Ťing-siangské povstání

Ťing-siangské povstání je označení pro sérii vzpour probíhající v letech 1465–1476 v čínské říši Ming za vlády císaře Čcheng-chuy v prefekturách Ťing-čou a Siang-jang rozkládajících se na severovýchodě provincie Chu-kuang v centrálních oblastech Číny. Bouřili se ilegální přistěhovalci do zmíněných okrajových oblastí Chu-kuangu, kteří si začali vytvářet vlastní organizaci nezávislou na mingském státu. Opakovaně byli poraženi mingskou armádou, uklidnění situace přineslo až uznání práva přistěhovalců na jimi obsazenou půdu a zavedení řádné státní správy na dotčeném území.

Před vypuknutím povstání

Ťing-siangské povstání v letech 1465–1476 bylo největším čínským povstáním v 15. století a snad i největším sociálním otřesem mingského státu mezi občanskou válkou v letech 1399–1402 a povstáním Li Š’-čchenga v závěrečných letech mingské doby.[1]

Jméno neslo po prefekturách Ťing-čou a Siang-jang ležících v severozápadním rohu provincie Chu-kuang ve střední Číně. Prefektury byly rozlehlé, přes 300 km široké ve všech směrech, a přes nemalý podíl horského terénu úrodné. V tchangské a sungské době byly hustě osídlené a nacházely se relativně blízko politického centra říše, ale po invazích a bojích jüanské doby se ve 14. století region prakticky vylidnil a stal se útočištěm uprchlíků.[1]

V letech 1369–1370 region dobyl a ustavil v něm mingskou administrativu generál Teng Jü.[2] Bylo zakázáno přistěhovalectví.[3] V následujících desetiletích byla oblast řídce osídlená a relativně klidná. Ve 30. letech 15. století do ní utíkaly oběti hladomoru z Che-nanu. Region se začal zalidňovat a organizovat nezávisle na úřadech.[4]

V 50. a 60. letech 15. století přišly do oblasti Ťing-siang stovky tisíc ilegálních přistěhovalců,[4] uprchlíků před hladem, daněmi a zákonem. Celkem se jich v polovině 60. let nahromadily dva miliony. Nebyli registrování v úředních soupisech (Žlutých registrech), neplatili daně, žili nezávisle na státu.[3]

Povstání 1465–1466 a 1470

V 60. letech se místní obyvatelé začali sjednocovat,[4] do čela se jim postavil silák Liou Tchung s pomocí mnicha Š’ Lunga (známi byli pod svými přezdívkami Liou Tisíc liber a Mnich Š’).[5] Liou spojil drobné lupičské bandy, prohlásil se králem z Chan, vyhlásil éru vlády Te-šeng (volně „Vítězné ctnosti“) a začal vytvářet vlastní administrativu a organizovat armádu o desítkách tisíc bojovníků.[4]

Mingská vláda odpověděla vysláním vojsk v čele s veteránem ze severních hranic a hrabětem z Fu-ning Ču Jungem a ministrem prací Paj Kuejem.[pozn. 1] Ču Jung a Paj Kuej roku 1465 shromáždili vojska z několika provincií, včetně oddílů generála Li Čena z Chu-kuangu, a roku 1466 povstání rozdrtili. Liou Tchung padl do zajetí v létě 1466.[7]

Shodou okolností se na pekingském nebi objevila výrazná kometa, viditelná po nocích celý měsíc, pouze patnáct dní poté, co do Pekingu došlo Siang Čungovo hlášení o potlačení povstání. Podle přesvědčení Číňanů byla kometa znamením nespokojenosti Nebes s činností vlády. Úředníci proto začali diskutovat o možných chybných vládních rozhodnutích. Při hledání viníků nespokojenosti Nebes došlo i na Siang Čunga a Li Čena: byli obviněni ze zabíjení nevinných při protipovstaleckých akcích. Císař Čcheng-chua se však postavil na jejich stranu a zastavil stíhání.[8]

Vojenská porážka nevyřešila problém s přistěhovalci a když se roku 1470 kvůli hladomoru nahrnulo do regionu dalších 900 tisíc lidí, vypukla nová vzpoura. Její vůdce Li Jüan (říkali mu Vousatý Li) se prohlásil „Králem velkého míru“ (Tchaj-pching wang).[6] Z pozadí ho podporoval Mnich Š’.[3] K potlačení rebelů byl v prosinci 1470 vyslán Siang Čung,[3] hlavní cenzor zprava a jeden z nejvýznamnějších vojevůdců mezi úředníky. V provincii Chu-kuang sebral, s pomocí Li Čena, 250tisícovou armádu a zadusil povstání.[6] Vousatý Li padl do zajetí v srpnu 1471.[3] Stovky lidí byly popraveny, tisíce poslány do vyhnanství, 1,5 milionu navráceny do svých domovin.[6][pozn. 2]

Vzpoura 1476 a zavedení řádné správy

Lidé se do regionu začali vracet a v létě 1476 se opět začali bouřit. Tehdy vláda vyslala do oblasti k prozkoumání sociálních a hospodářských podmínek Jüan Ťiea, úředníka cenzorátu, a v metropoli se rozvinula živá diskuze o možnostech řešení problému. Vláda se přiklonila k preferenci sociálních a organizačních opatření v regionu, ve víře v oprávněnost konfuciánské teze, že správná vláda přinese klid zemi a lidu. Jüan Ťie dostal za úkol opatření zavést. Rozhodl o uznání práva přistěhovalců na zemi, kterou obdělávají, a zorganizoval registraci půdy a lidí. Nově zaevidoval přes 113 tisíc rodin s 438 tisíci členy. Na jeho návrh bylo zřízeno několik nových okresů a koncem roku 1476 i nová prefektura Jün-jang.[9] V sídle nové prefektury vzniklo obranné vojenské velitelství s kompetencí i pro přilehlé okresy sousedních provincií v čele s velkým koordinátorem sün-fu. Za rok práce se Jüan Ťieovi podařilo zavedením řádné vlády stabilizovat situaci a uklidnit region.[10]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Později, v letech 1467–1474, Paj Kuej zastával úřad ministra vojenství.[6]
  2. ↑ Po porážce rebelie byl Siang Čung přeložen na severní hranici a pak se stal ministrem trestů a od roku 1474 vojenství.[6]

Reference

  1. ↑ a b MOTE, Frederick W. The Ch'eng-hua and Hung-chih reigns, 1465—1505. In: MOTE, Frederick W; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [Dále jen Mote (1998)]. ISBN 0521243327. S. 343–402, na s. 384. (anglicky)
  2. ↑ Mote (1998), s. 385.
  3. ↑ a b c d e GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0-231-03801-1, ISBN 023103833X. Heslo Hsiang Chung, s. 536. (anglicky) [Dále jen Goodrich]. 
  4. ↑ a b c d Mote (1998), s. 386.
  5. ↑ BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6. S. 118. 
  6. ↑ a b c d e Mote (1998), s. 387.
  7. ↑ Mote (1998), s. 386–387.
  8. ↑ Goodrich, s. 537.
  9. ↑ Mote (1998), s. 388.
  10. ↑ Mote (1998), s. 389.