Československý pavilon na Světové výstavě 1970

Československý pavilon Expo 70
Účel stavby
Výstavní pavilon
Základní informace
Architekti	Viktor Rudiš, Vladimír Palla, Aleš Jenček
Výstavba	1969–1970
Zánik	1970
Poloha
Adresa	Ósaka, Japonsko Japonsko
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Československý pavilon na Světové výstavě roku 1970 v Ósace (Expo 70) byl výstavní pavilon, který prezentoval návštěvníkům tehdejší Československo. Expozice reflektovala umělecké rozvolnění Pražského jara, které ale bylo potlačeno invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa a následnou normalizací.

Architektonický návrh pavilonu pochází od Viktora Rudiše, Vladimíra Pally a Aleše Jenčeka. Scénář výstavy připravil Jan Skácel. Pavilon navštívilo celkem 10,5 milionu lidí. Prosklená budova umožňovala propojení vnitřního prostoru s venkovním a získala ocenění za architekturu. V tehdejším Československu se ale o úspěchu skoro nepsalo, řada tvůrců se ocitla během normalizace v nemilosti nebo odešla do emigrace. Konstrukce pavilonu byla zbourána a nedochoval se ani model instalace a většina exponátů se rozprodala po Japonsku.

U příležitosti pořádání Expa vznikla série šesti poštovních známek reprezentujících českou historii, řemesla a umění. Autorem grafického zpracování byl K. Vodák a jeho známky obdržely od mezinárodní poroty ocenění za nejlepší poštovní známku světové výstavy.^[1]

Popis

Za architektonickým návrhem stála trojice brněnských architektů Viktor Rudiš – Vladimír Palla – Aleš Jenček. Samotnou výstavu navrhli umělci jako Vladimír Janoušek, Karel Malich, Stanislav Kolíbal, Stanislav Libenský nebo Jaroslava Brychtová.^[2] Básnický scénář připravil Jan Skácel.^[3]

Autoři navrhli pro Expo přízemní budovu s proskleným pláštěm. Dominantním prvkem byla střecha, kterou prostupoval vertikální válec. Skleněné stěny umožňovaly propojení vnitřního prostoru s okolím, ale zároveň vytvářely náročné prostředí pro vystavované exponáty. Celkový dojem pavilonu byl postaven na kontrastu mezi nepravidelnou geometrií střechy a vrstevnicovým terénem. Neobvyklý rošt střechy byl hlavním a vizuálně působivým prvkem, vytvářejícím monumentální a plastický výraz.^[4] Československý pavilon na výstavě získal spolu se švýcarským a kanadským pavilonem ocenění za architekturu od Japonského ústavu architektury,^[5] zejména za své sladění s okolím, dlouhotrvající dojem z expozic a estetiku, kterou stavba působila od podlahy až ke stropu.

Oproti předchozím pavilonům v Bruselu či Montréalu byla expozice pojata minimálněji a výtvarněji, soustředila se na konfrontaci české, japonské a světové situace. Aktuálním motem československé výstavy byl „Osud malých národů“. Ústřední téma „Člověk a čas“ bylo dále rozvedeno na čas radosti, úzkosti a naděje a stalo se tak tichým protestem proti sovětské invazi. Architekt Viktor Rudiš definoval zásadu realizace jako „monumentální jednoduchost při níž „otevřená architektura předurčuje převážně sošný charakter exponátů a vylučuje konvenční výstavní řešení.“^[3]

Úvodní obří skleněná plastika Mrak Reného Roubíčka představovala vodu jako základ všeho života. Nicméně podle alternativního výkladu symbolizovala mračna, která se stahovala nad společností v Československu. Další dvaadvacet metrů dlouhá skleněná plastika z taveného skla s názvem Řeka ilustrovala osud malých zemí a ztvárnili ji Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Dílo původně obsahovalo stopy vojenských bot jako symbol ruské okupace, ale komunistické orgány je nechaly odstranit.^[6] Mezi další exponáty, kterým se přisuzoval jiný význam, patřila skulptura Kámen a oheň Rudolfa Uhra, z níž uprostřed tryskal plamen ohně. Jelikož dílo bylo vykládano jako symbol sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969, musel být plamen už v průběhu výstavy uhašen. Dalším podobným dílem byla kovová plastika Hrozba války Vladimíra Janouška, jejíž figury přicházely směrem od sovětského pavilonu a měla tak představovat vpád vojsk Varšavské smlouvy.^[7] Někteří návštěvníci byli schopni zasadil si obsah expozice do kontextu dění v Československu a vnímali její politický podtext, jiní viděli promyšlenou a umělecky působivou výstavu v architektonicky zajímavém pavilonu, která atakovala obecné existenciální pocity člověka.

Stejně jako na všech minulých světových výstavách se i v Ósace prezentovala československá gastronomie. Restaurace Praha Expo 1970, kterou tvořily luxusní Hradní restaurace, lidová Pivovarská restaurace, a slovenská Koliba, nabízela celkem 236 míst, 170 v interiéru a 66 na terase. Největší úspěch slavila moravská kachna s bramborovým knedlíkem a červeným zelím, guláš a pečený bažant. Hosty zaujalo také flambování jídel, obložené chlebíčky a vyhlášené moučníky českých cukrářů.^[8]

Vzhledem k tomu, že Světová výstava proběhla po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, nebylo mnoha umělcům povoleno jet pavilon do Japonska navštívit a část uměleckých děl se na výstavě nakonec nesměla objevit. Někteří autoři výstavy, kteří do Japonska odjet mohli, se rozhodli emigrovat a po skončení výstavy se již do vlasti nevrátili.^[9] Pokus o antisovětskou demonstraci nicméně nezůstal bez povšimnutí a znormalizovaná Vládní komise pro výstavnictví i příslušný odbor ministerstva zahraničí vypracovali po skončení výstavy negativní hodnocení, v němž bylo vedení pavilonu označeno za „centrum protisocialistických živlů“.^[3] I kvůli upozadění režimem se této realizaci nedostalo zdaleka takové pozornosti jako předchozím pavilonům v Bruselu a Montréalu.^[2] Předmětem kritiky byl sice hlavně problematický obsah výstavy, ale vinou toho zapadla neprávem i architektura pavilonu.

Samotný pavilon ani jeho model se po skončení výstavy nedochovaly a část uměleckých děl se zřejmě rozprodala po Japonsku. Skleněná plastika Mrak byla umístěna v hotelu v lázeňském městě Kirišima na ostrově Kjúšú. Když se po 53 letech hotel chystal na rekonstrukci, zasloužilo se o záchranu díla české velvyslanectví v Tokiu ve spolupráci s firmou Lasvit a plastiku v roce 2023 převezli zpět do Česka. Plastika Řeka byla po světové výstavě rozřezána na tři kusy. Jeden zůstal v areálu někdejšího Expa a dlouho se nevědělo, kam zmizely další dva kusy. Nakones se podařilo s pomocí japonské galeristky Masae Nakamu další část vypátrat v jednom japonském pivovaru a zbylá část byla objevena v depozitáři muzea umění. Jednu část však poškodilo zemětřesení v roce 2011, osud všech tří částí a jejich případné znovuspojení a renovace je proto v současné době nejistý.^[6]

Odkazy

Reference

Související články

• Expo 70