Živa (mytologie)

Živa od Andreje Šiškina

Živa (Siwa) je slovanská bohyně, která byla ctěna kmenem Polabanů. Jediná dobová zmínka o ní pochází z Kroniky Slovanů Helmolda z Bosau z 60.–70. let 12. století, kde je krátce zmíněna v kapitole O náboženských obyčejích Slovanů:

Venkov i města oplývaly háji i domácími bůžky a kromě nich byli prvními a předními bohy Prove, bůh oldenburské země, Živa, bohyně Polabanů, a Radegast, bůh země Obodritů. Jim byli zasvěceni kněží, úlitby a oběti a [určeny] rozmanité náboženské obřady.[1]

Jméno a výklad

Jméno Siwa a jeho rukopisné varianty Siwe, Silue a Syna je zpravidla vykládáno jako Živa. Tento názor zastává například Aleksander Gieysztor, Michal Téra a je připouštěn i Zdeňkem Váňou. V takovém případě by byla Živa bohyní plodnosti a úrody analogickou Mokoš. Tato dvě božstva spojuje také to, že jsou to jediné písemně doložené bohyně v prostředí polabských Slovanů, respektive východních, se známým jménem.[2][3]

Naopak Lubor Niederle považuje takový výklad za nejistý ovlivněný níže uvedenou falšovanou glosou. Aleksander Brückner přepisuje jméno jako Žywia.[4]

Falsa, romantismus a moderní obraz

Představa bohyně Siwy, ilustrace ke knize Andreje S. Kajsarova z roku 1804
Siwa od Bernarda de Montfaucon, 1722
Siwa, 1740

Živa se objevuje i ve falšovaných staročeských glosách ve slovníku Mater Verborum jako Siva, dea frumenti Ceres „Živa, bohyně zrna Ceres“. Glosa je doprovázena miniaturou ženské postavy v modrém rouše s květinami v rukou a nápisem Aestas Siva „to jest Živa“. Na základě tohoto falsa byla Živa vykládána jako bohyně plodnosti, což je i dnešní běžný výklad. Zároveň však byl její kult umísťován i do Česka, rekonstruován její domnělý obraz v Ratzeburgu a srovnávána s hinduistickým Šivou.[4]

Roku 1839 byla také v blízkosti Vyšehradu nalezena bronzová mísa s reliéfem ženské postavy, která byla na základě ilustrace v Mater Verborum Janem Erazimem Vocelem ztotožněna s Živou. Roku 1850 byla tato „obětní mísa“ prodána za velkou částku prodána Národnímu muzeu. Brzy poté však Vocel po zhlédnutí odpovídající mísy v Linci uznal svůj výklad za mylný a datoval ji do 14. a 15. století. Od konce 70. let 19. století pak byla všeobecně uznávána i padělanost většiny glos v Mater Verborum.[5]

Amatérský badatel Josef Růžička na počátku 20. století spojuje jméno Živa kromě života také se zemí. Zaměňuje ji též s východoslovanským Simarglem, kterého uvádí pod jménem Sim, a zmiňuje polský zdroj, který uvádí, že její chrám stál na vrchu Żywiec, kde byly první května pořádány její slavnosti.[6]

V pohádkové knize Ivana Hudce Mýty a báje starých Slovanů se Živa objevuje jako bohyně léta a zralé plodnosti. Je znázorněna jako bohyně s dlouhými plavými vlasy a s klasy v náručí. Jako manželka boha Velese pak Živa v tomto obraze tvoří dualitu života a smrti.[7]

Zuzana Řezáčová Lukášková srovnává Živu s archetypem bohyně matky a považuji ji za vhodnou postavu pro psychoterapeutickou práci s archetypy a s ženským cyklem.[8]

Żywie

Podobné jméno jako Živa má bůh Żywie zmiňovaný kronikou Historiae Polonicae Jana Długosze sepsané v letech 1455–1480 jako bůh života. Tentýž bůh je zmiňován v Kronice Polska, Litvy, Žmudě a celé Rusi Matěje Stryjkowského z roku 1582 jako bůh šumícího větru, společně s bohem jasných dní Pogodou a dalším bohem větru Pochvistem.[9]

Obě božstva ztotožnil například Jan Hanuš Máchal, Josef Janko a Szymon Matusiak. Naopak Niederle jej po vzoru Brücknera považoval za domácí božstvo.[10][11]

Odkazy

Reference

  1. HELMOLD Z BOSAU. Kronika Slovanů. Praha: Argo, 2012. ISBN 978-80-257-0786-9. S. 104. 
  2. DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila. Praha, 2012. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta Ústav filosofie a religionistiky. Vedoucí práce Dalibor Antalík. s. 52. Dostupné online.
  3. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 95. 
  4. a b NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha: Bursík & Kohout, 1916. S. 154. Díl II., svazek I.. 
  5. SKLENÁŘ, Karel. Slepé uličky archeologie. [s.l.]: Mht, 1995. S. 217. 
  6. RŮŽIČKA, Josef. Slovanské bájesloví. Olomouc: Knikupectví R. Prombergera, 1907. ISBN 80-7277-219-8. S. 173–176. 
  7. HUDEC, Ivan. Mýty a báje starých Slovanů. [s.l.]: Slovart, 2004. ISBN 80-7145-111-8. S. 1994. 
  8. ŘEZÁČOVÁ, Zuzana; LUKÁŠKOVÁ. Bohové a bohyně v nás. 1. vyd. Brno: Zoner Press, 2016. 176 s. ISBN 978-80-7413-324-4. S. 99 – 104. 
  9. TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 73, 75. 
  10. NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha: Bursík & Kohout, 1916. S. 155, 176. Díl II., svazek I.. 
  11. MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc: Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 176. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Zbruch Idol.jpg
The Zbruch Idol (sometimes identified as Światowid) found in Ukraine propably represents four old Slavic deities and other symbolism
Zhiva by Andrey Shishkin (cropped).jpg
Autor: Andrey Shishkin, Licence: CC BY-SA 4.0
Živa
Siwa (Kaisarov).png
Siwa, illustration to the book Slavic and Russian Mythology A.S. Kaisarova.
Siwa Westphalen.png
Siwa. Westphalen's book print, 1740.