Člen (mluvnice)

Člen se používá v některých jazycích k označení podstatného jména. Členy jsou v jazycích většinou prostředkem k vyjádření jeho určitosti, případně neurčitosti (tj. zda je míněn jeden konkrétní objekt nebo objekty tohoto druhu obecně). Namísto členů, resp. současně s nimi, se určitost v různých jazycích vyjadřuje i jinými způsoby a někdy závisí zcela na kontextu. Člen je obvykle považován za zvláštní slovní druh, etymologicky jeho tvary většinou souvisí s tvary ukazovacích zájmen (například francouzské le pochází z latinského ukazovacího zájmena ille). V některých jazycích člen není samostatným slovem, ale je připojován k podstatnému jménu jako prefix (hebrejština) nebo sufix (rumunština, bulharština, švédština).

V angličtině a některých dalších jazycích je člen nejtypičtější realizací větného členu nazývaného determinátor.

Druhy členů

V jazycích jsou rozlišovány členy:

  • určitý – např. anglický the, německý der, die, das, francouzský le, la, les; používá se tehdy, kdy se mluví o konkrétním objektu, specifickém členu nějaké skupiny (český ekvivalent by mohl být ten, ta, to);
  • neurčitý – obvykle se používá jen v jednotném čísle, např. anglický a, an, německý ein, eine, francouzský un, une, des; používá se tehdy, kdy se odkazuje k libovolnému členu nějaké skupiny, český ekvivalent by mohl být nějaký, jeden;
  • dělivý – pro označení látkových jmen (u substancí, které nelze počítat, ale lze je rozdělit, např. voda), např. francouzský du, de la.

Uvedené druhy členů se nemusejí vyskytovat v jednotlivých jazycích současně. Pokud však jazyk využívá k vyjádření určitosti člen, vyskytuje se v něm vždy člen určitý (např. bulharština má pouze člen určitý). Člen dělivý je charakteristický pro románské jazyky, ve kterých se vyskytují i členy určitý a neurčitý – tyto dva členy mají i všechny germánské jazyky.

Příklady použití:

This is the house I'd lived in before I won one hundred million dollars. – To je (ten) dům, ve kterém jsem bydlel před tím, než jsem vyhrál sto milionů dolarů.
I closed a pig and a dog in a pigsty. When I came back in the evening, I found out that the dog had eaten up the pig. – Zavřel jsem do (jednoho) chlívku (jedno) prase a (jednoho) psa. Když jsem se ten večer vrátil, zjistil jsem, že ten pes to prase sežral.
Voulez-vous du café? – Dáte si kávu?

Postavení členů

Členy často stojí před podstatným jménem (příp. před rozvíjejícím přívlastkem), např. angl. the young boy (ten mladý chlapec).

V bulharštině, makedonštině, rumunštině či severogermánských jazycích existuje určitý člen postpozitivní, který se připojuje jako koncovka ke jménu, např. švéd. pojken[1], bulh. момчето[2](ten chlapec).

Člen v evropských jazycích

Člen v evropských jazycích:
žlutá – jazyky bez členu
oranžová – jazyky se členem určitým
červená – jazyky s postpozitivním určitým členem

Geograficky lze zhruba rozdělit Evropu na západní a východní část podle toho, zda se v dané lokalitě hovoří jazyky, v nichž se používá člen. Západní oblast zahrnuje germánské a románské jazyky, albánštinu a řečtinu, v nichž se člen používá. Naopak slovanské (s výjimkou bulharštiny a makedonštiny) a uralské (s výjimkou maďarštiny) jazyky na východě Evropy člen nepoužívají. Členy neměla ani latina.

Postpozitivní určitý člen se vyskytuje ve dvou oblastech: jednak v severogermánských jazycích ve Skandinávii (dánština, norština, švédština, islandština a faerština) a jednak na Balkáně (albánština, bulharština, makedonština, rumunština). V případě uvedených balkánských jazyků se jedná o výrazný společný rys balkánského jazykového svazu, tedy skupiny jazyků blízkých geograficky, nikoliv však geneticky – uvedené jazyky náleží do 3 různých jazykových skupin. Postpozitivní člen má též izolovaná baskičtina v západní Evropě.

Baltské jazyky členy nemají, ale k vyjádření určitosti využívají determinativní tvary adjektiv.[3]

Čeština

V češtině se člen jako samostatný slovní druh nevyskytuje. Podstatná jména lze ve větě identifikovat podle jejich morfologických vlastností (většina flektivních jazyků rovněž nemá člen). Pro rozlišení určitosti a neurčitosti (respektive kontextové zapojenosti a novosti) se v češtině používá slovosled (viz též aktuální členění větné). V hovorovém stylu se často využívají zájmena nějaký a ten (případně číslovka jeden) ve stejné funkci jako člen neurčitý resp. určitý v jiných jazycích. Nicméně toto použití není závazné, závisí na volbě mluvčího. Tyto prostředky se využívají zejména pro zdůraznění.

Někteří autoři se domnívají, že rozšířené užívání zájmena ten (všimněte si podobnosti s německým členem den) ve funkci blízké určitému členu může být dáno silným vlivem němčiny.[4]

Němčina

V němčině má určitý a neurčitý člen nejen determinační (určující) funkci, ale je zároveň nedílnou součástí skloňování podstatných jmen, která sama o sobě přijímají jen minimum pádových koncovek. Použití členu podstatně ovlivňuje i skloňování přídavných jmen.

Příklady:

im (= in dem) Schrank (dativ) = ve skříni
in den Schrank (akuzativ) = do skříně

Francouzština

Francouzština má členy určité a neurčité nejen pro jednotné číslo, ale i pro číslo množné, přesněji rod množný.

Člen určitý je

  • le pro číslo jednotné, rodu mužského, příklad: le chien = ten pes,
  • la pro číslo jednotné, rodu ženského, příklad: la télé - ta televize,
  • les pro rod množný (francouzština nemá rod střední), příklad: les arbres = ty stromy.

Člen neurčitý je

  • un pro rod mužský v jednotném čísle, příklad: un stylo - nějaké pero,
  • une pro rod ženský v jednotném čísle, příklad: une girafe = nějaká žirafa,
  • des pro rod množný, příklad: des crayons = nějaké tužky.

Angličtina

Anglické členy shodné pro všechny tři rody – které se gramaticky v angličtině projevují jen v zájmenech – jsou:[3]

  • určitý the pro jednotné i množné číslo,
  • neurčitý a (před samohláskou an) pro jednotné číslo. Množné číslo stojí bez členu.

Španělština

Ve španělštině má každý rod a číslo svůj určitý i neurčitý člen.

Členy neurčité:

  • un - rod mužský, číslo jednotné (un amigo = kamarád)
  • una - rod ženský, číslo jednotné (una amiga = kamarádka)
  • unos - rod mužský, číslo množné (unos amigos = kamarádi)
  • unas - rod ženský, číslo množné (unas amigas = kamarádky)

Členy určité:

  • el - rod mužský, číslo jednotné (el padre = otec)
  • la - rod ženský, číslo jednotné (la comida = jídlo)
  • los - rod mužský, číslo množné (los padres = rodiče)
  • las - rod ženský, číslo množné (las comidas = jídla)

Maďarština

Maďarština je jediný uralský jazyk, který používá členy.

  • určitý a (před samohláskou az) pro jednotné i množné číslo, neskloňuje se. Az může však být použito i jako určité zájmeno, pak se skloňuje stejně jako podstatné jméno.
  • neurčitý egy pro jednotné číslo (množné je bez členu). Egy jinak znamená číslovku „jedna“.

Reference

  1. ↑ Mencák F., Frydrich M. Švédština pro samouky, SPN, Praha, 1991, ISBN 80-04-24005-4.
  2. ↑ Kufnerová Z., Panev P. Bulharština pro samouky, SPN, Praha, 1987.
  3. ↑ a b Viereck W., Viereck K., Ramisch H. Encyklopedický atlas anglického jazyka. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2004, s 87. ISBN 80-7106-569-2.
  4. ↑ Hajičová E., Panevová J. in Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny, Praha 2002, s 68. ISBN 80-7106-484-X.
  • Čermák F. Jazyk a jazykověda. Karolinum, Praha 2004. ISBN 80-246-0154-0.

Externí odkazy

  • Slovníkové heslo člen ve Wikislovníku
  • Kategorie Členy ve Wikislovníku

Média použitá na této stránce

Europe definite article.PNG

The definite article in European languages

  Languages without articles
  Languages with the definite article
  Languages with the postpositive definite article