Říše Jüan

Velká Jüan  大元  ←  ←  ←  1271–1368  →  →  →  →  → vlajka
geografie Říše Jüan roku 1294
hlavní město:	Chánbalyk (Peking) Šang-tu (letní metropole)
rozloha:	14 000 000 km² (v roce 1310)
obyvatelstvo
národnostní složení:	Mongolové, Se-muové, Chanové (severní Číňané, Kitanové, Džürčeni), jižní Číňané
jazyky:	střední mongolština, čínština, staroujgurština
náboženství:	tibetský buddhismus (státní de facto), čínský buddhismus, mongolské tengristické & čínský kult nebes, šamanistické, taoistické, konfuciánské, čínské lidové, nestoriánské, římskokatolické, judaistické, manicheistické, islámské, legismus
státní útvar
státní zřízení:	monarchie
vznik:	1271 – vyhlášením
zánik:	1368 – dobytím Pekingu a severovýchodní Číny Mingy
státní útvary a území
předcházející: ulus Velikého chána říše Sung říše Sung (1355–1367) následující: říše Severní Jüan říše Ming říše Sung (1355–1367) říše Sia (1362–1371) Pagmodrupská dynastie

Říše Jüan, oficiálním názvem Velká Jüan (mongolsky Dai Ön Yeke Mongghul Ulus, mongolsky Их Юан Улс, čínsky pchin-jinem Dà Yuán guó, znaky 大元國, doslova „Velký základní/prvotní stát“) byla mongolská říše zahrnující Mongolsko a Čínu, existující v letech 1271–1368 za dynastie Jüan. Založena byla Čingischánovým vnukem chánem Chubilajem, který do roku 1279 dokončil dobytí sungské Číny. Oslabení jüanské moci v Číně a nespokojenost obyvatelstva vyústila roku 1351 v povstání rudých turbanů, které skončilo vznikem čínské říše Ming, jejíž armády roku 1368 vytlačily jüanská vojska z většiny Číny včetně hlavního města – Pekingu. Říše a dynastie Jüan, následně omezená na Mongolsko je pak nazývána Severní Jüan.

Vznik

Koncem 50. let 13. století byla mongolská říše na vrcholu moci. Její východní polovině vládl veliký chán Möngke. Západ, kromě Íránu kontrolovaného Möngkeho bratrem Hülegim, ovládal chán Zlaté hordy Berke. Möngke roku 1258 vyrazil do války s jihočínskou říší Sung. Dobýval sungské opěrné body na západě země, v S’-čchuanu, zatímco mongolský generál Urjanchadaj útočil z Jün-nanu, Mönkgeho bratr Chubilaj v čele další armády útočil na Sungy ze severu, na středním toku Jang-c’-ťiang, a nejmladší bratr Arik-buka z hlavního města říše Karakorumu spravoval Mongolsko.

V srpnu 1259 Möngke při obležení Che-čou (dnes součást Čchung-čchingu) ve věku padesáti let zemřel. Nového chána měl podle zákona – Jasy – zvolit chural v Mongolsku za účasti členů Čingisova rodu. Vláda v Karakorumu v čele s Arik-bukou chural začala připravovat. O postavení nového vládce mongolské říše se hlásil Arik-buka, podporovaný prvním ministrem Bolgajem, Möngkeho vdovou i mnohými chány z rodu Čingisovců. Chubilaj však převzal iniciativu, přitáhl do svého sídla Kchaj-pchingu na severní hranici Číny, a v květnu 1260 se nechal svou armádou zvolit velikým chánem. Na zprávu o Chubilajově uzurpaci hodnostáři v Karakorumu v červnu 1260 reagovali prohlášením Arik-buky za velikého chána. V západních údělech Arik-buku podpořil Berke, kdežto Hülegü se postavil na stranu Chubilaje (a především proti Berkemu).

Chubilaj prohlásil Arik-buku uzurpátorem, podle čínské tradice vyhlásil éru vlády Čung-tchung („Umírněná vláda“).^[1] Získal na svou stranu bývalou Möngkeho armádu i Urjanchadajův sbor, které byly zprvu ochotny podpořit Arik-buku. V nastalé válce bohaté zdroje severní Číny přinesly Chubilajovi převahu nad soupeřem. Po neúspěchu pokusu o ovládnutí střední Asie nezbylo Arik-bukovi než se, roku 1264, vzdát. Jeho stoupenci v čele s Bolgajem byli popraveni, on sám však dostal milost a zemřel o dva roky později.^[2]

V občanské válce mezi Arik-bukou a Chubilajem se projevil rozkol uvnitř mongolské elity. Chubilaj v pozici správce severní Číny v 50. letech posunoval vládní politiku k čínským vzorům a postupům. Podobně i Hülegü v Íránu stál před potřebou získání si loajality místního zemědělského obyvatelstva, mongolským kočovníkům cizího kulturními i politickými tradicemi. Naproti tomu Arik-buka se ve svém údělu v západním Mongolsku i jako správce v Karakorumu sblížil s mongolskými konzervativci, kteří Chubilajovo počínšťování říše odmítali jako zradu Čingisova dědictví a Jasy.

Země a lidé

Říše Jüan při svém vzniku zahrnovala dnešní Mongolsko a jižní Sibiř, Mandžusko, přilehlé oblasti Dálného východu, severní Čínu od Velké čínské zdi až k řece Jang-c’-ťiang a jihozápadní Čínu až k hranicím Vietnamu. Podléhal jí i Tibet a Korea. Chubilaj dobyl zbytek Číny a části Myanmaru a Thajska.

Jüanská říše spojovala rozmanité země, jejichž obyvatelstvo se výrazně lišilo. Na severu žily „lesní národy“ jižní Sibiře, v povodí Jeniseje usedlí Kyrgyzové. Stepní zónu jižně od sibiřských lesů obývali kočovníci – Mongolové, jméno, které od roku 1206 zahrnovalo kromě vlastních Mongolů všechny obyvatele stepi – Kerejty, Tatary, Najmany, Onguty, Merkity a další. Východně od nich v Mandžusku zůstávali Džürčeni a Kitanové, jihozápadně v oázách podél karavanních cest žili Ujguři, východně od nich v dnešním Kan-su Tanguti. Velká čínská zeď oddělovala step od jižních zemědělských oblastí osídlených Číňany.

Různorodé obyvatelstvo říše jüanská vláda rozdělila do tří kategorií:

• Mongolů,
• Se-muů (čínsky v českém přepisu Se-mu, Se-mu-žen, znaky 色目, 色目人; česky „barevnoocí“, „lidé s barevnýma očima“), kteří zahrnovali Ujgury a imigranty ze západní a střední Asie,
• severních Číňanů (čínsky v českém přepisu Chan-žen, znaky 漢人; česky Chanové), totiž obyvatelstva bývalé říše Ťin. Patřili sem Číňané žijící severně od Jang-c’-ťiang, Kitanové, Džürčeni a Korejci.

Po dobytí říše Sung její obyvatelstvo spadlo do čtvrté kategorie

• jižních Číňanů (čínsky v českém přepisu Nan-žen, znaky 南人; česky Jižané).

Číňané tvořili absolutní většinu obyvatel říše – roku 1290 úřady v Číně napočetly 13,19 miliónu domácností, které podle odhadu vlády měly 58 834 711 osob.^[3] Soupis obyvatel byl proveden pro účely výměry daní, nebyly proto započteni vojáci, mniši a duchovní, nevolníci a otroci v majetku mongolských knížat a sčítání se netýkalo Jün-nanu a některých dalších těžko dostupných regionů. Soupis zachytil značný nepoměr mezi osídlením severní a jižní Číny – na severu žilo 10 miliónů lidí, na jihu 50 miliónů.^{[4][pozn. 1]}

Kultura

Literatura a umění

V říši Jüan se kultura bohatě rozvíjela. Čínští vzdělanci měli jen omezený přístup do státní správy, proto málo psali o politice, nebo filozofii, ale obrátili se k vědě a technice – psali o matematice, lékařství, geografii, stavitelství a zemědělství. Úroveň cestopisů, kartografie, geografie a vědeckého vzdělání poté vzrostla. Na popularitě získala lidová kultura. Rozvíjelo se především drama a romány, v literatuře rostlo užití lidového jazyka. Pod vedením mongolského ministra Togta čínští učenci sepsali dějiny tří předešlých říší – Sung, Liao a Ťin.^[7]

Rozvíjelo se malířství, k významným mistrům patřili Čchien Süan, Kao Kche-kung, Li Kchan, Čao Meng-fu, Žen Žen-fa, Chuang Kung-wang, Wu Čen a Wang Meng. V jüanské éře byl oblíbeny modrobílý porcelán s dračími motivy.^[8]

Většina jüanských císařů ovládala čínskou řeč, nikoliv však čínské znakové písmo. Pro zápis mongolštiny bylo v jüanském státu používáno klasické mongolské písmo, vytvořené z ujgurského písma začátkem 13. století. Na žádost Chubilaje sestavil roku 1269 Phagpa, představený tibetské buddhistické školy sakjapa, tzv. „kvadrátní písmo“. Jüanské úřady ho sto let používaly pro zápis mongolštiny i čínštiny. Po pádu jüanské vlády v Číně vyšlo z užívání.

Kulturní výměna

Politická jednota Číny a většiny střední Asie přinesla bezpečí na cestách a podpořila tak obchod mezi Východem a Západem. Rozvoj kontaktů mezi různými regiony euroasijského kontinentu – Čínou, střední Asií, Středním východem a východní Evropou (zejména Ruskem) přinesl značné zvýšení kulturní výměny.^[9][10] Z období vlády dynastie Jüan známe první evropské cestovatele do Číny. Nejznámější z nich je Marco Polo, jehož vyprávění sepsané v knize Milión udivovalo Evropany po řadu generací.

Velký význam měl příklon jüanských císařů k tibetskému buddhismu, jehož stoupenci tehdy silně ovlivnili Čínu. Muslimové do říše Jüan přinesli středovýchodní kartografii, astronomii, lékařství, ale i styl odívání a jídlo. V Číně se objevily středovýchodní plodiny jako mrkev, tuřín, nové odrůdy citrónů, lilků, a melounů, vysoce kvalitní cukr, bavlna.^[11]

Některé čínské techniky a produkty, jako tisk, porcelán, karetní hry a lékařská literatura se rozšířily do západní Asie, zatímco výroba tenkostěnného skla a cloisonné získala popularitu v Číně. V Číně se objevily i nové hudební nástroje.

Náboženství

V jüanské éře se v Číně začal výrazněji šířit islám, přítomný zejména na severozápadě a jihozápadě od tchangských dob.^[12] Také nestoriánství a katolictví zažily období tolerance. Buddhismus, zvláště jeho tibetský směr, vzkvétal, zatímco soupeřící taoisté byli leckdy perzekvováni.

Mezi kočovníky Mongolska dominovalo křesťanství nestoriánského směru, mandžuské národy byly šamanisté, přítomný byl i buddhismus. Vlastní Mongolové měli svou „černou víru“, podle níž světu vládl jediný bůh na nebesích – Chormusta, Věčný bůh (Möngke Tengri). Jüanská vláda opustila kočovnické tradice i víru a přiklonila se tibetskému buddhismu školy sakjapa. Dědictvím jüanské záštity nad buddhismem je množství uměleckých památek. Po roce 1300 se ve velkém měřítku začaly objevovat mongolské překlady buddhistických textů, téměř všechny z tibetských originálů. Do mongolštiny byl přeložen i značný počet čínských konfuciánských a historických děl. Mnoho vysoce postavených Mongolů, např. přední Džalajrové a Oronarové podporovalo konfuciánské vědce a instituce. Ve snaze o obnovení řádu v čínské společnosti prosazovala vláda při spravování Číny konfuciánské postupy. Neokonfucianismus v Ču Siho verzi se stal oficiálním učením požadovaným u úřednických zkoušek. Z politických důvodu Chubilaj a jeho nástupce Temür krátce podporovali i katolické křesťanství.

Postoj vlády k muslimům byl občas nepříznivý, pak byli podrobeni různým omezením – týkajícím se např. porážek prováděných v souladu s muslimskými předpisy (halal) i dalších praktik, jako obřízky. Analogickými omezeními byli podrobeni židé.^[13]

Vesměs však muslimové tvořili nezanedbatelnou část obchodníků i výběrčích daní.^[14] Muslimem byl i Chubilajův vnuk Ananda, který se roku 1307 pokusil získat trůn.^[14] Vrcholu dosáhl muslimský vliv v říši Jüan za vlády Jesün Temüra v letech 1323–1328, kdy klíčové pozice u dvora zaujali muslimové Dawlat-šách a Ubajdulláh, kteří muslimy a křesťany osvobodili od povinných prací.^[14] Oba byli popraveni po změně vlády roku 1328.^[14] Ke konci říše korupce a perzekuce vyvolala příklon muslimů k čínským povstalcům. Na založení říše Ming se proto podílelo i několik muslimských generálů (např. Lan Jü). Čínská jména některých muslimských komunit znamenají „kasárna“ nebo „díky“, čínští muslimové (Chuejové) tvrdí, že je to doklad tradice vojenské pomoci muslimů v protimongolských bojích a následné čínské vděčnosti.^[15]

S oslabováním schopnosti vlády zajistit řád ve společnosti, patrným v průběhu 14. století, rostla mezi čínskou většinou obyvatelstva říše popularita učení ilegálních taoistických a buddhistických sekt. Nejvýznamnější z nich byla společnost Bílého lotosu, silně ovlivněná manicheismem. Její aktivisté předpovídali příchod božského spasitele, který očistí svět ode zla a přemůže jüanskou vládu. Organizačně i ideově připravili povstání rudých turbanů.

Správa

Politicky byl vládní systém vytvořený Chubilajem kompromisem mezi mongolským patrimoniálním feudalismem a tradičním čínským autokraticko-byrokratickým systémem. Vzdělaná čínská elita v něm neměla vážnost, jíž požívala v dřívějších čínských státech. Její pozici zaujali Mongolové, obsazující nejvyšší úřady. Kvůli nedostatku vhodných mongolských kandidátů se v administrativě říše uplatnila řada cizinců řazených do kategorie Se-mu. Mongolům a Se-muům zůstala čínská kultura cizí, rozdíl mezi nimi a podřízenými Číňany dal jüanskému režimu koloniální charakter.^[16]

Centrální úřady

Struktura vlády Yuan získala svou podobu během Chubilajovy vlády (1260-1294). Následující vládci pozměnili funkce některých orgánů, základní prvky však zůstaly stejné do konce dynastie.^[17]

Byrokratický systém vytvořený Chubilaj reflektoval různé kulturní tradice, včetně čínské, kitanské, džürčenské, mongolské a tibetských buddhistů. Zatímco oficiální názvy vládních institucí byly téměř úplně převzaty z čínské tradice, ve skutečnosti jüanská byrokracie kombinovala prvky různých kultur. Čínské administrativní postupy a úřady byly převzaty ze správní praxe domorodých říší Tchang, Sung, stejně jako kitanské říše Liao a džürčenské říše Ťin.

V počátcích Chubilajovy vlády měli silný vliv u jeho dvora čínští poradci, jako byl Liou Ping-čung a Jao Šu.^[17] Tehdy vláda přijala tradiční čínské rozdělení pravomocí mezi civilní, vojenské a kontrolní úřady. Přičemž ústřední sekretariát řídil civilní správu (včetně šesti ministerstev, ustavených v souladu s čínskou tradicí), vojenský výbor (šu-mi-jüan) řídil vojenské záležitosti^[18] a cenzorát (jü-š'-tchaj) zodpovídal za dozor a inspekce.^[17] V různých dobách byl další ústřední státní institucí státní sekretariát (šang-šu šeng), zabývající se hlavně financemi. Založen byl např. za vlády císaře Chajsana, ale obvykle byl záhy zrušen. Mongolové se tradičně spoléhali na vojenské instituce a úřady, považované za jádro státní správy. To vedlo k dominanci vojenských hodnostářů v centru i regionech a jejich vměšování se do fungování civilní správy.^[19]

Zatímco existence těchto ústředních vládních úřadů a šesti ministerstev (které fungovala od dob dynastií Suej a Tchang) dala jüanské správě čínský vzhled, skutečné funkce ministerstev odrážely mongolské priority a politiky, která částečně přetvořila a přesměrovala jejich kompetence. Například pravomoc ministerstva spravedlnosti (přesněji ministerstvo trestů) se nevztahovala na případy týkající se Mongolů a Se-muů, kteří podléhali samostatným soudům. Případy, jejichž účastníci patřili k více etnickým skupinám, rozhodoval smíšený výbor složený ze Číňanů i Mongolů.^[20]

Místní správa

Území říše Jüan bylo rozděleno na centrální oblast Fu-li (腹裏) a provincie pod kontrolou zastupitelství ústředního sekretariátu (sing čung-šu-šeng, 行中書省; zkráceně sing-šeng, 行省).

Centrální oblast zahrnovala dnešní provincie Che-pej, Šan-tung, Šan-si, jihovýchod Vnitřního Mongolska a část Che-nanu severně od Žluté řeky. Spravována byla přímo ústřední vládou, tj. ústředním sekretariátem. O Tibet a části Kašmíru se staral samostatný úřad pro tibetské a buddhistické záležitosti (süan-čeng jüan, 宣政院), nezávislý i na ústředním sekretariátu.^[19] Samostatné postavení mělo i Ujgursko, původně jeden z pěti ulusů mongolské říše. Zbytek státu byl rozdělen na 11 provincií spravovaných zastupitelstvími či pobočkami ústředního sekretariátu. Byly to provincie:^[21]

• Kan-su (včetně dnešní Ning-sia),
• Che-nan-ťiang-pej (dnešní Che-nan, severní Chu-pej, severní Ťiang-su, severní An-chuej),
• Chu-kuang (dnešní Chu-nan, západní Kuang-tung, Kuang-si, Kuej-čou, Chaj-nan),
• Ťiang-si (včetně východního Kuang-tungu),
• Ťiang-če (dnešní Če-ťiang, jižní Ťiang-su, jižní An-chuej, Fu-ťien),
• Liao-jang v Mandžusku,
• Ling-pej (dnešní Mongolsko a sever Vnitřního Mongolska),
• Šen-si,
• S’-čchuan (východní a střední S’-čchuan),
• Jün-nan,
• Čen-tung (征東, Dobytý východ, Expedice na východ) v Koreji měl zvláštní postavení. V jejím čele stál korejský král, který také vybíral personál úřadu.

Krátce existoval i úřad Čeng ž'-pen (征日本, Japonská expedice) či Ž'-pen [sing-šeng] (日本[行省], Japonská [provincie]) zřízený roku 1281 před druhou invazí do Japonska. Po porážce invazních vojsk byl zrušen.^[22]

Provincie se dělily (v sestupném pořadí) na okruhy tao (道), kterých bylo dvaadvacet; fiskální oblasti lu (路); prefektury fu (府); kraje (či podprefektury) čou (州) a okresy sien (縣).^[23] U všech místních úřadů existovali úředníci zvaní daruhači. Zaujímali stejné postavení jako vedoucí úřadů a dozírali na jejich činnost.^[18] Původně je Chubilaj vybíral z Mongolů, později, pro nedostatek vhodných kandidátů, se daruhači stávali i Se-muové či severní Číňané (resp. Džürčeni).^[24]

Jüanská správní praxe měla hluboký vliv na následující říši Ming, která převzala její dělení říše na provincie a adaptovala pro své potřeby její systém vojenských kolonií.^[11]

Politika a ekonomika

Chubilajova vláda

Po vítězství ve válce s Arik-bukou Chubilaj začal vládnout s velkou sebedůvěrou. Roku 1266 přikázal postavit novou metropoli na místě dnešního Pekingu. Za ťinské vlády se město nazývalo Čung-tu (中都, Střední hlavní město), od roku 1272 byl přejmenován na Ta-tu (大都, Velké hlavní město), mongolsky Dajdu, turecky Chánbalyk. Už roku 1264 Chubilaj změnil éru vlády na Č’-jüan (至元). Přejíce si vládnout nad celou Čínou a snažíce se získat mandát Nebes, roku 1271 přijal císařský titul a vyhlásil novou říši Jüan, která se o několik let později stala prvním nečínským státem vládnoucím nad celou Čínou. Roku 1272 se Ta-tu oficiálně stalo hlavním městem říše Jüan.

Občanská válka v mongolské říši

Po porážce Arik-buky se Chubilajovi podařilo získat všeobecné uznání, byť západní vládci (Hülagü, Berke a Alguj) odmítli přijet do Mongolska na chural a fakticky vládli nezávisle. I pouze formální jednota mongolské říše vydržela jen dva roky. Roku 1266 po smrti Arik-buky vystoupil proti Chubilajovi s nárokem na titul velikého chána Chajdu, hlava potomků Ögedeje. S podporou chánů Zlaté hordy do roku 1269 postupně získal mocenskou převahu ve střední Asii a zahájil válku s Chubilajem a ílchány.

Chajdu bojoval proti říši Jüan až do své smrti roku 1301. Nucený bojovat na dvou frontách, neměl dostatek sil k přemožení ílchánů ani jüanských armád. Jüanská vojska v čele s Chubilajovým synem Nomuchánem zase nebyla schopna proniknout do střední Asie. Válka se pak na několik let omezila na místní srážky. Roku 1278 Nomuchánův bratranec Tog Temür a Möngkeho syn Širegi zajali Nomuchána a dva další Čingisovce, načež přešli k Chajduovi, který pak mohl ovládl většinu Mongolska včetně Karakorumu. Vzápětí ho nová jüanská armáda v čele s nejlepším Chubilajovým vojevůdcem Bajanem zahnala zpět na západ. Roku 1285 vypuklo protijüanské povstání v Tibetu, podporované Chajduem.^[25] O dva roky později po dohodě s Chajduem proti Chubilajovi v Mandžusku povstali Najan, Kadan a Šihtur, potomci Čingischánových bratrů. Současně Chajdu obsadil západní Mongolsko. Během dvou let však jüanská vojska rozdrtila nepřítele a obnovila výchozí stav. Další velkou ofenzívu podnikl Chajdu roku 1297, ani tehdy se však nedokázal v Mongolsku udržet.

Chajduův syn a nástupce Čebar i hlava středoasijských Čagatajovců Duva se roku 1303 rozhodli skončit válku. Následující rok byl po desetiletích bojů uzavřen mír. Chubilajův nástupce Temür byl oficiálně uznám velikým chánem a nejvyšším vládcem mongolské říše, faktická samostatnost západních ulusů však tím nebyla dotčena.

Dobytí říše Sung a další expanze

Začátkem 70. let Chubilaj zahájil soustředěný útok proti říši Sung v jižní Číně. Roku 1273 jeho loďstvo zablokovalo Jang-c’-ťiang a armáda obléhala Siang-jang, poslední překážku bránící mu v ovládnutí povodí Jang-c’-ťiang. Roku 1275 stotřicetitisícová sungská armáda pod velením kancléře Ťia S'-tao utrpěla porážku od jüanských vojsk. Roku 1276 už byla velká část území jižních Sungů připojena k říši Jüan. Roku 1279 armáda říše Jüan vedená čínským generálem Čang Chung-fanem zlomila poslední sungský odpor v bitvě u Ja-menu jižně od Kantonu, což přineslo konec sungské říše a sjednocení Číny, poprvé od dob tchangské říše, nicméně pod mongolskou vládou.

Po založení říše Jüan byl Chubilaj pod tlakem mnohých poradců, požadujících další rozšiřování sféry vlivu jüanského státu prostřednictvím obnovení tradičního čínského tributárního systému. Nicméně pokusy podřídit si okolní země narazily na odpor – obě mongolské invaze do Japonska, útok na Vietnam, ani vylodění na Jávě nedosáhly úspěchu. Podařilo se zřídit loutkový stát v Myanmaru, což destabilizovalo zdejší politickou situaci a vedlo k anarchii.

Vnitřní politika a hospodářství

V kontrastu ke svým předchůdcům, Chubilaj strukturu vládních úřadů převzal od čínských států a změnil je směrem k větší centralizaci moci.

Chubilaj posílil svoji moc cestou centralizace vlády – zaujal postavení absolutního vládce, v kontrastu ke svým předchůdcům. Říši rozdělil na provincie, každá zahrnovala území dvou až tří dnešních čínských provincií. Jeho model rozdělení státu na provincie se stal vzorem i pro následující říše Ming a Čching. Chubilaj reformoval také mnohé další státní a hospodářské struktury, především daňový systém. Snažil se Čínu ovládat tradičními čínskými postupy, a uznal, že k fungování státní správy v Číně je nutno využívat služeb čínských poradců a úředníků, třebaže se na ně nespoléhal absolutně. Číňané ovšem byli politicky diskriminováni. Téměř všechny důležité posty byly obsazeny Mongoly. Společnost byla rozdělena na čtyři skupiny: Mongoly, Se-muy, severní Číňany a jižní Číňany.

Vláda provedla rozsáhlé veřejné práce. Bylo postaveno nové hlavní město Ta-tu (Chánbalyk) na místě dnešního Pekingu, odkud vycházel rekonstruovaný Velký kanál. I další pozemní a vodní cesty byly rekonstruovány a zlepšeny. K ochraně obyvatelstva před hladomorem vláda shromáždila rezervy obilí ve státních sýpkách. Tato obchodně orientovaná opatření povzbudila pozemní i námořní obchod v Asii a usnadnila kontakt s okolními zeměmi. Čínští odborníci se na západě účastnili zavlažovacích projektů. Z kontaktů se západem získali čínští rolníci čirok i jiné potravinářské plodiny a metody jejich přípravy. Marco Polo, který sloužil jako úředník v jeho správě, připomíná mezi kladnými stránkami Chubilajovy vlády i osvobození poddaných od daní v těžkých dobách, stavby nemocnic a dětských domů pro sirotky, rozdělování potravin mezi chudinu. Také podporoval vědu a náboženství a energicky podporoval obchod po Hedvábné stezce, umožňující kontakty mezi Východem a Západem.

Jüanská vláda zavedla dvojí systém zdanění. Na severu kombinovala daň z hlavy se odvody v zrnu, materiálu a povinné práci. Na jihu odváděli rolníci dvakrát ročně pozemkovou daň a řemeslníci daň ze zisku. Velký kanál byl rekonstruován, význam si podržel i námořní obchod. Námořní cesta byla používána i pro dovoz obilí z povodí Jang-c’-ťiang do metropole (ročně 175 tisíc tun rýže) řízený dopravním úřadem (cchao-jün š’-s’, 漕運使司). Kvetl vnitroasijský dálkový obchod. Nicméně zisky z něho zůstaly v rukou nečínských obchodníků, případně mongolské vládnoucí elity a nepřispěly k bohatství obyvatelstva země, pouze vedly k zvýšení rozdílů mezi bohatými a chudými, což nepřispělo ke stabilitě státu. Papírová měna byla dlouho stabilní, časem však neuvážená emise způsobila inflaci.^[26]

Roku 1273 vláda uvedla do oběhu státovky známé jako čchao (钞). Papírové peníze byly v Číně využívány i dříve; od roku 960 je tiskla vláda říše Sung, kvůli nedostatku mědi k odlévání mincí. Nicméně za Sungů obíhaly zároveň s mincemi. Říše Jüan byla prvním státem užívajícím papírové peníze jako dominantní prostředek směny. Papír na peníze se získával z kůry morušovníků.

První nástupci Chubilaje

Nástupnictví bylo v říši Jüan problémem vyvolávajícím množství vnitřních bojů. Potíže vznikly už koncem Chubilajovy vlády. Chubilaj zpočátku prohlásil následníkem svého nejstaršího syna Činkima, ale ten zemřel už roku 1285 za života svého otce. Proto se nástupcem Chubilaje stal Činkimův syn Temür (Öldžejtü-chán, vládl 1294—1307). Temürova vláda nepřinesla žádné zvláštní úspěchy a zanechal říši zhruba v témže stavu, v jakém ji převzal od Chubilaje. Pokračoval v hospodářských reformách započatých Chubilajem, říše se vzpamatovala z neúspěchů minulé vlády, především z porážky ve Vietnamu. Temürova vláda podporovala konfuciánství – po nástupu na trůn císař vydal nařízení přikazující uctívat Konfucia. Současně mongolský dvůr odmítl souhlasit se všemi konfuciánskými pravidly. Temür se také vzdal politiky pronásledování taoismu, zavedené Chubilajem, a roku 1294 zakázal výrobu a prodej alkoholických nápojů. Jeho vláda se nesnažila vybrat maximum daní za každou cenu a během jeho panování byla celá říše několikrát osvobozena od daní. Roku 1302 byly určeny nové sazby daní a výběr daní přes stanovenou výši byl zakázán. Finanční situace říše se během jeho vlády zhoršila a peněžní rezervy státu klesly, což způsobilo pokles důvěry ve státovky.

Po smrti Temüra na trůn nastoupil Chajsan. Oproti svému předchůdci nepokračoval v Chubilajově díle, ale spíše ho odmítal. Základem politiky, „nového kurzu“, byla peněžní reforma. Během jeho krátkého panování (1307–1311) vláda pociťovala finanční problémy, zčásti kvůli špatným rozhodnutím prosazených císařem. V době jeho smrti se říše Jüan nalézala v těžké finanční situaci a vláda narazila na lidovou nespokojenost.

Čtvrtý jüanský císař Ajurbarwada byl kompetentní vládce. Byl první mezi nástupci Chubilaje, který aktivně podporoval a přijímal čínskou kulturu, čímž vzbudil odpor části mongolské elity. Byl žákem čínského konfuciána Li Menga. Provedl řadu reforem, včetně zrušení státního sekretariátu, což s sebou přineslo popravu pěti vysokých státních úředníků. Počínaje rokem 1313 obnovil státní úřednické zkoušky, které ověřovaly znalost důležitých historických děl. Za jeho vlády bylo vydáno množství zákonů a publikována nebo přeložena řada čínských knih a prací.

Šidebala, syn a nástupce Ajurbarwady, pokračoval v politice svého otce. Reformoval vládu v souladu s konfuciánskými principy s pomocí znovu dosazeného kancléře Bajdžua.

Pozdní Jüan

Poslední roky říše byly poznamenány povstáními a hladomorem. Jüanští císařové postupem doby ztráceli vliv na ostatní země bývalé mongolské říše; Mongolové zůstavší za Velkou čínskou zdí v nich viděli Číňany. Postupně ztratili moc i v Číně. Vlády císařů byly krátké, naplněny intrikami a soupeřením. Odděleni od reálného výkonu vlády, byli vládci vzdáleni armádě i lidu. Čínu sužovaly rozepře uvnitř mongolské elity a rebelie Číňanů; bandité ničili zemi bez odporu ze strany slabých jüanských vojsk.

Nehledě na přednosti svého panování trvala vláda Šidebaly pouze dvě léta (1321–1323); skončila státním převratem pěti knížat. Ti na trůn dosadili Jesün Temüra, který byl také zabit poté, co neuspokojil jejich nároky. Do vlády Jesün Temüra v Číně nevznikala větší povstání, ale poté jejich počet i síla rostly. Rebelie zhoršovaly finanční problémy vlády, která se snažila získávat peníze prodejem hodností a funkcí, zvyšováním daní, ale také snižováním výdajů.

Po smrti Jesün-temüra v Šang-tu roku 1328, se moci v Ta-tu zmocnil El Temür a povolal do metropole Tug Temüra, který byl vzápětí prohlášen císařem. Současně se Radžibag, syn Jesün-temüra, stal císařem v Šang-tu jako kandidát Daulet-šácha, ministra zemřelého císaře. S podporou knížat a úředníků severní Číny a některých dalších členů dynastie v občanské válce roku 1329 zvítězil Tug Temür. Poté se vzdal trůnu ve prospěch svého bratra Chošily, podporovaného Čagatajovým potomkem Eldži-gidejem a přivítal ho v Ta-tu. Nicméně Chošila zemřel o čtyři dny později, pravděpodobně otráven El Temürem, a Tug Temür se vrátil na trůn. Císař z pozice vrchního vládce všech mongolských ulusů oživil styky s ostatními částmi mongolské říše – Zlatou hordou, Ílchány i středoasijskými chanáty. Fakticky však byl pouze loutkou El Temüra, který v rozsáhlé čistce odstranil stoupence Chošily. V regionech zatím rostla moc místních vojenských náčelníků.

Zatímco úředníky řídil El Temür, císař Tug Temür se věnoval podpoře kultury. Psal poezii, maloval. Podporoval konfuciánství a čínský jazyk.^[27] Založil Literární akademii (奎章阁学士院), která zkompilovala a publikovala řadu knih, nejdůležitější z nich byl sborník Ťing-š’ ta-tien (经世大典). Podporoval Ču Siho neokonfucianismus, sám však byl buddhistou.

Po smrti Tug Temüra roku 1332 a jeho nástupce Rinčinbala téhož roku, byl z Kuang-si povolán třináctiletý Togon Temür a dosazen na trůn. Kancléř Bajan odstranil opozici vůči novému císaři, uzavřen Akademii Chan-lin a zrušil úřednické zkoušky, ale roku 1340 byl popraven. Moci se chopil Togto. Projevil se jako aktivní politik: obnovil zkoušky, snížil daně a zahájil opravy Velkého kanálu. Roku 1355 byl také popraven v důsledku dvorských intrik a ústřední vláda pak ztratila kontrolu nad zemí. Na severu země nyní řada vojevůdců vedla nezávislou politiku, mezi nimi vynikli Bolod Temür, Čagan Temür a Kökö Temür.

Ve druhé polovině vlády Togon Temüra vlna povodní, hladomor, epidemie, inflace a nucení obyvatelstva k opravám vodních děl vyvolaly odpor obyvatelstva k režimu. Roku 1351 z lidové nevole vzniklo povstání rudých turbanů. Povstalci založili v povodí Jang-c’-ťiang několik států. V bojích mezi nimi i s projüanskými vojevůdci se prosadil Ču Jüan-čang, sídlící v Nankingu. Roku 1363 dosáhl dominance v jižní Číně, postupně ji dobyl a počátkem roku 1368 vyhlásil novou čínskou říši Ming a zahájil ofenzívu proti severní části země. Na podzim téhož roku padlo Ta-tu, a příští rok vyhnal jüanského císaře i z Šang-tu. Togon Temür zemřel roku 1370 v Jing-čchangu, severně od Velké čínské zdi (v dnešním Vnitřním Mongolsku). Hodnost císaře a velikého chána převzal jeho syn Ajuširidara. Ten musel pod tlakem mingských armád ustoupit na sever přes Gobi do Karakorumu.

Mongolská moc se ještě držela na jihozápadě Číny v Jün-nanu, kde vládl Chubilajův potomek Basalawarmi, až do roku 1381, kdy podlehla invazi mingských vojsk.

Odkazy

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Yuan Dynasty na anglické Wikipedii.

Literatura

• ДАЛАЙ, Ч. Монголия в XIII—XIV веках. М.: Наука, 1983. (rusky) 
• FRANKE, Herbert; TWITCHETT, Denis C., a kol. The Cambridge History of China. Volume 6: Alien regimes and border states, 907-1368. Cambridge: Cambridge University Press, 1994. 816 s. ISBN 0521243319, ISBN 9780521243315. (anglicky) 
• PALÁT, Augustin; PRŮŠEK, Jaroslav. Středověká Čína : Společnost a zvyky v době dynastií Sung a Jüan. 1. vyd. Praha: DharmaGaia, 2001. 376 s. ISBN 80-85905-39-6. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jüan na Wikimedia Commons
• THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. [cit. 2011-04-20]. Kapitola Chinese History - Yuan Dynasty 元 (1279-1368). Dostupné online. (anglicky)