Řád dubové koruny

Řád dubové koruny
Ordre de la Couronne de chêne (francouzsky); Eichenlaubkronenorden (německy); Eechelaafkrounenuerden (lucembursky)
	Uděluje ; ; Lucemburský velkovévoda
Založeno	29. prosince 1841
Stát	Lucembursko
Heslo	Je maintiendrai
Způsobilost	občané Lucemburska i cizí státní příslušníci; členové vlády, civilní úředníci, volení zástupci samosprávy, významné osobnosti z oblasti ekonomiky, sociální sféry, kultury či sportu, stejně jako dobrovolníci
Uděluje se za	vynikající civilní a vojenskou službu, stejně jako zasloužilým umělcům za vynikající úspěchy
Status	dosud udíleno
Zakladatel	Vilém II. Nizozemský
Hlava řádu	Lucemburský velkovévoda
Třídy	velkokříž; velkodůstojník; komtur; důstojník; rytíř; zlatá medaile; stříbrná medaile; bronzová medaile
Zaniklé třídy	rytíř velkokříže; rytíř s hvězdou; rytíř-komtur
Statistiky
Poprvé uděleno	1. ledna 1842
Ostatní vyznamenání
Vyšší	Řád Adolfa Nasavského
Nižší	Řád za zásluhy Lucemburského velkovévodství
	; Řádová hvězda velkokříže
	; Stuha velkokríže
	; Stuha velkodůstojníka
	; Stuha komtura
	; Stuha důstojníka
	; Stuha rytíře

Řád dubové koruny^[1] (lucembursky: Eechelaafkrounenuerden, francouzsky: Ordre de la Couronne de chêne. německy: Eichenlaubkronenorden) je státní vyznamenání Lucemburského velkovévodství založené v roce 1841.^[1] Velmistrem řádu je lucemburský velkovévoda. Udílen je za civilní i vojenské zásluhy občanům Lucemburska i cizím státním příslušníkům.

Historie

Řád byl založen dne 29. prosince 1841 lucemburským velkovévodou Vilémem II., který byl také nizozemským králem. V době vzniku řádu bylo Lucemburské velkovévodství a Nizozemské království v personální unii, a tak oba národy ač stále oddělené a nezávislé sdílely jednoho panovníka. Přestože byl řád právně lucemburským vyznamenáním, byl často využíván jak Vilémem II. tak jeho následníkem velkovévodou Vilémem III. jako dynastický řád Nasavské dynastie a sloužil k vyznamenání nizozemských subjektů bez kontroly nizozemské vlády.

Po abdikaci velkovévody a krále Viléma I. v roce 1841 jeho nástupce Vilém II. zavedl lucemburskou antiliberální ústavu zvanou Charta s cílem posílit svou vládu. Při stejné příležitosti založil Řád dubové koruny, aby mohl vyznamenat své loajální podporovatele v jinak liberálně smýšlejícím Lucembursku.^[2]

Podoba řádového odznaku, stuhy i hierarchie řádu o čtyřech třídách byla inspirována ruským Řádem svatého Jiří. Vilém II. mohl být ovlivněn tím, že měl za manželku dceru cara Pavla I., a také tím, že Řád svatého Jiří sám obdržel za velení v bitvě u Waterloo.

Vilém II. ustanovil počet členů řádu na méně než 30. Jeho nástupce Vilém III. však využil možnosti udělit toto vyznamenání dle svého uvážení a v den, kdy se stal lucemburským velkovévodou udělil 300 těchto řádů. V následujících letech bylo uděleno dalších několik set vyznamenání. Ve skutečnosti v té době bylo v Nizozemsku tolik vyznamenaných a řád byl tak široce používán, že byl považován za nizozemské ocenění.

Po nástupu Vilemíny Nizozemské, poslední žijící příslušnice dynastie Oranžsko-nasavské, na nizozemský trůn přestal být řád udílen nizozemským subjektům. Lucemburskou velkovévodkyní se však nestala, protože podle dynastické dohody Erneuter Erbverein, založené na salickém právu, nemohla žena nastoupit na lucemburský trůn pokud žil mužský dědic Nasavské dynastie alespoň v jedné dynastické větvi – v mladší Oranžsko-nasavské nebo starší Nasavsko-weilburské (dnešní Lucembursko-nasavská). A tak se lucemburským velkovévodou stal Viléminin německý příbuzný, její prastrýc z matčiny strany, Adolf, vévoda nasavský, který se stal velkovévodou ve věku 73 let. Řád tak od roku 1890 zůstal výhradně lucemburským vyznamenáním a nadále byl udílen v součinnosti s vládními činiteli, ne jako osobní řád. V Nizozemsku byl Řád dubové koruny nahrazen Řádem Oranžsko-nasavským založeným v roce 1892.

Od nástupu Adolfa byl Řád dubové koruny udílen za zásluhy především lucemburským občanům, i když byl příležitostně udělen i cizincům, především příslušníkům královských rodin a významným zahraničním osobnostem lucemburského původu.

Pravidla udílení

Řád je především využíván k ocenění lucemburských občanů za civilní či vojenskou službu. Ocenění cizích státních příslušníků je však v určitých případech také možné. Řád udílí lucemburský velkovévoda na doporučení předsedy vlády^[3].

Povýšení do vyšší třídy je možné nejdříve po pěti letech od předchozího ocenění. Po povýšení či úmrtí vyznamenaného se řádové insignie vrací ministerstvu zahraničí.

K řádu náleží také tři záslužné medaile. Ty byly zavedeny z důvodu, že v 19. století bylo nemyslitelné, aby poddůstojníci, prostí vojáci nebo manuálně pracující lidé byli přijati do rytířského řádu. Ocenění záslužnou medailí tedy neopravňuje ke členství v řádu. V prvních letech se zlaté medaile udíleli pouze zřídka, neboť byly drahé. Později již nebyli zlaté ale z pozlaceného stříbra nebo bronzu. Mezi příjemci medailí je řada celníků, hasičů a nižších úředníků. V některých případech byla zlatá medaile udílena starostům menších měst.

Až do 20. století se členkami řádu nemohly stát ženy, neboť podle lucemburské definice je rytíř muž. Mohla jim být udělena pouze záslužná medaile v libovolné třídě.

V období let 1841 až 1891 bylo uděleno 5826 vyznamenání a díky registrům známe většinu jmen vyznamenaných. Mezi prvními oceněnými byli členové nizozemské a lucemburské královské rodiny, mezi nimi i budoucí nizozemský král a lucemburský velkovévoda Vilém III. Nicméně ve stanovách řád neexistuje ustanovení, že by se princ při narození, po dosažení věku či po prvním přijímaní stal automaticky členem řádu.

Insignie

Řádový odznak má podobu pozlaceného, bíle smaltovaného tlapatého kříže. V důstojnické třídě je kříž položen na zlatém dubovém věnci. V kulatém středovém zeleně smaltovaném medailonu je korunovaný monogram W (jako Willem).^[4]

Řádová hvězda má v případě velkokříže podobu osmicípé stříbrné hvězdy. V případě velkodůstojníka má tvar stříbrného maltézského kříže. Kulatý středový medailon je zeleně smaltovaný s vepsaným korunovaným monogramem W. Medailon je ohraničen červeně smaltovaným kruhem s nápisem JE MAINTIENDRAI. Celý medailon je obtočen dubovým věncem. Do roku 1858 měla řádová hvězda podobu maltézského kříže i ve třídě velkokříže.^[4]

Medaile má osmiúhelníkový tvar. Na přední straně je motiv shodný s řádovým odznakem, ovšem v nesmaltované podobě. Na zadní straně je nesmaltovaný dubový věnec.^[4] Autorem návrhu medaile byl Francouz Augusitn Armand Caqué, který byl také jako první oceněn zlatou medailí dne 19. února 1861.

Stuha řádu z žluto-oranžového hedvábného moaré s třemi tmavě zelenými pruhy.^[4] Podle tradice barvy byly inspirovány dubovými lesy a poli routy vonné, která jsou typická pro lucemburskou krajinu.^[3] Šířka stuhy je u třídy velkokříže 100 mm, u třídy velkodůstojníka 50 mm a ve zbylých třídách 37 mm.^[3]

Velkokříž
Rytíř
Medaile – bronzová, stříbrná a zlatá
Augustin Dumon-Dumortier, belgický diplomat a politik

První insignie byly vyráběny nizozemskými klenotníky. Poté, co se ukázalo, že většinu dekorací lze objednat levněji v továrnách v Paříži, Lucembursko rozhodlo o využití francouzské výroby. Zlatá medaile však přestala být vyráběna z pravého zlata a nadále byla pouze pozlacena. Do roku 1890 se tak v Lucembursku vyráběly pouze vyšívané hvězdy.

Třídy

Původně byl řád udílen ve čtyřech třídách. Dne 5. února 1858 byla přidána třída důstojníka a také tři záslužné medaile.^[3] Záslužné medaile byly zavedeny z důvodu, že v 19. století bylo nemyslitelné, aby poddůstojníci, prostí vojáci nebo manuálně pracující lidé byli přijati do rytířského řádu. Ocenění záslužnou medailí tedy neopravňovalo ke členství v řádu. V současné době je řád udílen v pěti řádných třídách a třech záslužných medailích:^[4]

velkokříž – Řádový odznak se nosí na široké stuze spadající z pravého ramene na levý bok. Řádová hvězda se nosí nalevo na hrudi.
velkodůstojník – Řádový odznak se nosí na stuze těsně kolem krku. Řádová hvězda se nosí nalevo na hrudi.
komtur – Řádový odznak se nosí na stuze těsně kolem krku. Řádová hvězda této třídě již nenáleží.
důstojník – Řádový odznak se nosí zavěšený na stuze s rozetou nalevo na hrudi.
rytíř – Řádový odznak se nosí zavěšený na stuze bez rozety nalevo na hrudi.
medaile – Medaile se nosí na řádové stuze nalevo na hrudi.
- zlatá medaile (v roce 1872 nahrazena pozlacenou medailí)^[3]
- stříbrná medaile
- bronzová medaile

Řádové stuhy
velkokříž			velkodůstojník			komtur			důstojník			rytíř
zlatá medaile					stříbrná medaile					bronzová medaile

Významní nositelé

Velkokříže

Velkodůstojníci

Komtuři

Jan Kohout

Důstojníci

Neznámá třída

Tchaksin Šinavatra

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Order of the Oak Crown na anglické Wikipedii.

↑ ^a ^b Krása evropské faleristiky : vyznamenání členských zemí Evropské unie = The beauty of European faleristics : European Union member states and their honours. 1. vyd. Praha: Naše vojsko 63 s. ISBN 9788020609977, ISBN 8020609970. OCLC 320410934 S. 32.
↑ TRAUSCH, Gilbert. Le Luxembourg à l'époque contemporaine. Lucemburk: Ed. Bourg-Bourger, 1975. 232 s. OCLC 496204294 S. 27.
↑ ^a ^b ^c ^d ^e Honorary distinctions of the Grand Duchy of Luxembourg. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-2-87999-162-7. S. 8–11.
↑ ^a ^b ^c ^d ^e SAINTY, GUY STAIR HEYDEL-MANKOO, RAFAL. World orders of knighthood and merit. Buckingahm: Burke's, 2006. ISBN 9780971196674, ISBN 0971196672. OCLC 488107677 S. 1327–1331.

Literatura

SCHOOS, Jean. Die Orden und Ehrenzeichen des Großherzogtums Luxemburg und des ehemaligen Herzogtums Nassau in Vergangenheit und Gegenwart. Lucembur: Sankt-Paulus-Druckerei, 1990. ISBN 2-87963-048-7.
GRITZNER, Maximilian. Handbuch der Ritter- und Verdienstorden aller Kulturstaaten der Welt. Lipsko: [s.n.], 1893. Dostupné online.
MULDER, C. P.; CHRISTIAANS, P. A. Onderscheidingen van de Koning-Groothertog, De Orde van de Eikenkroon 1841-1891. [s.l.]: [s.n.], 1999. ISBN 90-804747-11.

Externí odkazy

[:0-1] Krása evropské faleristiky : vyznamenání členských zemí Evropské unie = The beauty of European faleristics : European Union member states and their honours. 1. vyd. Praha: Naše vojsko 63 s. ISBN 9788020609977, ISBN 8020609970. OCLC 320410934 S. 32.

[2] TRAUSCH, Gilbert. Le Luxembourg à l'époque contemporaine. Lucemburk: Ed. Bourg-Bourger, 1975. 232 s. OCLC 496204294 S. 27.

[:1-3] Honorary distinctions of the Grand Duchy of Luxembourg. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-2-87999-162-7. S. 8–11.

[:2-4] SAINTY, GUY STAIR HEYDEL-MANKOO, RAFAL. World orders of knighthood and merit. Buckingahm: Burke's, 2006. ISBN 9780971196674, ISBN 0971196672. OCLC 488107677 S. 1327–1331.

[1]

[2]

[3]

[4]

Navigation

Navigace

Tématické portály