Šápúr I.

Šápúr I.
perský velkokrál
Portrét
(c) Classical Numismatic Group, Inc. http://www.cngcoins.com, CC BY-SA 3.0
Zlatý dinár Šápúra I. z let 244-252
Doba vlády240/241 – 271/272
Narozenícca 205
Firuzabad
Úmrtí271/272
Bíšápúr
PředchůdceArdašír I.
NástupceHormizd I.
PotomciHormizd I.
Bahrám I.
Narsé
Šápúr Méšánský
dcera Átur-Anáhít
DynastieSásánovci
OtecArdašír I.
MatkaMirdút
Některá data mohou pocházet z datové položky.
(c) Milad Gerami, CC BY-SA 3.0
Kolosální sedmimetrová socha Šápúra I. v Kazerunu nedaleko Bišápúru, poražena při invazi Arabů, znovu postavena roku 1957

Šápúr I. (kol. 205 – 271/272) byl perský velkokrál z rodu Sásánovců vládnoucí v letech 240/241 – 271/272.[1] Jeho otcem byl zakladatel novoperské říše Ardašír I. (vládl 224 – 240/241), dědem stachrský král Pápak, který zemřel kolem roku 213.

Obecná charakteristika

Šápúr I. je znám především svými výbojnými taženími proti římské říši, zaznamenanými na achaimenovské náhrobní věži Ka‘ba-je Zardošt severozápadně od Persepole. Již méně se ví, že Šápúr byl z náboženského hlediska velmi tolerantním panovníkem, ochráncem proroka Máního, a také velkým stavebníkem a zakladatelem měst. Tyto vlastnosti rozhodně neodpovídají obrazu drsného orientálního despoty, jak ho vykreslují soudobé řecko-římské prameny.[2]

Podle pověsti byla Šápúrovou matkou arsakovská princezna, která se prý pokusila otrávit svého manžela a jen náhodou unikla s ještě nenarozeným synem smrti. O králově mládí se toho jinak mnoho neví, vlastně je doložena pouze jeho účast na střetnutí u Óhrmazdakánu (224), kde Ardašír I. získal pro svůj rod korunu krále králů.[3] Někdy se též spekuluje, že Šápúr převzal vladařské povinnosti již za života svého otce, který prý dobrovolně rezignoval na trůn.

Konfrontace s Římem

Po Ardašírovi Šápúr zdědil válku s Římem, která začala již na počátku třicátých let a změnila se ve vleklý konflikt, tu a tam přerušovaný jakýmsi nepsaným příměřím. Šápúr se rozhodl pokračovat v otcově ofenzívní politice, dobyl již delší čas obléhané město Hatru v severní Mezopotámii a vzápětí musel čelit rozsáhlé intervenci Římanů. Vyneslo mu to sice zprvu územní ztráty, ale roku 243 byl císař Gordianus III. v bitvě u Mišíku (Misiché) poražen[4] a jeho nástupce Philippus Arabs uzavřel s Šápúrem mírovou smlouvu, v níž se zavázal k placení ročního tributu.[5] Šápúr tuto dohodu určitou dobu respektoval, počátkem padesátých let však porušil status quo v Arménii, kde se střetávaly zájmy obou mocností.[6] Nahrávalo mu, že římská říše tehdy procházela obdobím vnitřní nestability, jemuž se zpravidla říká krize ve 3. století.

Králi se poměrně rychle podařilo vyhnat z Arménie krále Tiridata II. (patrně roku 252)[7] a místo něj dosadit na tamní trůn svého syna Hormizda Ardašíra. Potom jeho vojsko napadlo římskou říši přímo, porazilo u Barbalissu v ohbí Eufratu císařské legie a vpadlo do Sýrie. Ve svém nápisu na Ka‘ba-je Zardošt hovoří Šápúr o 37 městech, která „vypálil, zpustošil a vyplenil“.[8] Počet zajatců byl nesmírný, řada z nich křesťanské víry, ale podstatnější pro Šápúra bylo, že získal nové odborníky pro své stavební a technické projekty.

Nejslavnější vojenská výprava proti římské říši však měla teprve proběhnout. V roce 260 se Šápúrova vojska střetla u Edessy s jednotkami císaře Valeriana a Peršanům přitom padl do rukou samotný císař i s prefektem pretoriánů a velkou částí důstojnického sboru.[9] Spolu s jinými zajatci byli deportováni do dnešních provincií Fárs a Chúzistán, kde podle kronikáře Tabarího museli pracovat na stavbě údolní přehrady poblíž Šúštaru (té se potom říkalo „císařská přehrada“).[10] Svůj triumf nechal Šápúr I. znázornit na skalních reliéfech v Bíšápúru, Nakš-e Rustamu a Darábu.

Závěr vlády

Sklonek Šápúrovy vlády přinesl jednak vojenské porážky od palmýrského vládce Odaenatha (v letech 262–266),[11] jednak králův zřetelný příklon k zarathuštrismu. Neznamenalo to sice narušení náboženské tolerance, nicméně vliv mágů (kněží) začal ponenáhlu stoupat a za Šápúrových nástupců vyvrcholil popravou Máního a pronásledováním jeho přívrženců.

Šápúr, který během své vlády založil města Gundéšápúr, Sadšápúr a Bíšápúr, zemřel v letech 271–272 a svému nástupci Hormizdu I. zanechal posílenou říši, před níž měli sousedé respekt. Vzhledem k vojenským úspěchům na Západě se mu v závěru života opravdu mohlo zdát, že je vládcem světa, „pánem Íránu a Neíránu“, jak pyšně uvádí ve svém nápisu.

Reference

  1. ↑ Pokud jde o délku Šápúrova panování, tvrdí některé prameny, že vládl 31 let, 6 měsíců a 19 dní, popřípadě 30 let a 15 dní, zatímco jiné uvádějí 30 let a 1 měsíc či 30 let bez udání měsíců a dní. Viz FELIX, Wolfgang. Antike literarische Quellen zur Außenpolitik des Sāsānidenstaates I. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1985. ISBN 3-7001-0727-7. S. 44. 
  2. ↑ Viz např. Petros Patrikios, frg. 10, FHG IV, ed. C. Müller, s. 187.
  3. ↑ O Šápúrově účasti na Ardašírově válce s Arsakovci hovoří Tabarí I 819.
  4. ↑ K válce viz Historia Augusta, Gord. 26, 5–27, 8; Zosimos 1, 18, 2; Zonaras 12, 18, 581–582, 2; Jan z Antiochie, frg. 147, 2; Aurelius Victor 27, 7, 8. Perskou verzi podává Šápúrův nápis na Ka‘ba-je Zardošt – příslušná partie v českém překladu přetištěna v knize Oběti ohňům. Překlad Otakar Klíma. Praha: Odeon, 1985. S. 165. 
  5. ↑ Zosimos 1, 19, 1; Zonaras 12, 19, 583, 3–9; Kedrenos 1, 451, 23–452, 1; Synkellos 683, 1–2. K tributu viz Oběti ohňům, s. 165.
  6. ↑ Zonaras 12, 21, 589, 24–590, 3; Agathangelos 12.
  7. ↑ Zonaras 12, 21, 628.
  8. ↑ Šápúr doslova říká: „Ale císař nanovo lhal a ubližoval Arménii a my jsme napadli římskou říši a potřeli jsme římské vojsko u Barbalissu, šedesát tisíc, a zemi syrskou a kraje a okresy v ní jsme vypálili, zpustošili a vyplenili. A v oné jedné výpravě jsme dobyli na římské říši hrady a města [následuje výčet], dohromady sedmatřicet měst s okolím.“ Viz Oběti ohňům, S. 165.
  9. ↑ Petros Patrikios, frg. 9; Zonaras 12, 23, 593, 12–594, 11; Zosimos 1, 36, 2.
  10. ↑ Tabarí I 826, 18–827, 5.
  11. ↑ Zosimos 1, 39, 2; Historia Augusta, Gall. 10, 1–8.

Literatura

  • KETTENHOFEN, Erich. Die römisch-persischen Kriege des 3. Jahrhunderts n. Chr. nach der Inschrift Šāhpuhrs I. an der Ka’be-ye Zartošt (ŠKZ). Wiesbaden: Reichert, 1982. xi, 154 s. ISBN 3-88226-149-8. (německy) 
  • KLÍMA, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. Praha: Orbis, 1977. 252 s. 
  • Oběti ohňům. Překlad Otakar Klíma. Praha: Odeon, 1985. 346 s. 
  • WINTER, Engelbert; DIGNAS, Beate. Rom und Perserreich. Zwei Weltmächte zwischen Konfrontation und Koexistenz. Berlin: Akademie Verlag, 2001. 334 s. ISBN 3-05-003451-3. (německy) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Ghar Shapour-غار شاپور - panoramio.jpg
(c) Milad Gerami, CC BY-SA 3.0
Ghar Shapour-غار شاپور
ShapurICoinHistoryofIran.jpg
(c) Classical Numismatic Group, Inc. http://www.cngcoins.com, CC BY-SA 3.0
Coin of Shapur I, the second shah (king) of the Sasanian Empire.
Senmurv.svg
Simorgh or Senmurv, The Mythology of Persia