Švédsko-norská unie

Spojená království Švédska a Norska
Förenade konungarikena Sverige och Norge
De forenede Kongeriger Norge og Sverige
 Švédsko
 Norské království (1814)
1814–1905Švédsko 
Norsko 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Rozloha Švédsko-Norska v letech 18141905
obyvatelstvo
národnostní složení:
Švédové, Norové a národnostní menšiny
státní útvar
vznik:
1814 probíhá vídeňský kongres, který má za následek rozpad Dánsko-Norska a vznik Švédsko-Norska
zánik:
1905 referendum a následný konec unie
státní útvary a území
předcházející:
ŠvédskoŠvédsko
Norské království (1814)Norské království (1814)
následující:
ŠvédskoŠvédsko
NorskoNorsko

Švédsko-norská unie, oficiálním názvem Spojená království Švédska a Norska (švédsky Förenade konungarikena Sverige och Norge; norsky De forenede Kongeriger Norge og Sverige), či krátce Švédsko-Norsko, byla personální unie Švédska a Norska mezi lety 18141905. Oficiálně byly obě země pouze spojeny osobou krále, ale ve skutečnosti to byla unie reálná, v níž Švédsko hrálo prim.[zdroj?] Zanikla odtržením Norska, které se tak po dlouhých staletích dočkalo samostatnosti.

Vznik unie

Napoleonské války a zejména boje s Ruskem vedly až k ztrátě Finska roku 1809. Švédové, kteří sesadili krále Gustava IV. Adolfa, hledali silného panovníka, který by se zároveň notně podřídil Rigsdagu. Takového se podařilo najít ve francouzském maršálu Jeanu-Baptiste Bernadottovi pozdějším králi Karlu XIV. Janovi. Tomu se podařilo získat Norsko na úkor Dánska smlouvou z Kielu.

Když Napoleon utrpěl rozhodující porážku v Bitvě u Waterloo, Norové nabyli dojmu, že jsou konečně u cíle svých snů o znovu nabytí nezávislosti. Avšak záhy a drsně se z nich probudili, když dánský král mírovou smlouvou z Kielu 1814 musel Norsko odstoupit Švédům, kteří byli od počátku proti Napoleonovi. Toto rozhodnutí vyvolalo v Norsku zuřivý odpor, k němuž se připojil i tehdy úřadující dánský královský místodržící, jímž byl pozdější dánský král Kristián VIII.

Zarputilí Norové svolali vzdoroshromáždění, vlastní sněm, který formuloval a schválil základní norskou ústavu, která byla odvozena z myšlenek Montesquieua. Bylo vyhlášedno krátce existující Norské království. Tato ústava ze dne 17. května 1814 platí v modifikované formě dodnes. Den jejího schválení na sněmu se slaví jako norský státní svátek.

V nelítostných jednáních se Švédy v Mossu se nakonec názory sjednotily v tom, že budou oba státy, Švédsko i Norsko, sjednoceny pod jednou korunou - avšak oba budou mít vlastní zákonodárství a parlament. Vzhledem k tomu, že smrtí Karla XIII. vymřela švédská královská dynastie, Švédové si v osobě Jeana Baptisty Bernadotta zvolili za krále napoleonského generála. Ten pak při jednáních o míru, uzavřeném v Kielu, obratně zastupoval zájmy Švédska.

K volbě Bernadotta švédským králem se ještě téhož roku připojil i norský parlament (Storting). Za Bernadottovy vlády došlo v Norsku k hospodářskému vzestupu. Z rybolovu pobřežního se postupně stal rybolov na volném moři, na pobřeží vznikla nová průmyslová odvětví, ale zesílil i odliv lidí ze zemědělství.

Stará norská závislá území Grónsko, Island a Faerské ostrovy byla vyjmuta z jeho působnosti a setrvaly v rámci unie přidružené k Dánsku. Původně personální unie se společnou zahraniční politikou se vyvinula k unii reálné.

Zánik unie

Král Oskar II.

Ačkoliv mělo Norsko v unii značnou autonomii, sílily v Norsku tendence k osamostatnění. Roku 1884 vzniká první norská vláda. Hlavním bodem rozporu se stala snaha Norů mít vlastní konzuly v zahraničí, kterýžto návrh král Oskar II. třikrát vetoval. Pomalu se schylovalo k válce a obě země provedly několik vojenských cvičení. Norsko se chtělo odtrhnout, což král podmiňoval mimo jiné referendem. Dle očekávání odmítl zotavující se král Oskar II. 27. května usnesení norského parlamentu přijmout.

Jørgen Løvland, ministr pro Norsko při stockholmské vládě, však odmítl kontrasignovat královo veto, čímž nemohlo vstoupit v platnost. Tak mohl Løvland králi předložit již podepsané demise členů norské vlády se vzkazem, že norská vláda odstupuje. Král Oskar II. byl postaven před hotovou věc, ale nenechal se vyprovokovat. Sdělil, že nemůže demise přijmout, neboť není v daný okamžik schopen sestavit novou norskou vládu. A tak ho norský parlament uznal neschopným vykonávat úřad norského krále a vyhlásil zánik unie založené právě na společném králi. Referendum se v Norsku uskutečnilo s jednoznačným výsledkem pro rozdělení unie. Po schůzkách v Karlstad pak došlo k mírovému rozdělení obou zemí.

Král Haakon VII. se synem Olafem přijíždí do Norska v roce 1905.

Vyvstala však otázka státoprávního uspořádání Norska: vedle monarchie se nabízela republika. Všelidové hlasování proběhlo 12. a 13. listopadu a dle očekávání bylo velkou většinou odhlasováno království, už proto že kromě Švýcarska a Francie (a miniaturního San Marina) byly všechny evropské země monarchie. Michelsenova vláda vyjádřila přání, aby se novým králem stal příslušník rodu Bernadottů. Nikoliv překvapivě. Členové parlamentu si jistě byli předem vědomi, že na to král nemohl přistoupit, když se Norové vůči jeho osobě a vůči unii zachovali tak nestoudně, a tak královskou korunu nabídnutou rodu Bernadotte odmítl.

Královská koruna byla tedy nabídnuta druhorozenému synovi dánskéko krále Frederika VIII., princi Carlu Christianovi Frederikovi z rodu Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg, tj. dánské větve rodu Oldenburků, předchozí vládnoucí dynastie v Norsku. Nicméně princ Carl nechtěl na trůn nastoupit jako nechtěný král, a tak požádal norský lid o projevení důvěry referendem. Norové osmdesáti procenty odevzdaných hlasů rozhodli o jeho dalším osudu: stal se prvním králem nezávislého Norska od roku 1380. Korunovace nového krále proběhla 22. června 1906 v katedrále Nidaros v Trondheimu. Byla to první a poslední korunovace krále nezávislého Norska.[zdroj?] Ve snaze přiblížit se svým poddaným nový král přijal jméno Haakon VII. a svého syna prince Alexandra přejmenoval na Olafa.

Králové Švédska a Norska

Dynastie: Holstein-Gottorp

Dynastie: Bernadotte

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Kong Haakon ankommer Norge 1905.jpg

Kong Haakon VII (tidligere Danske prins Carl) ankommer Norge med Kronprins Olav (tidligere prins Alexander) på armen 1905. Bildet er tatt straks etter at kongen og hans følge har forlatt det danske kongeskipet Danneborg i no:Drøbaksundet og gått over i K/S Heimdal, et kommandofartøy som seinere ble norsk kongeskip, 25. november no:1905. Statsminister Christian Michelsen ønsker velkommen til landet. Heimdal førte så den nye kongefamilien og regjeringa videre inn til Kristiania der følget steig i land ved Akershus festning straks før klokka 13. Tross surt vær og sludd hadde en stor folkemengde møtt fram for å hylle den nye nasjonens folkevalgte regent.

NB! Fotografiet er kraftig retusjert. Se [1] for en uretusjert kopi gjengitt med finere punktoppløsning.

English summary: Norwegian prime minister Christian Michelsen greets the new Norwegian King Haakon VII (former Danish Prince Carl) and his son Olaf (former Prince Alexander) as they arrive to Norway on a ship in the Oslo Fjord 25th of November 1905.
Jack of Sweden and Norway (1844–1905).svg
Naval jack for the union between Sweden and Norway, as well as the diplomatic flag of the union with the proportions 5:4.
Norway-Sweden 1905.svg
Autor: ArnoldPlaton, vector version of User:Roede's Sverige-Norge.png, Licence: CC BY-SA 3.0
Map of Sweden and Norway 1814-1905
Naval Ensign of Sweden.svg
Autor: User: David Newton, Licence: CC BY-SA 3.0
Swedish war flag and naval ensign ↑

Adoption: Dates back to the mid-1600s. Described in law on November 6, 1663. Current design: June 22, 1906

Design: Blue with a yellow Scandinavian cross that extends to the edges of the flag. Overall ratio, including the tails, is 1:2
Coat of Arms of the Union between Sweden and Norway.svg
Autor: Ssolbergj, Licence: CC BY-SA 3.0
The Coat of Arms of the Union between Sweden and Norway
Flag of the Kingdom of Norway (1814).svg
Autor: Samhanin, Licence: CC BY-SA 4.0
Flag of the Kingdom of Norway (1814) and Norway (1814 - 1821).