Šógun

Minamoto no Joritomo, první šógun Kamakurského šógunátu

Šógunové (将軍, šógun) byli vojenští vládci Japonska a představovali v Japonsku výkonnou moc od roku 1192 do roku 1867. V průběhu doby se ale faktická moc šógunů měnila a někteří byli jen loutkami. Mezi nejslavnější šóguny patřili např. Minamoto no Joritomo nebo Iejasu Tokugawa.

Šógun je zkrácenina titulu Sei-i Taišógun (japonsky 征夷大将軍) čímž je míněn „vojevůdce/generál, který bojuje proti barbarům“. Tento titul je znám již od dob výpadů státu Jamato proti lidu Džómon (Ainu). Oněmi barbary byli míněni právě Ainové.

Administrativa, prostřednictvím které šógun vládl, se nazývala bakufu (幕府) neboli „stanová vláda“. Pojem původně označoval velitelský stan při taženích proti barbarům.

Název

Úřadování šóguna nebo jeho správa se nazývá „šógunát“ či bakufu (幕府; ばくふ), což japonsky doslovna znamená „úřad ve stanu“ a poukazuje na „vládu vojáků.“[1] Stan symbolizuje roli armády na válečném poli během boje a zároveň poukazuje na to, že takový úřad je dočasný.

Termín sei-i taišógun znamená „vojevůdce, který bojuje proti východním barbarům.“[2] „Východní barbaři“ je jeden ze starobylých výrazů pro lid Emiši, který žil ve východních oblastech ostrova Honšú a nebyl ještě podroben centrální vládou. Emiši byli zbytkem kultury Džómon a byli příbuzní domorodým obyvatelům Ainu, kteří dodnes obývají severní ostrov Hokkaidó, ačkoli je Japonci v 19. století téměř úplně zlikvidovali a asimilovali.

Minamoto no Joritomo, první šógun Kamakurského šógunátu, vytvořil značnou moc z aristokracie v Kjótu. Stal se prakticky vládcem Japonska a přijal titul sei-i taišógun. Každý následující vládce šógunátu přijal stejný titul a až do reforem Meidži byl šógun de facto vládcem Japonska.

Historie

Období Heian (794–1185)

Podrobnější informace naleznete v článku Období Heian.

Původně byl titul sei-i taišógun udělován vojenskému veliteli v raném období Heian během vojenských tažení proti lidu Emiši, který odporoval vládě Císařského dvora, která sídlila v Kjótu. Nejznámější z těchto šógunů byl Sakanoue no Tamuramaro, který zvítězil nad Emiši jménem císaře Kammu. Titul byl v pozdějším období Heian opuštěn, když byli všichni Emiši podrobeni, resp. vytlačeni na Hokkaidó.

V pozdějším období Heian byl jmenován ještě jeden šógun. Minamoto no Jošinaka byl jmenován sei-i taišógunem během války Genpei, ale byl zabit krátce poté Minamotem no Jošicunem.

Šógunát Kamakura (1192–1333)

Podrobnější informace naleznete v článcích Období Kamakura a Šógunát Kamakura.

Počátkem 11. století začaly vnitřní politice Japonska dominovat feudální státy v čele s daimjóy ochraňovanými samuraji.[3] Dvě z nejmocnějších rodin, Taira a Minamoto, bojovaly o získání vlády nad císařským dvorem. Klan Taira ho ovládl v letech 11601185, ale byl poražen klanem Minamoto v námořní bitvě mezi ostrovy Honšú, Šikoku a Kjúšú. Minamoto no Joritomo získal vládu od císaře a vytvořil feudální vládní systém s centrem v Kamakuře, jehož armáda samurajů převzala politickou moc, zatímco japonští císaři a aristokracie v Kjótu zůstali de jure pouze formálními vládci. V roce 1192 byl Joritomovi císařem udělen titul sei-i taišógun, politický systém se začal vyvíjet s dědičným šógunem v čele vlády a stal se známý jako šógunát. Šógunát Kamakura trval skoro 150 let, od roku 1192 do 1333.

Šógunát Kamakura převážně důvěřoval klanu Hódžó a jmenoval jeho členy regenty, kteří v rámci šógunátu získali velký vliv.[4]

V roce 1274 a 1281, začala Mongolská říše invazi do Japonska a císař Go-Daigo se v roce 1331 pokusil neúspěšně obnovit císařskou vládu. Toto vše významně oslabilo šógunát a vedlo k jeho konečnému pádu.[4]

Restaurace Kenmu (1333–1336)

Konec šógunátu Kamakura přišel, když bylo v roce 1334 město Kamakura dobyto a regentství Hódžó zničeno. Bakufu zvyšovala svůj podíl na vládě v průběhu 12. století. V té době si dělaly nárok na císařský trůn císařské rodiny – starší linie Go-Saga a mladší linie Go-Daigo. Problém byl vyřešen zákrokem kamakurské bakufu, která přiměla obě rodové linie se na trůnu střídat. Toto platilo do roku 1331, kdy se linie Go-Daigo odmítla střídat s linií Go-Saga. Výsledkem bylo, že linie Go-Daigo odešla do exilu. Kolem roku 1334–1336 Takaudži Ašikaga pomohl linii Go-Daigo k návratu na trůn.[5]

Nový císař zjistil, že boj proti bakufu mu přinesl příliš mnoho lidí, kteří si dělali nároky na omezené množství půdy. Takaudži Ašikaga se obrátil proti císaři, když nespokojenost s rozdělením půdy rychle narostla. V roce 1336 byl císař opět poslán do vyhnanství ve prospěch nového císaře.[5]

Během restaurace Kenmu, po pádu kamakurského šógunátu v roce 1333, byl na krátkou dobu jmenován jiný šógun, princ Morinaga (také známý jako princ Morijoši), který byl synem císaře Go-Daigo. Byl mu udělen titul sei-i taišógun a přidělena starost o armádu. Ale princ Morijoši byl později uvězněn v domácím vězení a v roce 1335 zavražděn Tadajošim Ašikagou.

Šógunát Ašikaga (1336–1573)

Hrob Takaudžiho Ašikagy
Podrobnější informace naleznete v článcích Šógunát Ašikaga a Období Muromači.

V roce 1338 byl Takaudžimu Ašikagovi, potomkovi rodu Minamotom, udělen titul sei-i taišógun a tím byl vytvořen šógunát Ašikaga, který trval až do roku 1573.

Nobunaga Oda a Hidejoši Tojotomi

Podrobnější informace naleznete v článcích Období Sengoku a Období Azuči-Momojama.

Dva pozoruhodně silní daimjóové období Sengoku, jmenovitě Nobunaga Oda a Hidejoši Tojotomi, nikdy nebyli titulováni šógunem (sei-i taišógun) ve striktním smyslu tohoto slova. Ačkoli tito dva vojenští vůdci nebyli úspěšní v založení nové dynastie šógunů, byli u klíčových momentů v japonské historii. Jejich úspěch vydláždil cestu pro relativně klidnou éru Tokugawa. Nikdy se však nestali šóguny.

Nobunagovi byl titul nabídnut, ale zemřel dříve, než jej mohl přijmout.[6][7] Hidejoši byl jmenován kampaku, což byla nejvyšší hodnost navržená císařskou rodinou.[8] Tato hodnost byla dříve udělena pouze členům klanu Fudžiwara nebo jejich potomkům.

Šógunát Tokugawa (1603–1868)

Iejasu Tokugawa
Podrobnější informace naleznete v článcích Šógunát Tokugawa a Období Edo.

Následně Iejasu Tokugawa převzal moc a vytvořil vládu v Edu (současné Tokio) v roce 1600. Titul sei-i taišógun získal v roce 1603. Šógunát Tokugawa zanikl v roce 1868 po rezignaci Jošinobua Tokugawy na hodnost šógun a podáním abdikace císaři éry Meidži v roce 1867.[2]

Během období Edo skutečná moc zůstala v rukou tokugawských šógunů a ne císaře sídlícího v Kjótu, ačkoli byl prezentován jako představitel této moci. Šógun řídil zahraniční politiku, armádu a feudály. Doboví spisovatelé psali o císařské dynastii jako o Sokoke (mrtvé dynastii). Role císaře byla přinejlepším ceremoniální, podobná jeho postavení v japonské monarchii po druhé světové válce.[9]

Titul sei-i taišógun byl zrušen během reforem Meidži v roce 1868, během nichž byla skutečná moc „obnovena“ do rukou císaře a jeho pověřenců. Je však málo známým faktem, že během války Bošin Jošikuni Date, daimjó provincie Sendai, dostal titul od Jošihisy Kitaširakawy, císařského prince, který se prohlásil za císaře Tobu (Tobu-Tennó; 东 武天皇).[10]

Přehled šógunů a období jejich vlády

Období Kamakura

#ObrázekJménoŽivotObdobí vládyCísařŠikken
1.Joritomo Minamoto
源 頼朝
1147119911921199Go-Tobafunkce neobsazena
2.Joriie Minamoto
源頼家
1182120412021203Cučimikadofunkce neobsazena
3.Sanetomo Minamoto
源 実朝
1192121912031219Cučimikado
Džuntoku
Tokimasa Hódžó
Jošitoki Hódžó
4.Joricune Fudžiwara
藤原 頼経
1226124412181256Go-Horikawa
Šidžó
Go-Saga
Jošitoki Hódžó
Cunetoki Hódžó
5.Joricugu Fudžiwara
藤原 頼嗣
1239125612441252Go-Saga
Go-Fukakusa
Cunetoki Hódžó
Tokijori Hódžó
6.princ Munetaka
宗尊親王
1242127412521266Go-Fukakusa
Kamejama
Tokijori Hódžó
Nagatoki Hódžó
Masamura Hódžó
7.princ Korejasu
惟康親王
1264132612661289Kamejama
Go-Uda
Fušimi
Masamura Hódžó
Tokimune Hódžó
Sadatoki Hódžó
8.princ Hisaaki
久明親王
1276132812891308Fušimi
Go-Fušimi
Go-Nidžó
Sadatoki Hódžó
Morotoki Hódžó
9.princ Morikuni
守邦親王
1301133313081333Hanazono
Go-Daigo
Morotoki Hódžó
Munenobu Hódžó
Hirotoki Hódžó
Mototoki Hódžó
Takatoki Hódžó
Sadaaki Hódžó
Moritoki Hódžó

(počínaje 4. šógunem Joricunem byla funkce šóguna pouze nominální)


Období Muromači

#ObrázekJménoŽivotObdobí vládyCísařPoznámky
1.Takaudži Ašikaga
足利 尊氏
1305135813381357Go-Daigo
Go-Murakami
první šógun z rodu Ašikaga
2.Jošiakira Ašikaga
足利 義詮
1330136713581367Go-Murakami
3.Jošimicu Ašikaga
足利 義満
1358140813681394Čókei
Go-Kamejama
Go-Komacu
4.Jošimoči Ašikaga
足利 義持
1386142813941423Go-Komacu
Šókó
5.Jošikazu Ašikaga
足利 義量
1407142514231425Šókó
6.Jošinori Ašikaga
足利 義教
1394144114281441Go-Hanazono
7.Jošikacu Ašikaga
足利 義勝
1434144314411443Go-Hanazono
8.Jošimasa Ašikaga
足利 義政
1436149014431474Go-Hanazono
Go-Cučimikado
9.Jošihisa Ašikaga
足利 義尚
1465148914741489Go-Cučimikado
10.Jošitane Ašikaga
足利 義稙
1466152314901493
15081521
Go-Kašiwabarajinak zvaný

Jošiki Ašikaga 足利 義材

11.Jošizumi Ašikaga
足利 義澄
1481151114951508Go-Kašiwabara
12.Jošiharu Ašikaga
足利 義晴
1511155015211545Go-Kašiwabara
Go-Nara
13.Jošiteru Ašikaga
足利 義輝
1536156515451565Go-Nara
Ógimači
14.Jošihide Ašikaga
足利 義栄
1538156815641568Ógimači
15.Jošiaki Ašikaga
足利 義昭
1537159715681573Ógimačiposlední šógun z rodu Ašikaga


Období Edo

#ObrázekJménoŽivotObdobí vládyCísářPoznámky
1.Iejasu Tokugawa
徳川 家康
1543161616031605Go-Józeiprvní šógun z rodu Tokugawa
2.Hidetada Tokugawa
徳川 秀忠
1579163216051623Go-Józei
Go-Mizunó
3.Iemicu Tokugawa
徳川 家光
1604165116231651Go-Mizunó
Meišó
Go-Kómjó
4.Iecuna Tokugawa
徳川 家綱
1641168016511680Go-Kómjó
Go-Sai
Reigen
5.Cunajoši Tokugawa
徳川 綱吉
1646170916801709Reigen
Higašijama
6.Ienobu Tokugawa
徳川 家宣
1662171217091712Nakamikado
7.Iecugu Tokugawa
徳川 家継
1709171617131716Nakamikado
8.Jošimune Tokugawa
徳川 吉宗
1684175117161745Nakamikado
Sakuramači
9.Iešige Tokugawa
徳川 家重
1712176117451760Sakuramači
Momozono
10.Ieharu Tokugawa
徳川 家治
1737178617601786Momozono
Go-Sakuramači
Go-Momozono
Kókaku
11.Ienari Tokugawa
徳川 家斉
1773184117871837Kókaku
Ninkó
12.Iejoši Tokugawa
徳川 家慶
1793185318371853Ninkó
Kómei
13.Iesada Tokugawa
徳川 家定
1824185818531858Kómei
14.Iemoči Tokugawa
徳川 家茂
1846186618581866Kómei
15.Jošinobu Tokugawa
徳川 慶喜
1837191318661867Kómei
Meidži
poslední šógun z rodu Tokugawa


Reference

  1. Totman (1966), str. 102
  2. a b Šógun; World Book (1992), str. 432 – 433
  3. Japan; World Book (1992), str. 34 – 59
  4. a b Columbia University (2000)
  5. a b Sansom (1961), str. 442
  6. William Scott Morton, J. Kenneth Olenik. Japan: Its History and Culture [online]. [cit. 2007-04-18]. Dostupné online. 
  7. June Kinoshita, Nicholas Palevsky. Gateway to Japan [online]. [cit. 2007-04-18]. Dostupné online. 
  8. Dorothy Perkins. Samurai of Japan: A Chronology From Their Origin in the Heian Era (794-1185) to the Modern Era [online]. [cit. 2007-04-18]. Dostupné online. 
  9. Wakabayashi (1991), str. 27-29
  10. Sinsengumi (2003)

Bibliografie

  • Columbia University. Japan: History: Early History to the Ashikaga Shoguns [online]. Factmonster, 2000 [cit. 2007-04-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-25. 
  • BRAZELL, Karen. The Changing of the Shogun 1289: An Excerpt from Towazugatari. The Journal of the Association of Teachers of Japanese. 1972, s. 58-65. 
  • BROCK, Karen L. The Shogun's 'Painting Match'. Monumenta Nipponica. 1995, s. 433-484. 
  • GROSSBERG, Kenneth A. Bakufu Bugyonin: The Size of the Lower Bureaucracy in Muromachi Japan. The Journal of Asian Studies. 1976, s. 651-654. 
  • GROSSBERG, Kenneth A. From Feudal Chieftain to Secular Monarch. The Development of Shogunal Power in Early Muromachi Japan. Monumenta Nipponica. 1976, s. 29-49. 
  • MCCUNE, George M. The Exchange of Envoys between Korea and Japan During the Tokugawa Period. The Far Eastern Quarterly. 1946, s. 308-325. 
  • RAVINA, Mark. State-Building and Political Economy in Early-modern Japan. The Journal of Asian Studies. 1995, s. 997-1022. 
  • SEIGLE, Cecilia Segawa. The Shogun's Consort: Konoe Hiroko and Tokugawa Ienobu. Harvard Journal of Asiatic Studies. 1999, s. 485-522. 
  • HURST, C. Cameron, III. Review of Learning from Shogun: Japanese History and Western Fantasy, by Henry Smith. The Journal of Asian Studies. 1981, s. 158-159. 
  • SANSOM, George. A History of Japan, 1134-1615. United States: Stanford University Press, 1961. Dostupné online. 
  • SINSENGUMI, Bakumatuisin. 仙台藩主 [online]. Bakusin, 2003 [cit. 2007-04-17]. Dostupné online. (Japanese) 
  • SMITH, Henry (ed.). Learning from Shogun: Japanese History and Western Fantasy. Santa Barbara: University of California Program in Asian Studies, 1980. Dostupné online. 
  • TOTMAN, Conrad. Political Succession in The Tokugawa Bakufu: Abe Masahiro's Rise to Power, 1843-1845. Harvard Journal of Asiatic Studies. 1966, s. 102-124. 
  • WAKABAYASHI, Bob Tadashi. In Name Only: Imperial Sovereignty in Early Modern Japan. Journal of Japanese Studies. 1991, s. 25-57. 
  • The World Book encyclopedia. Příprava vydání World Book, Inc. Chicago: World Book, Inc, 2008. 22 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7166-0092-3. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Toku14-2.jpg
Tokugawa Iemochi.
Tsunyaoshi.jpg
Portrait of Tokugawa Tsunayoshi (owned by the Tokugawa Art Museum)
Painting of Minamoto no Sanetomo by Yashima Gakutei, 1825.jpg
Painting of Kamakura Udaijin (Minamoto no Sanetomo) by Yashima Gakutei. Slight color contrasted.
Yosiakira asikaga.jpg
Autor: Geneast, Licence: CC BY-SA 3.0
足利義詮(古画類聚)
Ashikaga Yoshiharu.jpg
Autor: Geneast, Licence: CC BY-SA 3.0
足利義晴像(古画類聚)
Ashikaga Yoshiaki2.jpg
足利義昭像(古画類聚)
Iemitu.jpg
Statue of Tokugawa Iemitsu; Collection of Kinzanji Temple; Donation of Okayama Prefectural Museum
Minamoto no Yoriie.jpg
Kamakura Shogun's 2nd Shogun, Minamoto no Yoriie statue, owned by Kennin-ji Temple, Kyoto
Ashikaga Yoshihide.JPG
Ashikaga Yoshihide
Minamoto no Yoritomo.jpg
Portrait of Yoritomo, Hanging scroll; color on silk. Owned by Jingo-ji temple in Kyoto. Formerly identified as the original portrait by Fujiwara Takanobu who according to the Jongoji ryakki, had painted the portraits of Yoritomo, Shigemori, Fujiwara Mitsuyoshi, Taira no Narifusa, and of Cloister Emperor Goshirakawa that were placed in the Sentōin building of the Jingo-ji temple at the time it was erected.[1] But recent scholarship ascribes a later date to this piece than the artist's lifetime, and perhaps it is a copy of the 1179 original by Takanobu (?). The long-held view that this represented Yoritomo was challenged in 1995 by Michio Yonekura, and in the argument appeared the reevaluation of the date. ("Three portraits at Jingo-ji" ja:神護寺三像, see #gallery below)
Ashikaga Yoshikatsu.JPG
Ashikaga Yoshikatsu
Hidetada2.jpg
Statue of Tokugawa Hidetada; Collection of Matsudaira Saifuku-ji Temple
Toujiin AshikagaTakauji haka.jpg
Autor: PlusMinus, Licence: CC BY-SA 3.0
Tomb of Ashikaga Takauji in Toujiin kyoto japan
Ashikaga Yoshikazu.JPG
Ashikaga Yoshikazu
Yoshizumi asikaga.jpg
Autor: Geneast, Licence: CC BY-SA 3.0
足利義澄像(古画類聚)