České loutkářství

Kašpárek

České loutkářství je významný divadelně-výtvarný obor české kultury. Roku 2016 bylo zapsáno na seznam nehmotného kulturního světového dědictví UNESCO (spolu s loutkářstvím slovenským).[1] Ke klíčovým osobnostem českého loutkářství patří Matěj Kopecký, Josef Skupa a Jiří Trnka.

Dějiny

Loutky se v Česku objevovaly již od středověku, tehdy zejména takzvané prstové. V 17. století českému publiku představili loutkové divadlo, především marionetové, loutkáři z Německa a Itálie (Johann Hilferding, Girolamo Renzi, Antoni Geissler).[2]

V 18. století se začaly objevovat i české kočovné loutkářské divadelní společnosti, povětšinou rodinné (Maisnerové, Kopečtí, Finkové, Dubští, Kočkové). Nejstarším doloženým českým loutkářem byl Jan Jiří Brát ze Studnice u Náchoda.[3] Loutky pro české loutkáře vytvářeli především lidoví řezbáři, kteří své vzory brali z barokní výzdoby kostelů. Hrály se především adaptace zahraničních kusů (Faust aj.), ale objevila se již i původní česká díla (Posvícení v Hudlicích). Proslulou komickou figurkou byl Pimprle, později Kašpárek. Loutkové divadlo se realizovalo téměř výhradně na venkově.

Matěj Kopecký
Spejbl, Hurvínek a přátelé

V první polovině 19. století se řada loutkářů rozhodla podpořit svou činností program národního obrození, k nejvýznamnějším z nich patřil Matěj Kopecký.[4] Ve druhé polovině 19. století se loutkové divadlo přesunulo i do velkých měst, zejména do Prahy, kde se nejprve uchytilo betlémskými hrami během vánočních svátků a posléze se ujalo i jako zábava pro děti i dospělé. Jan Nepomuk Lašťovka se v té době pokusil obměnit zastarávající formu tradičního loutkového divadla mj. osvojením si politické satiry.[5] Dalším vývojovým jevem druhé poloviny 19. století byl nástup domácích loutkových divadélek. Je známo, že pro ně vytvářeli loutky i slavní výtvarníci jako Mikoláš Aleš. Jako výchovnou formu si loutková představení osvojil Sokol.

V roce 1911 byl založen Český svaz přátel loutkového divadla. Jeho nejvýznamnější osobností se stal Jindřich Veselý, který začal vydávat časopis Český loutkář (1912-1913) a posléze Loutkář (1917-1939). Loutkářské hnutí nabralo dech po vzniku Československé republiky, kdy se čeští umělci, divadelní i výtvarní, loutek ujali jako osobité národní kulturní tradice (Ota Bubeníček, Vít Skála, Vojtěch Sucharda, Anna Suchardová-Brichová). Ve 30. letech působilo v Česku 3000 loutkových souborů, zdaleka nejvíce v Evropě.[3] V divadle Feriálních osad v Plzni od roku 1917 působil Josef Skupa. Ten přinesl revoluci, když pochopil, že se dá loutkovým představením oslovit dětské, ale zároveň i dospělé publikum. Za tím účelem vytvořil originální komické typy Spejbla a Hurvínka, s nimiž nakonec dobyl celý svět. Založil si i vlastní Divadlo Spejbla a Hurvínka (1930). Fenomén později nenechali zemřít Miloš Kirschner a jeho manželka Helena Štáchová.

Jiří Trnka

Jiní, jako například Jan Malík, se pokusili inspirovat v avantgardě. Malík se též podílel na založení loutkářské katedry Divadelní fakulty AMU v Praze, obnovení činnosti mezinárodní loutkářské organizace UNIMA stejně jako na založení dodnes fungujícího Muzea loutkářských kultur v Chrudimi. Prvním prezidentem UNIMA se stal Jindřich Veselý. V roce 1951 byl založen festival Loutkářská Chrudim. Představení se odehrávají především v Divadle Karla Pippicha. V roce 1967 vznikl festival Skupova Plzeň.

Již v roce 1936 si otevřel loutkové divadlo v Praze i Jiří Trnka. Ekonomicky neuspěl, ale po druhé světové válce si vše vynahradil, když uvedl loutky do animovaného filmu. V roce 1947 založil Studio loutkového filmu. Pod jeho vedením tam vznikl první celovečerní barevný loutkový film Špalíček podle knihy Mikoláše Alše. V roce 1948 natočil další celovečerní loutkový film Císařův slavík. Mezi jeho další loutkové filmy patří Bajaja, Staré pověsti české, Sen noci svatojánské a Osudy dobrého vojáka Švejka namluvené jeho přítelem Janem Werichem.

Pat a Mat

Trnkovi asistovali další klasici české animace jako Hermína Tyrlová. Na ně později navázali i další výtvarníci a režiséři, k nejslavnějším loutkovým postavičkám patří Pat a Mat výtvarníka Vladimíra Jiránka a režiséra Lubomíra Beneše, kterým dal prostor cyklus televizních pohádek Večerníček. Beneš do večerníčkového cyklu prosadil i další loutkový seriál Jája a Pája. Po sametové revoluci se klíčovými osobnostmi stali Jan Balej a Aurel Klimt, kteří dokázali loutky znovu dostat i na filmové plátno (Fimfárum Jana Wericha, Fimfárum 2, Malá z rybárny, Lajka).

Druhá polovina 20. století přinesla i další jedinečný český loutkářský fenomén - černé divadlo.[6] I když Češi princip černého divadla nevynalezli, rozvinuli ho v 60. letech 20. století nevídaným způsobem a učinili z něj svébytné umění, zejména zásluhou Jiřího Srnce.

Reference

  1. České a slovenské loutkářství je na seznamu UNESCO. Nově patří mezi nehmotné dědictví. iROZHLAS [online]. 2016-12-01 [cit. 2024-07-05]. Dostupné online. 
  2. Historie českého loutkářství. Mezinárodní loutkařská unie [online]. [cit. 2024-07-05]. Dostupné online. 
  3. a b České loutkářství - lidové interpretační umění. Národní ústav lidové kultury [online]. 2017-02-07 [cit. 2024-07-05]. Dostupné online. 
  4. Slavný loutkář se narodil před 240 lety. Chrudimský deník. 2015-02-24. Dostupné online [cit. 2024-07-05]. 
  5. Jan Nepomuk Lašťovka. World Encyclopedia of Puppetry Arts [online]. [cit. 2024-07-05]. Dostupné online. 
  6. Loutkářství. Unesco-czech.cz [online]. [cit. 2024-07-05]. Dostupné online. 

Média použitá na této stránce

Divadlo-spejbla-a-hurvinka-fasada.jpg
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha-Bubeneč, Dejvická 919/38, nástěnná malba
Kasperle puppet.jpg
Autor: Kristina D.C. Hoeppner from Wellington, New Zealand, Licence: CC BY-SA 2.0
No fun fair without Kasperle
Pat Mat.jpg
Autor: Patmat film s.r.o., Licence: CC BY-SA 3.0
Fotografie loutek Pata a Mata vysokých 20 cm.
Matěj Kopecký.jpg
Matěj Kopecký na kresbě Mikoláše Alše
Jiří Trnka (c. 1950).png
Jiří Trnka (c. 1950)