Čeněk Šercl

Čeněk Šercl
Čeněk Šercl (1880)
Čeněk Šercl (1880)
Narození28. září 1843
Beroun
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí4. prosince 1906 (ve věku 63 let)
Lublaň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníStarý křesťanský hřbitov v Oděse
Alma materUniverzita Karlova
Povoláníjazykovědec
ZaměstnavatelOděská univerzita
PříbuzníRichard Šercl (sourozenec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Čeněk Šercl (28. září 1843 Beroun[1]4. prosince 1906 Lublaň) byl český lingvista a polyglot, profesor srovnávací jazykovědy v Charkově. Pro své rozsáhlé znalosti evropských i asijských jazyků si již v mládí vysloužil přezdívku „český Mezzofanti[2][3] Jeho hlavním oborem byl sanskrt, ale ovládal celkem 45 jazyků, byl odborníkem na řeč hluchoněmých, psal srovnávací studie o afrických nářečích a zabýval se i okrajovými tématy jako mimika nebo dorozumívání pomocí vějířů a barev.[4]

Život

V dětství ho jazyky nelákaly. Aby se dostal na německou hlavní školu na Malé Straně, musel své znalosti předstírat. Ale přibližně v šestnácti letech se začal intenzívně učit cizím jazykům.[3] Nejprve italsky, pak přidával další.[5] Učil se především sám, protože kvůli omezeným prostředkům i nedostatku učitelů neměl jinou možnost.[6] Všemožně sháněl slovníky a mluvnice a využíval příležitosti ke konverzaci – nejčastěji na pražské ulici s vojáky z různých zemí rakouské monarchie.[3] V roce 1865 ukončil studium práv. V té době znal už několik desítek evropských i asijských jazyků a mezi přáteli byl známý jako „český Mezzofanti“. Zvládal i těsnopis.[3] Mnozí ovšem vyprávění o jeho fenomenálních schopnostech nevěřili.[3] Všiml si ho ale Vojtěch Náprstek poté, co v jeho Americkém klubu dam uspořádal přednášku o „řečech starého světa“[3] a projevil zájem, účastnit se výpravy do východní Asie, připravované rakouskou vládou.[7] Aby jej vyzkoušel, pozval ho na 12. února 1866 do svého domu společně se znalci všech jazyků, o kterých tvrdil, že je ovládá. Zkoušky se účastnily i významné osobnosti jako náměstek místodržitele Lažanský, biskup Jan Valerián Jirsík, František Palacký, Jan Evangelista Purkyně, František Ladislav Rieger a také zástupci tisku. Šercl obstál a přítomní žasli. Prokázal znalosti třiceti jazyků Evropy i Asie, například španělštiny, mongolštiny, francouzštiny, arabštiny, ruštiny, švédštiny, polštiny, perštiny, čínštiny a malajštiny; znal i romštinu a zlodějskou hantýrku.[7][8] Následující den přinesl zprávu denní tisk a o „Mezzofantim“ už věděl celý národ. Aby vyhověl zájmu veřejnosti, uspořádal dvě populární přednášky: První 8. dubna 1866 ve velkém sále Staroměstské radnice a druhou o týden později na Žofíně.[3] V první mluvil všeobecně o řeči, jejích zvucích a písmu; hovořil také o cvičení paměti a mnemotechnických pomůckách. Popsal svůj život ve všech evropských jazycích a pro oživení uvedl ukázky zlodějské hantýrky.[9] Na Žofíně pak připomněl, že řeč není člověku vrozena, ale naučena; jedna se o vymoženost vůle a cviku. Přiblížil různá písma Evropy a Asie a vyslovil neobvyklé hlásky z jazyků od nizozemštiny po čínštinu.[10]

Na radu V. Náprstka odjel 5. května 1866 do Londýna. Získal tam místo v Britském muzeu – pořádal cizojazyčné knihy a vytvářel jejich katalog. Nakrátko se také podíval do Paříže a na ostrov Jersey.[6] V roce 1868 odcestoval do Ruska, kde se na národopisné výstavě v Moskvě seznámil s petrohradským zastupitelem Bykovem. Ten jej uvedl mezi ruské vzdělance a přesvědčil ho, aby v jejich zemi zůstal.[6] Šercl absolvoval orientální fakultu petrohradské univerzity a složil zkoušku ze sanskrtu.[5] Potom se věnoval studiu jazyků ruských národů. Strávil tři měsíce ve Finsku, plavil se k ústí řeky Pečory.[5] V roce 1869 vydal rozpravu O osobních náměstkách v sanskrtě (Личные местоимения в санскрите).[5][11] Uskutečnil také krátkou návštěvu Anglie, aby se oženil se slečnou Brittonovou, která o něj předtím v Londýně pečovala v době jeho nemoci. Oba se pak společně vrátili do Petrohradu.[6] Později Šercl získal titul docenta srovnávacího jazykozpytu v Charkově. Roku 1870 předložil studii O číslovkách v jazycích indoevropských (Числительные в индоевропейских языках) a stal se profesorem. V letech 1871–73 vedl kurs slovanské filologie.[5]

Roku 1885 na žádost profesora Lavrovského přešel na univerzitu do Oděsy. Zabýval se studiem národů na Krymu.[5] Na trzích mluvil s venkovany v jejich jazycích, podobně jako kdysi v Praze s vojáky.[12] Vydal řadu jazykovědných prací v ruštině – Srovnávací mluvnice slovanských a příbuzných jazyků (Сравнительная грамматика славянских и других родственных языков, 1871), Názvy barev a jejich symbolický význam (Названия цветов и символическое значение их, 1884), O konkrétnosti v jazycích (О конкретности в языках, 1885). Podepisoval se jako Vikentij Ivanovič Šercľ (Викентий Иванович Шерцль).[11] Z jeho českých prací byla známá Mluvnice ruského jazyka a Základy lidské mluvy.[5]

V Charkově přednášel 16 let, v Oděse dvanáct. Později se s rodinou přestěhoval do Štýrského Hradce a nakonec ze zdravotních důvodů do Lublaně, kde si osvojil poslední jazyk — slovinštinu.[4]

Šercl byl ve své době proslulý jazykovědec. Po sérii vystoupení v roce 1866 se dostal do obecného povědomí a všichni doufali, že svými znalostmi přispěje k proslavení českého národa i v této vědní disciplíně.[6] Tyto naděje naplnil úspěšným působením v Londýně a především v Rusku.

Odkazy

Reference

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/) a z projektu Kramerius NK ČR (http://kramerius.nkp.cz).

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Giuseppe Gasparo Mezzofanti (1774 – 1849) byl italský kardinál, proslulý svou znalostí asi sedmdesáti jazyků. Více o něm viz “How to learn any language” (anglicky).
  3. a b c d e f g Čeněk Šercl. Světozor. 5. 1869, roč. 3, čís. 21, s. 175–176. Dostupné online. 
  4. a b »Český Mezzofanti«, prof. Čeněk Šercl, zemřel. Národní listy. 12. 1906, roč. 46, čís. 336, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  5. a b c d e f g Prof. Dr. Čeněk Šercl. Zlatá Praha. 1. 1888, roč. 5, čís. 7, s. 107. Dostupné online. 
  6. a b c d e Čeněk Šercl. Světozor. 6. 1869, roč. 3, čís. 23, s. 187–188. Dostupné online. 
  7. a b Denní zprávy. Národní listy. 2. 1866, roč. 6, čís. 43, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  8. Českou zlodějskou hantýrku se učil mimo jiné od J. R. Vilímka st., který byl v době Bachova absolutismu vězněn z politických důvodů. Více o tom ve Vilímkově životopisné vzpomínce (kniha Ze zašlých dob).
  9. Denní zprávy. Národní listy. 4. 1866, roč. 6, čís. 97, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  10. Denní zprávy. Národní listy. 4. 1866, roč. 6, čís. 104, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  11. a b Большая биографическая энциклопедия - Шерцль, Викентий Иванович.
  12. Čeněk Šercl. Humoristické listy. 9. 1880, roč. 22, čís. 38, s. 298. Dostupné online. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Habsburg Monarchy.svg

↑ Civil flag or Landesfarben of the Habsburg monarchy (1700-1806)
↑ Merchant ensign of the Habsburg monarchy (from 1730 to 1750)
↑ Flag of the Austrian Empire (1804-1867)
↑ Civil flag used in Cisleithania part of Austria-Hungary (1867-1918)
House colours of the House of Habsburg
Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Jan Vilímek - Čeněk Šercl HL.jpg
Čeněk Šercl (1843 - 1906), filolog a polyglot, profesor na ruských univerzitách (jako Викентий Иванович Шерцль). Portrét, nakreslený Janem Vilímkem pro Humoristické listy