Ču Su

Ču Su
kníže z Čou
Doba vlády1378–1425
Posmrtné jménokníže Ting z Čou (周定王)
Titulykníže z Wu (吴王, 1370–1378)
kníže z Čou (周王, od 1378)
Narození9. srpna 1361
Nanking
Úmrtí2. září 1425
Předchůdce–
NástupceČu Jou-tun
Manželkapaní Feng
PotomciČu Jou-tun
Ču Jou-sün
Ču Jou-ťüe
a 12 dalších synů
a 11 dcer
DynastieMing
OtecChung-wu
Matkacísařovna Ma
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Ču Su je čínské jméno, v němž Ču je příjmení a Su osobní jméno.

Ču Su (čínsky pchin-jinem Zhū Sù, znaky 朱橚, 9. srpna 1361 – 2. září 1425) byl čínský princ a vojevůdce, pátý syn Chung-wua, prvního císaře a zakladatele říše Ming. Roku 1370 obdržel titul kníže z Wu, roku 1378 se stal knížetem z Čou, od roku 1381 sídlil v Kchaj-fengu.

Jména

Ču Su obdržel posmrtné jméno Ting (čínsky pchin-jinem Dìng, znaky 定), jeho plný posmrtný titul byl kníže Ting z Čou (čínsky v českém přepisu Čou Ting-wang, pchin-jinem Zhōu Dìngwáng, znaky 周定王).

Život

Ču Su se narodil 9. srpna 1361 jako pátý syn Ču Jüan-čanga, jeho matkou byla podle oficiálních záznamů paní Ma, první z Čuových manželek.[1] Ču Jüan-čang tehdy sídlil v Nankingu a jako jeden z generálů říše Sung bojoval v povstání rudých turbanů. Roku 1368 se Ču Jüan-čang stal císařem říše Ming a během několika let sjednotil Čínu pod svou vládou. V květnu 1370 udělil sedmi svým synům tituly knížat (王, wang), Ču Su se stal knížetem z Wu (吴王). Císař roku 1374 zamítl jeho usídlení v Chang-čou s tím, že příjmy z oblasti Wu (Ťiang-nan) jsou pro ústřední vládu velmi důležité a musí být pod její přímou kontrolou.[1]

Ču Su se sblížil s o patnáct měsíců starším bratrem Ču Tim a přes odlišné povahy se stali nejlepšími přáteli.[2] Roku 1376 přesídlil do Feng-jangu ve střední Číně, kde s dalšími princi trávil čas vojenským výcvikem. Roku 1378 císařský otec změnil jeho titul na kníže z Čou (周王) a současně ho oženil s dcerou generála Feng Šenga, tehdy vojenského velitele v Kchaj-fengu, hlavnímu městu provincie Che-nan. Po dosažení dospělosti roku 1381 přesídlil do Kchaj-fengu a třebaže neměl pravomoci vůči místní správě, osobní garda i početná domácnost vedená zkušenými poradci a úředníky mu dávala nemalou moc. Společně se svým tchánem dozíral na vojska rozmístěná v provincii.[1]

Roku 1389 Ču Su bez vědomí císaře odejel z Kchaj-fengu do Feng-jangu, pravděpodobně navštívit Feng Šenga,[3] kterého tam vypověděl císař za přestupky spáchané roku 1387 při úspěšném tažení proti Mongolům.[4] Ču Su byl za to vypovězen do Jün-nanu na vzdáleném jihozápadě říše, fakticky však zadržován u císařského dvora v Nankingu; správu jeho domácnosti v Kchaj-fengu zatím převzal jeho nejstarší syn Ču Jou-tun, na jaře 1391 oficiálně jmenovaný Ču Suovým následníkem. Svolení k návratu do Kchaj-fengu se Ču Su dočkal až na přelomu let 1391 a 1392.[5]

Po nástupu císaře Ťien-wena nová vláda zahájila „politiku omezování knížat“. Ču Su se stal první obětí nových pořádků,[6] na podzim 1398 ho jeho druhý syn Ču Jou-sün obvinil z přípravy vzpoury,[5] načež byl Ču Su uvězněn, zbaven hodností a vypovězen do Jün-nanu.[6] Po porážce Ťien-wena v občanské válce (kampani ťing-nan) a nástupu Ču Tiho na trůn jako císaře Jung-le se Ču Su vrátil do Nankingu (1402) a pak Kchaj-fengu (1403) ve starém postavení.[5]

Přestože mu Ču Ti přidělil dvojnásobek běžné knížecí renty, převedl na něj výnosy obchodních daní z Kchaj-fengu a věnoval vysoké dary,[7] držel ho dále od politiky; Ču Su se proto obrátil k vědě.[8] Věnoval se studiu botaniky a medicíny. Roku 1406 vydal botanickou monografii Ťiou-chuang pen-cchao (救荒 本草, doslova Herbář k zabránění hladomoru), popisující 414 jedlých divokých rostlin.[9] Většina z nich (276)[8] nebyla uváděna ve starších herbářích orientovaných na léčivé byliny. Cílem knihy bylo informování čtenářů o jedlých rostlinách použitelných v případě neúrody a hladomoru.[9] Vydal i Pchu-č’-fang (Recepty pro všechny), soubor 61 739 lékařských předpisů.[10] Byl nejen talentovaným spisovatelem, ale i dovedným kaligrafem.[11]

Roku 1420 byl povolán do Nankingu kvůli obvinění z přípravy povstání; přiznal se ke svým prohřeškům, císař mu udělil milost, omezil však jeho osobní gardu na minimum.[12]

Ču Su zemřel 2. září 1425.[1] Novým knížetem z Čou se stal jeho nejstarší syn Ču Jou-tun, plodný dramatik, který napsal více než třicet divadelních her žánru ca-ťü.[13] Celkem měl Ču Su patnáct synů a jedenáct dcer. Jeho potomci drželi titul knížete z Čou do poloviny 17. století.

Odkazy

Externí odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1022 s. ISBN 0231038011. Heslo Chu Su, s. 350. (anglicky) 
  2. ↑ TSAI, Shih-Shan Henry. Perpetual Happiness: The Ming Emperor Yongle. Seattle, Wash.; Chesham: University of Washington Press; Combined Academic, 2002. 286 s. Dostupné online. ISBN 0295981245. S. 23. (anglicky) 
  3. ↑ IDEMA, Wilt L. The Dramatic Oeuvre of Chu Yu-Tun: 1379 - 1439. Leiden: Brill, 1985. 283 s. ISBN 9004072918, ISBN 9789004072916. S. 7. (anglicky) [Dále jen Idema (1985)]. 
  4. ↑ DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford: Stanford University Press, 1982. 315 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-1105-4. S. 141–142. (anglicky) 
  5. ↑ a b c Idema (1985), s. 3.
  6. ↑ a b CHAN, Hok-lam. Legitimating Usurpation: Historical revisions under the Ming Yongle Emperor (r. 1402–1424). In: LEUNG, Philip Yuen-sang. The Legitimation of New Orders: Case Studies in World History. Hongkong: The Chinese University of Hong Kong, 2007. [Dále jen Chan (2007)]. ISBN 962-996-239-X. S. 75–158, na str. 86. (anglicky)
  7. ↑ Idema (1985), s. 10.
  8. ↑ a b DES FORGES, Roger. Cultural Centrality and Political Change in Chinese History: Northeast Henan in the Fall of the Ming. Stanford: Stanford University Press, 2003. 422 s. ISBN 0804740445, ISBN 9780804740449. S. 16. (anglicky) 
  9. ↑ a b HO, Peng Yoke. Explorations in Daoism: Medicine And Alchemy in Literature. [s.l.]: Taylor & Francis e-Library, 2007. 221 s. ISBN 0415404606, ISBN 9780415404600. S. 28. (anglicky) 
  10. ↑ HO, Peng Yoke; LISOWSKI, F. Peter. A Brief History of Chinese Medicine. 2. vyd. Singapore: World Scientific, 1997. 103 s. Dostupné online. ISBN 9810228031, ISBN 9789810228033. S. 38. (anglicky) 
  11. ↑ Idema (1985), s. 16.
  12. ↑ Idema (1985), s. 11.
  13. ↑ IDEMA, W. L. Zhu Youdun's Dramatic Prefaces and Traditional Fiction. Ming Studies. 1980, čís. 10, Spring, s. 17–22 (6). (anglicky)