Česká modální slovesa

Článek česká modální slovesa pojednává o způsobových slovesech v češtině. Způsobové sloveso (též modální sloveso) je druh slovesa, jehož pomocí se vyjadřuje, zda je dispozice konatele děje k tomuto ději nutná, možná nebo záměrná, vyjadřuje tedy „stupeň realizovatelnosti“ děje, neboli voluntativní modalitu.

Česká modální slovesa se dělí na vlastní a nevlastní, přičemž repertoár obou skupin se v různých studiích může lišit a samozřejmě se i postupně mění s vývojem jazyka. Vlastní modální slovesa musí splňovat následujících šest podmínek:

  1. Pojí se pouze s infinitivem, nikdy s vedlejší větou. Naproti tomu některá nevlastní modální slovesa se primárně pojí s vedlejší větou, která může být sekundárně redukována na infinitiv: Musíme na turnaji uspět. (Pouze infinitiv) x Je možné, že na turnaji uspějeme. – Je možné na turnaji uspět. (Vedlejší věta redukována na infinitiv.)
  2. Nemůže být rozvito podstatným jménem: O víkendu mě čeká práce na chatě.O víkendu musím pracovat na chatě.
  3. Netvoří imperativ (rozkazovací způsob).
  4. Při převodu do pasiva se slovesný rod nemění u modálního slovesa, ale u plnovýznamového slovesa: Musíme popravit zrádce.Zrádce musí být popraven.
  5. Nemá vidový protějšek, vid se vyjadřuje plnovýznamovým slovesem: Musíš svou sestru chránit.Musíš svou sestru zachránit.
  6. Netvoří zpodstatnělé sloveso.

Nevlastní modální slovesa rovněž splňují některé z uvedených podmínek, ale nikoli všechny najednou.

Obvykle jsou mezi vlastní modální slovesa řazena následující: muset, moct, mít, smět, chtít, hodlat, umět, dovést. Nevlastní, ale velmi blízká vlastním modálním slovesům, jsou: dát se, být schopen, být nucen, být s to. Další nevlastní modální slovesa jsou tvořena modálním spojením sloves být, mít (je povinen, je třeba, má v úmyslu) a některými plnovýznamovými slovesy (nezbývá než, sluší se).

Přitom je třeba si uvědomit, že mnohá modální slovesa mohou mít i další, plnovýznamové užití: Dovedu to s hady. Umím novou básničku. Jsem nucen k nejhoršímu. Sloveso chtít má dvojí modální užití, jedno jako vlastní a druhé jako nevlastní modální sloveso: Chci překonat rekord. – Odpovídá víceméně slovesu hodlat. x Chci, abys mi pomohl. (Chci pomoct.) – Odpovídá víceméně slovesu přeji si.

Rozdělení podle významu

Modální slovesa lze podle významu rozdělit následovně:

  1. nutnost, u níž se dále rozlišuje:
    1. krajní nutnost (debitiv) – muset,
    2. záhodnost (hortativ) – mít (povinnost),
  2. možnost (fakultativ, permisiv, posibilitiv) – moct,
  3. vůli (volitiv) – chtít.

Kromě postoje je třeba rozlišit podle původu modality:

  1. původce je totožný s konatelem děje,
  2. původce není totožný s konatelem děje,
  3. původ modality vychází z vnějších okolností.

Teoreticky si tedy lze představit 12 typů modálních sloves, avšak některé kombinace se v češtině (a zřejmě ani v jiných jazycích) neuplatňují. Rozlišujeme:

Původce modalityKrajní nutnostZáhodnostMožnostVůle
Totožný s konatelemdebitiv: muset, být nucen---fakultativ: moct, dovést, umět, být schopen, být s tovolitiv: chtít, hodlat, mít v úmyslu
Odlišný od konateledebitiv: muset, být nucen, být povinenhortativ: mítpermisiv: moct, smět---
Vnější okolnostidebitiv: muset, být nucen, být povinen, nezbývá nežhortativ: mít, být třeba, sluší seposibilitiv: moct, dát se, lze---

Přitom zápor modálních sloves nemusí odpovídat stejné kategorii jako modální sloveso v kladném tvaru:

  • Musím se zúčastnit schůze. (krajní nutnost – debitiv) x Nemusím se zúčastnit schůze. (Ale mohu – možnost – permisiv).
  • Smím se zúčastnit schůze. (možnost – permisiv) x Nesmím se zúčastnit schůze. (krajní zákaz – debitiv).
  • Jsem nucen zúčastnit se schůze. (krajní nutnost – debitiv) x Nejsem nucen zúčastnit se schůze. (Ale mohu – možnost – permisiv).

Sekundární využití modálních sloves

Sekundárně lze modální slovesa využít také k vyjádření jistotní modality, tedy k vyjádření míry přesvědčení mluvčího o platnosti vyjadřovaného děje:

  • Už tam musí být.
  • Může to být pravda.

Odkazy

Literatura

  • ŠEVČÍKOVÁ, Magda. Funkce kondicionálu z hlediska významové roviny (disertační práce) [online]. Praha: Univerzita Karlova, 2009. S. 20, 32–33. Dostupné online. 

Související články

Externí odkazy