Čert

Čert odnáší Metternicha, karikatura J. Grädnera z roku 1848.

Čert je ve slovanském folklóru ďábel či jemu podobná bytost. Na rozdíl od teologických ďáblů nesou čerti i jisté rysy vycházející pravděpodobně ze slovanského archaického náboženství a nemusejí mít vždy čistě negativní charakter.

Českému čertovi doprovázejícímu svatého Mikuláše se podobá Krampus vystupující ve stejné roli v Bavorsku a Rakousku.

Jméno

V češtině má slovo čert řadu variant a to především z důvodu tabu s ním spojovaným. Jedná se například o výrazy jako rohatý, nedobrý, čechman, čerchmant, červivec, čmert, jabl, ďas, diblík a další. Václav Machek spojoval slovo čert s bylinou čertkus luční, která je v souvislosti s čertem zmiňována v Mattioliho herbáři z 16. století. Podle Zdeňka Váni souvisí slovo čert s rytím čar a čarováním. Jeho označení může být náhradou za předkřesťanské běs, které kolem 14. století začalo ustupovat právě slovu čert a z řečtiny pocházejícímu ďábel.[1][2]

Český folklór

Podoba čerta splývá s lidovým obrazem ďábla. Jedná se o muže s rohy, drápy, ocasem a kopytem, někdy oblečeného jako myslivec v zelené vestě a červeném klobouku, jindy oblečený v černé. Může se také objevit v podobě zvířete, například kozla nebo černého psa. V českém folklóru je s čertem spojována celá řada místních pověstí, jsou známy například čertovy kameny, stopy a brázdy nebo je mu přisuzována postavení hradu, zdi či brány. Pro zahnání či zahubení čertů či ďáblů je využíván nějaký náboženský úkon: křesťanský pozdrav, náboženská píseň, modlitba, opsáním kříže hostií, případně bylina jestřábník či turan.[1][3]

Mezi časté motivy o interakci člověka s čertem či ďáblem patří:

  • muzikanti hrající čertům[3]
  • pakt s ďáblem a případné vyvázání se z něj či zachránění upsané duše[3]
  • přivolání čerta dívkou, s kterou nikdo netančí či si ji nikdo nechce vzít, případný následný tanec a odnesení do pekla či zachráněna. Namísto čerta může v příběhu figurovat upír či vodník.[3]
  • čert přichází pro křivopřísežníka, člověka klejícího, hříšníka či povzbuzuje sebevraha[3]
    • krutý pán slouží po smrti jako čertův kůň[3]
  • čert může též krást lidské děti a nahrazovat je podhozenci, ačkoliv tak většinou činí divá žena[4]

Rusko

V ruština je tato bytost nazývána дьявол ďavol „ďábel“, чёрт čort „čert“ nebo бес bes „běs“. V legendách i v pověstech vystupuje jako pokušitel poustevníků, mnichů a zbožných lidí nebo jako podněcovatel sebevrahů, které si po jejich smrti osedlá jako koně. V pohádkách naopak často vystupuje jako komická či politováníhodná postava, kterou lze snadno přelstít. Na ikonách, freskách a lubocích – lidových tiscích, mají zpravidla podobu malých bytostí s černým kožichem, křídly, rohy, ocasem, kopytem a ostrými drápy.[5]

Čert jako dědic původních božstev

Kromě křesťanského vlivu se v postavě čerta silně projevují předkřesťanské slovanské představy.

V ruském prostředí

S čerty či běsy jsou ztotožňováni staří bohové jako Perun a Veles, ale také duchové míst: například čert vystupující v legendě Život svatého Eufrosina ze Pskova je jasným lešijem – lesním duchem. Objevuje se také víra v tom že duchové míst jsou druhořadí andělé kteří při svém pádu skončili na zem a usídlili se v domech, lesích, vodách a močálech. Běsi dále vystupují v Pověsti dávných let , která popisuje zvláštní bytosti v Polocku k roku 1092, pravděpodobně návi – revenanty či obdobu Divoké honby:´[5]

Nocí býval slyšet hřmot, nářek po ulici, běsi jako lidé uhánějíce; ... když někdo vyšel z domu, aby se podíval, ihned poraněn býval od běsu neviditelně ranou (holí) a díky tomu umřel, proto se nikdo neosmělil a nevycházel z domu. Potom se běsi začali zjevovati ve dne na koních, ale nebylo jich samých viděti, ale koní jich bylo vidět jen kopyta; a takto ranívali tidi Polocké i jeho okolí. A protože si lidé vyprávěli, že to mrtví umrlci (návi) zabíjejí obyvatele Polocku.[6]

Čert a bůh Veles

Na představu čerta v lidovém křesťanství měl pravděpodobně největší vliv Veles, bůh podsvětí, skotu, magie a divočiny. Podobný proces proběhl u blízce příbuzného baltského Velniase, jehož jméno se stalo obecným označením ďábla. Velesovými atributy pravděpodobně byly rohy, srst a spojení s lesem, které se později přeneslo na čerta, ale také na různé lesní démony jako ruský lešij a Jols, snad i na českého divého muže a hejkala. S čertem a ďáblem také Velese spojují české literární památky z přelomu středověku a novověku, příkladem může být věta z díla Tkadleček pocházejícího z přelomu 14. a 15. století „Ký čert aneb ký veles aneb ký zmek tě proti mně zbudil?“.[7][8]

Čert v kultuře

Čerti v divadle, filmu a televizi

Čerti v lidové slovesnosti

  • Kam čert nemůže, nastrčí ženskou. (pořekadlo)
  • Čiň čertu dobře, peklem se Ti odmění! (přísloví)
  • Tumáš, čerte, kropáč! (frazeologizmus)
  • Berou mě všichni čerti (frazeologismus)
  • Vem tě čert! Táhni k čertu! (frazeologismus)
  • Je to po čertech …(nějaké – pěkné, drahé…) (frazeologismus)
  • Čert ví proč (frazeologismus)
  • Šijou s ní(m) všichni čerti (frazeologismus)
  • To mi byl čert dlužen (frazeologismus)
  • Čert kálí vždy na větší hromadu. (přísloví)
  • Za každým Čechem čeká čert s měchem. (moravské přísloví)

Petroglyfy s čerty a démony

Postavy reprezentující temné síly personifikované právě čerty, ďábly či démony jsou nacházeny také ve skalním umění (v podobě rytin na skalách, tedy petroglyfech). Mezi nimi patří k zajímavým příkladům postavy rohatých "hráčů na flétnu", které vznikly kdysi dávno (stáří je neznámé, pravděpodobně neolitstředověk) v polských Svatokřížských horách. Zajímavostí je, že v přímé asociaci s nimi se nacházejí i fosilní otisky dinosauřích stop z období rané jury. Je možné, že se jednalo o místa okultních rituálů spojených právě se stopami (tříprsté stopy bývaly někdy asociovány s kuřecím pařátem čertů v polských legendách a pověstech).[11]

Odkazy

Reference

  1. a b STEJSKAL, Martin. Labyrintem tajemna. Praha: Paseka, 1991. ISBN 80-85192-08-X. S. 33–35. 
  2. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 105. 
  3. a b c d e f g LUFFER, Jan. Katalog českých démonologických pověstí. Praha: Academia, 2014. ISBN 978-80-200-2383-4. S. 109–113, 195. 
  4. NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-397-3. S. 120. 
  5. a b WARNEROVÁ, Elizabeth. Ruské mýty. Praha: Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-359-6. S. 33–35. 
  6. PROFANTOVÁ, Naďa; PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha: Libri, 48. ISBN 80-7277-219-8. S. 229. 
  7. DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila. Praha, 2012. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta Ústav filosofie a religionistiky. Vedoucí práce Dalibor Antalík. Dostupné online.
  8. PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha: ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 52. 
  9. http://www.csfd.cz/film/26281-cert-vi-proc/
  10. http://www.csfd.cz/film/137688-certuv-svagr/
  11. SOCHA, Vladimír. Dinosauří čerti z Polska. OSEL.cz [online]. 19. prosince 2019. Dostupné online.  (česky)

Literatura

  • Martin Stejskal:Labyrintem míst klatých, Praha, Eminent 2011
  • BENEŠOVÁ, Kateřina, ed. Bájná knihovna. Vydání první. Ústí nad labem: Knihovna Ústeckého kraje, 2023. s. 60-77. ISBN 978-80-7055-291-9. Dostupné online

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Slawischer Grabstein, Rügen.jpg
Slovyansky stone on the island of Ruyan, baby 8, room 23
Čert odnáší Metternicha.jpg
Čert odnáší Metternicha. Karikatura J. Grädnera z roku 1848