Češi v Srbsku

Češi představují v Srbsku jednu z mnohých národnostních menšin. 1 824 osob,^[1] které se hlásí k české národnosti, je soustředěno hlavně v oblasti jihobanátského okruhu ve východní Vojvodině na hranici s Rumunskem.

V roce 2011 bylo z celkových 1824 osob, které se na území Srbska přihlásili k české národnosti, 1399 žijících na území Vojvodiny (z čehož vyčnívají města Kovin, Novi Sad a Vršac, kde žije alespoň 100 lidí, kteří se hlásí k české národnosti), 307 na území hlavního města Bělehradu, 57 v západní části Centrálního Srbska a 61 v části východní. Pro území Kosova nebyla žádná data zjištěna.

Nejznámějším místem, kde se soustředí česká národnostní menšina, je obec Češko Selo, která je součástí okresu Bela Crkva. V uvedeném městě sídlí Česká národní rada v Srbsku, která zastupuje zájmy české národnostní menšiny v Srbsku. Česká menšina je ještě zastoupena i v nedalekých vesnicích Vračev Gaj a Kruščica apod.

Zhruba 800 lidí z uvedeného počtu uvedlo jako mateřský jazyk jazyk český. Z celkového počtu příslušníků české menšiny se největší část hlásí ke křesťanství (85,09 %) z čehož 69,52 % je římskokatolického vyznání, 10,03 % pravoslavného a 4,44 % jsou protestanti. Věkový průměr příslušníků české menšiny se pohybuje vysoko nad celosrbským průměrem, což dokládá i skutečnost, že již mladší potomci Čechů jsou v řadě případů zcela integrováni do srbské společnosti, a to i z hlediska vlastní identity. Tento trend je slabší paradoxně v Bělehradě, kde se část potomků Čechů snaží české zvyky a zvyklosti udržovat.

První Češi se na území dnešního Srbska objevují již koncem 18. století, v rámci plánované kolonizace Banátské vojenské hranice v období vlády Marie Terezie. K výraznému zvýšení zájmu o přesídlení z území Čech dochází zejména ve dvacátých letech 19. století. Češi odcházeli především ze sociálních a ekonomických důvodů. Dnes v Srbsku žije přes dva tisíce obyvatel českého původu. Soustřeďují se zejména v malých obcích jižního Banátu a ve městě Bělehrad.^[2]

Počátky osídlování území dnešního Srbska českými kolonisty spadají do první poloviny 19. století. Češi se sem hromadně stěhují v několika vlnách a to především do oblasti jižního Banátu.^[2] Po roce 1848 se centrem Čechů stává také Bělehrad, kde se však usazují většinou rozptýleně mezi ostatní obyvatelstvo.^[3]

Češi přišli do východní části jižního Banátu ve dvou vlnách, v letech 1823–1826 na soukromou iniciativu dřevařského podnikatele a v letech 1826–1830 iniciativou vojenského velení Hranice a Dvorské válečné rady.^[2] Postupně zde vytvořili silnou českou menšinu, která v polovině 19. století žila v sedmi čistě českých vesnicích, a také v mnoha dalších hraničářských obcích. V obci Bela Crkva se Češi objevují už v 18. století a jednalo se především o lidi zámožné a vzdělané. Roku 1837 přišli kolonisté z izolované české obce Schönthal, kde byly zřejmě nejhorší životní podmínky, do pusté oblasti, kde oficiálně zakládají novou obec Češko Selo, která se poměrně úspěšně rozvíjela a deset let po založení se zde začíná i česky vyučovat.^[4] Nezámožní rolníci se sem začínají stěhovat až po zrušení vojenské hranice.^[5] Česká kolonie vzniká také v srbské obci Kruščica roku 1834. Čeští kolonisté byli velice prosperujícími zemědělci a srbské obyvatelstvo se od nich naučilo racionálně obdělávat půdu.^[5] Mimo vojenskou hranici se Češi usazují v roce 1838 v obci Veliko Središte a v roce 1920 se usazuje několik českých rodin také v obci Gaj.^[2]

V letech 1872–1873 zaniká Banátská vojenská hranice a v roce 1920 je oblast Banátu rozdělena Trianonskou smlouvou mezi Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Rumunsko.^[4] Záležitost původu našich krajanů zůstává nedořešena. Pokud jde o původ Čechů, žijících v dnešním srbském Banátě, nelze za současného stavu bádání jednoznačně určit v kterých oblastech Čech měli první kolonisté své kořeny. První čeští osadníci pocházeli zejména ze středních Čech (Čáslavsko, Berounsko, Kouřimsko, okolí Poděbrad, Příbramsko), částečně pak z jihozápadních Čech (Plzeňsko, Klatovsko). Do obce Veliko Središte přicházejí Češi především z hanáckoslováckých obcí v okolí Klobouk u Brna.^[5]

První zprávy o českých kolonistech v Bělehradě se dochovaly z třicátých let 19. století, k organizovanější vlně osídlování dochází až po roce 1848. Přicházeli sem zejména odborníci z rozmanitých oborů, kterých bylo v Srbsku nedostatek. Začít nový život v Bělehradě bylo pro příchozí krajany také tvrdým oříškem, nicméně nikdy nemuseli čelit situaci, kdy by museli bojovat o holou existenci, jak tomu bylo u krajanů v Banátě.^[2] Na počátku 20. století již žila v Bělehradě početná česká komunita, která měla i své spolky – např. Českou besedu a Havlíčkovovu besedu. Doplňovaly je i další. Největší rozvoj v tomto směru zaznamenala komunita v 20. a 30. letech 20. století. Podílela se na rozvoji a provozu Českého domu, kde působila i česká škola.

Srbové si na Češích cenili zejména jejich vzdělanosti, činorodosti a smyslu pro pořádek, a v mnoha oborech nebo hospodářských aktivitách patřili právě Češi k místním průkopníkům či zakladatelům. Jednalo se zejména o lékaře, učitele, inženýry, umělce, mlynáře, pivovarníky, krejčí, obuvníky, řezníky a truhláře. V tomto předválečném období vytvořili Češi v Srbsku řadu podniků (filiálky bank, cukrovary, pivovary).^[6]

Po roce 1878 sem přicházejí stavitelé a řemeslníci v souvislosti s výstavbou silnice a železnice.

V čase okupace Československa zde nacházejí útočiště zejména uprchlíci židovského původu. Fenoménem z doby komunistické totality bylo také provdávání Češek za Jugoslávce pracující v Československu a následný odchod do manželovy rodné země.^[2] V souvislosti s politickými změnami po druhé světové válce však počet Čechů jak v Jugoslávii, tak i v Srbsku nicméně postupně klesal, což se projevilo např. i uzavřením české školy v Bělehradě v roce 1960 a poslední české venkovské školy o deset let později. Zatímco roku 1948 se k české národnosti přihlásilo 6760 obyvatel, roku 1981 to bylo jen 3225 lidí a v roce 2002 potom přes dva tisíce osob.

K české národnosti se v Srbsku v roce 2002 přihlásilo 2 211 osob (z toho 1 648 ve Vojvodině a 563 v centrálním Srbsku). Nejpočetnější jsou Češi v obcích Bela Crkva (511), Kruščica (231), Gaj (137), Veliko Središte (57) a ve městech Bělehrad (422) a Novi Sad (119).^[7]

K české národnosti se hlásí vlivem asimilačních procesů stále méně obyvatel Srbska. Díky nedostatku pracovních míst krajané také často reemigrují zpět do České republiky. Největší procento Čechů jsou lidé v produktivním věku, pracují především v zemědělství. Většina Čechů v Srbsku dnes žije ve smíšených manželstvích, integrují se do většinové srbské společnosti. Jsou však hrdí na své české kořeny a snaží se uchovat zvyky svých předků. Svou národní identitu Češi vyjadřují hlavně spolkovým životem. Dbají na zachovávání tradic a kultury, uchovávají si povědomí sounáležitosti s českým národem. Krajané preferují především místní folklór. Nejvíce se české zvyky a tradice udržely v malých banátských obcích. Míra asimilace je individuální. Nejpatrnější je asimilace jazyková, nejmladší generace již česky téměř nemluví.^[8]

Podle srbských zákonů smí být jazyk národnosntní menšiny užíván na území obce nebo samosprávného celku tehdy, pokud počet mluvčích přesáhne 15 % počtu obyvatel uvedeného sídla. Statut úředního jazyka má český jazyk pouze na území města Bela Crkva (spolu s jazyky dalšími). Na úrovni autonomní oblasti Vojvodina není český jazyk jedním z úředních jazyků.

Český jazyk se vyučuje na filologické fakultě v Bělehradě a dále probíhá výuka v českém jazyce na několika školách na menších obcích v oblasti východní Vojvodiny (3 na území opštiny Bela Crkva a 1 na území opštiny Kovin^[9]). Český stát podporuje tyto školy vysíláním učitelů přímo z Česka.^[10] Vzdělávání v českém jazyce bylo obnoveno v roce 2010. Na některých základních školách v Bělehradě probíhalo dotazování ohledně zavádění výuky na nižších třídách v češtině, nicméně tyto se nikdy kvůli malému počtu zájemců nenaplnily.

Českou menšinu v Srbsku zastupuje Česká národní rada se sídlem ve městě Bela Crkva. Organizace byla zřízena v roce 2010 při srbském ministerstvu pro menšinová a lidská práva. Kromě toho zde působí i Matice česká (srbsky Matica češka, založená roku 1997. Zahrnuje řadu spolků tzv. českých besed, které působí na různých místech v Srbsku (Bělehradě, Belé Crkvi, Kruščici a Českém Selu). Mimo to existují i různé další české spolky a organizace.

• František Alexandr Zach (1807–1892) – vojenský teoretik
• Ignác Bajloni (1811–1875) – podnikatel
• Jan Mašín (1817–1884) –lékař, chirurg a gynekolog dvorní lékař knížete Michala Obrenoviće III. a později krále Milana Obrenoviće, zakladatel česko-srbské dynastie Mašínů
• Jan Valenta (1826–1887) – lékař a politik
• Josef Holec (1830–1898) – lékař, chirurg a gynekolog, plukovník srbské armády
• Jakub Bajloni (1839–1902) – podnikatel, pivovarník a bankéř, syn Ignáce
• Rudolf Nováček (1860–1929) – vojenský skladatel
• Eduard Michl (1864–1915) – lékař, vojenský chirurg, spoluzakladatel Lékařské fakulty v Bělehradě
• Otokar Rybář (1865–1929) – právník, politik a diplomat Království Jugoslávie
• Cyril Kutlík (1869–1900) – malíř a výtvarný pedagog, zakladatel první malířské školy v Srbsku
• Ignjat Bajloni (1876–1935) – podnikatel, pivovarník a bankéř, guvernér Jihoslovanské národní banky, syn Jakuba
• Čeněk Slepánek (1878–1944) – spisovatel, kandidát Nobelovy ceny mírové r. 1929^[11][12]
• Emil Hájek (1886–1974) – hudební teoretik
• Vojta Braniš (1893–1983) – sochař a výtvarný pedagog

• KOKAISL, Petr a kol. Krajané: Po stopách Čechů ve východní Evropě. (online) Praha: Za hranice: Společnost pro rozvojovou spolupráci při Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze, 2009. ISBN 978-80-254-5924-9.
• HLADKÝ, Ladislav a kol. Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy. Praha: Historický ústav, 2010. ISBN 978-807-2861-712.
• KOKAISL, Petr a kol. Krajané: Po stopách Čechů ve východní Evropě. Praha, 2009. ISBN 978-80-254-5924-9.
• KOPAL, Petr. Čeští krajané v srbském Banátu a jejich ekonomická a kulturní spolupráce s Českou republikou. Praha, 2009. Bakalářská práce. Česká zemědělská univerzita v Praze, Provozně ekonomická fakulta (Hospodářská a kulturní studia). Vedoucí práce Ing. PhDr. Petr Kokaisl, Ph.D. Dostupné online.
• KYVÍŘOVÁ, Lenka. Česká menšina v Srbsku – minulost, současnost, budoucnost. Brno, 2012. Bakalářská práce. Masarykova univerzita Brno. Vedoucí práce doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D. Dostupné online.
• NOVOTNÁ, Alžběta. Vliv městského a venkovského prostředí na projevy etnicity u české menšiny v Srbsku. Praha, 2009. Bakalářská práce. Česká zemědělská univerzita v Praze, Provozně ekonomická fakulta (Hospodářská a kulturní studia). Vedoucí práce Ing. PhDr. Petr Kokaisl, Ph.D. Dostupné online.
• ŠTĚPÁNEK, Václav. Česká kolonizace Banátské vojenské hranice na území srbsko-banátského hraničářského pluku. In: Hladký, Ladislav – Chocholáč, Bronislav – Jan, Libor – Štěpánek, Václav. Od Moravy k Moravě. Z historie česko-srbských vztahů v 19. a 20. století. Brno: Matice moravská, 2005. ISBN 80-864-8818-7.
• ŠTĚPÁNEK, Václav. Mizející menšina. Historie a současnost českého osídlení v srbském Banátě. In: Národopisná revue ročník XIII. 1/2003 Ústav lidové kultury Strážnice 2003.
• UHEREK, Zdeněk. Češi v Bosně a Hercegovině: antropologické pohledy na společenský život české menšiny v zahraničí. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2011. ISBN 978-80-87112-48-9

• Česká národní rada v Srbsku