Švédské království (středověk)

; vlajka	; znak
geografie	; Rozsah království v roce 1250
	; Rozsah království v roce 1250
hlavní město:	Gamla Uppsala
	obyvatelstvo
národnostní složení:	Švédové (Sveové), Géaté, Finové, Sámové
jazyky:	stará severština, stará švédština, latina
náboženství:	římskokatolické (státní),; severské (pohanské),; finské (pohanské),; sámský šamanismus (Sámové)
	státní útvar
státní zřízení:	feudální dědičná monarchie
vznik:	10. století – král Erik Vítězný (970–995), považován za historicky doloženého prvního krále Švédska,; 995–1022 – král Olof Skötkonung byl první, koho přijali i švédské kmeny z okolí jezer Mälaren a Vättern
zánik:	1397 – vznik Kalmarské unie rozhodnutím sněmu v Kalmaru
	státní útvary a území
	Svealand
	Götaland
	Österland
	Norrland
	Kalmarská unie

Švédské království (švédsky Konungariket Sverige) byl středověký státní útvar v severní Evropě ve Skandinávii.

Dějiny

Vikingové

Vikingové ovládli během 8.–11. století značnou část Evropy, švédští vikingové směřující hlavně na východ, kde byli označováni jako varjagové, dobyli Kyjev a Novgorod. Dostali se až do Byzance a setkali se s Araby.

Rané období

Za prvního historicky doloženého švédského krále je historiky považován Erik Vítězný (Erik Segersäll) z rodu Ynglingů (Munsöů), který vládl v letech 970–995. Jemu však předcházela celá řada legendárních králů Švédska počínaje mytologickým bohem Ódinem. Avšak králem, který vládl spojenému Švédsku obou území Svealandu a Götalandu, byl až Erikův syn a nástupce Olof Skötkonung.

Skandinávie a Pobaltí v době 13. a 14. století, Švédské království fialově

K definitivnímu potlačení severského polyteismu (pohanství) a pokřesťanštění Švédska došlo patrně až během dynastických rozepří za vlády rodu Stenkilů, a to mezi Ingem I. a jeho švagrem Svenem. Předtím obě náboženství existovala vedle sebe. Inge byl vroucím křesťanem a otevřeně podporoval christianizaci země stavbou nových kostelů a jmenováním biskupů, avšak nerespektoval staré pohanské švédské zvyky, které ustanovili a dodržovali předchozí králové, především odmítal provádět dle tradičního zvyku obřady v pohanském chrámu ve Staré Uppsale. To vedlo k povstání, které mělo své jádro v hlavním městě švédských králů Uppsale v provincii Svealand. Povstalci provolali králem Ingeho švagra Svena, který se dle Ságy o Hervaře měl nabídnout provádět náboženské rituály v Uppsale a dodržovat pohanské zvyklosti na místo Ingeho, pokud jej lid prohlásí králem (proto je zván Blot-Sven, tj. „Sven Obětník“), zatím co Inge musel před rozhněvaným davem z Uppsaly potupně uprchnout a stáhnout se do západního Götlandu, kde křesťanský lid zachovával Ingemu větší věrnost, avšak Svenova vláda ve Svealandu netrvala dlouho. V roce 1087 se Inge měl vrátit zpět do Staré Uppsaly, kde se tou dobou konaly vyhlášené pohanské slavnosti. Se svými muži uprostřed těchto slavností obklíčil a poté zapálil pohanský chrám, kde se tou dobou nacházel i Blot-Sven, ten byl vzápětí při útěku z hořícího pekla zabit.

Pokřesťanštění v 11. a 12. století přispělo ke vzniku jednotného švédského státu. Švédské křížové výpravy proti pohanským kmenům začlenily ve 13. století do švédského státu i území dnešního Finska.

Sverkerové, Erikovci a Folkungové

V 11. století se na Švédském trůně střídají zástupci dvou domů, a to rod Sverkerů a rod Erikův, které byly v 12. století vystřídány dynastií Folkungů. Folkungové jsou známí svými vzájemnými často krvavými půtkami. V době krále Magnuse II. žila asi neslavnější švédská světice Brigita Švédská. Jarl Birger, Torgils Knutsson jako regent nezletilého krále Birgera Magnussona a další se pak zasloužili o připojení Finska ke Švédsku.

V roce 1397 vznikla v Kalmaru Kalmarská unie, jehož se Švédsko stalo spolu s Norskem a Dánskem na mnoho let součástí.