Šedounovití

Jak číst taxoboxŠedounovití
alternativní popis obrázku chybí
Žralok šedý
(Hexanchus griseus)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaparyby (Chondrichthyes)
Nadřádžraloci (Selachimorpha)
Řádšedouni (Hexanchiformes)
Čeleďšedounovití (Hexanchidae)
J. E. Gray, 1851
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Šedounovití (Hexanchidae) je prastará čeleď žraloků, jedna ze dvou čeledí nepočetného řádu šedouni.

Charakteristika

Typickým znakem šedounovitých je přítomnost šesti (Hexanchus) nebo sedmi (Heptranchias, Notorynchus) párů žaberních štěrbin (drtivá většina ostatních žraloků má jen 5 štěrbin). Okraj první žaberní štěrbiny přitom nesahá až na hrdlo jako u úzce příbuzných štíhlounovitých. Ústa jsou umístěna na spodní straně hlavy. Zuby horní a spodní čelisti jsou typově jiné: zatímco v horní čelisti jsou zuby špičaté, zuby spodní čelisti jsou pilkovité a obdélníkové. Kostra šedounovitých je jen slabě vápenčitá, což je typický znak primitivních žraloků.[1] Šedounovití mají jednu hřbetní ploutev a jednou řitní ploutev a prodlouženou ocasní ploutev. Dosahují délky od 1,4 metrů až takřka k 5 m u žraloka šedého.[2]

Žraloci z čeledi šedounovití jsou široce rozšíření v Atlantském, Indickém a Tichém oceánu. Obývají chladné, vlažné i subtropické a tropické vody od pobřežních oblastí včetně zátok a zálivů po hluboké vody do hloubek 2500 m.[2]

Systematika

Jedná se o velmi starou čeleď žraloků, jejíž nejstarší zástupci jsou známi již z raného období jury.[3] Taxonomie šedounů je neustále v pohybu, jeden z novějších druhů byl (znovu)ustanoven teprve v roce 2018.[4] K recentním zástupcům šedounovitích patří:[5]

Odkazy

Reference

  1. ↑ CASTRO, José I. The sharks of North America. Oxford: Oxford University Press, 2011. ISBN 978-0-19-539294-4. S. 26. (anglicky) 
  2. ↑ a b EBERT, David. Sharks, Rays, and Chimaeras of California. Berkeley and Los Angeles, California: University of California Press, 2003. (California Natural History Guides). Dostupné online. ISBN 0-520-22265-2. S. 52-53. (anglicky) 
  3. ↑ NELSON, Joseph S. Fishes of the world. 5. vyd. Hoboken, New Jersey: Wiley, 2016. Dostupné online. ISBN 978-1-119-17484-4, ISBN 1-119-17484-8. OCLC 926623501 S. 74-75. (anglicky) 
  4. ↑ a b DALY-ENGEL, Toby S.; BAREMORE, Ivy E.; GRUBBS, R. Dean. Resurrection of the sixgill shark Hexanchus vitulus Springer & Waller, 1969 (Hexanchiformes, Hexanchidae), with comments on its distribution in the northwest Atlantic Ocean. Marine Biodiversity. 2019-04-01, roč. 49, čís. 2, s. 759–768. Dostupné online [cit. 2023-12-23]. ISSN 1867-1624. DOI 10.1007/s12526-018-0849-x. (anglicky) 
  5. ↑ BARNETT, A.; BRACCINI, J. M.; AWRUCH, C. A. An overview on the role of Hexanchiformes in marine ecosystems: biology, ecology and conservation status of a primitive order of modern sharks. Journal of Fish Biology. 2012-04, roč. 80, čís. 5, s. 966–990. Dostupné online [cit. 2023-12-24]. ISSN 0022-1112. DOI 10.1111/j.1095-8649.2012.03242.x. (anglicky) 
  6. ↑ New species of shark discovered through genetic testing. phys.org [online]. Florida Institute of Technology [cit. 2023-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • EBERT, David A.; DANDO, Marc; FOWLER, Sarah L., 2021. Sharks of the world: a complete guide. New Jersey: Princeton University Press. ISBN 978-0-691-20599-1. (anglicky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Information-silk.svg
Autor: , Licence: CC BY 2.5
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com
Hexanchus griseus.jpg
A sixgill shark (Hexanchus griseus) in the Gulf of Mexico.