Česká fonetická transkripce

Českou fonetickou transkripci můžeme využít, jestliže je transkripce určena Čechům, kteří jsou se zvukovým systémem češtiny seznámeni. V takovém případě aplikujeme určitá zjednodušení, avšak takováto zjednodušení stále musí splňovat požadavky transkripční soustavy. Zároveň by jakékoli zjednodušení nemělo popírat fonetickou realitu.[1] Pro mezinárodní srovnávání se ve fonetice a fonologii využívá Mezinárodní fonetická abeceda (tj. IPA) navrhnutá Mezinárodní fonetickou asociací. Česká transkripce by s IPA neměla být v konfliktu. Není proto vhodné trvat na předválečných tradičních zápisech, ve kterých docházelo k nevhodnému zaznamenávání neznělosti či slabikotvornosti souhlásek.V české transkripci přetrvává tato diakritika [r̥] jako znak pro slabikotvornost, ovšem IPA tu samou diakritiku využívá pro zápis neznělosti, proto se doporučuje využívat kolmici [r̩]. Další problematické jevy jsou uvedeny níže.[2]

Vokály

V případě zápisu vokálů můžeme zjednodušovat pouze v případě e-ových. Pokud transkripce není využita k účelům mezinárodní komparace, může se využít zápis [e] a [eː] namísto [ɛ] a [ɛː] v přepisu dle IPA. Jestliže chceme, aby transkripční zápis odpovídal současné výslovnosti češtiny, nemůžeme zjednodušit zápis i-ových vokálů. Jak potvrdily výzkumy (např. Skarnitzl, 2012)[3], krátké [ɪ] se kvalitativně odlišuje od svého dlouhého protějšku [iː]. Přepis [i–iː] proto alespoň pro standardní češtinu není vhodný, ačkoli jej mnoho jazykovědců stále využívá.[1] Ve většině moravských dialektů kontrast mezi i-ovými vokály spočívá pouze v trvání a přepisuje se [i]–[iː].[4]

Porovnání

IPAČeská
transkripce		IPAČeská
transkripce		IPAČeská
transkripce
Krátké samohláskyDlouhé samohláskyDiftongy
ɪɪiːiː
ɛeɛːeːɛ͡ue͡u
aaaːaːa͡ua͡u
oooːoːo͡uo͡u
uuuːuː

Konsonanty

K větší míře zjednodušení dochází u konsonantů. Děje se tak především u těch, které v ortografickém zápisu obsahují diakritiku. Můžeme tedy při transkripci napsat ť, ď, š, ž, č, d͡ž, ň, ř či ř̥. Dle IPA zůstane nadále [ŋ], jako velární varianta fonému /n/, a [ɣ], jako znělá varianta /x/. Komplikovanější situace je u znaků [ʒ] a [ǯ], které byly kdysi využívány českou transkripční soustavou pro zápis znělé varianty /c č/. Z dnešního pohledu však využívání těchto znaků není zcela transparentní, jelikož v IPA je [ʒ] užívání pro foném /ž/. Pro znělé /c č/ je vhodnější využít zápis [d͡z d͡ž].[1] Také se objevují případy, kdy uživatelé zapíší foném /x/ jeho ortografickým zápisem, tedy ch. Tento zápis však neodpovídá požadavkům, kterým mají transkripční soustavy odpovídat, a považuje se nesprávný.

Porovnání

IPAČeská
transkripce		IPAČeská
transkripce		IPAČeská
transkripce		IPAČeská
transkripce		IPAČeská
transkripce
ExplozivyNazályFrikativyAfrikátyAproximanty
ppmmfft͡scjj
bbɱɱvvd͡zd͡zLaterální
aproximanty
ttnnsst͡ʃčll
ddɲňzzd͡ʒd͡žVibranty
cťŋŋʃšrr
ɟďʒžFrikativní
vibranty
kkxxr̝ř
ɡɡɣɣr̝̊ř̥
ɦh

Reference

  1. ↑ a b c FONETICKÝ, ústav. Fonetická transkripce: Česká fonetická transkripce. fonetika.ff.cuni.cz [online]. Dostupné online. 
  2. ↑ VOLÍN, Jan; SKARNITZL, Radek. Segmentální plán češtiny. Praha: Karolinum, 2020. 103 s. ISBN 978-80-7308-885-9. Kapitola 2, s. 13. 
  3. ↑ SKARNITZL, Radek. Dvojí i v české výslovnosti. nase-rec.ujc.cas.cz [online]. Dostupné online. 
  4. ↑ ŠIMÁČKOVÁ, Šárka. Czech spoken in Bohemia and Moravia. Cambridge: International Phonetic Association, 2012. 225–232 s. (angličtina) 

Literatura

  • PALKOVÁ, Zdena. Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum, 1994. ISBN 80-7066-843-1. Kapitola 1, s. 34–44. 
  • SKARNITZL, Radek; ŠTURM, Pavel; VOLÍN, Jan. Zvuková báze řečové komunikace. Praha: Karolinum, 2016. 170 s. ISBN 978-80-246-3272-8. Kapitola 1, s. 12–13. 
  • VOLÍN, Jan; SKARNITZL, Radek. Segmentální plán češtiny. Praha: Karolinum, 2020. 103 s. ISBN 978-80-7308-885-9. Kapitola 2, s. 10–14. 
  • ŠIMÁČKOVÁ, Šárka. Czech spoken in Bohemia and Moravia. Cambridge: International Phonetic Association, 2012. 225–232 s. (angličtina) 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce