Česká šlechta

Českou šlechtou se rozumí feudální společenská vrstva (sociální třída), tj. nižší a vyšší (vysoká) šlechta na území Českého království respektive zemí Koruny české, zvláště v Čechách a na Moravě a v širším pojetí i ve Slezsku a Lužici.

Šlechtictví jako status podle českého zemského práva bylo zrušeno dne 10. prosince 1918 zákonem č. 61/1918 Sb. Stejně tak byla zrušena všechna ze šlechtictví plynoucí práva a bývalým šlechticům bylo zapovězeno užívání šlechtických titulů, přídomků a dodatků.

Počátky české šlechty v 10.–12. století úzce souvisí se vznikem a rozvojem feudální společnosti v době panování Přemyslovců v Českém knížectví, respektive Českém království.

Vznik této společenské skupiny či vrstvy souvisel s vojenskými družinami kolem panovníka. Ty byly tvořeny schopnými jedinci, kteří za své služby dostávali výsluhy v podobě pozemků, správcovství hradu atd. a s tím spojeným udělováním šlechtických titulů (svobodný pán, zeman, rytíř). Z válečníků se postupně stávali feudální páni, kteří za své zásluhy získávali od panovníka různé úlevy, výhody, pozemky a další. Podobným způsobem probíhal rozvoj také u církevních entit. Vlastnictví půdy mělo zásadní význam pro rozvoj zemědělství a další zkulturňování krajiny.

Výsluhy byly zpočátku pouze osobní povahy – do smrti nabyvatele – a bylo je možno odejmout; postupně docházelo k jejich přeměně v dědičné vlastnictví. Otázka možného podílu před-přemyslovské rodové aristokracie na zformování nejstarší české šlechty zůstává nevyjasněna. Jisté však je, že již ve 13. století byla šlechta natolik silná, že i panovník musel počítat s její mocí.

Některé šlechtické rody včetně rodových erbů z této doby lze vysledovat do současnosti. První erbovní znamení české šlechty se objevují od 13. století. Tato erbovní znamení byla udělována za mimořádné zásluhy a statečnost v boji, diplomatické úspěchy, či zbavení krajiny nebezpečného zvířete apod. Šlechtictví své nositele, kromě výhod, zavazovalo rovněž k povinnostem a ctění určitých ctností, které však nebyly vždy dodržovány.

V této době se také postupně ustalovala rodová jména, zpravidla spojená s místem původu, případně se jménem některého předka (Vratislavové z Mitrovic). Existuje však i mnoho opačných případů, kdy hrady, respektive zámky dostávaly jméno podle svého majitele (Mitrovice, Nové Mitrovice). Kromě toho docházelo již v této době k poněmčování (germanizace) jmen i u nejstarších českých rodů – z důvodu prestiže, ve snaze vyrovnat se šlechtě v jiných zemích (viz např. německá šlechta a rakouská šlechta). Patrné je to například u rozrodů Vítkovců, jejichž další větve se nazývaly Landštejnové či Rožmberkové.

Mezi nejstarší zakladatelské rody (v počtu okolo dvaceti) české a moravské šlechty patří:

• Buzici – z nich pak například
  • Zajícové z Házmburka
  • Šelmberkové
• Benešovici
  • páni z Dubé
  • páni z Kravař
  • páni z Bechyně
• Drslavici
  • Švihovští z Rýzmberka
  • Černínové z Chudenic
• Hrabišici
• Hroznatovci
• Janovici
  • Kolovratové
• Markvartici
  • Lemberkové
  • Vartenberkové
  • Valdštejnové
• Ronovci
  • Lichtenburkové
  • páni z Klinštejna
  • páni z Lipé
  • páni z Dubé
• Vítkovci
  • páni z Hradce
  • páni z Krumlova
  • Rožmberkové
  • páni z Landštejna
  • páni ze Stráže
• Žerotínové a další.^[1]

Šlechtický stav ani v Česku nebyl homogenní, ale dělil se do stupňů, úrovní. Od 12. století se česká šlechta dělila na dva stavy, nižší stav – vladycký, zemanský a rytířský (původně páni první hotovosti) a vyšší stav – panský (původně páni druhé hotovosti, někdy korouhevní páni). V průběhu dějin se ustálil systém, který platil až do doby stavovského povstání.

Předstupeň šlechtictví tvořily tzv. erbovní rodiny, což byl mezistupeň mezi městským a šlechtickým stavem. Patřilo k němu právo užívat erb a predikát, ale nikoli stavovská práva, tzn. nešlo o šlechtice.

Vladyctví bylo uznáváno za nejnižší šlechtický stav. Do vladyctví bývaly povyšovány nové rody. Staré a úspěšné vladycké rody byly povyšovány (nobilitovány) do rytířského či panského stavu. Také zchudlé panské rody mohly ponížit do stavu vladyků a zchudlé rody, jejichž členové přijali nešlechtická povolání, automaticky svůj status ztrácely. Mezi vladyckými rody často nalézáme vedlejší větve známých šlechtických rodů, jako byli například vladykové z Chlumu, Křemže, Nečtin u rodu Bavorů ze Strakonic.^[zdroj?]

Rytířství je další ze stupňů nižší šlechty. Rytířské předky ve třech generacích musel prokázat uchazeč o přijetí do panského stavu. Jedná se vlastně o pozůstatek třídy šlechticů, kteří získali titul na válečném poli. Často (na zemském sněmu nikdy) nebyl od vladyctví rozlišován a tvořily spolu jednu kategorii, někdy nazývanou vladyctvo, jindy rytířstvo.

Některé rytířské rody nashromáždily velký majetek, kterému se nevyrovnal ani majetek leckterých panských rodů, a patřily k nejbohatším v zemi. Tyto rody pak velmi často po nabytí takového majetku povýšily a byly přijaty do panského stavu, např. Trčkové z Lípy. Obecně povyšování, adopce a podobně byly často spojené s nemalými poplatky a byly tak také významným zdrojem příjmů vládců.

Panský stav byl do poloviny 17. století v Českých zemích jediným stavem vyšší šlechty. Vyvinul se jako systém vyšší šlechty (tzv. páni druhé hotovosti), tj. nejvýznamnějších rodů. V průběhu času se panské rody snažily omezit příliv dalších rodů, což se jim roku 1501 povedlo, když si vymohly, že: „... nechce žádného za pána přijíti leč by stav svůj vladyčí do čtvrtého kolena provedl“ (tj. prokázal). V roce 1502 pak král Vladislav Jagellonský potvrdil panským rodům právo přijímat do panského stavu. Bylo rozlišováno mezi pány „novoštítnými“ a pány „starožitnými“ (po třech generacích v panském stavu).

Na počátku 17. století šlechta v Čechách tvořila přibližně jedno procento veškeré populace. Obdobně to bylo i ve zbytku Svaté říše římské, ve Francii a některých italských státech.^[2]

V souvislosti s určením práva, kdo se smí stát přísedícím většího zemského soudu, došlo v druhé polovině 15. století k uzavření panského stavu. Byla stanovena pravidla pro přijímání dalších rodů. Členové těchto rodů měli právo zastávat zemské úřady. Páni do panského stavu nově přijímali, už nepostačovalo panovnické povýšení.^[3]

Dříve se uzavření panského stavu událo na Moravě, a sice v letech 1479–1480. Podle Tovačovské knihy panský stav tehdy tvořilo 23 rodů, z nich bylo

• 15 starých rodů:
  • páni z Cimburka (1), páni z Lipé (2), páni z Lomnice (3), páni z Hradce (4), Pernštejnové (5), Šternberkové (6), Lichtenštejnové (7), páni z Boskovic (8), páni z Kunštátu (9), páni z Lichtenburka (10), Valdštejnové (11), páni z Pezinku^[4] (12), z Vlašimi (13), páni ze Sovince (14), Krajířové z Krajku (15)^[5]
  • alespoň sedm z nich mělo český původ, byli v Čechách usedlí nebo přišli přes Čechy (z Hradce, Krajířové, Lichtenburkové, z Lipé, ze Šternberka, z Valdštejna, z Vlašimi)^[6]
• a 8 mladších rodů:
  • páni z Dúbravky (16), Tvorkovští (17), Landštejnové (18), Miličinští (19), páni z Ludanic (20), páni z Veitmile (21), Tunklové (22), Žerotínové (23).^[7]

V Čechách se panský stav uzavřel až v roce 1500, kdy byl seznam 47 rodů intabulován do zemských desek.

• A/ český původ – 33 rodů reprezentovalo starobylou českou aristokracii
  • Ronovci: páni z Lipé (1), Adršpachové a Berkové z Dubé (2), Krušinové z Lichtenburka (3), Křinečtí z Ronova (4), Míčanové z Klinštejna (5);
  • Kounicové: Bořitové z Martinic (6), Černčičtí z Kácova (7), Rychnovští z Rychnova (8), Stošové z Kounic (9), páni z Talmberka (10);
  • Vítkovci: páni z Hradce (11), z Landštejna (12), z Rožmberka (13) a Sezimové z Ústí (14);
  • Buzici: Lvové z Rožmitálu (15), páni ze Šelmberka (16), Zajícové z Házmburka (17), Medkové a Vranovští z Valdeka (18);
  • Markvarticové: páni z Valdštejna (19), páni z Vartenberka (20);
  • Hrabišicové: páni z Oseka a Rýzmburka (21), Kostkové z Postupic (22);
  • Janovicové: páni z Janovic (23), páni z Kolovrat (24);
  • páni z Cimburka (25), páni z Gutštejna (26), Planští ze Žeberka (27), páni z Říčan (28), Slavatové z Chlumu (29), páni ze Šternberka (30), páni ze Švamberka (31), Švihovští z Rýzmberka (32), Žampachové z Potštejna (33)
• B/ moravský původ
  • páni z Boskovic (34), páni z Kunštátu (35), z Pernštejna (36)
• C/ míšeňský původ
  • páni z Koldic (37) – v Čechách od poloviny 14. století
  • z Ilburka (38) – od počátku 15. století
• D/ saský původ
  • purkrabí z Donína (39) a páni z Plavna (40) – obojí se v Čechách připomínají již od 13. století
• E/ švýcarský původ
  • páni z Bibrštejna (41) – od 13. století
• F/ kraňský původ
  • Krajířové z Krajku (42) – od konce 14. století
• G/ pětice rodů, které se staly panskými v 2. polovině 15. století
  • Lickové z Rýzmburka (43), páni z Veitmile (44) – opírali se o privilegium Karla IV., Lobkovicové (45) (Hasištejnští i Popelové), Smiřičtí ze Smiřic (46), páni z Ronšperka (47).^[8]

Mezi lety 1500 a 1618 vymřelo z těchto 47 rodů alespoň 20 a dále devět rodů, které byly přijaty do panského rodu až po roce 1500.^[9]

Rytířský stav se uzavřel na Moravě v roce 1556 a v Čechách v roce 1564.^[10] Mezi lety 1541–1620 bylo přijato do rytířského stavu v Čechách přibližně 215 erbovních rodin.^[11] Mezi přední osobnosti z rytířského stavu, které v 2. polovině 16. a počátkem 17. století zastávaly nejvyšší zemské úřady, patřil Oldřich Dubanský z Duban, Michal Španovský z Lisova, Jan Klenovský z Klenové, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Burian Trčka z Lípy, Mikuláš Miřkovský z Tropčic, Jan Vchynský ze Vchynic, Václav Ples Heřmanský ze Sloupna, Jan Vřesovec z Vřesovic, Kryštof Wratislav z Mitrowicz a Adam Hrzán z Harasova.^[12] Mezi menšími úředníky se prosadil Kryštof Želinský ze Sebuzína, Jindřich Domináček z Písnice, Bohuslav z Michalovic, politický vliv měli také Jan Mencl z Kolsdorfu a Jan Platejs z Platenštejna.^[12]

• 
  Albert ze Šternberka (asi 1322–1380)
• 
  Vilém z Rožmberka (1535–1592)
• 
  Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564–1621)
• 
  Jan Jesenský (1566–1621)
• 
  Polyxena z Lobkovic (1566–1642)
• 
  Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572–1652)
• 
  Vilém Kinský (1574–1634)
• 
  Jaroslav Bořita z Martinic (1582–1649)

Následující tabulka představuje nejbohatší šlechtice v letech 1557, 1603 a 1615 podle majetku nebo počtu osedlých:^[13]

Povýšení v 16. století (výběr)
Rok	Rytíř		Baron / svobodný pán		Hrabě		Kníže		Jméno	Poznámky
	erb	rod	erb	rod	erb	rod	erb	rod
1552				Harrachové říšský stav svobodných pánů					Leonard IV. (1514–1590)	Už v roce 1550 získal dědičný panský stav v Rakousku. Viz též rok 1577 a 1627.
1577				Harrachové český panský stav					Leonard IV. (1514–1590)	Viz též rok 1552 a 1627.

V první polovině 17. století se mnoho šlechtických rodin biologicky vyčerpalo a vymřelo. Některé z nich ovlivňovaly politiku Českého státu po staletí. Kromě těch nejznámějších, které jsou uvedeny v tabulce, vymřeli v 17. století také páni z Lichtenburka a česká větev Hasištejnských z Lobkovic.^[15]

Šlechtické rody vymřelé v 17. století (výběr)
Erb	Rod	Rok vymření po meči	Poslední mužský člen	Datum narození a úmrtí	Poslední ženský člen	Datum narození a úmrtí	Dědici	Poznámky
			Choť		Choť
	Páni z Boskovic	1597	Jan Šembera z Boskovic	kolem 1543 – 30. 4. 1597	Kateřina Černohorská z Boskovic	† 1637	Lichtenštejnové	Kateřina byla mladší dcera Jana Šembery. Prvorozená dcera Anna Marie († 1625) měla za manžela Karla I. z Lichtenštejna, bratra Maxmiliána z Lichtenštejna
			1. Zdeňka (Sidonie) Šliková	?	Maxmilián z Lichtenštejna	1578–1643
			2. Anna Krajířová z Krajku	?
	Páni z Hradce	1604	Jáchym Oldřich z Hradce	24. 1. 1579 – 23. 1. 1604	Lucie Otýlie z Hradce	1. 12. 1582 – 11. 1. 1633	Slavatové z Chlumu a Košumberka	Jáchym Oldřich byl v roce 1602 stižen těžkou padoucnicí tak, že již z postele nevstal. Jáchym Oldřich a Lucie Otýlie byli sourozenci.
			Marie Maxmiliána z Hohenzollern-Sigmaringenu	31. 10. 1583 – 11. 9. 1649	Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka	1. 12. 1572 – 19. 1. 1652
	Rožmberkové	1611	Petr Vok z Rožmberka	1. 10. 1539 – 6. 11. 1611	Eva z Rožmberka	12. 4. 1537 – srpen 1591	Švamberkové, Zrinští ze Serynu	Petr Vok a Eva byli sourozenci.
			Kateřina z Ludanic	asi 1565 – 22. 6. 1601	1. Mikuláš Zrinský ze Serynu	asi 1508 – 7. 9. 1566
					2. Paolo de Gassoldo	?
	Páni z Landštejna	1612	Vilém z Landštejna	asi 1535 – 14. 5  1612	??? Marie z Landštejna	asi 1529–1589
			1. Barbora z Rabštejna	† po 1580	Jan nejstarší Brtnický z Valdštejna	† 1597
			2. Anna Pouzarová z Michnic	† 1618
	Smiřičtí ze Smiřic	1630 (1618)	Jindřich Jiří Smiřický ze Smiřic	1592 – 7. 4. 1630	Markéta Salomena Smiřická	1597 – asi 1655	Valdštejnové	Jindřich Jiří a Markéta Salomena byli sourozenci. Protože byl Jindřich Jiří slabomyslný, faktickým posledním mužským členem rodu byl jeho bratr Albrecht Jan Smiřický (17. 12. 1594 – 18. 11. 1618).
					Jindřich Michal Slavata z Chlumu a Košumberka	† 1. 2. 1620
	Pernštejnové	1631	Vratislav Eusebius z Pernštejna	1594 – 26. 7. 1631	Frebonie Eusebie z Pernštejna	1596 – 6. 2. 1646	Lobkovicové	Vratislav Eusebius a Frebonie Eusebie byli sourozenci. Oba poslední členové rodu zůstali svobodní.
	Trčkové z Lípy	1634	Jan Rudolf Trčka z Lípy	† září 1634	?		Colloredové z Waldsee, Piccolominiové, Gallasové
	Zajícové z Hazmburka	1663	Mikuláš Jiří Zajíc z Hazmburka (někdy je uváděn jako Jaroslav Maxmilián)	1614–1663	Benigna Kateřina Zajícová z Hazmburka	1650–1698		Benigna Kateřina byla dcerou Mikuláše Jiřího z budyňské větve. Mikuláš Jiří měl i mužské potomky, ale ti zemřeli mladí.
			Ester Juliana Hrzánová z Harasova, vdova po Kristiánu z Wahlu	† 29. 3. 1674	Hanibal Karel z Donína
	Švamberkové	1664	Adam II. ze Švamberka (ronšperská větev)	† 24. 12. 1664	Františka Polyxena ze Švamberka (borská větev)	† 1704	Paarové, Schwarzenbergové
			Anna Kateřina Řepická ze Sudoměře	?	Karel František z Paaru	† 1661

Po porážce stavovského povstání byl stav vyšší šlechty dále rozčleněn zavedením některých původem říšských titulů, což bylo potvrzeno Obnoveným zřízením zemským. Mezi tyto tituly patřil i kníže. Všechny tituly byly tyto:

• šlechtic
• rytíř
• svobodný pán/baron
• hrabě
• kníže
• vévoda

Do šlechtického stavu centralizovaně povyšoval pouze panovník.

Po Bílé Hoře přišlo mnoho menších šlechtických rodů o majetek a začaly žít „obyčejným“ životem. Pokud však nebyli vysloveně zbaveni šlechtického predikátu, jejich tituly jim zůstaly.

Z 254 pánů a 1128 rytířů z doby před rokem 1620 jich zůstalo pouze 431.

Události třicetileté války a pobělohorský exil přivedly do českých zemí velký počet cizích, především italských, španělských, německých a skotských rodů (např. Eggenbergové, Buquoyové, Gallasové, Piccolominiové, Schwarzenbergové a další). Ještě po Vestfálském míru v 50. letech 17. století v Čechách výrazně převyšoval počet starých panských rodin ty nově příchozí. České vrchnosti ovládaly tři pětiny všech poddaných.^[19] Na Moravě již převažovaly rody cizí. V roce 1683 připadlo v Čechách na 58 domácích rodů již 95 cizích, na Moravě stálo vedle sebe 48 domácích a 70 cizích rodů.^[19] V druhé polovině 17. století byli nejbohatším rodem Moravského markrabství Lichtenštejnové, pod které spadala celá jedna pětina poddaných. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku hospodařilo na lichtenštejnských panstvích celkem 1500 poddanských rodin. Ve smyslu počtu poddaných se hned za Lichtenštejny řadili Eggenbergové, tehdy nejbohatší magnáti v Čechách.^[20] V druhé polovině 17. století panský stav vlastnil v Čechách a na Moravě 62,8 % veškerého pozemkového majetku, přestože tvořili naprosto nepatrný podíl obyvatelstva. Na Moravě tehdy žilo asi 500 až 600 šlechticů, kteří tvořili jen pouhých 0,2 % všeho obyvatelstva.^[21] V 70. letech 17. století žilo na Moravě na panských državách 62 % veškerých poddaných, na rytířských 10 %, na církevních 20 % a na městských 8 %.^[22] Také se změnil poměr pozemkové držby mezi panským a rytířským stavem. V polovině 16. století (v roce 1557) vlastnili v Čechách a na Moravě páni 55 % a rytíři 45 % veškerých šlechtických držav, po třicetileté válce (v roce 1654) páni vlastnili už 85 %, zatímco rytíři pouhých 15 % držav. Ve Slezsku si rytířský stav svou pozici udržel.^[23] Přibližně o sto let později, v polovině 18. století patřilo na Moravě vyšší šlechtě 59,6 % a nižší šlechtě 9,6 % berních lánů.^[22]

Kolem roku 1740 žilo v Čechách 228 panských a 303 rytířských rodů. Proporčně jsou to více než dvě pětiny pro vyšší šlechtu proti méně než třem pětinám rodů rytířských. Počet plnoletých mužských příslušníků vyšší šlechty činil 893 a nižší šlechty 1228.^[2] Holdování králi Karlu Albrechtovi Bavorskému (Karlu III.) v roce 1741 podléhalo 1323 osob z panského a rytířského stavu.^[24] V roce 1741 tvořila knížata, markrabata a vévodové 5,7 procent panského stavu v Čechách. Mnohem početněji byla zastoupena hrabata, která tvořila 57 procent vyšší šlechty.^[25]

I po vzniku Rakouského císařství v roce 1804 resp. Rakouska-Uherska v roce 1867 přibývaly nově nobilitované rodiny, jejichž členové získali šlechtický titul díky zásluhám o panovníka, monarchii nebo obecné blaho.

Podle sčítání byl v Čechách v roce 1840 poměr šlechty a ostatních obyvatel 1:828, v rakouských zemích 1:350 a v Uhrách a Sedmihradsku 1:17. Zejména po roce 1848 se ale i v Čechách výrazně zvýšil počet nositelů titulu svobodný pán nebo rytíř; patřili k nim zejména státní úředníci a důstojníci, ale i statkáři nebo zástupci svobodných povolání. Zatímco původní rodová šlechta už v tomto období ztratila většinu svých výsad, příslušníci nové šlechty od druhé poloviny 19. století měli stále větší slovo v politice, hospodářství, armádě i kultuře.^[26] Řada z nich měla významné postavení jen jednu či několik málo generací (např. rytíři František Škoda a jeho syn Emil); některé novošlechtické rodiny se do české historie zapsaly výrazněji (Lexové z Aehrenthalu, Ringhofferové, Nádherní, Riegerové, Bartoňové z Dobenína).

• 
  Heřman Černín z Chudenic (1576–1651)
• 
  Albrecht z Valdštejna (1583–1634)
• 
  Václav Vojtěch ze Šternberka (1643–1708)
• 
  František Antonín Špork (1662–1738)
• 
  Filip Josef Kinský (1700–1749)
• 
  Josef I. Schwarzenberg (1722–1782)
• 
  František Antonín Nostic-Rieneck (1725–1794)
• 
  Jan Ferdinand von Schönfeld (1750–1821)
• 
  Václav Radecký z Radče (1766–1858)
• 
  František Antonín Kolovrat (1778–1861)
• 
  Jiří František Buquoy (1781–1851)
• 
  Kateřina Vilemína Zaháňská (1781–1839)
• 
  Karel Chotek z Chotkova (1783–1868)
• 
  František II. Ringhoffer (1817–1873)
• 
  František Ladislav Rieger (1818–1903)
• 
  Jan II. Lichtenštejn (1840–1929)
• 
  Jeroným Colloredo-Mannsfeld (1842–1881)
• 
  Bertha von Suttnerová (1843–1914)

Následující tabulka představuje nejbohatší aristokraty v Českém království kolem roku 1655.^[27]

Povýšení v 17. století (výběr)
Rok	Rytíř		Baron / svobodný pán		Hrabě		Kníže		Jméno	Poznámky
	erb	rod	erb	rod	erb	rod	erb	rod
1627						Harrachové říšský hraběcí stav			Karel (1570–1628)	1829 titul Osvícenost dědičný pro prvorozeného syna. Viz též rok 1552 a 1577.
1628						Kinští z Vchynic a Tetova 8. července říšský hraběcí stav			Vilém (1574–1634)	Titul potvrzen jeho synovcovi Janu Oktaviánovi 31. května 1676. Viz též rok 1746 a 1747.
1629				Bubnové z Litic[29]					Jindřich Jan (1596–1653) a Kunata Jaroslav († 1684)	Viz též rok 1644.
1630						Auerspergové říšský hraběcí stav			Dietrich († 1674)	V Čechách usazeni od poloviny 18. století. Viz též rok 1653.
1637						Sternbergové (Holičtí ze Šternberka) říšský hraběcí stav[30]			Václav Jiří Holický ze Sternbergu († 1681)	Viz též rok 1661 a 1662.
1644						Bubnové z Litic[29]			Jindřich Jan (1596–1653) a Kunata Jaroslav († 1684)	Viz též rok 1629.
1653								Auerspergové říšský knížecí stav s právem primogeniturního dědictví titulu	Jan Weikhard (1615–1677)	1825 právo na oslovování Jasnosti, 1869 právo na oslovování Jasnosti pro všechny členy rodu, titul hlavy rodu: kníže z Auerspergu, vévoda z Gottschee, okněžněný hrabě z Welsu, ostatní členové rodiny: princové a princezny. Viz též rok 1630.
1660		Netoličtí z Eisenberka 10. 4. 1660 starý český rytířský stav[31]							Ferdinand († 1684)	Jeho otec Václav Netolický z Eisenberka († po 1634), lesmistr Český Budějovic, získal erb a predikát 2. dubna 1599.[31] Viz též rok 1741 a 1759.
1661						Sternbergové (Šternberkové) říšský hraběcí stav[32][33]			bratři z konopišťské linie Ignác Karel († 1700), Václav Vojtěch (1643–1708) a Jan Norbert († 1678) a jejich příbuzní, bratři Štěpán Jiří († 1706) a Adolf Vratislav (1627–1703)	Rodu byl uznán (restituován) starý říšský hraběcí stav.[32][33] Viz též rok 1637 a 1662.
1662						Sternbergové (Šternberkové) český hraběcí stav[32][34]			bratři z konopišťské linie Ignác Karel († 1700), Václav Vojtěch (1643–1708) a Jan Norbert († 1678), jejich příbuzní, bratři Štěpán Jiří († 1706) a Adolf Vratislav (1627–1703) a dále Václav Jiří Holický ze Sternbergu († 1681)	Viz též rok 1637 a 1661.

Následující tabulka představuje nejbohatší aristokraty v Čechách na počátku 18. století.^[35]

Následující tabulka představuje nejbohatší aristokraty v Českém království kolem roku 1741.^[36]

Povýšení v 18. století (výběr)
Rok	Rytíř		Baron / svobodný pán		Hrabě		Kníže		Jméno povýšeného	Poznámky
	erb	rod	erb	rod	erb	rod	erb	rod
1701						Wratislavové z Mitrowicz[37] říšský hraběcí titul
1702				Chotkové z Chotkova a Vojnína[38]					Václav Antonín (1674–1754)	Viz též rok 1723 a 1745.
1707						Podstatští z Prusinovic			František Dominik (1650–1721)	Nejvyšší zemský sudí na Moravě.
1712						Cukrové z Tamfeldu			Václav Josef (1687–1729)	Zároveň stav svobodných pánů. Přísedící zemského a komorního soudu.
1713				Čejkové z Olbramovic					Václav Jáchym (1667–1754)	Pokladník Maltézského řádu. Viz též rok 1748.
1716						Sobkové z Kornic			Karel Jindřich (1683–1738)	Zemský hejtman Opolska a Ratibořska
1718						Sweerts-Sporckové			František Karel Rudolf (1688–1757)	Do hraběcího stavu povýšen jako zeť a dědic Františka Antonína Šporka spolu s přijetím aliančního příjmení Sweerts-Sporck.
1723						Chotkové z Chotkova a Vojnína český hraběcí titul[38][39]			Václav Antonín (1674–1754)	Viz též rok 1702 a 1745.
1723				Blümegenové					Heřman Jošt (1672–1733)	Říšský dvorní rada. Již 1720 říšský panský stav, v roce 1723 potvrzení panského stavu pro České království s českým inkolátem. Viz též rok 1759 a 1768.
1726						Voračičtí z Paběnic			Karel Josef (1686–1765)	Důstojník císařské armády, později hejtman Bechyňského kraje.
1741				Netoličtí z Eisenberka 26. 10. 1741 starý český panský stav[31]					Václav Kazimír (1700–1760)	Viz též rok 1660 a 1759.
1744				Dobrzenští z Dobrzenicz stav svobodných pánů Českého království[40]					bratři Václav Petr (1710–1783), František Karel (1713–1755) a Jan Josef (1721–1796)	Viz též rok 1906.
1745						Chotkové z Chotkova a Vojnína říšský hraběcí titul[38]			Václav Antonín (1674–1754)	Viz též rok 1702 a 1723.
1746								Kinští z Vchynic a Tetova 22. prosince 1746 český knížecí titul s právem primogeniturního dědictví titulu	Štěpán Vilém (1679–1749)	Chlumecká větev Kinských má pouze hraběcí titul. Viz též rok 1628 a 1747.
1747								Kinští z Vchynic a Tetova 1. ledna 1747 říšský knížecí titul s právem primogeniturního dědictví titulu	Štěpán Vilém (1679–1749)	1905 právo na oslovování Jasnosti, titul hlavy rodu: kníže Kinský z Vchynic a Tetova, ostatní členové rodiny: hrabata a hraběnky. Viz též rok 1628 a 1746.
1748						Čejkové z Olbramovic			Václav Jáchym (1667–1754)	Velkopřevor Maltézského řádu v Českém království. Viz též rok 1713
1751						Harbuval-Chamaré			Jan Ludvík (1701–1764)
1759						Netoličtí z Eisenberka 2. 1. 1759 hraběcí stav s predikátem Vysoce urozený[31]			Václav Kazimír (1700–1760)	Viz též rok 1660 a 1741.
1759						Blümegenové			Jindřich Kajetán (1715–1788)	Moravský zemský hejtman. Viz též rok 1723 a 1768.
1759						Příchovští z Příchovic			Antonín Petr (1707–1793)	Arcibiskup pražský. Do hraběcího stavu povýšen se svými bratry Janem Václavem a Felixem Ladislavem.
1763								Khevenhüllerové	Jan Josef (1706–1776)	Císařský nejvyšší komoří, český knížecí titul 20. prosince 1763, říšský knížecí titul 30. prosince 1763
1763								Colloredové-Waldsee 24. 12. český a 29. 12. 1763 říšský knížecí titul s právem primogeniturního dědictví titulu	Rudolf Josef (1706–1788)	1786 jméno a znak hrabat z Mannsfeldu, 1825 právo na oslovování Jasnosti.[41]
1763								Batthyányové	Karel Josef (1697–1772)	Polní maršál císařské armády, majitel panství v Čechách, český knížecí titul 28. prosince 1763, říšský knížecí titul 3. ledna 1764
1764								Kounicové	Václav Antonín (1711–1794)	Rakouský státní kancléř, říšský knížecí titul 5. ledna 1764. Viz též rok 1776.
1764						Radečtí z Radče			Václav Jan Leopold (1704–1781)
1765								Starhembergové	Jiří Adam (1724–1807)	Císařský nejvyšší hofmistr, český knížecí titul 13. listopadu 1765, říšský knížecí titul 18. listopadu 1765
1767								Clary-Aldringenové	František Václav (1706–1788)	Nejvyšší lovčí Českého království. Český knížecí titul 27. ledna 1767, říšský knížecí titul 2. února 1767
1767						Mitrovští z Nemyšle			Josef Antonín (1733–1808)	Polní zbrojmistr císařské armády. Do hraběcího stavu povýšen spolu s bratrem Antonínem Arnoštem. Viz též rok 1769.
1768						Blümegenové			Heřman Hanibal (1716–1774), Jan Kryštof (1722–1802)	Bratři Jindřicha Kajetána. Viz též rok 1723 a 1759.
1769						Belcrediové český hraběcí titul[42]			Antonín (1744–1812)
1769								Paarové	Jan Václav (1719–1792)	Český knížecí titul 1. srpna 1769, říšský knížecí titul 5. srpna 1769.
1769						Mitrovští z Nemyšle			Maxmilián Josef (1709–1782)	Generál císařské armády. Do hraběcího stavu povýšen spolu se synovcem Janem Křtitelem (1736–1811). Viz též rok 1767
1776								Kounicové	Václav Antonín (1711–1794)	Rakouský státní kancléř, český knížecí titul 27. června 1776. Viz též rok 1764.

Šlechtické rody vymřelé v 18. století (výběr)
Erb	Rod	Rok vymření po meči	Poslední mužský člen	Datum narození a úmrtí	Poslední ženský člen	Datum narození a úmrtí	Dědici	Poznámky
			Choť		Choť
	Berkové z Dubé (česká větev)	1706	František Antonín Berka z Dubé	1635/1649? – 24. 4. 1706	Marie Terezie Eleonora Berková z Dubé	† 1726	Bruntálští z Vrbna, Kinští, Nostitzové	František Antonín, nejvyšší maršálek Českého království, a Marie Terezie Eleonora, abatyše v klášteře voršilek na Hradčanech, byli nevlastní sourozenci. František Antonín Berka byl pohřben v bazilice sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí. Po něm velkou část majetku zdědila jeho vzdálená sestřenice Františka Rozálie Berková, provdaná Kinská († 1718).
			Luisa Anna Montecuccoli
	Slavatové z Chlumu a Košumberka	1712	Jan Karel Jáchym Slavata z Chlumu a Košumberka	13. 1. 1641 – 21. 7. 1712	Marie Anežka Slavatová	1674–1718	Černínové z Chudenic, Kolovratové, Salm-Reifferscheidtové, Lichtenštejn-Kastelkornové, Fünfkirchenové, Šternberkové, Windischgrätzové, Trauttmansdorffové, Götzové	Jan Karel Jáchym Slavata, syn Jáchyma Oldřicha Slavaty, byl řeholníkem. Marie Anežka Slavatová byla dcera Jana Jiřího Jáchyma Slavaty.
					František Vilém Salm-Reifferscheidt	1672–1734
	Eggenbergové	1717	Jan Kristián II. z Eggenbergu	10. 3. 1704 – 23. 2. 1717	Marie Terezie Josefa z Eggenbergu	14. 10. 1695 – 24. 11. 1774	Schwarzenbergové (české statky), lenní statky (Gradiška, Aquileia a Postojna) připadly císaři, panství v Kraňsku byla prodána, zbytek Leslieové a Herbersteinové	Jan Kristián II. a Marie Terezie Josefa byli sourozenci. Dne 28. 9. 1774 zemřela jejich další sestra Marie Eleonora Anna, provd. Herbersteinová (* 1694).
					Karel Kajetán z Leslie	11. 8. 1696 – 20. 6. 1762
	Přehořovští z Kvasejovic	1723	František Přehořovský z Kvasejovic	† 24. 12. 1723	?
					?
	Jeníškové z Újezda	1728	Jan Josef Jeníšek z Újezda	† 1728	??? Anna Marie Barbora Jeníšková z Újezda	1. 5. 1706 – 1769	Rodové statky Březnice, Hradiště, Vildštejn a rodinný erb přešly na Viléma Albrechta II. Krakowského z Kolowrat. Přes Kolowraty přešel titul i znak na rod Pálffyů.	Anna Marie Barbora byla dcerou Přibíka Františka Josefa (1680–1716) a vnučkou Jana Josefa.
			1. Kateřina Wratislavová z Mitrowicz		??? Martin Antonín Michna z Vacínova	1698 – po 1738
			2. Žofie Regina z Trauttmansdorff-Weinsbergu	† po 1689
	Páni z Talmberka	1735	Josef Václav z Talmberka	asi 1712 – 8. 6. 1735	?			Josef Václav z ratajské větve měl sestry Annu Terezii (provdanou v roce 1728 za Václava Leopolda Šípa z Bránice) a Annu Františku.
					?
	Gutštejnové	1747	Jáchym Hroznata z Gutštejna	† 1747	?			Jáchym Hroznata byl plukovníkem pěšího pluku a měl bratra Jana Ferdinanda.
			Marie Sauer		?
	Rottalové	1762	František Antonín z Rottalu	1690 nebo 1696 – 26. 10. 1762	?		Dietrichsteinové, Rovere z Monte l’Abbate, resp. Cobenzlové, Nádasdyové, Auerspergové, Lambergové, Khevenhüllerové
			Marie Cecílie z Trauttmansdorfffu	1698–1743	?
	Petřvaldští z Petřvaldu	1763	Bernard Jan Petřvaldský z Petřvaldu	1735 – květen 1763	Marie Eleonora Petřvaldská z Petřvaldu	1725–1800	Kuenburgové, Berchtoldové z Uherčic	Marie Eleonora byla sestra Bernarda Jana. Oba sourozenci byli svobodní. Jejich sestra Marie Terezie Petřvaldská z Petřvaldu (1727–1768) se nejprve provdala za Leopolda Otislava z Kopenic a poté za Prospera Antonína Berchtolda z Uherčic (1720–1807).
	Netoličtí z Eisenberka	1769	Jan Adam Netolický z Eisenberka	1731–1769	Anna Alžběta Netolická z Eisenberka	1739–1813	Wratislavové z Mitrowicz (fideikomis Kost zdědil Antonín Václav Wratislav-Netolický († 1791), synovec Jana Adama Netolického, syn Marie Terezie Netolické († 1760) a Františka Václava Wratislava z Mitrowicz a Schönfeldu (1721–1779).	Jan Adam a Anna Alžběta byli sourozenci, jejich otcem byl Václav Kazimír Netolický z Eisenberka (1700–1760).
			1. neurozená (manželství prohlášeno za neplatné)		Petr Alexandr Quasco de Clauviers	1714–1780
			2. Walburga Bredová	1730–1793
	Trautsonové	1775	Jan Vilém z Trautsonu	1700–1775	???		Auerspergové	Jan Vilém byl druhým knížetem z Trautsonu. Oba jeho synové František Antonín (1737–1750) i Leopold Donat (1739–1758) zemřeli svobodní ještě před otcem.
			1. Marie Josefa Ungnadová z Weissenwolffu	1703–1730
			2. Marie Františka z Mansfeld-Fondi	1707–1743	???
			3. Marie Karolína Haagerová z Altensteigu	1701–1792
	Hýzrlové z Chodů	1776	Bernard Hýzrle z Chodů	† 1776	???			Bernard Hýzrle z Chodů byl kanovníkem katedrální kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích
					???
	Martinicové	1789	František Karel z Martinic	1733–1789	Marie Anna z Martinic	1768–1832	Clamové	Marie Anna z Martinic byla dcera Františka Karla z Martinic. Rod pokračoval v ženské linii pod jménem Clam-Martinic. Ke sloučení erbu a jmen obou rodin došlo v roce 1792 pro Karla Josefa Clama (1760–1826), který také získal titul vladař domu smečenského.
			Marie Josefa ze Šternberka	1746–1823	Karel Josef z Clamu	1760–1826

Povýšení v 19. století (výběr)
Rok	Šlechtic / Rytíř		Baron / svobodný pán		Hrabě		Kníže		Jméno povýšeného	Poznámky
	erb	rod	erb	rod	erb	rod	erb	rod
1829				Dlauhoweští z Dlouhévsi[43]					Arnošt (1779–1855)
1868		Lannové 24. 2. 1868 rytíř[44]							Adalbert st. (1805–1866)	Diplom vystaven 1. 6. 1908.[44] Viz též rok 1907.
1873				Ringhofferové 3. 1. 1873[45][46]					František (1817–1873)[pozn. 2]	Viz též rok 1900.
1879		Daňkové z Esse 30. 12. 1879 šlechtic[47]							Čeněk (1827–1893)[pozn. 3]	Diplom vydán 25. 8. 1880.[47]
1900		Ringhofferové 10. 4. 1900 rytíř[45]							Emanuel (1823–1903)	Viz též rok 1873.

Šlechtické rody vymřelé v 19. století (výběr)
Erb	Rod	Rok vymření po meči	Poslední mužský člen	Datum narození a úmrtí	Poslední ženský člen	Datum narození a úmrtí	Dědici	Poznámky
			Choť		Choť
	Věžníkové z Věžník	1807[48] [pozn. 4]	Emanuel Josef věžník z Věžník	7. 8. 1768 (křest) – 11. 5. 1807	?
			Aloisie Františka Nepomucena z Wurmbrand-Stuppachu	2. 4. 1775 – 16. 8. 1818	?
	Blümegenové	1813	Petr Alcantara z Blümegenu	19. 9. 1754 – 6. 7. 1813	?		Stillfriedové z Ratenic, Kálnokyové, Schaffgotschové	Nejvyšší zemský komorník na Moravě Petr Alcantara z Blümegenu zemřel bez potomstva, jeho majetek byl poté rozdělen mezi několik spřízněných rodin. Panství Vizovice zdědila Petrova manželka, následně její synovec Filip Stillfried. Fideikomisní panství Letovice přešlo na příbuzný rod Kálnokyů. Další statky Dolní Adršpach ve východních Čechách a Biskupice převzal příbuzný rod Schaffgotschů. Rodový palác v Brně (dům pánů z Lipé) zdědila Petrova nejmladší sestra Amálie s manželem Josefem Hayekem.
			Marie Františka Stillfriedová z Ratenic	9. 2. 1762 – 22. 3. 1838	?
	Vrtbové	1830	František Josef z Vrtby	1759 – 27. 8. 1830	?		Lobkowiczové	František Josef z Vrtby zemřel neženatý a bezdětný, veškerý majetek odkázal Janu Nepomuku Karlovi princi z Lobkowicz (1799–1878), zakladateli křimické (konopišťsko-křimické) linie roudnické primogenitury rodu.
					?
	Kounic-Rietbergové (moravská knížecí větev, od 1752 také hrabata z Questenberku)	1848	Alois Václav z Kounic-Rietbergu	19. 6. 1774 – 15. 11. 1848	Leopoldina z Kounic-Rietbergu	18. 2. 1803 – 16. 3. 1888	Kounicové z české hraběcí větve, Bruntálští z Vrbna	Starší dcera Aloise Václava a sestra Leopoldiny Karolína (1801–1875) si vymohla, že směla používat kromě manželova příjmení i své rodné (Starhemberg-Kaunitz a Arenberg-Kaunitz). Po dlouhé soudní při získal Jaroměřice nad Rokytnou Rudolf Kristián Bruntálský z Wrbna (1864–1927) s podmínkou, že místo z Wrbna-Freudenthalu bude používat rozšířené příjmení z Wrbna-Kaunitz-Rietberg-Questenbergu a Freudenthalu. Česká hraběcí větev vymřela po meči v roce 1919.
			Františka Xaverie Ungnadová z Weissenwolffu	3. 12. 1773 – 7. 10. 1859	Antonín Kárel Pálffy z Erdödu	26. 2. 1793 – 24. 11. 1879
	Dietrichsteinové	1864	Mořic Jan z Dietrichstein-Proskau-Leslie	19. 2. 1775 – 29. 8. 1864	Gabriela z Dietrichstein-Proskau-Leslie	8. 12. 1825 – 24. 12. 1909	Herbersteinové, Mensdorff-Pouilly, Hatzfeldové, Clam-Gallasové	Mořic Jan, 10. kníže z Dietrichsteinu, své děti přežil. Podle rodinné smlouvy přešel majetek na děti jeho synovce Josefa z Dietrichsteinu (1798–1858), 9. knížete z Dietrichsteinu, mezi kterými byla i Gabriela. Knížecí titul přešel v roce 1869 na Alexandra Mensdorff-Pouilly (1813–1871), manžela Gabrieliny sestry Alexandriny (1824–1906). Nová titulatura byla tedy kníže z Dietrichsteinu (Ditrichštejna) na Mikulově, hrabě Mensdorff-Pouilly (německy Fürst von Dietrichstein zu Nikolsburg, Graf von Mensdorff-Pouilly).
			Marie Terezie z Gilleis	16. 1. 1779 – 3. 9. 1860	Alfréd z Hatzfeldu	9. 4. 1825 – 3. 6. 1911
	Ugartové	1875	Maxmilián Ugarte	13. 5. 1851 – 3. 2. 1875	Gabriela Ugartová	11. 6. 1848 – 1935		Maxmilián a Gabriela byli sourozenci. Jejich rodiči byli Josef Ugarte (1804–1862) a jeho druhá manželka Alžběta z Rochow-Briestu (1822–1896). Gabrieala porodila syny Giuseppa Lovatelliho a Massimiliana Lovatelliho (* 1869).
			–	–	Karel Lovatelli	1843–1892
	Kokořowczové z Kokořowa (Kokořovcové z Kokořova)	1878	Ludvík Prokop Kokořowecz z Kokořowa	13. 10. 1833 – 29. 9. 1878	Zdeňka Kokořowczová z Kokořowa	6. 6.1861 – 6. 1. 1926		Zdeňka byla jedinou dcerou Ludvíka Prokopa.
			Karolína Žofie Wratislavová z Mitrowicz a Schönfeldu (rozvedeni)	23. 9. 1841 – 15. 4. 1917	Leopold Bees z Chrostiny (rozvedeni, poté se podruhé provdala v Paříži za Remerciera, ale opět se rozvedla)	19. 1. 1856 – 8. 11. 1891
	Morzinové	1882	Vincenc z Morzinu	12. 6. 1808 – 19. 5. 1882	Aloisie z Morzinu	6. 5. 1832 – 26. 7. 1907	Czerninové	Vincenc byl bratranec Rudolfa z Morzinu (1801–1881),[pozn. 5] který měl jedinou dceru Aloisii. Rod pokračoval v ženské linii pod jménem Czernin-Morzin. Ke sloučení erbu a jmen obou rodin, které bylo vázáno držbou Vrchlabí a Mašťova a podmínkou zákazu držby majorátu starší linie Czerninů, došlo v roce 1908 za Aloisina syna Rudolfa (1855–1927).
					Heřman Zdenko Czernin z Chudenic	20. 2. 1819 – 2. 8. 1892

Povýšení ve 20. století (výběr)
Rok	Šlechtic / Rytíř		Baron / svobodný pán		Hrabě		Kníže		Jméno	Poznámky
	erb	rod	erb	rod	erb	rod	erb	rod
1906						Dobrzenští z Dobrzenicz 21. února 1906 rakouský hraběcí titul[40]			Jan Václav (1841–1919) z chotěbořské větve a bratři Antonín Jindřich (1889–1915) a Jindřich (1892–1945) z potštejnské větve	Viz též rok 1744.
1907				Lannové 25. 9. 1907[44]					Adalbert ml. (1836–1909)	Diplom vystaven 23. 3. 1908.[44] Viz též rok 1868.
1908		Špačkové ze Starburgu 30. 11. 1908 šlechtic[50]							Václav (1840–1912)[pozn. 6]	Diplom vystaven 1. 2. 1909.[50]
1912		Bartoňové z Dobenína[51] 6. dubna 1912 rytíř[52][53]							Josef (1838–1920) a jeho potomci	Diplom vystaven 17. 6. 1912.[53]

Pro život šlechty v 1. polovině 20. století jsou zásadní následující 3 body:

• 1. zrušení šlechtictví v roce 1918
• 2. pozemková reforma z roku 1919 a zrušení fideikomisu v roce 1924
• 3. postoj k Československé republice.

Po vzniku Československa bylo šlechtictví, jakož i veškerá z něj plynoucí práva, zrušeno zákonem č. 61/1918 Sb. z 10. prosince 1918 (podobný zákon přijala i Rakouská republika). Bývalým šlechticům je rovněž zapovězeno, aby užívali svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem, vyznačujícím šlechtictví. Zákon je stále v platnosti. Protektorátní úřady jej sice v roce 1939 zrušily,^[54] ale předpisy vydané v době okupace nebyly po válce uznány (byly prohlášeny za neplatné).^[55]

Zákonem č. 243/1920 Sb. byly za porušování zákazu užívání šlechtických titulů a označování se za šlechtice, ač bylo šlechtictví zrušeno, doplněny sankce. Peněžitým trestem nebo krátkým vězením měl být podle § 6 potrestán každý, kdo úmyslně a veřejně užívá šlechtických titulů, erbů, řádů, vyznamenání, jež byly zákonem zrušeny, nebo kdo takovým způsobem hledí naznačiti své bývalé šlechtictví a kdo v tisku někomu dává zákonem zrušený titul šlechtický.^[56] Případy postihů však nejsou známy.^[57] Tato úprava byla převzata do zákona č. 268/1936 Sb., který navíc stanovil, že se zákaz vztahuje i československé občany v zahraničí. Tento zákon byl v roce 1949 zrušen a nahrazen zákonem č. 247/1949 Sb., který již sankční ustanovení za porušování zákona č. 61/1918 Sb. neobsahoval; v současnosti tak jeho porušení nezakládá přestupek ani trestný čin.

Zrušení šlechtických výsad a vykoupení velkostatků pro domácí kolonizaci předpokládala již Washingtonská deklarace z 18. října 1918.

Vedle zásahu do titulů byla šlechta částečně postižena také na majetku, o jehož část přišla během pozemkové reformy. Záborový zákon č. 25/1919 Sb. stanovil maximální rozlohu velkého pozemkového majetku jednoho vlastníka na 150 hektarů zemědělské půdy (pole, luka, zahrady, vinice a chmelnice) nebo 250 hektarů půdy vůbec. Byl zřízen Státní pozemkový úřad a realizace reformy probíhala nejintenzivněji v letech 1923–1926. Reforma zůstala nedokončená.

Svěřenectví (rodinné fideikomisy) byly zrušeny zákonem č. 179/1924 Sb.

Následující tabulka představuje největší šlechtické pozemkové vlastníky před pozemkovou reformou.^[58]

Největší vlastníci pozemků před pozemkovou reformou (1919–1920)
Pořadí	Erb	Rod	Výměra v hektarech
1.		Schwarzenbergové	192 000
2.		Liechtensteinové	161 000
3.		vévodové sasko-koburští	159 000
4.		Kinští	71 000
5.		Colloredo-Mannsfeldové	58 000
6.		Clam-Gallasové	49 000
7.		Lobkowiczové	47 000
8.		Thurn-Taxisové	45 000
9.		Habsburkové	42 000
10.		Fürstenbergové	40 000
11.		Zichyové	37 000
12.		Windisch-Graetzové	31 000
13.		Auerspergové	25 000
14.		Trauttmansdorffové	20 000
15.		Rohanové	12 000

Po vzniku republiky se někteří šlechtici hrdě přihlásili k češství, zatímco jiní silně inklinovali k (rakouskému) němectví.^[59] Na sklonku monarchie náleželo ke staré šlechtě přibližně dvě stě rodin, 73 % příslušníků těchto rodin se přihlásilo k německé národnosti a jen 27 % k národnosti české, mezi nimi například orličtí Schwarzenbergové, chlumečtí a kostelečtí Kinští, Lobkowiczové všech větví.^[60] V Československu uvedlo v meziválečných sčítáních lidu německou národnost přibližně 80 % šlechtických rodin.^[61] Po vyhlášení republiky museli Československo opustit Habsburkové, Hohenbergové a exponenti habsburské monarchie jako Heinrich Clam-Martinic (1863–1932) nebo Otakar Czernin (1872–1932).

Ve službách nebo ve prospěch republiky působili např. diplomat Maximilian Erwin Lobkowicz, úředník František Schwarzenberg, diplomat František Bořek-Dohalský a jeho bratr novinář Zdeněk.

Naproti tomu např. Karl Anton Rohan byl exponentem sudetoněmeckého hnutí a následně vstoupil do NSDAP.^[62]

Důkazem ztotožnění se šlechty s ideou Československého státu byly tři deklarace z let 1938–1939. Pod první Prohlášení členů starých českých rodů k nedotknutelnosti území Českého státu, které bylo předneseno prezidentu Edvardu Benešovi 17. září 1938, se podepsali Karel VI. Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenko Radslav Kinský, František Josef Kinský, Zdeněk Kolowrat, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Weikhard Colloredo-Mannsfeld, Karel Parish, František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz a Karel Belcredi. Audience na Pražském hradě se zúčastnilo 12 zástupců z jedenácti šlechtických rodů. Autorem deklarace byl Karel VI. Schwarzenberg a přečetl ji František Kinský z Kostelce nad Orlicí. Bylo to v době Runcimanovy mise a hrozby ztráty Sudet. Za druhou deklaraci se považuje text, který opět přednesl František Kinský. Při audienci na Pražském hradě 24. ledna 1939 dvanáct šlechticů zastupujících deset rodů vyjádřilo prezidentu Emilu Háchovi přímou podporu. Audience u prezidenta se zúčastnili František Josef Kinský, Karel VI. Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenko Radslav Kinský, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Karel Parish, František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi, Jiří Sternberg a Jan Pálffy. Prohlášení nebylo vydáno písemně. Třetí deklarací bylo Prohlášení české a moravské šlechty 7. září 1939, které sepsali František Kinský, František ze Schwarzenbergu a Hugo Strachwitz po vypuknutí druhé světové války jako reakci na germanizační tlak ze strany nacistických úřadů. Poprvé bylo veřejně prezentováno na schůzi výboru Národního souručenství. Signatáři následně deklaraci podepisovali postupně a samostatně. Doručeno bylo ve formě dopisu státnímu prezidentu Emilu Háchovi Františkem ze Schwarzenbergu 7. října 1939. Šlechtici v něm explicitně vyjádřili svou příslušnost k českému národu. Podepsalo se pod něj 82^[63][64] nebo 85 šlechticů (na listině je společný podpis "Bratři Hildprandtové", ale k účasti se vždy hlásili všichni čtyři bratři) z následujících 33 rodů: Baillet Latour, Battaglia, Belcredi, Bubna z Litic, Colloredo-Mannsfeld, Czernin, Dlauhoweský, Dobrzenský, Daczický z Heslova, Dohalský, Hildprandt, Hrubý z Jelení, Kálnoky, Kerssenbrock, Kinský, Kolowrat-Krakowský, Lobkowicz, Mensdorf-Pouilly, Mladota, Nádherný, Sternberg, Parish, Paar, Podstatský, Strachwitz, Serényi, Pálffy, Rieger, Schoenborn, Schwarzenberg, Schlik, Thun-Hohenstein a Wratislav.^[65][66]

• 
  Josef Hrubý z Jelení (1866–1943)
• 
  Max Lobkowicz (1888–1967)
• 
  Mořic Lobkowicz (1890–1944)
• 
  Zdenko Radslav Kinský (1896–1975)

Naposledy příslušníci české šlechty ještě veřejně vystoupili 25. července 1945, kdy upozornili dopisem československou vládu na majetkovou perzekuci rodin věrných národu za okupace.^[60] Dopis je signován Janem Lobkowiczem, majitelem velkostatku Drahenice.^[62]

Za protektorátu byly šlechtické tituly opět uznávány, vládním nařízením č. 220/1939 byl totiž zrušen zákon č. 61/1918 Sb.

Významným šlechtickým rodům bylo nabídnuto, aby se přihlásili k německé příslušnosti. Této nabídky využili někteří jednotliví Czerninové, Kinští, Lažanští, Harrachové a Kotzové a také rody s francouzskými kořeny Rohanové, Beaufortové a Buquoyové.^[69] Naopak odmítli Czerninové, Sternbergové, Lobkowiczové, Wratislavové, Kinští, Dlauhowesští, Dobrzenští, Bubnové, Dohalští, Mladotové, Hrubí a Strachwitzové. Vedle těchto českých rodů se k české národnosti přihlásili i původně německé rody (často hlásící se k českému státu již po staletí), například Schwarzenbergové, Colloredo-Mannsfeldové, Aichelburgové, italské rody Batagliové, Belcrediové a Paarové, francouzské rody Mensdorffové-Pouilly a Bailletové a v neposlední řadě původem anglický rod Parischů.^[69]

Do NSDAP si podali žádost např. Karl Buquoy, Eugen Ledebur, Karl Waldstein^[70] nebo Alfons Clary-Aldringen (1887–1978) a jeho žena Ludwine (1894–1984).^[71] Členy strany byli také Heinrich Beaufort-Spontin (1880–1966)^[72] nebo Leopold Thun-Hohenstein (1888–1944) z choltické větve a jeho žena Irene.^[73]

V řadách wehrmachtu bojovali Friedrich Beaufort-Spontin (1916–1998),^[72] Bedřich Adolf Kinský (1885–1956)^[74] a jeho synové Friedrich Adolf Kinsky (1915–1984)^[74] a Christian Leopold Kinsky (1924–2011),^[75] dále Marcus Clary Aldringen (1919–2007)^[71] a za Velkoněmeckou říši padli Karl Albrecht Beaufort-Spontin (1918–1942),^[72] Karl Eugen Czernin (1920–1940),^[76] Johann Ulrich Buquoy (1925–1943),^[77] Peter Albrecht Kinsky (1921–1945),^[78] Wolf Engelbert Auersperg (1919–1942),^[79] Ferdinand Hildprandt (1920–1942),^[80] Ferdinand Trauttmansdorff-Weinsberg (1922–1944)^[81] a bratři Hieronymus Clary-Aldringen (1917–1941) a Carl Clary-Aldringen (1921–1944).^[71]

Rody hlásící se k českému národu byly perzekvovány. Některým byl majetek zkonfiskován, např. Adolfu Schwarzenbergovi za jeho podporu Benešovi a peníze, které poskytl na vybudování československého opevnění. Hlubocký majetek byl pak přímo řízen gestapem. Dalším stupněm bylo vyvlastnění, například Colloredům a Czerninům. U jiných rodů byla zavedena vnucená správa velkostatků (zemědělských a lesnických podniků), týkala se především signatářů prohlášení věrnosti z roku 1938. V letech 1941–1942 byly takto postiženy rodiny Kinského (větev chlumecká i kostelecká), Belcrediho (Líšeň), Sternberga (Častolovice, Zásmuky; Český Šternberk), Schwarzenberga (sekundogenitura), Lobkowizce (drahenická a mělnická větev), Czernina (dymokurská větev), Kolowrata (Rychnov nad Kněžnou), Strachwitze (Zdounky), Parishe (Žamberk) a Dobrzenského (Potštejn).^[62][70] Pod vnucenou správu spadaly i objekty, které na pozemcích stály. Německá okupační správa je pak využívala k různým účelům, byly tam zřízeny dětské ozdravovny, vojenské lazarety, letní sídla nacistických pohlavárů nebo sklady armádní výzbroje.^[82] Toto příkoří zrušil dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. z 19. května 1945, který zrušil konfiskační opatření nacistického režimu.

Mikuláš z Bubna-Litic byl jediným reprezentantem šlechty, který se dostal přímo do funkce v protektorátní vládě. Od února 1940 do ledna 1942 byl ministrem zemědělství.^[62] Zastával názor, aby po zatčení Aloise Eliáše demonstrativně prezident Emil Hácha abdikoval a vláda hromadně podala demisi.^[83]

Zdeněk Bořek Dohalský byl za svou odbojovou činnost během prvního stanného práva zatčen gestapem 21. října 1941 a v únoru 1945 popraven v Malé pevnosti v Terezíně. Za druhého stanného práva 5. června 1942 byli gestapem zatčeni i jeho bratři. František Bořek-Dohalský byl poté vězněn na Pankráci, v Terezíně a v Dachau, válku přežil. Antonín Bořek-Dohalský byl po věznění v Terezíně umučen v září 1942 v Osvětimi.

Humprecht Czernin (1909–1944), majitel velkostatku Hlušice, byl zatčen 9. června 1942, v Petschkově paláci byl stanným soudem 30. června 1942 odsouzen za neoprávněné vlastnění zbraně k trestu smrti a jeho majetek byl zkonfiskován ve prospěch Říše. Požádal o milost a trest mu byl změněn na doživotí. Odpykával si ho ve věznici v Brandenburgu an der Havel. Propukla u něj tuberkulóza, 15. září 1944 byl ve vážném stavu převezen do plicního sanatoria na Pleši a o 4 dny později tam zemřel. Jeho bratr Rudolf Děpold Czernin (1904–1984) se bránil, když na jeho velkostatek Dymokury byla uvalena vnucená správa a ten byl posléze prodán náhradovému fondu nacisty ovládaného Bodenamtu. Dne 11. srpna 1943 byl Rudolf Děpold zatčen gestapem za údajný poslech zahraničního rozhlasu. Následně si prošel věznicemi v Kolíně, na Pankráci, v Terezíně a v táboře Gollnow (dnes Goleniów) u Štětína, konce války se dožil. Spolu s Czerninem byli vyšetřováni a následně odsouzeni také hrabě František Kinský (1879–1975), majitel zámku a velkostatku Kostelec nad Orlicí, a princ Karel (Charles) Rohan (1894–1965), majitel velkostatku Choustník.^[84]

Řada šlechticů se na konci války aktivně zúčastnila protinacistického povstání, například Karel VI. Schwarzenberg a Václav Norbert Kinský se aktivně zúčastnili květnového povstání (Karel VI. byl během bojů v květnu 1945 zraněn), František Schwarzenberg byl spojovacím důstojníkem během Pražského povstání.^[85]

• 
  Zdeněk Bořek Dohalský (1900–1945)
• 
  František Bořek Dohalský (1887–1951)
• 
  Antonín Bořek Dohalský (1889–1942)
• 
  Mikuláš Bubna Litic (1897–1954)
• 
  Karel VI. Schwarzenberg (1911–1986)
• 
  František Schwarzenberg (1913–1992)

Poválečné období charakterizují tyto body:

• konfiskace majetku německé a maďarské šlechty na základě prezidentských dekretů
• revize pozemkové reformy a nová pozemková reforma
• perzekuce jednotlivých šlechticů

Rámcová pravidla postupu vůči německému a maďarskému obyvatelstvu po osvobození stanovila 8. kapitola Košického vládního programu z 5. dubna 1945. Zásadní je dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Rozhodující byla národnost, nikoliv státní příslušnost. Dekret se ovšem nevztahoval na osoby, které se aktivně účastnily odboje. Celkem se podle odhadu jednalo o přibližně 500–700 tisíc hektarů půdy a lesů.^[86] Konfiskace se vztahovaly také na jejich hrady, zámky, paláce a hospodářské objekty. Do vlastnictví států tak přešlo 496 hradů a zámků.^{[87][pozn. 7]} Z nich bylo vybráno 48 objektů tzv. I. kategorie, které měly být zpřístupněny a využívány pro kulturní využití.^[89]

Dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. z 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské zbavil československé Němce a Maďary s výjimkou antifašistů státního občanství. Někteří němečtí příslušníci šlechtických rodin se nevrátili z fronty, jiní utekli krátce před příchodem Rudé armády nebo byli vyhnáni záhy po osvobození. Zbytek skončil v internačních táborech, odkud byli od prosince 1945 deportováni do Německa.

Následoval ještě dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Podle něho byl zkonfiskován i ostatní majetek Němců a Maďarů, např. vybavení městských paláců nebo vil včetně uměleckých děl.

Karl Waldstein a Karl Buquoy byli obviněni z kolaborace a stanuli před soudem.^[86]

Vyvlastnění některých majetků je dodnes považováno za kontroverzní. Mediálně nejznámější je případ knížecí rodiny Lichtenštejnů, kteří se o rozsáhlé majetky soudí i v průběhu 21. století.^[90]

Znárodňování pozemkového majetku pokračovalo i v letech 1947 a 1948. Zákon č. 142/1947 Sb. ze dne 11. července 1947 o revizi první pozemkové reformy a zákon č. 46/1948 Sb. ze dne 21. března 1948 o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) se dotkl českých majitelů.

Zákon č. 143/1947 Sb. ze dne 10. července 1947 o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů (tzv. Lex Schwarzenberg) na zemi Českou byl ušit na jednotlivce Adolfa Schwarzenberga a odporoval Ústavě Československé republiky. Protože aktivně podporoval protinacistický odboj, nemohl být označen jako Němec a nemohly se v jeho případě tudíž uplatnil dekrety prezidenta republiky. Podle tohoto legislativního předpisu mu byl vyvlastněn majetek bez náhrady. Pro zákon hlasovala i Milada Horáková. Adolf Schwarzenberg zemřel o tři roky později v zahraničí.

Po vydání těchto zákonů vzrostl počet konfiskovaných šlechtických sídel na více než devět set.^[91] Počet zpřístupněných objektů se ze 48 navýšil na 100, v 50. letech se ještě nepatrně rozšířil.^[91] Ostatní hrady a zámky byly přiděleny ministerstvům, především Ministerstvu vnitra a Ministerstvu obrany), školským a sociálním ústavům a Československým státním statkům. Nejhoršími správci, kteří údržbu výrazně zanedbávali, bylo Ministerstvo obrany a státní statky.^[92] Během tohoto období byla řada kulturních památek výrazně poničena či nenávratně zničena.

Specifickým obdobím bylo období let 1945 až 1948, kdy šlechta, která byla označena za českou a vlasteneckou, nijak perzekována nebyla (s výše popsanou výjmkou hlubocké větve Schwarzenbergů). Část šlechticů znovu vstoupila do služeb státu, například Jindřich Kolowrat-Krakovský byl československým velvyslancem v Turecku, František Bořek Dohalský byl československým vyslancem v Rakousku, František Schwarzenberg byl československým chargé d’affaires ad interim ve Vatikánu, Karel VI. Schwarzenberg byl zvolen předsedou Místního národního výboru v Čimelicích.

To se však změnilo po komunistickém převratu v roce 1948. Jak je řečeno výše, příslušníkům české šlechty byl po roce 1948 konfiskován majetek. Tím však jejich komunistická perzekuce neskončila. Dále ji charakterizovala např. nemožnost studia, místo regulérní vojny služba u pomocných technických praporů (PTP) a podřadná zaměstnání. Někteří byli po vykonstruovaných procesech uvězněni. Mnozí se proto raději uchýlili do exilu.

Dále u Pomocných technických praporů sloužil např. Karel Strachvic (1933–1998).

Nové poměry po Sametové revoluci charakterizují tyto body:

• návrat šlechty ze zahraničí
• restituce majetku a jeho restaurování
• osobní realizace jednotlivých šlechticů (zaměstnání podle svého výběru, správa majetku)

V rámci restitucí majetků byl většině šlechtických dědiců vrácen jejich dědičný majetek, který přešel mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 do vlastnictví státu, a navazují na tradice v hospodářství na svých pozemcích a v podnikání.

Restitucí se týkají následující právní úpravy: zákon č. 403/1990 Sb. ze dne 2. října 1990 o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1991 Sb. ze dne 21. února 1991 o mimosoudních rehabilitacích a zákon č. 229/1991 Sb. ze dne 21. května 1991 o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

V oblasti majetku spravovaného státem bylo podáno 173 restitučních žádostí vztahujících se k hradům a zámkům.^[93] Dohodou byla nejen šlechticům a jejich potomkům vydána např. následující někdejší šlechtická sídla: hrady Český Šternberk, Kost, Vysoký Chlumec, Střekov, tvrze Křepenice a Tuchoraz, zámky Blatná, Boskovice, Častolovice, Doudleby nad Orlicí, Chlumec nad Cidlinou, Kaceřov, Mělník, Nelahozeves, Nové Hrady u Vysokého Mýta, Nové Hrady nad Metují, Orlík, Rychnov nad Kněžnou, Skalka, Zalužany a Žďár nad Sázavou. Některé další objekty byly převedeny do majetku obcí: Loket, Košumberk, Svojanov, Pecka, Humprecht, Náměšť na Hané a Plumlov. Vydán byl také Lobkovický palác na Pražském hradě, Maltézský palác nebo zámek Liběchov.^[93] Restituce se pochopitelně týkaly rovněž rozsáhlých mobiliárních fondů, které byly často svezeny na jiné objekty.

Následující tabulka je výběr úspěšných restitucí příslušníků šlechty nebo jejich potomků (abecedně).^[94]

Někteří šlechtici však majetek zpátky nedostali, ačkoli by na něj nebýt tzv. Benešových dekretů měli mít nárok (za druhé světové války například byli aktivně zapojeni v odboji). Vydán nebyl např. zámek v Plané, o který neúspěšně žádala Mathilda Nostitzová (1936–2021); stát od roku 1989 chátrající zámek prodal a ten pak v roce 2017 částečně vyhořel.^[133] Někteří se o svůj majetek se státem (někdy i úspěšně) soudí. Například v roce 1992 byl vznesen restituční nárok Karlem des Fours Walderode (1904–2000), který jako Němec přišel o majetek na základě Benešových dekretů. Teprve v roce 2019 byl majetek soudně potvrzen Johanně Kammerlanderové, vdově po Karlovi. Restituce se kromě lesů a jiných pozemků týkala zámku Hrubý Rohozec.^[94] Několik desetiletí se soudila o majetek Marie Alžběta Salmová-Reifferscheidt-Raitzová (1931–2022), která se ho domáhala jako dcera posledního vlastníka Huga Mikuláše. Šlo především o zámek Rájec nad Svitavou.^[134] Desítky let trvá také restituční spor Kristiny Colloredo-Mansfeldové (* 1940) a jejích příbuzných o zámek Opočno a jeho mobiliář.^[135]

Šlechtické rody vymřelé ve 20. století (výběr)
Erb	Rod	Rok vymření po meči	Poslední mužský člen	Datum narození a úmrtí	Poslední ženský člen	Datum narození a úmrtí	Dědici	Poznámky
			Choť		Choť
	Stadionové	1908	Filip František Josef ze Stadion-Thannhausenu	4. 10. 1847 – 13. 9. 1908	Paula Helene Isabella von Stadion-Warthausen	4. 6. 1875 – 21. 4. 1955	Schönbornové, jméno rodu převzal polský hraběcí rod Rzyszczewski.	Už v roce 1906 osobou Jiřího Františka Eduarda ze Stadion-Warthausenu (1. 11. 1844 – 18. 5. 1906) vymřela linie Stadion-Warthausen. Paula Helene byla jeho dcerou.
			Marie, roz. Císařová	20. 12. 1850 – 5. 10. 1929	Franz von Koczyński	28. 10. 1866 – 20. 1. 1919
	Ungnadové z Weissenwolffu	1917	Mikuláš Jindřich Ungnad z Weissenwolffu	11. 8. 1895 – 29. 9. 1917	Irena Ungnadová z Weissenwolffu	6. 9. 1880 – 1. 3. 1969	Szapáryové, Thurn-Taxisové	Mikuláš Jindřich a Irena byli sourozenci. Jejich sestrou byla Jindřiška (Henriette) Ungnadová z Weissenwolffu (1883–1962), provdaná za Huga Thurn-Taxise (1873–1915). Irena v roce 1944 adoptovala Mikuláše ze Salm-Reifferscheidt-Raitzu (1904–1970),[136] který se pak psal Salm-Reifferscheidt-Ungnad-Weissenwolff.
			---	---	Ladislav Jan Szápáry de Muraszombath, Széchysziget et Szapár	16. 5. 1864 – 12. 10. 1939
	Kounicové (česká hraběcí větev)	1919	Eugen Jan z Kounic	15. 5. 1841 – 8. 9. 1919	Eleonora z Kounic	27. 8. 1862 – 8. 4. 1936	Pálffyové	Eleonora byla neteří bratrů Eugena Jana a Václava Kounice (1848–1913). Moravská knížecí větev vymřela po meči už v roce 1848.
			Anna Fenzel	2. 3. 1848 – 9. 11. 1909	Géza Andrássy	22. 7. 1856 – 29. 8. 1938
	Sporckové (Šporkové)	1928	Ferdinand Johann Sporck	24. 4. 1848 – 21. 7. 1928	Eleonora Walburga Sporck	13. 5. 1862 – 2. 11. 1944		Eleonora Walburga, dcera Eduarda ze Sporcku (1828–1908), byla neteří Ferdinanda Johanna.
			Anna Schmackal	21. 10. 1847 – 26. 11. 1908	---	---
	Clam-Gallasové	1930	František z Clam-Gallasu	26. 7. 1854 – 20. 1. 1930	Žofie z Clam-Gallasu	1900–1980	Podstatzký-Lichtensteinové, Auerspergové	František z Clam-Gallasu měl sedm dcer, Žofie (Sophie) byla nejmladší.
			Marie z Hoyos-Sprinzensteinu	1858–1938	Eduard Rupert z Auerspergu	1893–1948
	Chotkové z Chotkova a Vojnína	1970	Karel Maria Chotek	10. 4. 1887 – 23. 1. 1970	Marie Henriette Leopoldina Chotková	9. 7. 1880 – 19. 3. 1964		Marie Henriette (Jindřiška) Chotková byla sestřenice Karlova otce Karla Marii Pavla (1853–1926). Karlovi, poslednímu z Chotků, byl v roce 1945 zabrán majetek v Československu.
			Livia Clara Mailáth de Székhely	14. 7. 1888 – 30. 1. 1970	Leopold Abraham Nostitz-Rieneck	8. 7. 1865 – 5. 10. 1945
	Wrbnové (Wrbna-Kaunitz-Rietberg-Questenberg a Freudenthal)	1976	Alfons Rudolf von Wrbna-Kaunitz-Rietberg-Questenberg und Freudenthal	11. 1. 1896 – 1976	?	?
			Josephine Kellnberger	19. 3. 1896 – 1976	?	?
	Berchtoldové z Uherčic (moravská – buchlovická větev)	1979	Sigismund Berchtold	14. 4. 1900 – 20. 7. 1979	?	?		Majitelem Buchlova a Buchlovic byl Sigismundův starší bratr Aloys (1894–1977), kterému byl v roce 1945 majetek v Československu znárodněn. Česká větev vymřela v roce 1918 a uherská v roce 1987.
			1. Maria Anna von Wurmbrand-Stuppach	3. 2. 1914 – 29. 4. 2003
			2. Emilie de Gosztonyi	19. 4. 1914 – 9. 7. 1993
			3. Eva Machan	19. 7. 1920 – 2008
	Schwarzenbergové (hlubocko-krumlovská primogenitura)	1979	Josef III. ze Schwarzenbergu	3. 1. 1900 – 25. 10. 1979	---	---	Československý majetek znárodněn v roce 1947 zákonem č. 143/1947 Sb. (Lex Schwarzenberg), zahraniční majetek zdědila sekundogenitura (Karel Schwarzenberg).	Hlubocko-krumlovská větev vymřela pouze po meči, poslední příslušnicí je Elisabeth von Pezold (* 1947), která je neteří Josefa III. Rod pokračuje dále orlickou sekundogeniturou.
			---	---	---	---
	Mittrowští z Mitrowitz a Nemyssle (Mitrovští z Mitrovic a Nemyšle)	1980	Hubert Wladimir Mittrowsky	24. 6. 1902 – 28. 12. 1980	???	???		Hubertův bratr Wladimir III. (1901–1976) ze starší moravské linie byl posledním soukromým majitelem hradu Pernštejn (do roku 1945). Uherská linie vymřela v roce 1816 a mladší moravská v roce 1907.
			1. Christiane von Gecmen-Waldek	29. 1. 1906 – 10. 7. 1968	?	?
			2. Angela Lameyer	4. 8. 1903 – ?
	Hildprandtové	1981	Bedřich Hildprandt	2. 4. 1902 – 12. 2. 1981	---	---		Rod vymřel pouze po meči. Posledními příslušnicemi rodu jsou Bedřichovy dcery Josefina (1938–2020) a Jana (Johanna; * 1947). Starší dcera Josefina se vdala ze lékaře Jana Čapka (později rozvedeni). Jejich syn Jan Hildprandt (* 1957) je spolumajitelem lihovaru v Blatné. Mladší dcera Jana, od roku 1995 prezidentka české Asociace majitelů hradů a zámků, se vdala za řeckého architekta Spiridona Germenise (1939–2014), jejich syn je Stefanos-Filipos Germenis (* 1981), správce blatenského zámku.[137]
			Cornélie, roz. Veverková	26. 4. 1916 – 7. 9. 2014	---	---
	Zierotinové	1985	Ladislav Zierotin	29. 6. 1912 – 1985	---	---		Rod vymřel pouze po meči. Posledními příslušnicemi rodu jsou Ladislavovy dcery Livia (1942–2016), která má syna a dvě dcery, a Eva Marie (* 1956).[138] Ladislavův vzdálený bratranec Karel (* 1939), syn Heleny Zierotinové (1903–1985) a Karla Mornsteina (1892–1984), majitel zámku Bludov, používá od roku 2004 příjmení Mornstein-Zierotin.[139]
			1. Alice Pesthy	27. 7. 1911 – 19. 2. 1996	---	---
			2. Marianne Berger	27. 6. 1917 – 10. 3. 2009
	Metternich-Winneburgové	1992	Paul Alfons von Metternich-Winneburg	26. 5. 1917 – 21. 9. 1992	?	?		Paul Alfons byl do roku 1945 majitelem velkostatku a zámku Kynžvart.
			Tatiana Vasilčiková (Wassiltchiková)	1. 1. 1915 – 26. 7. 2006

Zákonem č. 61/1918 Sb., jímž zrušují se šlechtictví, řády a tituly, bylo šlechtictví zrušeno. Zákon zůstává dodnes v platnosti a ve světle zákona ze dne 13. července 2023 o zrušení obsoletních právních předpisů, který jej ponechal v platnosti, jej zřejmě nelze označit za obsoletní (ani případným zrušením zákona by však nedošlo ke znovuobnovení či "obživnutí" šlechtictví). Porušení zákona však již nemůže založit veřejnoprávní deliktní odpovědnost, neboť právní řád již nezná skutkovou podstatu přestupku spočívající v porušování zákazu užívání šlechtických titulů a označování se za šlechtice. Ta byla zrušena v roce 1949 zákonem č. 247/1949 Sb.

Potomci šlechtických rodů jsou stejnými občany jako všichni ostatní a sdružují se do občanských spolků, zpravidla s cílem podporovat zachování historie, památek a vzdělanosti.

Někteří z nich se uplatnili v politice, např. Karel Schwarzenberg (vicepremiér, ministr zahraničí, poslanec, senátor), Michal Lobkowicz (ministr obrany, poslanec), Jaroslav Lobkowicz (poslanec), Tomáš Czernin (senátor), František Kinský (starosta Kostelce nad Orlicí). Jiní se dali na církevní dráhu, např. František Lobkowicz (biskup ostravsko-opavský), Filip Zdeněk Lobkowicz (opat kláštera Teplá) a Christoph Schönborn (arcibiskup vídeňský), na diplomatickou dráhu, například Richard Mořic Belcredi (velvyslanec ČR ve Švýcarsku), Hugo Mensdorff-Pouilly (český diplomat ve Francii, činovník Řádu maltézských rytířů), podíleli se na činnosti rytířských řádů, například Radslav Kinský či Václav Bořek-Dohalský (velkopřevorové řádu svatého Lazara Jeruzalémského), nebo Karel Mornstein-Zierotin (rytíř téhož řádu) či se pohybují v oblasti ekonomiky (Bedřich Schwarzenberg, Ferdinand Schwarzenberg, Constantin Kinský či Jiří Lobkowicz). Mathylda Nostitzová či Dominika Kolowrat Krakowská se věnovaly a věnují charitativním aktivitám, Franziska Diana Sternbergová se věnuje interiérovému návrhářství, Christina Colloredo-Mansfeldová (malířka, modelka, herečka, kaskadérka), František Kinský (ředitel reklamní agentury, moderátor), František Tomáš Kolowrat Krakowský (kameraman a producent) či Alfons Mensdorff-Pouilly (spoluautor seriálu Pat a Mat) se věnovali a věnují uměleckým a kulturním činnostem. Samantha Kolowratová je českou reprezentantkou v ženském ledním hokeji.

Mezi nejznámější současné šlechtické rody v Česku patří (abecedně):

• Bartoňové z Dobenína
• Belcrediové
• Daczičtí
• Bořek-Dohalští
• Bubnové z Litic
• Colloredo-Mannsfeldové
• Czerninové
• Hildprandtové
• Kinští
• Kolowrat-Krakowští
• Lobkowiczové
• Mensdorffové-Pouilly
• Podstatští
• Schwarzenbergové
• Sternbergové
• Wratislavové

Tyto rody pocházejí ze staré české šlechty předbělohorské (Kinští, Sternbergové, Kolowrat-Krakowští, Czerninové, Lobkowiczové) anebo ze šlechty cizí, zejména rakouské, německé a italské, přišlé k nám v době pobělohorské.

• 
  Karel Schwarzenberg (1937–2023)
• 
  Mathilda Nostitzová (1936–2021)
• 
  František Tomáš Kolowrat-Krakowský (1943–2004)
• 
  František Kinský (* 1947)
• 
  František Václav Lobkowicz (1948–2022)
• 
  Filip Zdeněk Lobkowicz (* 1954)
• 
  Constantin Kinský (* 1961)
• 
  Tomáš Czernin (* 1962)

Šlechtické rody vymřelé ve 21. století (výběr)
Erb	Rod	Rok vymření po meči	Poslední mužský člen	Datum narození a úmrtí	Poslední ženský člen	Datum narození a úmrtí	Dědici	Poznámky
			Choť		Choť
	Mladotové ze Solopisk	2001	Jan Mladota ze Solopisk	7. 9. 1917 – 26. 4. 2001	Valentina Marie Mladotová ze Solopisk	11. 2. 1891 – 9. 5. 1984	Lobkowiczové (mělnická větev)	Jan Mladota pobýval po roce 1948 v Rakousku, USA a Švýcarsku. Červený Hrádek u Sedlčan, který zrestituoval, odkázal Nikolausi Lobkowiczovi (* 1978), synu Johannese Lobkowicze (* 1954).
			Henriette Goldegg-Lindenburg	13. 9. 1924 – 13. 8. 2011	1. Anton Codelli z Codellisbergu (rozvedeni 1921)	22. 3. 1875 – 26. 4. 1954
					2. Karel Lumbe	19. 4. 1885 – 17. 10. 1967

• 1189 Statuta Konrádova – dědičná držba
• 1517 Svatováclavská smlouva – potvrzení hospodářských výsad po zápasu s městy
• 1620 bitva na Bílé hoře – následovaly konfiskace majetku odbojné šlechty
• 1781 zrušení nevolnictví
• 1848 zrušení poddanství a roboty
• 1918 zrušení šlechtických titulů
• 1919 počátek 1. pozemkové reformy (Záborový zákon)
• 1936 zákaz užívání šlechtických erbů
• 1938 deklarace české šlechty na podporu československého státu
• 1939 národnostní prohlášení české šlechty (přihlášení 85 českých šlechticů z více než 30 nejvýznamnějších rodů k českému národu)
• 1945 konfiskace majetku německé a maďarské šlechty na základě dekretů prezidenta republiky
• 1947 revize pozemkové reformy, neústavní konfiskace majetku hlubockých Schwarzenbergů, tzv. Lex Schwarzenberg
• 1948 nová pozemková reforma (komunistické vyvlastňování), perzekuce, emigrace
• 1989 pád komunistické totality, možnost návratu a následná restituce majetku

• BENDA, Josef. Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989. Praha: Tuláček, 2013. 816 s. ISBN 978-80-904762-2-6. 
• BŘEZINA, Vladimír. Rytířský stav v Čechách a na Moravě v raném novověku. Rod Bukůvků z Bukůvky od středověku do 20. století. České Budějovice: Bohumír Němec – Veduta, 2008. 186 s. ISBN 978-80-86829-33-3. 
• BŮŽEK, Václav. Majetková skladba šlechty v předbělohorských Čechách. In: Hospodářské dějiny = Economic History 14. Praha: Ústav československých a světových dějin Československé akademie věd, 1986. S. 175–216.
• BŮŽEK, Václav. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. Praha: Historický ústav AV ČR, 1996. 239 s. ISBN 80-85268-54-X. 
• BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN 80-85770-28-8. 
• BŮŽEK, Václav; HRDLIČKA, Josef; KRÁL, Pavel, VYBÍRAL, Zdeněk. Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 416 + 24 stran přílohy s. ISBN 80-7185-417-4. 
• BŮŽEK, Václav; KOREŠ, František; MAREŠ, Petr, ŽITNÝ, Miroslav. Rytíři renesančních Čech ve válkách. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2016. 406 s. ISBN 978-80-7422-409-6. 
• CERMAN, Ivo. Šlechtická kultura v 18. století: filozofové, mystici, politici. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 762 s. ISBN 978-80-7422-122-4. 
• HALADA, Jan. Lexikon české šlechty : Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha: Akropolis, 1999. 686 s. ISBN 80-85770-79-2. 
• HAZDRA, Zdeněk. Šlechta ve službách Masarykovy republiky : mezi demokracií a totalitními režimy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015. 336 s. ISBN 978-80-7422-337-2. 
• HAZDRA, Zdeněk; PLACHÝ, Jiří; RAJLICH, Jiří. Modrá krev v protinacistickém odboji : několik příběhů z okupované vlasti i frontových linií. [s.l.]: Tváře, 2019. 144 s. ISBN 978-80-88041-22-1. 
• HOLÝ, Martin. Šlechtické sňatky v českých zemích v letech 1500 až 1650. Historická demografie 27. Roč. 2003, s. 5–35. 
• HRUBÝ, František. Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské. 1922, čís. 46, s. 107–169. 
• JANÁČEK, Josef; LOUDA, Jiří. České erby. Praha: Albatros, 1988. 368 s. (Edice OKO). 
• JELÍNKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita. Osudy aristokracie v Protektorátu: perzekuce české šlechty se zřetelem k chlumecké větvi rodu Kinských. Paměť a dějiny : revue pro studium totalitních režimů. 2014, roč. 8, čís. 2, s. 13–24. 
• JELÍNKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita. Šlechta v proměnách: osudy aristokracie v Československu v letech 1918–1948. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 506 s. ISBN 978-80-7422-520-8. 
• JUROK, Jiří. Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Nový Jičín: Jiří Jurok vlastním nákladem, 2000. 610 s. ISBN 80-238-6220-0. 
• KLECANDA, Vladimír. Přijímání do rytířského stavu v zemích českých a rakouských na počátku novověku: příspěvek k dějinám nižší šlechty. Časopis archivní školy. Praha: Státní archivní škola, 1928, čís. VI. Pozn. v textu: Rejstř. k sez. erbovníků přijatých v Čechách do stavu rytířského i k sez. cizozemců přijatých do Čech za obyvatele ve stavu rytířském. 
• KLOUDOVÁ, Martina; PLESKALOVÁ, Jana. Šlechtický predikát. In: KARLÍK, Petr, ed., NEKULA, Marek, ed. a PLESKALOVÁ, Jana, ed. CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny. 2017 [cit. 24. 3. 2022]. Přístup z: https://www.czechency.org/slovnik/letter/%C5%A0
• KOŠŤÁLOVÁ, Renata; KOŠŤÁL, Vratislav. Britská šlechta v českých zemích. Brno: Barrister & Principal, 2018. 276 s. ISBN 978-80-7364-076-7. 
• KOŠŤÁLOVÁ, Renata; KOŠŤÁL, Vratislav. Francouzská šlechta v českých zemích. Brno: Barrister & Principal, 2021. 288 s. ISBN 978-80-7364-118-4. 
• KNOZ, Tomáš; DVOŘÁK, Jan (edd.). Šlechta v proměnách věků. Brno: Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura, 2011. (Země a kultura ve střední Evropě 17). ISBN 978-80-86488-71-4. 
• KOLDINSKÁ, Marie. Každodennost renesančního aristokrata. Praha a Litomyšl: Paseka, 2001. Dostupné online. ISBN 80-7185-364-X. 
• KUBEŠ, Jiří, a kol. V zastoupení císaře: česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 640 s. ISBN 978-80-7422-574-1. 
• Kulturní mosty v Evropě / Kulturelle Brücken in Europa: Česká a moravská šlechta po roce 1945 / Adel aus Böhmen und Mähren nach 1945. Praha: Argo, 2023. 240 s. ISBN 978-80-257-4101-6. (česky a německy) 
• MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. 332 s. ISBN 80-204-1049-X. 
• MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl I, A–M. Praha: Argo, 2008. 674 s. ISBN 978-80-257-0027-3. 
• MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl II, N–Ž. Praha: Argo, 2010. 666 s. ISBN 978-80-257-0294-9. 
• MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500–1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 1062 s. ISBN 80-7106-312-6. 
• MEZNÍK, Jaroslav. Česká a moravská šlechta ve 14. a 15. století. In: Sborník historický, sv. 37. Praha: Historický ústav ČSAV, 1990. S. 7–36.
• MÍKA, Alois. Majetkové rozvrstvení české šlechty v předbělohorském období. In: Sborník historický, sv. 15. Praha: Historický ústav ČSAV, 1967. S. 45–75.
• PETRÁŇ, Josef. Skladba pohusitské aristokracie v Čechách. Úvod do diskuse. In: Proměny feudální třídy v Čechách v pozdním feudalismu (Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et historica 1). Praha: Univerzita Karlova, 1976. ISSN 0567-8293. S. 9–80.
• PRCHAL, Vítězslav. Společenstvo hrdinů. Válka a reprezentační strategie českomoravské aristokracie 1550–1750. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015. 560 s. ISBN 978-80-7422-279-5. 
• STARÝ, Marek. Rytíři přijatí do českého panského stavu v době předbělohorské. In: Sborník archivních prací 1/LX. [s.l.]: [s.n.], 2010. S. 240–278. dostupné online
• ŠIMŮNEK, Robert. Obraz šlechtického panství v Čechách 1500–1750. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2018. 704 s. ISBN 978-80-7422-654-0. 
• Šlechta střední Evropy v konfrontaci s totalitními režimy 20. století. Příprava vydání Hazdra Zdeněk, Horčička Václav, Županič Jan. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2011. 348 s. ISBN 978-80-87211-52-6. 
• ŠVÁBENSKÝ, Mojmír. Knihy přijímání do rytířského stavu Moravského markrabství. In: Josef Pilnáček: Neznámé rody a znaky staré Moravy. Brno: [s.n.], 1983. S. 250–267.
• VACULÍK, Pavel. Komunistická perzekuce šlechty. Praha: Baset, 2004. 134 s. ISBN 80-7340-026-X. 
• VALENTA, Aleš. Lesk a bída barokní aristokracie. České Budějovice: Veduta, 2011. ISBN 978-80-86829-62-3. 
• Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii. Příprava vydání Pavelec Petr, Gaži Martin, Hajná Milena. České Budějovice: Národní památkový ústav, územní památková správa v Českých Budějovicích, 2020. 824 s. ISBN 978-80-87890-31-8. 
• VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. 
• VOTÝPKA, Vladimír. Křižovatky české aristokracie. Praha a Litomyšl: Paseka, 2014. 276 s. ISBN 978-80-7432-441-3. 
• VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. Praha a Litomyšl: Paseka, 2000. 424 s. ISBN 80-7185-327-5. 
• VOTÝPKA, Vladimír. Paradoxy české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2013. 372 s. ISBN 978-80-7432-351-5. 
• VOTÝPKA, Vladimír. Příběhy české šlechty. 3. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 404 s. ISBN 80-7185-507-3. 
• ŽÁKOVÁ, Michaela. Chudé aristokratky? Strategie šlechtičen k uchování společenského postavení v "dlouhém" 19. století. Praha: Academia, 2023. 448 s. ISBN 978-80-200-3381-9. 
• ŽUPANIČ, Jan. Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století. Praha: Nakladatelství Pankrác, 2023. 896 s. ISBN 978-80-86781-44-0. 
• ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta rakouského císařství. Praha: Agentura Pankrác, 2006. 456 s. ISBN 80-86781-08-9.