Štefan Harabin

JUDr. Štefan Harabin
Štefan Harabin (28. ledna 2019)
Narození	4. května 1957 (67 let) Ľubica
Bydliště	Košice Bratislava
Alma mater	Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košicích
Povolání	soudce, politik a právník
Politická strana	Ľudová strana – Hnutie za demokratické Slovensko Komunistická strana Československa Vlasť
Funkce	ministr spravedlnosti (Slovensko; 2006–2009)
Web	www.harabin.sk
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Štefan Harabin (* 4. května 1957 Ľubica) je slovenský právník, soudce a politik. V letech 1998–2003 a 2009–2014 byl předsedou Nejvyššího soudu Slovenské republiky, v první vládě Roberta Fica zastával v letech 2006–2009 funkce místopředsedy vlády a ministra spravedlnosti. V letech 2019 a 2024 neúspěšně kandidoval na slovenského prezidenta.

Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Soudcovskou praxi začínal v roce 1980 jako justiční čekatel Krajského soudu v Košicích. Do roku 1989 byl členem Komunistické strany Československa. Do funkce soudce byl zvolen 1. ledna 1983. Po sametové revoluci působil od roku 1990 na Krajském soudě v Košicích, v roce 1991 byl zvolen za soudce Nejvyššího soudu SR.

V letech 1998–2003 byl předsedou Nejvyššího soudu. Od 4. července 2006 do 23. června 2009 působil jako ministr spravedlnosti Slovenska v první vládě Roberta Fica. Na tento post ho nominovala strana ĽS-HZDS. 22. června 2009 byl Soudní radou SR, jejímž byl také předsedou, opětovně zvolen na post předsedy Nejvyššího soudu. Volbu doprovázel protest zhruba padesáti lidí, kteří k tomuto rozhodnutí vyjádřili negativní postoj. V této funkci setrval do června 2014.

Je podruhé ženatý. S první ženou Annou má dvě děti – Branislava a Kamilu^[1] a s druhou manželkou Gabrielou Tamaru a Katarínu. Pravidelně komentuje politické dění, k čemuž využívá primárně platformu YouTube.^[2]

V roce 2019 neúspěšně kandidoval na prezidenta, kde se umístil třetím místě^[3] za Zuzanou Čaputovou a Marošem Šefčovičem. V době jeho kandidatury se k jeho chování nelichotivě vyjádřila jeho exmanželka Anna.^[4]

V roce 2019 oznámil, že v roce 2020 povede jako lídr do voleb krajně pravicovou stranu Vlast.^[5] V parlamentních volbách však strana nezískala ani 3 % hlasů voličů a do parlamentu Národní rady se tak nedostal žádný její zástupce.^[6]

V únoru 2023 oznámil, že se bude opět ucházet o prezidentský úřad.^[7] Volební průzkumy mu v únoru 2024 přisuzovaly zisk asi 10 % hlasů.^[8] Pouhých pět dní před volbami, 18. března 2024 odstoupil z voleb předseda vládní Slovenské národní strany Andrej Danko, který v průzkumech dosahoval přibližně tříprocentní podpory. Ve prospěch Harabina se své kandidatury vzdal také předseda Slovenského Hnutí Obrody Róbert Švec.^[9] V prvním kole voleb získal 11,74 % hlasů a skončil tak s výrazným odstupem na třetím místě. Do druhého kola proto nepostoupil. Svým voličům nedoporučil, koho z postupujících kandidátů by měli podpořit.^[10][11]

Před volbami tvrdil, že kandidát na prezidenta Slovenska a předseda strany HLAS-SD Peter Pellegrini porušil ústavu tím, že kandiduje na funkci prezidenta z funkce předsedy Národní rady Slovenské republiky, přestože to dle Harabinova výkladu ústavy není v souladu s ústavou.^[12] Dalšího kandidáta Ivana Korčoka obvinil z velezrady poté, co Korčok uvedl, že by byl ochotný diskutovat o zrušení práva veta v rámci hlasování Evropská unie.^[13]

Harabin je tvrdý euroskeptik a kritik vztahu Evropské unie a Slovenska. Brojí například proti migračním kvótám. Nesouhlasí s bombardováním Jugoslávie vojsky NATO v roce 1999 a tehdejšího premiéra Mikuláše Dzurindu obviňuje za schválení bombardování z velezrady. V domácí politice je odpůrcem „starého establishmentu“, jmenovitě bývalých prezidentů Andreje Kisky a Zuzany Čaputové, premiéra Roberta Fica, bývalých premiérů Igora Matoviče, Eduarda Hegera a Ľudovíta Ódora či bývalého ministra zahraničí Miroslava Lajčáka.^[14][15][16]

Před prezidentskými volbami v roce 2024 uvedl, že každý suverénní stát musí provozovat vlastní státní televizi, která hlásá státní ideologii.^[17] Homosexuály a další členy komunity LGBT označil za pacienty a komunitu LGBT za diagnózu.^[18] „Ideologii LGBTI“ zároveň označil za rozvratnou tendenci přicházející ze západu, která chce rozložit Slovensko. V jednom z videí dodal, že ze západu přichází rovněž „rozvratné ideologie kanibalismu, pedofilie a narkomanie.“^[19] Politické strany Progresívne Slovensko a Kresťanskodemokratické hnutie označil za hnutí satana a jejich členy za satanisty.^[20][21] Po zvolení Petra Pavla prezidentem České republiky prohlásil, že Pavel v České republice buduje vojenskou diktaturu.^[22]

Harabin rovněž tvrdil, že „nastupuje superglobální velmoc Ruská federace“ a že by Slovensko mělo zajištěnou svou další existenci, pokud by Rusko zaručilo jeho neutralitu. Dále prohlásil: „Pokud vyhraju prezidentské volby, ani jeden voják, ani jeden náboj, ani jeden cent nepůjde na Ukrajinu, ani jeden migrant nepřijde na Slovensko a ani jeden voják cizího státu nebude na území Slovenské republiky.“^[23] Prohlásil také, že plně podporuje ruskou invazi na Ukrajinu (sám ji odmítá nazývat válkou, používá Ruskem uváděný termín speciální operace) s tím, že podporuje úsilí Ruska v naprosté likvidaci „ukronacistů“ a „ukrofašistů“.^[18] Na Ukrajině podle něj válku vyvolali anglosasové, kteří chtějí zlikvidovat slovany.^[24] V březnu 2024 uvedl, že jeho první zahraniční cesta ve funkci hlavy státu by směřovala do Ruska.^[25] Zvykem je přitom na první návštěvu jezdit do České republiky. Svůj názor odůvodnil tak, že Česká republika podporuje fašismus a nacismus.^[26] Velmi tvrdě vystupuje proti Spojeným státům americkým.^[22] Kvůli podpoře ruské invaze na Ukrajinu byl v květnu 2022 zadržen a obviněn.^[27] Počátkem června 2023 byl obžalován pro podezření ze spáchání trestných činů hanobení národa, rasy a přesvědčení, jakož i schvalování trestného činu.^[28][29]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Štefan Harabin na slovenské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Štefan Harabin na Wikimedia Commons
• Štefan Harabin na stránkách Nejvyššího soudu SR Archivováno 3. 12. 2010 na Wayback Machine.
• Život Štefana Harabina, v deníku SME