Česká satira

Satira bývá více než samotný humor svázána s dobovými konvencemi a etickými normami. Na rozdíl od humoru vyžaduje od konzumenta zasazení znalostní informace do kontextu a také intenzivnější diváckou/čtenářskou spoluúčast.^[1]

„Humor má rád spořádanost a poklidný život. V dobách divokých se daří satiře. Satira má platnost aktuální. Satira je divoká rostlina, jež roste v roklinách.“ Karel Poláček.^[2]

Satira se vyskytuje napříč všemi žánry: prózou, dramatem, veršovanou epikou nebo intelektuálně laděnou lyrikou, kam můžeme zařadit například aforismus, anekdotu, bajku či epigramy.

Ve středověku se setkáváme se zvýšeným zájmem o literaturu zejména v prostředí měšťanstva, oblíbené jsou tituly, které zpodobňují obrazy běžného života. Oblíbeným typem satiry se stává mravokárná, volající po nápravě konání (Hradecký rukopis; Desatero kázanie božie), nebo zviditelňující nepravosti příslušníků cechů (Satiry o řemeslnících a konšelích; 14. stol). Velmi zdařilý, ironický popis výseku středověké společnosti pak nalezneme ve staročeské básni neznámého autora Podkoní a žák (kolem 1400). Ze 14. století pochází také nejstarší české drama Mastičkář, žánrově satirická, veršovaná fraška.^[3]

V období sporů mezi husity a katolíky vznikají zejména bojovné a provokativní písně na aktuální téma. Nejznámější dochovaný satirický popěvek Zajíc biskup Abeceda vypráví o arcibiskupovi Zbyňku Zajíci z Hazmburka, který veřejně pálí knihy Johna Wycliffa (Viklefa), aniž by je dokázal přečíst. Do tohoto časového období můžeme také zařadit vznik protihusitské Písně o Viklefici, napadající ženy.^[4]

Budování nového člověka satiru vrací spíše k didaktičnosti a k mírnému umravnění textů. Čtenáři a posluchači u nás i v Evropě mají v oblibě "satirické návody", rozuměj jako absurdní, výsměšné, ironické návody". V Čechách se na přechodnou dobu stávají oblíbeným útvarem různé satirické předpisy pro pijáky, grobiánské řády, parodie lékařských předpisů a právnických rozhodnutí. Na prahu 16. století se mění forma satiry spíše na útočnou a mnohdy ponižující. Objevují se texty ve formě pamfletů, písní nebo cedulí, mířící na jednotlivé osoby nebo skupiny. O veřejné dění se zajímá více společenských vrstev, proto dochází také k růstu politické satiry.

V Čechách panuje silná cenzura, která vzbuzuje obavy z trestu za protirežimní satiru. Navíc pomalu rostoucí a křehké národní společenství nikdo kritizovat nechce, takže vnímáme žánrovou stagnaci: bajky, epigramy, deklamovánky (básně určené k hlasitému přednesu) kritizující lidské povahy, protivlastenectví a také výsměch maloměšťanství.^[1]

• Deklamovánky (F. J. Rubeš)
• Ferina Lišák z Kuliferdy a na Klukově (F. M. Klácel) - adaptace Goethova Reineke Fuchs
• Bohdanecký rukopis (J. J. Langer; 1831)^[5]
• Den v Kocourkově (1832) a Literatura krkonošská z pera Františka Ladislava Čelakovského

Obrozenecká satira opouští ostré a přísné německé vzory, přidává na humoru a jazykových hříčkách. Stává se vyhledávanou folklorní produkcí pro svou prostořekost. 40. léta 19. století znamenala pro satirickou produkci směřování k politizaci. Vším uvedeným se nechal inspirovat jeden z nejvýznamnějších českých satiriků K. Havlíček Borovský, který spojil intelektuální názor s prostotou lidského projevu a vyjádřil jej úsporně v poezii. K satirickému vyjádření dále s úspěchem používá formy legend (Křest sv. Vladimíra), pohádek (Král Lávra) či elegie.^[6]

50. léta 19. století přináší rozmach satirických (a humoristických) časopisů, např. Šotek (1849, šéfredaktor Borovský a v letech 1880-1882 Arbes) nebo Rachejtle (1855, Bendl), oblíbené jsou také dělnické časopisy s dobovou politickou satirou (Šípy, Rašple, Bič a Šlehy). Satirické časopisy svým užším zaměřením zaznamenávají kratší dobu trvání než časopisy humoristické, které se satiře věnují okrajově, např. Humoristické listy (Vilímek) nebo Švanda Dudák.^[7]

Na žánr pohádky v satiře navazuje Svatopluk Čech alegorickým vypravováním, nicméně čtenářsky úspěšnější se jevily příhody nového typu antihrdiny, sebestředného, materiálně založeného a věčně nespokojeného pana Broučka (Pravý výlet pana Broučka do Měsíce,1888; Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století, 1889).

Moderní umělecké směry podporují rozvoj kriticismu a posilují tak satirický postoj i v literární tvorbě. Nejsilněji se satira promítá v politické epice i lyrice.

Vzpomenout můžeme Josefa Svatopluka Machara a jeho politickou satiru v pamfletu útočící na postoje Mladočechů Boží bojovníci (1896) nebo sbírku epigramů Satirikon (1903). Spisovatel Viktor Dyk se zase zamýšlí nad národními postoji v díle Pohádky z naší vesnice (1910) a Můj přítel Čehona (1925). Ve spolupráci s bratry Čapkovými Dyk připravuje a následně dva roky vydává satirický týdeník Nebojsa (1918-1920). V téže době vede například František Gellner denní satirickou kroniku Lidových novinách.^[8] Mezi nejtalentovanější satiriky této doby řadíme také Jiřího Haussmanna, jež od protirakouských epigramů (Zpěvy hanlivé, 1919) přešel v kritika kapitalistické společnosti. Jeho satirická utopie s prvky sci-fi Velkovýroba ctnosti (1922) podle Čapkova námětu Továrna na absolutno, reaguje na absurditu světové války.^[9]

Karel Poláček jako satirické dílo koncipoval román Dům na předměstí (1928) nebo původně zamýšlenou pentalogii Okresní město. Jeho další díla se opírají spíše o humoristickou laskavost než o břitkou kritiku aktuálních událostí, nicméně Michelup a motocykl bývá také považován za satiru mamonu.

Herci Jiří Voskovec a Jan Werich působí od roku 1926 jako umělecká dvojice v Osvobozeném divadle, kde sice vytváří politicky angažovaná revue, jež jsou přirozeně satirická díky výběru námětu, nicméně i v nepolitických a zdánlivě neškodných příbězích nalézáme prvky čisté satiry, např. Osel a stín (1933) na motivy příběhu řeckého satirika Lúkiana. Mezitím se po narůstajících rozporech mezi uměleckými vedením Jindřicha Honzla a Jiřího Frejky od Osvobozeného divadla odklání část souboru a pod Frejkovým vedením zakládá Divadlo Dada. Jejich výpravná Dona Kichotka (1927) představuje avantgardní, politickou satirou obdařenou Dada-revui, která mohla a také tvořila určitý protipól Vest Pocket Revui.^[10]

Satirické časopisy v meziválečném období

Počet titulů humoristických a satirických časopisů v období mezi první a druhou světovou válkou překračuje číslo 80.^[11] Satirické časopisy nesou koncentrovaný charakter soudobé satiry a její proměny můžeme velmi dobře sledovat díky krátkodobé periodicitě vydávaných titulů.

Různé formy satirických žánrů v nich ovšem zaznamenáváme minimálně. Nejčastěji se objevují veršované formy (epigramy, parafráze písní, veršovaná příhoda) z prozaických žánrů povídky, črty,z malých forem zejména anekdoty. Žurnalistika se v původním významu v časopisech téměř neobjevuje, ale jako ironizující či parodující prvek je prostoupena všemi původními žurnalistickými formami: reportážemi, zpravodajstvím, glosami, čtenářskou poradnou, rozhovory či úvodníky.

Širší žánrovou škálu zastupují zejména Šašek, Davidova houpačka, Lucerna a známé Humoristické listy, nicméně většina vydávaných satirických periodik se drží zavedených forem veršované satiry (Frygická čapka, Kopřivy, Rašple, Štika pod vedením Haška nebo Bassovy Letáky)

Se satirou je nakládáno jako s účinnou literární zbraní, jež musí být přísně dozorována. Opět je v satiře využívána její moralizující a didaktická funkce, tepající zejména nepřátele režimu, kapitalismus obecně a kritizuje maloměšťácké přežitky.^[12] Jako příklad uveďme Václava Lacinu a jeho románovou tetralogii Panstvo se baví (1945–1961), kde konfrontuje maloměšťáky s obdobím 2. světové války. Později dává vzniknout postavě pana Jéminka, nepřítele socialistického zřízení.

Na přelomu šedesátých let 20. století je satirický žánr výrazněji zastupován jednak v dramatu a pak také v satirické povídce. Spotřební satirická produkce se prolíná televizními, estrádními scénkami i rozhlasovými hrami a je popisována jako komunální satira, neboli obecní, maloměstská. Ta se orientuje na pranýřování nešvarů běžného života v tzv. reálném socialismu.^[13]

Ačkoli se týdeník Dikobraz, od roku 1945 vycházející jako jediné oficiální satirické periodikum, prohlásil za nadstranické médium, vycházel v nakladatelství ROH Práce. Komunistická strana ovlivňovala jeho obsah, jak prozrazují protizápadně zaměřené příspěvky, vítání Vítězného února nebo sledování určitých cílů v transformované společnosti.^[14][15]

Na opačné straně stojí kritika a satira totalitního režimu, realizovaná zejména formátem malých divadel.

Již v roce 1948 uvádí Divadlo satiry hru Vratislava Blažka Kde je Kuťák. Hra byla okamžitě vykládána jako kritika socialismu a urážka pracujícího lidu, proto byla ihned (po 4 dnech) zakázána a divadlo bylo rozpuštěno. Pravděpodobně se jednalo o poslední satirickou hru v Československu na dlouhou dobu. Jednalo se o jakousi alegorii současnosti, kde autor použije motiv potopy světa, kdy se na Archu plující ke „šťastným zítřkům“, nedostanou pouze pracující lidé, ale i tzv. „příživníci a paraziti společnosti“.

Milana Uhde v roce 1964 uvádí ve Večerním Brnu satirickou divadelní politickou hru Král-Vávra. Jedná se o variaci na téma Borovského Krále Lávry, která ukazuje strojový svět, odcizený lidem a přenáší nás na místo tria vládců, řídících zemskou poloosu. Hra je tvořena 10 obrazy, obsahuje 9 písní, balad, blues romancí a jednu mezihru.

Divadelní politická satira bývala součástí programů dvojice Miloslav Šimek a Jiří Grossmann v Semaforu, avšak nikdy nebyla významně překročena hranice satiry komunální. Nejostřejší satira zaznívala v dialozích Dušana M. Pupáka (Grossmann) a jeho přítele Čendy Krchova (Šimek) v závěru představení. Dochovaly se pouze zvukové záznamy a několik scénářů (Povídky, 2009).^[16]

Václav Havel hru Zahradní slavnost (1963) postavil na odposlechnutých dobových frázích. Jakkoli se jedná o absurdní drama, kolotoč ideových hesel s revolučním nábojem se opakuje v každém politickém režimu a prvek satiry je zde stále platný.

Mezi nejvýraznější postavy prozaického žánru patřili např. Zdeněk Jirotka s množstvím rozhlasových her nebo Miloslav Švandrlík se svými Černými barony (1969). V literárním díle přispěl k vylíčení mechanismů moci v armádě 50. let a společně s Tankovým praporem (1971, Toronto) Josefa Škvoreckého navázali na stále činné české švejkovství.

V období normalizace je veškerá kritika, za kterou je satira považována, označena za původce destabilizace systému. Určité uvolnění nastává až v 80. letech 20. století. Oblíbené aforismy a satirickou poezii vydává například spisovatel a překladatel Jiří Žáček. V televizních inscenacích a filmech se objevuje tragikomické líčení života přizpůsobivých jedinců – Prodavač humoru (1979) Romana Ráže, Simulanti (1983) Milana Pávka, Vážení přátelé, ano (1988) Ladislava Pecháčka, nebo Vrchní, prchni! (1980) Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka.^{[17][pozn. 1]} Fenoménem doby bylo Divadlo Járy Cimrmana.

„Autoři tak porušili pravidlo vyhnout se (politické) satiře. Než byla hra Lijavec schválena, prošla tříletou anabází přepisů, vyčkávání na vyjádření cenzorů nebo změnou názvu. Po schválení data premiéry a několika reprízách se nicméně dočkala nejen téměř tříletého zákazu, ale také se dostala do hledáčku StB.“^[18]

Změnou státního uspořádání z totality v demokratickou společnost dochází k velkým změnám také v oblasti literatury. Ze dne na den zmizela ideová kontrola tiskovin zrušením Úřadu pro tisk a informace (1968-1989) a nastává svoboda slova i tisku. Umělci, spisovatelé, dramaturgové, kteří se satiře dosud věnovali, v práci pokračují (Josef Fousek, Jaroslav Žák, Jiří Žáček, po návratu z exilu do Čech (1990) spisovatel Ivan Kraus. Satira se v tomto období věnuje téměř beze zbytku totalitnímu režimu, normalizaci a zločinům komunismu. K jeho absurditám přistupují s velkou dávkou nadhledu. František Ringo Čech (Ruský týden, 1990), Irena Dousková (Hrdý Budžes, 1998), Martin Daneš (Kdo zabil Václava Klause, 1998)

• TV satira

Česká televize uváděla v letech 1993-1997 kultovní Českou sodu Petra Čtvrtníčka a Milana Šteindlera nebo od roku 1995 úspěšný autorský pořad Zuzany Bubílkové a Miloslava Šimka S politiky netančím. Do vysílání nově vznikajících soukromých televizních stanic jsou zařazovány spíše humoristické pořady, nicméně za TV Nova (založena 1994) jmenujme produkci Gumáků, později například Politické harašení.

• satirické časopisy

Dikobraz (Nový Dikobraz, Zabaveno), Sorry-PRavá DEmokratická Legrace, Tapír-magazín humoru a satiry

Rok 2000 přináší zásadní změny v mediální krajině, která prochází procesem digitalizace, tj. převodu informací do binární soustavy a tím média získávají zcela novou podobu a formu (vznik World Wide Web). Nabídka médií se individualizuje a současně dochází ke konvergenci uživatelského rozhrnní: hranice mezi pasivním příjemcem a aktivním tvůrcem se stírají.^[19]

Satirické relace se odehrávají v online prostředí^[20] a jejich výčet není konečný (Kancelář Blaník, 2014, Branky, body,k*k*ti - knižně vydáno 2021, Šťastné pondělí Jindřicha Šídla), satirické blogy (1000 věcí, které mě s*rou- knižně vydáno 2011), sociální sítě (Instagramový profil TMBK).

Ve vztahu herec-divák se satira objevuje ve formě tzv. stand up vystoupení (Na stojáka) nebo talkshow (politická satira v Show Jana Krause).

• Satira
• Kopnikiáda
• Osudy dobrého vojáka Švejka
• Ironie

• Vystudovaný učitel němčiny a dějepisu napsal diplomovou práci o Divadle Járy Cimrmana. Upravenou a autorizovanou od Zdeňka Svěráka ji vydal také knižně. https://www.em.muni.cz/student/14485-cenu-dekana-ziskal-za-cimrmana-student-tomas-malecek
• Digitalizát knihy z knihovny Bayerische Staatsbibliothek Ferina lišák z kuliferdy a na klukově čili kratičká historye zlopověstnych kousků starého Reineke již vydal dle mnohych rukopisů slovanskych J. P. Jordan
• Digitalizát plného textu MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004, s. 620. ISBN 80-7185-669-X
• Časopis Tapír https://e-tapir.cz/casopis-tapir/