Šúštarský historický vodohospodářský systém
| Šúštarský historický vodohospodářský systém | |
|---|---|
| Světové dědictví UNESCO | |
.jpg) | |
| Smluvní stát |  Írán |
  Šúštarský historický vodohospodářský systém | |
| Souřadnice | 32°3′13″ s. š., 48°50′55″ v. d. |
| Typ | kulturní dědictví |
| Kritérium | i, ii, v |
| Odkaz | 1315 (anglicky) |
| Oblast | provincie Chúzistán |
| Zařazení do seznamu | |
| Zařazení | 2009 (33. zasedání) |
Šúštarský historický vodohospodářský systém, persky سازههای آبی شوشتر, je zavlažovací systém z doby Sásánovské říše, jenž byl vybudován v starobylém městě Šúštar, které se nachází na jihozápadě Íránu v provincii Chúzistán. Toto monumentální vodohospodářské dílo bylo v roce 2009 zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO.[1]
Historie
Město Šúštar, za panování achaimenovské dynastie zvané Šurkutir, bylo pevností, která ležela mezi elamskou metropolí Súsami a Persepolí na Královské cestě, vybudované Dareem I. v 5. století př. n. l.
Ještě za vlády Achaimenovců bylo zahájeno budování systému umělých závlah na místních plantážích cukrové třtiny. Poté, kdy vládu nad tímto územím dnešního Íránu převzali panovníci z dynastie Sásánovců, bylo město Šúštar po roce 260 uměle proměněno v ostrov, obklopený vodními toky Karúnu a Gargaru, které byly propojeny dalšími vodními kanály. [1]
Základním stavebním prvkem šúštarského vodohospodářského systému je Band-e Kajsar, persky بند قیصر, v překladu Císařova hráz či Císařova přehrada,někdy též zvaná Pol-e Kajsar (Císařův most) nebo Valerianův most (پل والرین), v dřívějších dobách persky nazývaný též Šadirván. Stavbu, první svého druhu na území Íránu, vybudovali mezi roky 260 – 270 n. l. Římané, ovšem nedobrovolně – jednalo se o příslušníky sedmdesátitisícového římského vojska, které bylo i se svým nejvyšším velitelem císařem Valerianem v roce 260 zajato Peršany v čele s králem Šápúrem I. po bitvě u Edessy (dnešní Şanlıurfa v Turecku). (Další stavbou, kterou museli na příkaz krále Šápura I. římští zajatci vybudovat, bylo město Bišápúr.)[2]
Band-e Kajsar, toto mimořádné architektonické dílo, které bylo označováno nejen v Persii, ale i v okolním arabském prostředí jako jeden z divů světa,[1] ovlivnilo budování a charakter dalších podobných staveb v celém regionu.
Římští zajatci kromě Císařova mostu vybudovali jako součást vodohospodářského systému ještě další přehradu Band-e Mizan a kanál Ab-i Gargar. Součástí systému, určeného mimo jiné pro zavlažování zemědělských ploch o rozloze kolem 150 000 ha, byla soustava kanálů a kanátů – podzemních vodních tunelů, dále řada mlýnů a jiných zařízení, sloužících k měření a regulaci průtoku vody.
Novější zavlažovací systémy byly v okolí Šúštaru budovány ještě za vlády dynastie Safíovců (16.–18. století). Tzv. Císařův most, který kdysi býval součástí dálkové cesty, jež spojovala dvě perské metropole, Pasargady a Ktésifón, sloužil svému účelu jako místní komunikace až do roku 1885. Zároveň od 19. století začalo město Šúštar ztrácet svoje postavení významného zemědělského střediska, i když pak ve 20. století za vlády šáha Mohameda Rezy Pahlavího zde byly vybudovány některé nové zemědělské závody, jako například továrna na zpracování cukrové třtiny.
Popis
Band-e Kajsar představuje pozoruhodnou kombinaci římského kamenného obloukového mostu a přehradní hráze, respektive jezu. Tok Karúnu, nejvodnatější íránské řeky, byl přehrazen 550 metrů dlouhým mostem.[3] Most měl nejméně čtyřicet oblouků, širokých od 6,6 až do 9 metrů a oddělených sloupy, upevněných v pískovcových základech a opatřených vlnolamy. Šíře těchto sloupů byla 5 až 6,4 metrů, což po dokončení mostu/jezu představovalo zúžení profilu koryta řeky zhruba na polovinu. Sloupy byly v určité výšce opatřeny menšími obloukovými otvory pro průtok vody. Samotný práh jezu nebyl příliš vysoký, zato jeho šíře dosahovala 9 až 10 metrů, neboť na něm spočívala celá stavba obloukového mostu.
Při budování mostu byl tok Karúnu odveden stranou a stavba byla realizována na suchém dně řeky. Římané na stavbě použili pro zdivo místní materiál, který spojili a upevnili pomocí malty a železných skob. Jádro stavby bylo vyplněno římským litým zdivem, zvaným opus caementum (nebo též opus caementitium), ne nepodobným dnešnímu betonu. Tato technologie, používaná římskými staviteli, byla do té doby v Persii zcela neznámá.
Zajímavost
Podzemní vodní tunely v Šúštaru, tzv. kanáty, využili ve 30. letech 7. století Arabové při dobytí města, které pak okupovali po dobu dvou let. [2]
Odkazy
Reference
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Шуштер na ruské Wikipedii, Банд-э Кайсар na ruské Wikipedii a Band-e Kaisar na německé Wikipedii.
- ↑ a b c Shushtar Historical Hydraulic System [online]. UNESCO [cit. 2019-11-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Shushtar [online]. [cit. 2019-11-25]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Shūshtar [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2019-11-25]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Šúštarský historický vodohospodářský systém na Wikimedia Commons - video (bez komentáře) na youtube
Média použitá na této stránce
Flag of Iran. The tricolor flag was introduced in 1906, but after the Islamic Revolution of 1979 the Arabic words 'Allahu akbar' ('God is great'), written in the Kufic script of the Qur'an and repeated 22 times, were added to the red and green strips where they border the white central strip and in the middle is the emblem of Iran (which is a stylized Persian alphabet of the Arabic word Allah ("God")).
The official ISIRI standard (translation at FotW) gives two slightly different methods of construction for the flag: a compass-and-straightedge construction used for File:Flag of Iran (official).svg, and a "simplified" construction sheet with rational numbers used for this file.
.svg){kind=link}
Autor: Uwe Dedering, Licence: CC BY-SA 3.0
Topographic map of the Iranian plateau in Central Asia, connecting to Anatolia in the west and Hindu Kush and Himalaya in the east.
Autor: Darafsh, Licence: CC BY-SA 3.0
Tento obrázek zobrazuje kulturní památku Íránu s identifikačním číslem
Roman-built Band-e Kaisar ("Caesar's dam") in Shushtar, Iran, said to have been built by Roman prisoners during the reign of Shapur I (ca. 260−270 AD). The dam bridge, the most eastern Roman engineering structure, was the first of its kind in Iran.