Žen Pi-š’

Žen Pi-š’
Narození	30. dubna 1904 Bishi
Úmrtí	27. října 1950 (ve věku 46 let) Peking
Příčina úmrtí	krvácení do mozku
Místo pohřbení	Papaošanský revoluční hřbitov
Alma mater	Komunistická univerzita pracujících východu První chunanská normální univerzita Mingde High School
Povolání	politik
Politická strana	Komunistická strana Číny
Funkce	člen stálého výboru politbyra ústředního výboru Komunistické strany Číny (1940–1945)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žen Pi-š’ (čínsky pchin-jinem Rèn Bìshí, znaky zjednodušené 任弼时, tradiční 任弼時; 30. dubna 1904 — 27. října 1950) byl čínský komunistický politik, ve druhé polovině 20. let jeden z vůdců Komunistického svazu mládeže Číny, od roku 1927 člen vedení Komunistické strany Číny. V první polovině 30. let se podílel na organizaci Čínské sovětské republiky, účastnil se Dlouhého pochodu jako komisař 2. frontu čínské Rudé armády, poté pracoval ve vedení KS Číny v sovětské oblasti v Jen-anu, začátkem 40. let v Moskvě zastupoval KS Číny v Kominterně. Od počátku 40. let v nejužším vedení KS Číny odpovídal za organizační otázky a administrativní i materiální zabezpečení vedení strany. Od poloviny 40. let se mu zhoršilo zdraví a roku 1950 zemřel.

Žen Pi-š’ se narodil do rodiny učitele na východě venkovského okresu Siang-jin (dnes městský okres Mi-luo) ve středočínské provincii Chu-nan. Roku 1915 nastoupil na První normální školu ve Wu-chanu, roku 1920 spolupracoval s Mao Ce-tungem na založení Ruského výzkumného centra na této škole. Téhož roku se připojil k mládežnickému křídlu brzy nato vzniklé Komunistické strany Číny (KS Číny). V květnu 1921 spolu s dalšími pěti soudruhy – včetně Liou Šao-čchiho a Siao Ťin-kuanga – odcestoval do Sovětského svazu přes Nagasaki a Vladivostok (tehdy ovládaný bělogvardějci). Po příjezdu do Moskvy v srpnu 1921 šestice zahájila studium na Komunistické univerzitě pracujících Východu. Roku 1922 Žen Pi-š’ vstoupil do Komunistické strany Číny a na univerzitě nahradil Čchü Čchiou-paje jako překladatel dějin západních revolučních hnutí. Po ukončení studií v červenci 1924 se vrátil do Číny: cestoval přes Sibiř a lodí z Vladivostoku do Šanghaje. Rozhodnutím strany se stal lektorem ruského jazyka na Šanghajské univerzitě. V roce 1924 se podílel na výstavbě strany v provinciích Če-ťiang a An-chuej a odpovídal za vydávání časopisů Čínská mládež, Misijní časopis a Přátelé občanů.

V lednu 1925 se podílel na vedení III. celostátního lidového sjezdu Socialistického svazu mládeže Číny, sjezd změnil název organizace na Komunistický svaz mládeže Číny, generálním tajemníkem svazu byl zvolen Čang Tchaj-lej, Žen Pi-š’ ho zastupoval jako výkonný tajemník. V květnu 1925 byl Čang Tchaj-laj přeložen na jiné místo a Žen převzal vedení organizace (do roku 1928), v létě 1925 se především soustředil na účast svazu v hnutí 30. května. Navzdory neúspěchu tohoto hnutí se Ženovi podařilo svaz mládeže konsolidovat a výrazně rozšířit jeho členskou základnu. Na podzim 1926 odjel do Moskvy, aby se v říjnu zúčastnil šestého zasedání výkonného výboru Komunistické internacionály mládeže, a v Sovětském svazu zůstal až do března následujícího roku.

V. sjezd KS Číny v dubnu–květnu 1927 zvolil Žen Pi-š’iho členem ústředního výboru strany, kterým zůstal do konce života. S nástupem bílého teroru v létě 1927 byl přijat do nového vedení strany (člen prozatímního politbyra od srpna 1927, člen jeho stálého výboru od května 1928). Když v dubnu 1928 většina politbyra odjela do Moskvy na VI. sjezd KS Číny, zůstali v Šanghaji Li Wej-chan a Žen Pi-š’, kteří řídili stranu až do návratu starších soudruhů v září 1928.^[1] Žen Pi-š’ byl sice na VI. sjezdu znovuzvolen do ÚV, nikoliv však do politbyra a vypadl tak z užšího vedení strany (Li Wej-chan se nedostal ani do ÚV).

V říjnu 1928 Žena v okrese Nan-ling v provincii An-chuej zatkla místní policie, když přijel na schůzi tamní pobočky Komunistického svazu mládeže. Ve vězení setrval do konce roku. V lednu 1929 ho ÚV přeložil do provincie Ťiang-si, kde v provinčním výboru strany odpovídal za propagandu; od srpna převzal funkci tajemníka provinčního výboru. V listopadu byl opět zatčen, přes kruté mučení neposkytl policii žádné informace. Koncem prosince 1929 se Čou En-lajovi se podařilo zajistit jeho propuštění. V dubnu a září 1930 byl Žen jmenován tajemníkem chupejské provinčního a wuchanského městského výboru KS Číny. V témže roce byl povolán zpět do Šanghaje.

V rámci změn stranického vedení byl Žen Pi-š’ na čtvrtém zasedání ÚV v lednu 1931 zvolen členem politbyra a v březnu společně s Ku Cuo-linem a Wang Ťia-siangem vyslán do centrální sovětské oblasti v Ťiang-si.^[2] Do sovětské oblasti dorazili v polovině dubna a začlenili se do centrálního byra (nejvyššího stranického orgánu oblasti, Žen Pi-š’ byl politbyrem jmenován jeho členem už v říjnu 1930).^[3] Příchod trojice omezil vliv Siang Jinga, prozatímního tajemníka byra, který v lednu 1931 přišel do Ťiang-si a odsunul Mao Ce-tunga, do ledna vůdce strany v sovětské oblasti. Vlivem trojice byro odvolalo Siang Jinga ze svého čela a svým novým prozatímním tajemníkem zvolilo Mao Ce-tunga.^[4] Dále zrevidovalo některá Siang Jingova rozhodnutí, zejména odmítlo jeho hodnocení kampaně proti „antibolševické lize“ a fuťienského incidentu jako frakčního střetu a obnovilo masové čistky v jihovýchodní Ťiang-si (čistky koncem roku 1930 rozpoutal Mao a utlumil Siang Jing).^[5] Koncem roku 1931, pod vlivem Čou En-laje, Žen Pi–š’ umírnil své postoje k údajným agentům „antibolševické ligy“ a ustoupil z tvrdého postupu vůči statkářům a bohatým rolníkům, čímž se politicky vzdálil Mao Ce-tungovi.^[6]

V listopadu 1931 byl Žen Pi-š’ na I. sjezdu sovětů právě vyhlášené Čínské sovětské republiky zvolen členem jejího ústředního výkonného výboru. Vzápětí do sovětské oblasti dorazil Čou En-laj, který převzal celkové vedení strany (z titulu tajemníka centrálního byra a člena stálého výboru politbyra) i komunistických vojsk (1. frontu čínské Rudé armády). Poté Čou En-laj na velitelství 1. frontu řídil vojenské operace, zatímco Žen Pi-š’ a Siang Jing z pozice zástupců tajemníka centrálního byra v zázemí v Žuej-ťinu vedli stranickou organizaci oblasti i státní aparát Čínské sovětské republiky.^[7] V létě 1932 členové vedení v Žuej-ťinu (a ze Šanghaje i politbyro a představitelé Kominterny) kritizovali nepříliš úspěšné vojenské operace 1. frontu; letní kampaň komunistických vojsk měla být posouzena na konferenci v Ning-tu v říjnu 1932, kde Žen Pi-š’ a Siang Jing odsoudili způsob vedení bojů a zejména ostře kritizovali politiku i osobní vlastnosti Mao Ce-tunga.^[8] Podpořila je většina účastníků setkání včetně Čou En-laje.^[9] V důsledku konference byl Mao odstraněn z velení 1. frontu (ke kterému se vrátil až po konferenci v Cun-i v lednu 1935).^[9][7] Na jaře 1933 se Žen Pi-š’ s dalšími členy vedení strany aktivně účastnil kampaně proti „oportunistické linii Luo Minga“, namířené proti stranickým funkcionářům vesměs spjatých s Mao Ce-tungem.^[10] Krátce vedl organizační oddělení ÚV.

V květnu 1933 byl Žen přeložen do sovětské oblasti v horách Ťing-kang-šan na pomezí jihovýchodního Chu-nanu a jihozápadu Ťiang-si, kde převzal vedení jako tajemník tamní stranické organizace. Obranu oblasti zajišťoval 6. sbor čínské Rudé armády pod velením Wang Čena (komisař) a Siao Kchea (velitel). V červnu 1934 z rozhodnutí politbyra a pod tlakem kuomintangských vojsk Žen se 6. sborem odešel z Ťing-kang-šanu skrze Chu-nan a Kuej-čou na západ a v srpnu dorazil do sovětské oblasti na pomezí Chu-nanu, Chu-peje a S’-čchuanu, v níž působil 2. sbor čínské Rudé armády vedený Che Lungem (velitel) a Kuan Siang-jingem (komisař). Kuomintangské armády se soustředily na boj s komunistickým 1. frontem, kterému na ústupu z Ťiang-si zabránily ve spojení s Ženovými a Che Lungovými sbory (sjednocenými ve 2. front čínské Rudé armády, Žen byl komisařem, Che Lung velitelem frontu), Žen a Che Lung proto v relativním klidu koncem roku 1934 a v první půli roku 1935 rozšířili svou sovětskou oblast a zesílili vojska, v druhé půli roku 1935 však nebyli schopni čelit kuomintangské ofenzivě a v listopadu 1935 se vydali na vlastní Dlouhý pochod. Ve stopách 1. frontu prošli provinciemi Kuej-čou, Jün-nan a S’-čchuan a v červnu 1936 se po sedmiměsíčním pochodu spojili se 4. frontem, který přezimoval v Kardze v provincii Si-kchang. Po několikatýdenním odpočinku se v červenci vydali na další pochod; v říjnu 1936 se setkal s prvními oddíly 1. frontu (v Kan-su) a v listopadu dosáhl sovětské oblasti v Šen-si.

V Šen-si se Žen Pi-š’ podílel na velení komunistickým vojskům, od října 1936 byl komisařem frontového velitelství (velitelem byl Pcheng Te-chuaj), od prosince 1936 členem předsednictva ústřední revoluční vojenské komise Čínské sovětské republiky, od srpna 1937 členem ústřední revoluční vojenské komise KS Číny. Po reorganizaci komunistických vojsk v 8. pochodovou armádu i nadále zůstal na velitelství vojsk jako náčelník politického oddělení armády (od října 1937), tudíž odpovídal za politickou práci mezi vojáky. V debatě o implementaci politiky jednotné fronty probíhající od konce roku 1937 (po návratu Wang Minga a dalších z Moskvy) se stavěl na stranu Mao Ce-tunga (kromě Žena Maovy návrhy na březnovém zasedání politbyra podporoval už jen Čang Wen-tchien).^[8][11] Vzhledem k neschopnosti sjednotit se na interpretaci politiky jednotné fronty (a soupeření Wang Minga a Mao Ce-tunga o vůdčí postavení v politbyru), politbyro^{[pozn. 1]} v březnu 1938 vyslalo Žen Pi-š’iho do Moskvy, aby vedení Kominterny informoval o situaci a požádal o její posouzení.^[11] Vedení Kominterny schválilo politickou linii KS Číny zaujatou po zasedání politbyra v prosinci 1937^[13] a po Wang Ťia-siangovi (dosavadním představiteli KS Číny v Kominterně, vrátil se do Číny v červenci 1938) poslalo vzkaz, že Wang Ming má zanechat soupeření o vedení a do čela KS Číny má politbyro postavit Mao Ce-tunga, což vedení KS Číny neprodleně splnilo.^[11] Žen Pi-š’ zůstal v Moskvě jako představitel KS Číny do jara 1940.

Do komunistické oblasti v severní Číně se Žen ze Sovětského svazu vrátil v březnu 1940. Poté pracoval ve vedení strany, neprodleně byl přibrán do sekretariátu ÚV (tj. nejužšího vedení KS Číny),^[14] stal se generálním sekretářem přípravného výboru VII. sjezdu. V září 1941 převzal úřad generálního sekretáře (mi-šu čang) ústředního výboru, ve funkci odpovídal za administrativu spojenou s prací ústředního výboru a politbyra, ale i za materiální zabezpečení členů vedení;^[15] tento úřad zastával do konce života. Od roku 1942 se podílel na organizaci takzvané nápravné kampaně, s Liou Šao-čchim řídil stranu v komunisty ovládaném regionu Šen-si-Kan-su-Ning-sia. Od března 1943 byl členem reorganizovaného tříčlenného sekretariátu (s Mao Ce-tungem a Liou Šao-čchim). V nejužším vedení strany zůstal i po VII. sjezdu (duben–červen 1945) na kterém byl znovuzvolen do ústředního výboru a následně i do politbyra a sekretariátu.

Od konce roku 1945 se mu zhoršilo zdraví, nicméně se podílel na organizaci pozemkové reformy, na dobytí severní Číny, na obnovení komunistického svazu mládeže. V listopadu 1949 odjel na léčení do Moskvy, v dubnu 1950 se ze Sovětského svazu vrátil,^[16] ale po několika měsících utrpěl infarkt a koncem října 1950 zemřel. Pohřben byl 18. července 1951 na Papaošanském revolučním hřbitově v Pekingu.

Vybrané spisy Žen Pi-š’iho byly oficiálně publikovány roku 1987, o dva roky později vyšly jeho Sebrané spisy.

Roku 2008 měl v čínské televizi premiéru dvacetidílný dokumentární seriál o Žen Pi-š’im, popisující jeho život od 20. do 50. let.

Už v dětství byla Žen Pi-š’imu zaslíbena o dva roky starší Čchen Cchung-jing, která vyrůstala u Ženových rodičů.^{[pozn. 2]} Když od roku 1915 Žen Pi-š’ začal studovat na První normální škole, Čchen Cchung-jing si našla práci v textilce a finančně ho podporovala.^[16]

V letech 1920–1926 Žen odešel do Sovětského svazu a Šanghaje, sešli se znovu až roku 1926, kdy se v Šanghaji vzali. Pod vlivem manžela vstoupila do komunistického svazu mládeže a později do komunistické strany, sloužila jako kurýr pro vedení svazu mládeže a komunistů. Po Ženově odchodu do Ťiang-si roku 1931 byla zatčena kuomintangskou policií (s tříměsíční dcerou Jüan-č’), ve vazbě strávila šest měsíců. Po propuštění zanechala dceru v péči rodiny Žen v Chu-nanu a – na pozvání Čou En-laje – odešla do Ťiang-si k manželovi; zde pracovala v sekretariátu stranického vedení. Muže následovala i po jeho přeložení do hor Ťing-kang-šan a na Dlouhém pochodu. V Ťing-kang-šanu se jim narodil syn, v srpnu 1935, před Dlouhým pochodem, ho několikaměsíčního zanechali v místní rolnické rodině. Více ho neviděli, po skončení občanské války se jim ho nepodařilo nalézt.^[16] Během Dlouhého pochodu se jim narodila dcera Jüan-čeng, Žen ji v nesl na zádech, přičemž odmítal pomoc svých vojáků. Poté co dorazili do sovětské oblasti Šen-si-Kan-su-Ning-sia (v listopadu 1936), Cchung-jing opět zaujala místo sekretářky pracující s důvěrnými materiály stranického vedení. Dceru po roce předali příbuzným v Chu-nanu, kde vyrůstala společně s Jüan-č’. Léta 1938–1940 strávila Cchung-jing s manželem v Moskvě, zde se jim roku 1939 narodila další dcera Jüan-fang, kterou před návratem do Číny nechali ve školce v Moskvě pro děti zahraničních funkcionářů.^[16]

Roku 1941 se manželům narodil syn Jüan-jüan, roku 1945 od chunanských příbuzných převzali své dvě dcery a roku 1948 se přestěhovali do Pekingu. Z léčebného pobytu v Moskvě na přelomu let 1949/1950 Žen Pi-š’ přivezl do Pekingu k rodině dceru Jüan-fang, ale v říjnu 1950 zemřel.^[16]

Čchen Cchung-jing poté žila se čtyřmi dětmi v Pekingu, pracoval jako ředitelka kanceláře pro důvěrné dokumenty ústředního výboru. Roku 1965 byla zvolena poslankyní Čínského lidového politického poradního shromáždění a členkou stálého výboru výkonného výboru Všečínského svazu žen. Během kulturní revoluce ji Mao Ce-tungova žena Ťiang Čching zahrnula do „kontrarevoluční vdovské kliky“ a nechala uvěznit, Čou En-laj se však postavil na její obranu a zabránil další perzekuci.^[16]

Všechny čtyři přeživší děti Žen Pi-š’ho a Čchen Cchung-jing vystudovaly vysokou školu,^[16] Žen Jüan-č’ poté pracovala na ministerstvu lehkého průmyslu, Žen Jüan-čeng v Ústřední komisi pro kontrolu disciplíny KS Číny, Žen Jüan-fang v exportní společnosti, Žen Jüan-jüan sloužil ve vojenském zpravodajství, dosáhl hodnosti staršího plukovníka (ta-siao).

• SAICH, Tony; YANG, Benjamin. The Rise to Power of the Chinese Communist Party: Documents and Analysis. Abington, Oxon: Routledge, 2015. 1500 s. ISBN 1315288206. (anglicky) 
• YANG, Benjamin. From revolution to politics: Chinese communists on the long march. New York: Routledge, 2021. ISBN 0-8133-7672-6. (anglicky) 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Žen Pi-š’ na Wikimedia Commons