Čtyři znaky církve

Čtyři znaky církve, známé také jako atributy církve,^[1] popisují čtyři charakteristické přívlastky tradiční křesťanské ekleziologie, jak jsou vyjádřeny v Nicejsko-konstantinopolském vyznání víry dokončeném na prvním konstantinopolském koncilu v roce 381 n. l.: „Věříme v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev“.^[2]

Toto ekumenické vyznání víry se dnes přednáší při liturgii katolické církve (latinského i východního obřadu), pravoslavné církve, starobylé východní církve, asyrské východní církve, moravské církve a luteránských církví, metodistické církve, presbyteriánské církve, anglikánské společenství a členové reformovaných církví,^[3] i když si jej vykládají velmi odlišně a někteří protestanti slovo „katolický“ ve vyznání víry pozměňují a nahrazují jej slovem „křesťanský“. Česká římskokatolická církev používá v liturgii místo výrazu „katolická“ výraz „všeobecná“.

Ačkoli jedno vyznání se od druhého liší mnoha doktrínami, které vycházejí z tradice i z různých výkladů Bible (což do značné míry vysvětluje, proč existuje mnoho různých vyznání), představují Čtyři znaky souhrn toho, co mnozí duchovní a teologové v minulosti považovali za nejdůležitější tvrzení křesťanství.

Myšlenky čtyř znaků se v křesťanské církvi objevují již od raného křesťanství. Narážky na ně lze nalézt ve spisech raně církevního otce a biskupa Ignáce z Antiochie z 2. století. Doktrinálně byly stanoveny až na prvním konstantinopolském koncilu v roce 381 jako protiváha k některým herezím, které se do církve vloudily v jejích raných dějinách. Koncil zde rozpracoval Nicejské vyznání víry, stanovené prvním nicejským koncilem o 56 let dříve, tím, že na jeho konec přidal část, která obsahovala toto tvrzení: „[Věříme] v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev.“^[4] Tato věta zůstala ve verzích Nicejského vyznání víry až do 21. století.

V některých jazycích, například v němčině, bylo latinské „catholica“ před reformací nahrazeno slovem „křesťanská“, ačkoli se jednalo o anomálii,^[5] kterou některé protestantské církve používají dodnes. Proto se ze „svatá katolická“ stává „svatá křesťanská“.^[6]

Římští katolíci věří, že označení „jedna, svatá, katolická a apoštolská církev“ se vztahuje pouze na římskokatolickou církev. Zastávají názor, že „Kristus zde na zemi založil pouze jednu církev“, a věří v „plnou totožnost církve Kristovy s církví katolickou“. I když „existují četné prvky posvěcení a pravdy, které se nacházejí mimo její strukturu“, tyto „jako dary náležející správně Kristově církvi podněcují ke katolické jednotě“. Východním církvím, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, tak „něco chybí v jejich stavu jako partikulárních církví“. Obce zrozené z protestantské reformace 16. století „nepožívají apoštolské posloupnosti ve svátosti svěcení, a proto jsou zbaveny konstitutivního prvku církve“.^[7]

Pravoslavná církev se ve sporu s římskokatolickou církví považuje za historické a organické pokračování původní církve založené Kristem a jeho apoštoly.^[8] Starobylá východní církev nesouhlasí s oběma a prohlašuje se za historické a organické pokračování původní církve založené Kristem a jeho apoštoly, za „jednu, svatou, katolickou a apoštolskou“ církev starokřesťanských vyznání víry a za jedinou církev, která vždy zachovávala pravou christologii a víru vyhlášenou prvními třemi koncily, prvním nicejským, prvním konstantinopolským a efezským, potvrzenou církevními otci a posvátnou tradicí.

Augsburské vyznání, které se nachází v Knize svornosti, sborníku víry luteránských církví, učí, že „víra, jak ji vyznával Luther a jeho následovníci, není nic nového, nýbrž pravá katolická víra, a že jejich církve představují pravou katolickou neboli univerzální církev.“^[9] Když luteráni v roce 1530 předložili augsburské vyznání císaři Svaté říše římské Karlu V., věří, že „ukázali, že každý článek víry a praxe je pravdivý především podle Písma svatého a pak také podle učení církevních otců a koncilů.“^[9] Luteránské církve proto tradičně zastávají názor, že jejich církev představuje pravou viditelnou církev.^[10]

Viz též: Jediná pravá církev a Tělo Kristovo#Církev

Toto označení vychází z Pavlových listů, kde se uvádí, že církev je „jedna“.^[11] V 1Kor 15, 19 (Kral, ČEP) apoštol Pavel mluví o sobě jako o pronásledovateli „církve Boží“, tedy nejen místní církve v Jeruzalémě, ale téže církve, kterou na začátku tohoto listu oslovuje jako „církev Boží, která je v Korintě“ – 1Kor 1, 2 (Kral, ČEP): „Vy jste tělo Kristovo a jednotlivě jeho údy“ – 1Kor 12, 27 (Kral, ČEP) a prohlašuje, že „jako je tělo jedno a má mnoho údů a všechny údy těla, ačkoli je jich mnoho, jsou jedno tělo, tak je to i s Kristem“ – 1Kor 12, 12 (Kral, ČEP).

V Ef 4, 5–6 (Kral, ČEP) Pavel píše: „Je jedno tělo a jeden Duch – jako jste byli povoláni k jedné naději, která patří k vašemu povolání – jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny a ve všech.“ Tento výčet faktorů, které dělají z křesťanů jedno tělo, jednu církev, nepochybně nemá být vyčerpávající, říká Francis A. Sullivan, ale potvrzuje jednotu těla, církve, prostřednictvím toho, co mají křesťané společné – v čem mají společenství.^[11]

Na jiném místě Pavel říká: „Není Žida ani Řeka, není otroka ani svobodného, není muže ani ženy, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ – Gal 3, 28 (Kral, ČEP). Tento výrok se týkal křesťanů jako jednotlivců, ale vztahoval se na ně také jako na skupiny, jako na místní církev, ať už se skládala převážně z křesťanů židovských nebo pohanských.^[11]

Další informace: Svatost

Slovo svatá v tomto smyslu znamená oddělená pro zvláštní účel Bohem a pro Boha. Církev je svatá, protože byla určena k tomu, aby konala Boží dílo, a protože je v ní Bůh přítomen.^[12] Křesťané chápou svatost církve jako odvozenou od svatosti Kristovy.^[13]

Další informace: Katolicita

Slovo katolický je odvozeno od starořeckého přídavného jména καθολικός (romanizováno: katholikos), což znamená „obecný“, „univerzální“.^[14][15] Souvisí s řeckým příslovcem καθόλου (katholou), které znamená „podle celku“, „zcela“ nebo „obecně“, což je kombinace předložky κατά znamenající „podle“ a přídavného jména ὅλος znamenajícího „celý“.^[16][17]

Přídavné jméno „katolická“ znamená, že v Církvi je hlásána všem lidem celistvost křesťanské víry, plná a úplná, všeobjímající a nic jí nechybí, aniž by byla vyloučena jakákoli část víry nebo jakákoli třída či skupina lidí.^[18][19][20] Tento přívlastek lze použít nejen na církev rozšířenou po celém světě, ale také na každý místní projev církve, v němž nechybí nic podstatného k tomu, aby církev byla skutečným tělem Kristovým.^[20][21][22]

Římský císař Theodosius I. pro své poddané omezil pojem „katoličtí křesťané“ na věřící v „jediné božství Otce, Syna a Ducha svatého, ve stejné vznešenosti a v Nejsvětější Trojici“ a pro ostatní použil označení „heretici“ (Soluňský edikt z 27. února 380).^[23]

Viz též: Apoštol a Apoštolská posloupnost

Termín apoštolská popisuje základy a víru církve jako zakořeněné a pokračující v živé tradici Ježíšových apoštolů.^[24] Katolická církev, pravoslavná církev, starobylé východní církve a asyrská východní církev tvrdí, že zachovávají původní učení apoštolů. Mají také apoštolskou posloupnost v tom smyslu, že jejich biskupové odvozují svou autoritu přímou linií vzkládání rukou od apoštolů, což je nárok, který mohou akceptovat i ostatní církve v této skupině. Anglikánské společenství, stejně jako mnohé luteránské církve, například Švédská církev, podobně učí učení o apoštolské posloupnosti.^[25][26] Ostatní křesťanské denominace naproti tomu obvykle zastávají názor, že to, co zachovává apoštolskou kontinuitu, je psané slovo: jak říká Bruce Milne: „Církev je apoštolská, když v praxi uznává nejvyšší autoritu apoštolských písem“.^[27]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Four Marks of the Church na anglické Wikipedii.

• Křesťanství jako římské státní náboženství
• Znaky církve (protestantismus)

Je zde použita šablona {{Refend}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.