Činka (mlhovina)

Činka (mlhovina)
Snímek mlhoviny z dalekohledu VLT
Snímek mlhoviny z dalekohledu VLT
Pozorovací údaje
(Ekvinokcium J2000,0)
Typplanetární mlhovina
ObjevitelCharles Messier
Datum objevu12. června 1764
Rektascenze19h 59m 36,36s[1]
Deklinace22°43′16,3″[1]
SouhvězdíLištička (lat. Vulpecula)
Zdánlivá magnituda (V)14,089[2][3], 13,749[3], 14,247[3], 14,405[3], 14,033 4[4], 11,786[5] a 10,609[5]
Úhlová velikost8,0′×5,7′[6]
Vzdálenost376,293 5 pc
Fyzikální charakteristiky
Poloměr1[7] ly
Absolutní magnituda (V)−0,5
Označení v katalozích
Messierův katalogM 27
New General CatalogueNGC 6853
IRASIRAS 19574+2234
Jiná označeníM 27, NGC 6853[1]
(V) – měření provedena ve viditelném světle
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Činka (také Messier 27, M27 nebo NGC 6853) je známá jasná planetární mlhovina v souhvězdí Lištičky. Objevil ji Charles Messier 12. června 1764 jako vůbec první z tohoto druhu vesmírných objektů. Jméno jí dal John Herschel ve svém popisu.[6]

Pozorování

Poloha mlhoviny Činka v souhvězdí Lištičky.

Mlhovina Činka se dá velmi snadno nalézt přibližně 3° severně od hvězdy Gama Sagittae (γ Sge) s magnitudou 3,5 v sousedním souhvězdí Šípu. Je snadno viditelná i triedrem 10x50 a pod průzračně tmavou oblohou i menším triedrem 8x30. Dalekohled o průměru 114 mm pomůže ukázat její základní tvar, který vzdáleně připomíná přesýpací hodiny, protože mlhovina obsahuje dvě velké jasné oblasti. Ještě větší dalekohledy, případně vybavené vhodným astronomickým filtrem, umožňují pozorovat mnoho podrobností a odstínů. Ústřední hvězda má magnitudu 13,6 a její viditelnost se často používá jako zkouška průzračnosti hvězdné oblohy, pokud se použije dalekohled o průměru 200 mm.[8]

Mlhovinu je možné pozorovat z obou zemských polokoulí, protože má pouze mírnou severní deklinaci. Přesto je na severní polokouli lépe pozorovatelná a během letních nocí tam vychází vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku zůstává poměrně nízko nad severním obzorem. Přesto je pozorovatelná ze všech obydlených oblastí Země.[9] Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od června do listopadu.

Historie pozorování

Činku objevil Charles Messier 12. června 1764 a stala se tak vůbec první pozorovanou planetární mlhovinou.[6] William Herschel při jejím pozorování vůbec nepoznal, že jde o mlhovinu, a pokoušel se ji rozložit na hvězdy. To se mu nepodařilo, ale kvůli velkému počtu okolních hvězd v zorném poli usoudil, že by toho mohl dosáhnout větším dalekohledem. Jeho syn John ji však považoval za skutečnou mlhovinu a ve svém popisu poznamenal, že vypadá jako činka, což je označení, které už jí zůstalo.[6] Admirál Smyth ji popsal jako nepochopitelný ale nádherný objekt. William Parsons ji přesto také považoval za rozložitelnou na hvězdy, ale pochopitelně i jeho snažení bylo bezvýsledné. Spolu s oběma Herschely však zanechal velmi přesný popis vzhledu mlhoviny.[8]

Snímek ze Spitzerova dalekohledu

Vlastnosti

Mlhovina je od Země vzdálená přibližně 1250 světelných let, má úhlovou velikost 8′×6′ a odhadované stáří několik tisíc let. Její hvězdná velikost je 7,4 a je tedy jen nepatrně slabší než nejjasnější planetární mlhovina Helix, jejíž světlo je ovšem rozprostřené na výrazně větší ploše a má tedy menší plošnou jasnost. Navíc v porovnání s jinými planetárními mlhovinami ztrácí Činka jen málo ve fotografické jasnosti: 7,6 mag.[6]

Její jasnost i značná úhlová velikost z ní činí oblíbený objekt i pro amatérská pozorování a fotografování. Mlhavé halo ji opticky zvětšuje až na 15 úhlových minut, což je polovina zdánlivého průměru Měsíce.[6]

Skutečný tvar mlhoviny je pravděpodobně protáhlý sféroid, na který je ze Země nahlíženo téměř přesně v jeho rovníkové rovině. Podobný pohled skýtá i další mlhovina M76, které se říká Malá činka. Ze směru jednoho z jejích pólů by pravděpodobně měla prstencový tvar a vypadala by na obloze jako Prstencová mlhovina.[6]

V roce 1970 byla vypočtena skutečná rychlost rozpínání mlhoviny, která dosahuje hodnoty 31 km/s. V roce 1992 pak byla zjištěna zdánlivá rychlost rozpínání, která není větší než 2,3′ za století a z toho vypočtené stáří mlhoviny je nejvýše asi 14 600 let, spíše kolem 12 700 let.[7][10]

Snímek uzlíků v mlhovině z Hubbleova dalekohledu

Uzlíky

Tak jako v mnoha jiných planetárních mlhovinách blízkých k Zemi, i v Čince byly pozorovány uzlíky. Hlavní část mlhoviny obsahuje mnoho jasných i tmavých uzlíků, které se navzájem výrazně liší tvarem, a to od souměrných uzlíků s vláknitými ocasy až po nepravidelné uzlíky bez ocasů. Podobně jako v mlhovinách Helix a Eskymák mají i v Čince některá čela uzlíků jasné špičky, která označují místní hranici fotoionizace.[10]

Ústřední hvězda

Hvězda uprostřed mlhoviny je velmi jasný namodralý trpaslík s hvězdnou velikostí 13,5 a povrchovou teplotou kolem 85 tisíc Kelvinů, který své okolí osvětluje převážně ultrafialovým zářením. Mlhovina však toto záření skrze luminiscenci vyzařuje ve viditelné části spektra, a proto se zdá být výrazně jasnější než ústřední hvězda. Fotograficky byl u ústřední hvězdy nalezen její pravděpodobný společník, který má hvězdnou velikost 17 a není tedy běžnými dalekohledy vidět.[6]

Poloměr hvězdy je 0,055 ± 0,02 poloměrů Slunce a je největší ze všech známých bílých trpaslíků. Její absolutní hvězdná velikost je 5,5. V roce 1999 byla její hmotnost odhadnuta na 0,56 ± 0,01 hmotností Slunce.[11]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nebulosa Manubrio na italské Wikipedii.

  1. ↑ a b c SIMBAD Astronomical Database: Results for M 27 [online]. [cit. 2018-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ Messier 27. Dostupné online. [cit. 2018-08-20]
  3. ↑ a b c d Orsola De Marco: The binary fraction of planetary nebula central stars – I. A high-precision, I-band excess search. In: Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 15. listopadu 2012. DOI 10.1093/MNRAS/STS180.
  4. ↑ Gaia Data Release 2. 25. dubna 2018.
  5. ↑ a b Thomas Jarrett, John Carpenter, John E. Gizis, Carol Lonsdale: The Two Micron All Sky Survey (2MASS). In: The Astronomical Journal. únor 2006. DOI 10.1086/498708.
  6. ↑ a b c d e f g h FROMMERT, Hartmut. SEDS Messier Objects Database: Messier 27 [online]. [cit. 2018-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ a b O'DELL, C. R.; BALICK, B.; HAJIAN, A. R., et al. Knots in Nearby Planetary Nebulae. S. 3329–3347. Astronomical Journal [online]. Červen 2002 [cit. 2018-09-06]. Roč. 123, čís. 6, s. 3329–3347. Dostupné online. DOI 10.1086/340726. Bibcode 2002AJ....123.3329O. (anglicky) 
  8. ↑ a b MANZINI, Federico. Il Catalogo di Messier. Nuovo Orione. 2000. (italsky) 
  9. ↑ Deklinace 23° severním směrem odpovídá úhlové vzdálenosti 67° od severního nebeského pólu. Severně od 67° severní šířky je tedy tato mlhovina cirkumpolární (nikdy nezapadá), zatímco jižně od 67° jižní šířky objekt vůbec nevychází nad obzor.
  10. ↑ a b O'DELL, C. R.; BALICK, B.; HAJIAN, A. R., et al. Knots in Planetary Nebulae. S. 29–33. Revista Mexicana de Astronomía y Astrofísica [online]. Leden 2003 [cit. 2018-09-06]. Roč. 15, s. 29–33. Dostupné online. Bibcode 2003RMxAC..15...29O. (anglicky) 
  11. ↑ BENEDICT, G. Fritz; MCARTHUR, B. E.; FREDRICK, L. W., et al. Astrometry with The Hubble Space Telescope: A Parallax of the Central Star of the Planetary Nebula NGC 6853. S. 2549–2556. Astronomical Journal [online]. Listopad 2003 [cit. 2018-09-06]. Roč. 126, čís. 5, s. 2549–2556. Dostupné online. arXiv astro-ph/0307449. DOI 10.1086/378603. Bibcode 2003AJ....126.2549B. (anglicky) 

Literatura

Knihy

  • O'MEARA, Stephen James. Deep Sky Companions: The Messier Objects. New York: Cambridge University Press, 1998. Dostupné online. ISBN 0-521-55332-6. (anglicky) 

Mapy hvězdné oblohy

  • Toshimi Taki. Taki's 8.5 Magnitude Star Atlas [online]. 2005 [cit. 2018-08-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-11-05. (anglicky)  – Atlas hvězdné oblohy volně stažitelný ve formátu PDF.
  • TIRION; RAPPAPORT; LOVI. Uranometria 2000.0 - Volume I - The Northern Hemisphere to -6°. Richmond, Virginia, USA: Willmann-Bell, inc., 1987. Dostupné online. ISBN 0-943396-14-X. 
  • TIRION; SINNOTT. Sky Atlas 2000.0. 2. vyd. Cambridge, USA: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0-933346-90-5. 
  • TIRION. The Cambridge Star Atlas 2000.0. 3. vyd. Cambridge, USA: Cambridge University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-521-80084-6. 

Související články

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Mlhovina Činka na Wikimedia Commons
  • SIMBAD Astronomical Database: Results for M 27 [online]. [cit. 2018-08-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  • FROMMERT, Hartmut. SEDS Messier Objects Database: Messier 27 [online]. [cit. 2018-08-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  • KODRIŠ, Michal. Průvodce hvězdnou oblohou: Lištička [online]. [cit. 2018-08-20]. Dostupné online. 
  • GARNER, Rob. Hubble’s Messier Catalog: Messier 27 (The Dumbbell Nebula) [online]. NASA, 2017-10-19 [cit. 2018-08-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  • The Dumbbell Nebula [online]. Evropská jižní observatoř, 1998-10-07 [cit. 2018-08-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  • GARNER, Rob. Hubble’s Messier Catalog: Messier 27 (The Dumbbell Nebula) [online]. NASA, 2017-10-19 [cit. 2018-08-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  • JACOBY, George. Emission line image of M27 [online]. National Optical Astronomy Observatory [cit. 2018-08-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-09-06. 

Média použitá na této stránce

Weighing in on the Dumbbell Nebula.jpg
The Dumbbell nebula, also known as Messier 27, pumps out infrared light in this image from NASAs Spitzer Space Telescope. Spitzers infrared view shows a different side of this recycled stellar material. It is interesting how different Spitzers view of the Dumbbell looks compared to optical images, comments Dr. Joseph Hora of the Harvard Smithsonian Center for Astrophysics. The diffuse green glow, which is brightest near the center, is probably showing us hot gas atoms being heated by the ultraviolet light from the central white dwarf. A collection of clumps fill the central part of the nebula, and red-coloured radial spokes extend well beyond. Astronomers think these features represent molecules of hydrogen gas, mixed with traces of heavier elements.
M27 Knots.jpg
Close up detail of knots in planetary nebula Messier 27
M27 - Dumbbell Nebula.jpg
Autor: ESO, Licence: CC BY 4.0
The Dumbbell Nebula

The Dumbbell Nebula ­— also known as Messier 27 or NGC 6853 — is a typical planetary nebula and is located in the constellation Vulpecula (The Fox). The distance is rather uncertain, but is believed to be around 1,200 light-years. It was first described by the French astronomer and comet hunter Charles Messier who found it in 1764 and included it as no. 27 in his famous list of extended sky objects [2] .Despite its class, the Dumbbell Nebula has nothing to do with planets. It consists of very rarified gas that has been ejected from the hot central star (well visible on this photo), now in one of the last evolutionary stages. The gas atoms in the nebula are excited (heated) by the intense ultraviolet radiation from this star and emit strongly at specific wavelengths.

This image is the beautiful by-product of a technical test of some FORS1 narrow-band optical interference filtres. They only allow light in a small wavelength range to pass and are used to isolate emissions from particular atoms and ions. In this three-colour composite, a short exposure was first made through a wide-band filtre registering blue light from the nebula. It was then combined with exposures through two interference filtres in the light of double-ionized oxygen atoms and atomic hydrogen. They were colour-coded as “blue”, “green” and “red”, respectively, and then combined to produce this picture that shows the structure of the nebula in “approximately true” colours.

They are three-colour composite based on two interference ([OIII] at 501 nm and 6 nm FWHM — 5 min exposure time; H-alpha at 656 nm and 6 nm FWHM — 5 min) and one broadband (Bessell B at 429 nm and 88 nm FWHM; 30 sec) filtre images, obtained on September 28, 1998, during mediocre seeing conditions (0.8 arcsec). The CCD camera has 2048 x 2048 pixels, each covering 24 x 24 µm and the sky fields shown measure 6.8 x 6.8 arcminutes and 3.5 x 3.9 arcminutes, respectively. North is up; East is left.

Credit:

ESO/I. Appenzeller, W. Seifert, O. Stahl, M. Zamani 

Coordinates
Position (RA):  	19 59 36.41
Position (Dec): 	22° 43' 16.00"
Field of view:  	6.76 x 6.82 arcminutes
Orientation:    	North is 0.0° left of vertical

Colours & filters
Band            	Wavelength	Telescope
Optical u       	361 nm   	Very Large Telescope FORS1
Optical B       	429 nm   	Very Large Telescope FORS1
Optical Oiii    	501 nm   	Very Large Telescope FORS1
Optical HeII    	472 nm   	Very Large Telescope FORS1
Optical R       	655 nm   	Very Large Telescope FORS1
Optical H-alpha 	656 nm   g	Very Large Telescope FORS1
.