Říše Sung (1355–1367)

Velká Sung
大宋 (Ta Sung)
 říše Jüan13551367říše Jüan 
říše Ming 
geografie
Mapa
Čína roku 1358, říše Sung (červená)
Po-čou (13551358)
Pien-liang (13581359)
Po-čou, poté An-feng (13591363)
Čchu-čou (13631367)
obyvatelstvo
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
1355 – vyhlášena severními Rudými turbany
zánik:
1367 – smrt císaře
státní útvary a území
předcházející:
říše Jüanříše Jüan
následující:
říše Jüanříše Jüan
říše Mingříše Ming

Říše Sung, plným názvem říše velká Sung (čínsky pchin-jinem Dà Sòng, znaky 大宋), byla jedním z krátkodobě existujících povstaleckých států existujících v Číně během povstání rudých turbanů v závěrečné fázi trvání říše Jüan. Byla vyhlášena roku 1355 jako formální nástupce říše Sung existující v letech 960–1279. Prvním a jediným panovníkem říše Sung byl císař Chan Lin-er. Moc sungského císaře zanikla fakticky roku 1363, kdy ztratil poslední přímo ovládané území, formálně říše trvala do smrti panovníka v lednu 1367.

Sungská vláda kontrolovala část severní Číny, vrcholem její moci byly roky 1358–1359, kdy dobyla Pien-liang (dnešní Kchaj-feng), před staletími hlavní město své jmenovkyně, a ovládala značnou část severní Číny – většinu dnešních provincií Che-nan, Šan-tung a An-chuej. Současně její armády bojovaly v Šan-si, Liao-ningu a vyplenily i Šang-tu severně od Pekingu. Po roce 1359 územní rozsah i síla říše rychle klesaly, vždy dosti nezávislé provincie vláda přestala jakkoliv kontrolovat a postupně pod tlakem jüanských vojsk zanikaly. Od začátku 60. let byla jedinou reálnou silou hlásící se k říši provincie Ťiang-nan v čele s Ču Jüan-čangem, na sungské vládě nezávislá. Ču roku 1363 zachránil císaře Chan Lin-era před nepřáteli a usadil ho s nevelkým dvorem nedaleko Nankingu, svého sídla. V lednu 1367 se Chan utopil v Jang-c’-ťiang při pravděpodobně naaranžované nehodě. Poté se Ču prohlásil i formálně za suverénního vládce a říše Sung zanikla.

Bílý lotos a povstání rudých turbanů

Mongolský lučištník na čínské miniatuře mingské doby. Dnes ve Victoria and Albert Museum, Londýn.

Od konce 13. století se v Číně šířila millenaristická víra postavená na směsici manicheismu a buddhismu, jejímž klíčovým prvkem bylo přesvědčení o nadcházejícím příchodu spasitele – „Krále světla“ (Ming-wang). V severní Číně tuto víru propagovala sekta Bílého lotosu. Začátkem 50. let 14. století stál v jejím čele Chan Šan-tchung, který se za Krále světla prohlásil. Pocházel z rodiny dědičných vůdců sekty z Luan-čchengu na severovýchodě Chu-peje, odkud byl jeho děd vypovězen do Jung-nien na jihu provincie.[1][2] Rod Chan těžil politický kapitál také z lidové legendy, že jsou dědici sungské dynastie. Chan Šang-tung se prohlašoval za potomka císaře Chuej-cunga (1082–1135) v sedmé generaci.[1]

Zdrojem vojáků pro připravované povstání se stali rolníci sehnaní vládou říše Jüan roku 1351 na opravy hrází a kanálů na řece Žluté řece. Bílý lotos mezi nimi rozvinul agitaci, nicméně před dokončením prací v létě 1351 se k rebelům přidalo jen málo pracovníků. Zalarmované místní úřady však Chan Šan-tunga zatkly, což v Jing-čou v provincii An-chuej vyvolalo 28. května 1351 vzpouru jeho stoupenců.[1] Skupiny rebelů začátkem podzimu 1351 obsadily řadu měst na horním toku Chuaj-che (v jižním Che-nanu) a několikrát porazily místní vládní síly. V čele povstalců nyní stál aktivista Bílého lotosu Liou Fu-tchung. Vojsko rebelů se prohlásilo za „armádu rudých turbanů“ (chung-ťin chun), zkráceně „rudou armádu“ (chung-chun).[3] Její bojovníci si totiž jako odlišující znak vázali kolem hlavy rudé šátky či turbany. Povstalci vyhlásili za svůj cíl obnovení sungské říše, v praxi předčítali sútry lidu a vyčerpávali se půtkami na místní úrovni.[4]

V srpnu 1351 vypukla v Sü-čou, na severu provincie Ťiang-su, další vzpoura vedená Li Erem, zvaným „Sezamový Li“. Brzy se jeho oddíl spojil s armádou Liou Fu-tchunga a on sám se podřídil Liouovi. Na zprávy o úspěšné vzbouře severních Rudých turbanů zareagovali povstáním rebelové i v Chu-peji a Ťiang-si. Chupejští povstalci – jižní Rudé turbany – před koncem roku 1351 založili říši Tchien-wan v čele s císařem Sü Šou-chuejem.[5]

Jüanská vláda v čele s Togtem se po počátečním zmatku a váhání soustředila na zabezpečení Velkého kanálu.[6] V říjnu 1352 Togtovy jednotky znovudobyly Sü-čou a postupovaly dále na jih. Současně reprezentant místní nobility Čagan Temür zorganizoval vlastní vojsko, které vytlačilo rudou armádu z jižního Che-nanu. Ta ustoupila na východ do oblasti kolem An-fengu, Po-čou a Jing-čou na severu An-chueje. V letech 1353–1354 se severní Rudé turbany nijak výrazně neprojevovaly, a proto se jüanské síly věnovaly úspěšným kampaním jinde.[4]

Vznik a expanze (1355–1359)

Čína ovládnutá povstalci včetně Rudých turbanů
Opevnění Kchaj-fengu, v letech 1358–1359 sungské metropole.

Odvolání Togta a poprava Chan Šan-tunga během několika dní ledna 1355 radikálně změnila situaci. Dosud se skrývající Chan Šan-tungův syn Chan Lin-er v březnu 1355 přijel do Po-čou[pozn. 1] a byl uveden na trůn říše Velká Sung (Ta Sung),[7] současně byla vyhlášena éra Lung-feng (Draka a fénixe). Jeho náboženský titul byl „Menší král světla“ (Siao-ming wang).[4] Za prvního ministra a faktického pána státu byl vybrán Tu Cun-tao, bývalý úředník jüanského ministerstva války. Téhož roku byl Tu Cun-tao zavražděn Liou Fu-tchungem, který zaujal jeho místo.[4]

Ještě roku 1355 se část bývalých Kuo C’-singových rebelů, tehdy v Che-čou, spojila s Tu Cun-taem a podřídila se Sungům ve snaze ochránit se před útoky jiných skupin, Ču Jüan-čang byl tehdy potvrzen jako třetí v její vedení. V létě 1355 překročila řeku Jang-c’-ťiang a následující rok, už pod Ču Jüan-čangovým vedením, dobyla Nanking a rozšiřovala svůj vliv dále na jih.[8] Současně sungští velitelé Li Wu a Cchuej Te zaútočili ze Siang-jangu na východní část údolí řeky Wej v Šen-si.[4]

Ve srovnání s počátkem 50. let byli povstalci o poznání lépe organizovaní a disponovali víceméně regulérními vojenskými jednotkami. Roku 1356 Liou Fu-tchung inicioval sérii nájezdů s dalekým dosahem – v průběhu let se sungské oddíly dostaly na západ do Šen-si, na sever k letnímu hlavnímu městu Šang-tu, na východě až k Pchjongjangu v Koreji.[4] Tyto akce byly dílem volně připojených povstaleckých skupin uznávajících autoritu sungského režimu. Na osvobozených územích vytvořila sungská vláda v letech 1356–59 celkem pět provincií.[9] Nejschopnějšími administrátory byli Mao Kuej, který zformoval funkční správu v Šan-tungu,[10] a Ču Jüan-čang stojící od roku 1356 v čele provincie Ťiang-nan (na jih od řeky Jang-c’-ťiang). Naproti tomu centrální správa pod Liou Fu-tchungem byla početná, ale nevýkonná. Navíc Liou nebyl schopen koncentrovat síly rebelů, když je rozptýlil v různých směrech.[10]

Roku 1357 se oddíl Mao Kueje neudržel v domovském Liao-tungu[11] a přeplavil se do Šan-tungu, který obsadil až po Velký kanál.[12] Pod dojmem z Maových úspěchů jüanský velitel západního Šan-tungu Tchien Feng přešel na sungskou stranu. Liou Fu-tchung zatím obsadil jih hor Tchaj-chang a přilehlé údolí řeky Wej. Další povstalecká skupina takzvaných Zelených turbanů[pozn. 2] zaútočila ze S’-čchuanu na západní Šen-si.[12]

Léta 1357–1358 byly dobou nejvyššího vzestupu sungské moci.[9] V červnu 1358 Liou Fu-tchung dobyl Pien-liang (dnešní Kchaj-feng),[13] bývalou metropoli Sungů,[14] symbolicky i prakticky nesmírně důležitou. Poté vyslal podřízené velitele do útoku v An-chueji, Šan-tungu a nejlepšího z nich, Mao Kueje, proti jüanskému hlavnímu městu Ta-tu (dnešní Peking).[13] Další velká ofenzíva proběhla v údolí řeky Fen v Šan-si.[pozn. 3]

Ale Mao byl nucen ustoupit zpět do Šan-tungu. V Šan-si se sungkým oddílům nepodařilo pevněji zakotvit, když se místní sungské vojsko rozpadlo na tři skupiny pohybující se na severu údolí řeky Fen poté, co hlavní část sil v čele s Kuan Tuem[pozn. 3] zamířila k Šang-tu. Zbytky Zelených turbanů byly zahnány dílem na severovýchod, dílem do S’-čchuanu, kde se poddaly Ming Jü-čenovi formálně podléhajícímu říši Tchien-wan. A Li Wu a Cchuej Te byli zahnáni do hor a nakonec se roku 1361 vzdali místnímu mongolskému veliteli Li S’-čchimu.[12]

Úpadek (1359–1363)

Čína roku 1360
Vícestupňová raketa, po vyhoření prvního stupně „z úst draka“ vyletěl roj malých raket, které zasypaly cíl. Zbraň byla pravděpodobně používána především v říčních a námořních bitvách. Ilustrace z Chuo-lung-ťing, pojednání o raketových a střelných zbraních, 2. polovina 14. století.

Přes formální uznávání Chanovy nadřazenosti, místní velitelé severních Rudých turbanů jednali samostatně a bojovali i mezi sebou.[13] Roku 1359 jistý Čao Ťün-jung vytrhl z Chuaj-anu na sever do Šan-tungu a zavraždil Mao Kueje, načež byl v odvetě zabit. Spory o nástupnictví po Maovi pak paralyzovaly šantugskou provincii sungského státu, čímž byla možnost další ofenzívy proti Ta-tu ztracena.[12]

Poté, co Kuan Tuo v zimě 1359 spálil Šang-tu, postupoval nezávisle na sungské vládě dále na východ a v Liao-jangu spojil se s dalším rebelem Mao Ťü-ťingem.[10] Oba postupně zaútočili na Koreu, Mao roku 1360, Kuan následující rok. Útoky byly neúspěšné, zbytky sungských vojsk se vrátily do Číny roku 1363, kdy se v Liao-tungu byly nuceny vzdát mongolskému ministru Nagačuovi.[10]

Mezitím v září 1359 jüanský vojevůdce Čagan Temür vyhnal Chan Lin-era z Pien-liangu, když využil rozptýlení sungských sil po celé severní Číně a z toho plynoucí relativní slabosti v centru. Chan Lin-erovi a Liou Fu-tchungovi zůstalo pouze několik stovek vojáků,[15] a s celým dvorem přežívali ve strategicky nevýznamném Po-čou a později v An-fengu, na severozápadě An-chueje.[13] Čagan Temür kvůli válce s dalším jüanským vojevůdcem Bolodem Temürem odložil další útok na Sungy až na rok 1361, kdy začal dobývat Šan-tung. Zde uzavřel rebely v I-tu, které padlo po ročním obléhání. Sungská vláda mohla obleženým poslat pouze symbolickou pomoc.[12]

Po ústupu Chan Lin-era z Kchaj-fengu moc sungské vlády rychle slábla a její provincie se o sebe musely postarat samy.[16] Na řadě míst v povodí Chuaj-che se přesto udrželi do konce 50. let, v severozápadním Che-nanu a Šen-si působili v letech 1356–59, dokud je Čagan Temür nevytlačil do S’-čchuanu. I-tu v Šan-tungu ovládali pět let do roku 1362, a v Čacharu a Mandžusku bojovali od roku 1358 do roku 1362 (jako výsledek Maova pokusu o útok na Ta-tu).[13] Po začátku 60. let si severní Rudé turbany udržely význam pouze díky nominální loajalitě Ču Jüan-čanga (jehož Ťiang-nan byl jedinou sungskou provincií, která přežila rok 1362)[16] k jejich vůdci Chan Lin-erovi. Nicméně zatímco v letech 1355–59 říše Sung dominovala severočínské planině a stáhla na sebe pozornost mongolské vlády, ostatní jižněji položené povstalecké státy zesílily a upevnily svou moc.[15]

Zánik (1363–1367)

V An-fengu sungský režim přežíval do konce února 1363, kdy na něj zaútočila vojska Čang Š’-čchenga ve spojení s mongolskými oddíly. Liou Fu-tchung byl nepřítelem zajat a zabit,[pozn. 4] Chan Lin-era zachránil příchod armády Ču Jüan-čanga. Ču totiž riskantně vyslal své hlavní síly na sever k An-fengu, přestože byl zapleten do války s Čchen Jou-liangem. A navzdory argumentaci konfuciánského učence a předního člena vlády Liou Ťiho,[17][18] který varoval, že spojením se sektáři Bílého lotosu Ču ohrozí svou podporu mezi džentry. Mezi Čuovými generály i vojáky ale stále žila propaganda Bílého lotosu a oddanost sungské věci, kterou si Ču nemohl dovolit ignorovat.[12]

Zachráněný císař říše Sung stal čestným zajatcem v Nankingu. Když pak v červnu 1363 Čchen Jou-liang na Čua zaútočil, byl opuštěn plán na oficiální uvedení Chana na trůn[12] a císaře i s dvorem odsunuli do Čchu-čou západně od Nankingu na druhém břehu Jang-c’.[19] Zde žil, dokud se v lednu 1367 při zinscenované nehodě neutopil v Jang-c’-ťiang.[12]

Dědici

Oblasti severní Číny, která dříve ovládala říše Sung, dobyli projüanští vojevůdci, mezi kterými dominoval Kökö Temür. V čele jediného zbylého území hlásícího se k sungskému císaři, sungské provincie Ťiang-nan, stál Ču Jüan-čang, od roku 1361 s titulem vévody Wu, od února 1364 jako král Wu. V letech 1363–1367 dobyl rozsáhlá území na středním a dolním toku Jang-c-ťiang (říši Chan a království Wu) a získal tak výraznou převahu nad každým soupeřem v boji o vládu nad Čínou. Ču vládl zcela nezávisle, sungský císařský dvůr po roce 1363 nedisponoval žádnou reálnou silou a jím byl plně kontrolován. Po smrti Chan Lin-era začátkem roku 1367 se Ču snažil vymýtit z oficiálních dokumentů své spojení se sungským režimem a Rudými turbany.[10] Potlačoval i víru Bílého lotosu, v pozici státní ideologie ji nahradil neokonfucianismem.

Začátkem roku 1368 Ču změnil název svého státu z Wu na Ming, prohlásil se císařem a pokusil se dobýt celé jüanské impérium. Do roku 1371 pod svou vládou sjednotil Čínu. Pokus o dobytí Mongolska zmařily porážky mingské armády roku 1372. Poté v Číně zavládla éra stabilizace a prosperity.

Odkazy

Poznámky

  1. Ve starověku metropole státu Sung.[4]
  2. Zelené turbany vedli Li Si-si, Paj Pu-sin a Ta Tao-ao.[12]
  3. a b Vojsko vedli Kuan Tuo, Pchan Čeng a Ša Liou Er.[12]
  4. Možná však Liou Fu-tchung zahynul až společně s Chan Lin-erem roku 1367.[12]

Reference

  1. a b c GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0231038011, ISBN 023103833X. Heslo Han Lin-er, s. 485. (anglicky) [dále jen Goodrich]. 
  2. MOTE, Frederick W. The rise of the Ming dynasty, 1330–1367. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Mote]. ISBN 0521243327. S. 39. (anglicky)
  3. ROWE, William T. Crimson rain: seven centuries of violence in a Chinese county. Stanford: Stanford University Press, 2007. 437 s. ISBN 0804754969, ISBN 9780804754965. S. 50. (anglicky) [dále jen Rowe]. 
  4. a b c d e f g Goodrich, str. 486.
  5. Rowe, str. 51.
  6. DREYER, Edward L. Military origins of Ming China. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Dreyer]. ISBN 0521243327. S. 62. (anglicky)
  7. BOROVKOVOVÁ, Ljudmila Akimovna. Восстание «Красных войск» в Китае. Moskva: Наука, 1971. 196 s. S. 101. (rusky) [dále jen Borovkovová]. 
  8. Dreyer, str. 68–70.
  9. a b Mote, str. 52.
  10. a b c d e Goodrich, str. 488.
  11. Goodrich, str. 486–487.
  12. a b c d e f g h i j k Goodrich, str. 487.
  13. a b c d e Mote, str. 43.
  14. FARMER, Edward L. Zhu Yuanzhang and early Ming legislation: the reordering of Chinese society following the era of Mongol rule. Leiden: Brill, 1995. 259 s. ISBN 9004103910, ISBN 9789004103917. S. 21. (anglicky) 
  15. a b Dreyer, str. 68.
  16. a b Mote, str. 53.
  17. Mote, str. 51.
  18. Borovkovová, str. 112.
  19. Borovkovová, str. 152.

Literatura

  • BOROVKOVOVÁ, Ljudmila Akimovna. Восстание «Красных войск» в Китае. Moskva: Наука, 1971. 196 s. (rusky) 
  • DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford: Stanford University Press, 1982. 315 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-1105-4. (anglicky) 
  • MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C., a kol. The Cambridge History of China. Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. 1008 s. ISBN 0521243327. (anglicky) 

Média použitá na této stránce

No flag.svg
No official flag.
Cina v roce 1360.svg
Autor: Michal Klajban, Licence: CC BY-SA 3.0
Čína v roce 1360
Seal of Ming dynasty.svg
“Seal of the Emperor of the Great Ming [Dynasty]”。
Cina v roce 1358.svg
Autor: Michal Klajban, Licence: CC BY-SA 3.0
Čína v roce 1358
Red Turban.png
Autor: SY, Licence: CC BY-SA 4.0
Rebels and warlords at the end of Yuan Dynasty, including major forces of the Red Turban Uprisings as well as some other Yuan warlords such as Wang Baobao and Bolad Temur.
MongolArcher.jpg
Mongolský jezdec, příslušník lehké jízdy. Čínská miniatura období dynastie Ming, anonymní autor. Tuš a barvy na papíře. Victoria and Albert Museum, Londýn.
大梁门夜景.jpg
Autor: 偶然好看, Licence: CC BY 3.0
Bianjing inner city gate (reconstructed)
Chinese Multistage Rocket.JPG

An illustration of a multistage rocket from the Huolongjing, a Chinese military treatise written in the 14th century by Jiao Yu and Liu Ji, the preface added in the year 1412. This missile was called the "fire-dragon issuing from the water" (huo long chu shui), a two-stage rocket. When the carrier or booster rockets were about to burn out they automatically ignited a swarm of smaller rocket-arrows which issued through the dragon mouth and fell upon the intended enemy target. The design seems to have been for use mainly in naval warfare. Since the trajectory was very flat the weapon may be regarded as an ancestor of the modern exocet.

This illustration also appears on page 510 of Joseph Needham's book Science and Civilization in China: Volume 5, Part 7.