Žygimantas Kęstutaitis

Sigismund Kęstutaitis
Velkokníže litevský, vévoda novogrodecký a starodubský
Portrét
Sigismund Kęstutaitis
Doba vlády1432–1440
Úplné jménoŽygimantas Kęstutaitis
Narození1365 (?)
(Staré Trakai)
Úmrtí20. března 1440 (~75 - 90 let)
Trakai
Pohřbennení známo
PředchůdceŠvitrigaila
NástupceKazimír IV. Jagellonský
ManželkyOdincevič N. Andrejevna, *~1380 - ?
Ofka Žygimantienė (Mazovecká), *1380, †1434
PotomciMykolas Žygimantaitis *1406 - ?; Jadvyga Žygimantaitė *1410 - ?
RodGediminovci
OtecKęstutis *1297, †1382
MatkaBirutė*?, †1382? nebo †1389??
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Královská pečeť Sigismunda I.

Sigismund I. Kęstutaitis (polsky Zygmunt Kiejstutowicz, česky Zikmund; cca 1365? – 20. března 1440[1] na hradě v Trakai, Litva) byl velkokníže Litvy z dynastie Gediminovců.

Život

Do roku 1432

Je nejmladším synem litevského submonarchy Kęstutise a Birutė. Od roku 1382 byl rukojmí Vladislava II. Jagella, v roce 1383 byl pokřtěn a v roce 1384 utekl ke svému staršímu bratrovi Vytautasovi (na hrad Marienburg, Řádem německých rytířů postaveném na soutoku Němenu a Dubysy). V témže 1384 roce se Vytautas udobřil s Jogailou a Žygimantas Kęstutaitis se tedy vrátil do Naugarduku. Vytautas se však později znovu rozkmotřil s Jogailou, protože nedostal slíbené Trakai, začal využívat nespokojenost Litevců s Jogailovou orientací do Polska a začal plánovat obsazení i Vilniusu. Jeho zradu však Jogaila odhalil, Vytautas musel od plánů upustit a spojil se (podruhé) s Řádem německých rytířů (ochranné spojenectví polské královny Hedviky Kališské). Řád Vytautasovi však již méně důvěřoval a tak se Sigismund v roce 1389 spolu s mnoha dalšími Vytautasovými příbuznými stal opět záručním rukojmím Řádu a byl vězněn až do roku 1398, protože jeho bratranec a bratr Vladislava II. Jagella, Skirgaila začal s Řádem německých rytířů opět válčit. Poté ho Vytautas a Vladislav II. Jagello podporovali, ale když Vytautas v roce 1430 zemřel, přidal se na stranu Švitrigaily, bratra Vladislava II. Jagella, který se stal litevským velkoknížetem a usiloval o titul krále a o válku proti Polsku. Proti Švitrigailovi však bylo (s podporou Polska/Jogaily) uspořádán atentát v Ašmeně (Ашмяны). Švitrigaila však stačil prchnout do Polocka.[2]

Bitvy

Zúčastnil se roku 1399 bitvy u řeky Vorskly, v roce 1410 bitvy u Grunwaldu a v červenci 1428 tažení proti Velkému Novgorodu.

1432–1440

Dne 1. září 1432 se stal Sigismund s polskou podporou velkovévodou Litvy. Švitrigaila se však nevzdal a rozpoutal občanskou válku. Po útěku do Polocka Švitrigaila ovládl knížectví Polocké, Vitebské, Smolenské, Novgorodu Severského, Černigovské a Kyjevské, a tak Sigismundovi zbylo jen vojvodství Podleské, Poleské, Minské a vlastní Litva. Sigismundovi nezbývalo, než se udobřit s Poláky a Jogailou, souhlasit se všemi jejich požadavky, především opět slíbit (jako předtím Vytautas r. 1401), že po jeho smrti Litva připadne Polsku (Jogailovi nebo jeho nástupcům).[2] Sigismund také dne 6. května 1434 vydal privilegium, které zrovnoprávňovalo pravoslavné ruské bojary s katolickou litevskou šlechtou, čímž si je příznivě naklonil.[1] Sigismund totiž nezbytně potřeboval polskou podporu, proto podobné přísliby (Jogailovi i na jiných místech) udělil ještě několikráte. Švitrigaila mnohokrát útočil proti Sigismundovi, podařilo se mu dostat až k Vilniusu a Trakům, ale v těchto bitvách se mu stále nedařilo získat rozhodují převahu. Proto roku 1435 svolal všechny svoje spojence (Livonský řád mečových bratří, Tatary, ruská knížata...)[2] a uspořádal velké tažení. Ale v bitvě u Pabaiska(Vilkoměře; 1. září 1435) proti Sigismundovým synem Mikulášem vedené litevsko-polské armádě byl na hlavu poražen,[1] zahynul v ní mimo jiné sám mistr livonského řádu Franco Kerskorff, husitský hejtman a bývalý český zemský správce Zikmund Korybutovič a množství ruských knížat. Samotnému Švitrigailovi se podařilo uprchnout do Vitebska a i když shromáždil novou armádu, již se nemohl postavit na odpor. Zanedlouho se Sigismundovi vzdaly Polock, Smolensk, Vitebsk a Novgorod Severský a Švitrigailovi zbyly jen Kyjev, Volyň a Podolí (v roce 1438 byl vytlačen i odsud, po útěku do zahraničí se vrátil až po Sigismundově smrti (1440); opustil kališníky, kteří museli bojovat se Zikmundem Lucemburským. Ani po té se mu opětně nepodařilo získat litevský trůn a zemřel ve Volyni). Po této bitvě se již Livonský řád nevzpamatoval a postupně ztratil vliv.[2]

Jogaila navíc žádal, aby se vzdal Litvy a úděl rozdělil mezi své syny, to se však nestalo. V roce 1440 byl v Trakai zavražděn velmoži,[1] zanechal po sobě syna Michala Boleslava, který zemřel kolem roku 1452, nástupcem se nakonec stal Jagellův syn Kazimír IV. Jagellonský.

Tituly

  • vévoda novogrodecký (1390–1440)
  • vévoda starodubský (1406–1440)
  • velkokníže litevský (1432/35–1440)[1]
vévoda novogrodecký
1390–1440
vévoda starodubský
1406–1440
Předchůdce:
Švitrigaila		Znak z doby nástupuVelkokníže litevský
Zikmund I.
1432/35–1440		Znak z doby konce vládyNástupce:
Kazimír IV. Jagellonský

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Sigismund Kęstutaitis na anglické Wikipedii a Žygimantas Kęstutaitis na litevské Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e MACURA, Vladimír; ŠTOLL, Pavel; ŠVEC, Luboš. Dějiny pobaltských zemí. Praha: Lidové noviny, 1996. 425 s. ISBN 80-7106-154-9. 
  2. ↑ a b c d ŠAPOKA, Adolfas. Lietuvos istorija. Kaunas; fotokopie: Kaunas: Švietimo ministerijos Knygų leidimo komisija; fotokopie: Leidykla "Mokslas", 1936; fotokopie 1989. 696 s. ISBN 5-420-00631-6. Kapitola III. Politinė krizė Lietuvoje 1377 - 1384 m., odst. 3. Vytauto kovos su Jogaila dėl tėviškės; IV. Jogailos ir Vytauto laikai, odst. 1. - 24.; V. Lietuva pereigoje iš pagoniškų laikų į krikščioniškosius, odst 1. - 6.; VI. Vytauto politikos tęsėjų laikotarpis, odst. 1., 2. Zigmantas Kęstutaitis (1432 - 1440 m.) ir jo kovos su Švitrigaila, s. 100–174. (litevsky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce