Franjo Pokorny (1826–1893), podnikatel, majitel továrny na likéry
  • Josef (Josip) Praus (1829–1874), novinář a politik
  • Josef Václav Frič (1829–1890), politik a spisovatel
  • Václav (Vjenceslav) Záboj Mařík (1831–1895), učitel a pedagog,
  • František Bronislav Kořínek (1831–1874), literární historik, publicista a překladatel
  • Ivan Standl (1832–1897), fotograf
  • Ivan Zajc (1832–1914), hudební skladatel
  • Stjepan Novotný (1833–1867), farář a pedagog
  • Marija Fabković (1833–1915), pedagožka a spisovatelka
  • Rupert Melkus (1833–1891), architekt a urbanista
  • Ivan Roháček (1839–1898), lékař a psychiatr
  • Bohuslav Jiruš (1841–1901), botanik a vysokoškolský pedagog
  • Josef (Josip) Ubl (1844–1925), veterinář a lesník
  • Leopold (Lavoslav) Geitler (1847–1885), slavista, filolog a vysokoškolský pedagog
  • Josef (Josip) Chvála (1848–1937), inženýr a stavitel
  • Vincenc (Vinko) Dvořák (1848–1922), fyzik a vysokoškolský pedagog
  • Karel Zahradník (1848–1916), matematik
  • František (Franjo) Hochman (1850–1893), tělovýchovný pedagog a člen Sokola
  • Alois Malec (1855–1920), kněz a etnograf
  • Oton Kučera (1857–1931), astronom
  • Vítězslav Durchánek (1857–1924), zahradník
  • Antun Blazina (1857–1922), zvonař
  • Vincenc (Vinko) Hlavinka (1862–1934), stavební inženýr a lesník
  • František (Franjo) Jeřábek (1862–1935), zahradník
  • Arnošt Grund (1866–1929), herec, scenárista, průkopník chorvatského filmu
  • Eugen Podaubský (1869–1935), veterinář a univerzitní profesor
  • Jakub Hlávka (1869–1955), továrník, majitel továrny na zdravotnické pomůcky
  • Emil Geistlich (1870–1922), lázeňský podnikatel
  • Alois (Vjekoslav) Bastl (1872–1947), architekt a stavitel
  • Marie (Marija) Radić, (roz. Dvořáková, 1874–1954), spolková činovnice a feministka
  • Oskar Nedbal (1874–1930), skladatel, dirigent a houslista
  • Ervin Rössler (1876–1933), zoolog a vysokoškolský pedagog
  • Kamilo Dočkal (1879–1963), kněz, historik a houslista
  • Leo Kalda (1880–1956), architekt
  • Milutin Cihlar Nehajev (1880–1931), spisovatel a novinář
  • Václav Huml (1880–1953), houslista a hudební pedagog
  • Fran Lhotka (1883–1962), hudební skladatel
  • Rudolf Jungmann (1883–1956), stavitel
  • Milan Sachs (1884–1968), dirigent a hudebník
  • Franta Burian (1888–1958), spisovatel a pedagog
  • František (Fran) Smetánka (1888–1967), lékař a vysokoškolský pedagog
  • Antun Šimčik (1893–1970), filolog, lingvista, překladatel a etnograf
  • Josip Salač (1908–1975), teolog, pomocný biskup záhřebský
  • Franjo Knebl (1915 – 2006), generál, politik a diplomat
  • Božidar Grubišić (1925–2000), novinář, publicista
  • Jaroslav Dietl (1929–1985), český spisovatel a scenárista
  • Miroslav Jilek (1945–2005), sociolog
  • Jasenko Houra (* 1960), rockový zpěvák a hudebník, člen kapely Prljavo kazalište
  • Sanja Doležal (* 1963), zpěvačka a moderátorka
  • Mirela Holy (* 1971), politička, ministryně


Odkazy

Reference

  1. a b Državni popis: rezultati 2021.
  2. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 38. (srbochorvatština) 
  3. Článek na stránkách rozhlas.cz
  4. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 14. (srbochorvatština) 
  5. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 62. (srbochorvatština) 
  6. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 34. (srbochorvatština) 
  7. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 30. (srbochorvatština) 
  8. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 13. (srbochorvatština) 
  9. Naše řeč – Kniha o nářečích jugoslávských Čechů. nase-rec.ujc.cas.cz [online]. [cit. 2019-06-28]. Dostupné online. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Coat of Arms of the Czechs in Croatia.svg
Coat of Arms of the Czechs in Croatia
Hrvatske etnije.gif
Ethnic map of Croatia-majorities by municipalities
 
Croatians
 
Serbians
 
Czechs
 
Hungarians
 
Italians
Češka beseda u Zagrebu.JPG
Autor: Ex13, Licence: CC BY-SA 3.0
Češka beseda u Zagrebu, Šubićeva ulica