Štírek domácí

Štírek domácí
štírek domácí vedle pravítka
Vědecká klasifikace
Říše	Živočichové (Animalia)
Kmen	členovci (Arthropoda)
Podkmen	klepítkatci (Chelicerata)
Třída	pavoukovci (Arachnida)
Řád	štírci (Pseudoscorpiones)
Čeleď	štírkovití (Cheliferidae)
Rod	štírek (Chelifer)
Binomické jméno
Chelifer cancroides (Linné, 1758)
Synonyma
štírek obecný
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Štírek domácí (Chelifer cancroides), nebo také štírek obecný, je druh štírka z čeledi Cheliferidae (štírkovití). Je kosmopolitní a v česku velmi hojný. Štírci je řád pavoukovců, podobných štírům, v Česku žije několik desítek druhů.

Popis

Štírek domácí je drobný pavoukovec připomínající štíry svými dlouhými makadly zakončenými klepítky. Na rozdíl od štírů nemá zúžený konec zadečku zakončený bodcem s jedovou žlázou. Délka těla je asi 2,5 až 5 mm. Jeho makadla jsou zakončena několik mm dlouhými klepítky, na jejichž koncovém článku ústí jedová žláza. Jedová žláza je umístěna v jednom článku čelistí. Makadlová klepítka štírek používá při lovu kořisti. Tvar těla je hruškovitý, vpředu užší, hlavohruď je tmavě hnědá až červenohnědá, článkovaný zadeček je světlejší hnědošedý až hnědo červený a zploštělý. Na hlavohruď nasedá celou svou šířkou (bez jakékoliv stopky). Nohy dlouhé žlutohnědé až červenohnědé, štírek se na nich hbitě pohybuje všemi směry, dopředu, do strany i dozadu. Na hlavohrudi jsou zřetelné oči. Dýchá vzdušnicemi. Chelicery jsou nenápadné, také zakončené drobnými klepítky a vyúsťují na nich snovací žlázy.^[1][2][3]

Výskyt a rozšíření

Jedná se o druh kosmopolitní, v Evropě široce rozšířený a v ČR velmi hojný. V přírodě pod kůrou, v listové hrabance, v mechu, ale také v ptačích hnízdech a podobných biotopech. Hojně se vyskytuje také v lidských obydlích a v jejich okolí, ve skříních, v různých škvírách a puklinách a také ve včelínech nebo stodolách. Podobně jako příbuzný štírek knihový také ve sbírkách přírodnin v knihovnách a archivech.^[2][3]

Biologie a rozmnožování

Štírek se živí roztoči, včetně kleštíka včelího, chvostoskoky, pisivkami, larvami hmyzu a jinou vhodnou kořistí, kterou chytá svými klepety a ochromí ji jedem.

Štírci nemají specializované kopulační orgány. Během rozmnožovacího rituálu sameček odkládá stopkatý spermatofor a navádí na něj samičku, tak že se vzájemně přidržují klepítky. Samička spermatofor nasouvá do svého pohlavního otvoru a nasává jeho obsah. Po čase vytvoří na zadečku malý váček s vajíčky. Po vylíhnutí nosí počáteční stadia mladých štírků přisátá ke svému pohlavnímu otvoru, ze kterého vylučuje sekret, kterým nymfy vyživuje. Starší nymfy se po čase osamostatňují.

Žijí jeden až tři roky v závislosti na prostředí a podmínkách. Zimu přečkává v malých uzavřených zapředcích. Dokáže cestovat na velké vzdálenosti přichycen na ptáky nebo jiné obratlovce.

Z hlediska člověka je nejen neškodný, ale dokonce i užitečný, neboť likviduje různé druhy hmyzu a roztočů včetně kleštíka včelího. Nedokáže sice populaci kleštíka úplně zničit, ale může ji významně snížit. Včely štírka v úlu dobře snášejí. Štírek není nebezpečný ani člověku, neboť jeho makadlová klepítka lidskou kůži neprokousnou.^[1][2][3][4]

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu štírek domácí na Wikimedia Commons
• SLÁMA, Karel. Respiratory cycles of Chelifer cancroides (Pseudoscorpiones) and Galeodes sp. (Solifugae). European Journal of Entomology. 1995, roč. 92, s. 543–552. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-08-01.  Archivováno 1. 8. 2020 na Wayback Machine.
• Utah Pests Fact Sheet: Pseudoscorpions [online]. Utah State University Extension and Utah Plant Pest Diagnostic Laboratory, 2008. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-06-25. (anglicky)