120mm kanón typu 10. roku

120mm/45 protiletadlový kanón typu 10. roku 四五口径十年式十二糎高角砲 45-kókei 10-nenšiki 12-senči kókaku hó
120mm kanón v pozemní jednohlavňové lafetaci ukořistěný na kopci východně od letiště na poloostrově Orote, Guam, říjen 1944
Typ	Lodní a protiletadlový kanón
Místo původu	Japonské císařství
Historie služby
Ve službě	1926 – 1945[1]
Používána	Japonské císařské námořnictvo
Války	Druhá čínsko-japonská válka Druhá světová válka
Historie výroby
Konstruktér	Čijokiči Hada[2]
Navrženo	1921[1]
Výrobce	Děla: Kure, Muroran Lafetace: Kure, Jokosuka, Sasebo[3]
Výroba	1926 až 1945[1]
Vyrobeno kusů	cca 3000 kusů[1][3]
Základní údaje
Hmotnost	2980 kg samotné dělo (L&W, 0-47(N)-1)[4][5] 2950 kg samotné dělo (DiGiulian)[1] 7800 kg lafetace B[1][4] 10 000 kg lafetace B2[1] 20 300 kg lafetace A2[1]
Délka	5604 mm celkem[1][4]
Délka hlavně	5400 mm hlaveň[1]
Typ náboje	jednotný 94 cm délka celkem[1] 41,4 cm délka granátu (kromě mokuhjódan)[6] cca 38 cm délka mokuhjódan[6] 32,5 až 35 kg hmotnost celkem[4] Hmotnost granátu: 20,3 kg trhavé a osvětlovací 16,4 kg protiponorkový[1]
Ráže	120,0 mm
Závěr	horizontální klínový[4]
Elevace	-10 ° až +75 °[1][4]
Kadence	Teoreticky: 10–11 ran/minutu[1][4] Prakticky: 6–8 ran/minutu[1]
Úsťová rychlost	825 m/s[4][1]
Účinný dostřel	8450 m dostup[4]
Maximální dostřel	15 600 m 10 650 m dostup[4]
Zásobování municí	200 až 300 nábojů/hlaveň[1][7]

120mm kanón typu 10. roku japonského císařského námořnictva byl vyvinut v polovině dvacátých let 20. století a dočkal se nasazení i za druhé světové války. Jednalo se o lodní a pozemní kanón, který byl v jednohlavňovém i dvouhlavňovém uspořádání na lodích císařského námořnictva a v pozemních bateriích používán k palbě na vzdušné, pozemní a námořní cíle. Měl ráži 120 milimetrů, hlaveň délky 45 ráží (5400 mm) a používal jednotný náboj. Na lodích se používal v manuálně, či elektro-hydraulicky poháněných lafetacích. K zaměřování sloužily optické systémy řízení palby typu 91 a 94. Oficiální označení bylo 45-kókei 10-nenšiki 12-senči kókaku hó (四五口径十年式十二糎高角砲 ~ 45kaliberní 12cm protiletadlový kanón typu 10. roku).

Vývoj a nasazení

Práce na budoucím 120mm kanónu typu 10. roku byly zahájeny v roce 1921 a vedl je inženýr Čijokiči Hada. Ten vyšel ze 120mm kanónu typu 3. roku, který byl v jednohlavňových lafetacích používán na torpédoborcích tříd Minekaze, Kamikaze a Mucuki, a který bylo třeba uzpůsobit pro vedení protiletadlové palby. K přijetí nového kanónu do výzbroje císařského námořnictva došlo v roce 1926.^[2]

120mm kanóny typu 10. roku se instalovaly jako protiletadlová výzbroj na křižníky, letadlové lodě a jako primární výzbroj i na menší jednotky. Na těžkých křižnících třídy Mjókó (6xI) a Takao (4xI), které je nesly od počátku až do přezbrojení ve třicátých a počátkem čtyřicátých let (ale Maja si je ponechala až do přestavby na protiletadlový křižník na přelomu let 1943 a 1944 a Čókaj si je ponechal až do konce), byly nahrazeny 127mm kanóny typu 89, které umožňovaly vyšší kadenci i náměr. Na křižnících tříd Furutaka a Aoba byly naopak nainstalovány jako náhrada za starší 76,2mm kanóny (vždy 4xI).^[1] Lehký křižník Júbari obdržel jeden 120mm kanón počátkem roku 1944.^[8] Po dvanácti (6xII) 120mm kanónech nesly i letadlové lodě Akagi a Kaga. Akagi se jejich náhrady za 127mm kanóny již nedočkala,^[9] zatímco Kaga je ještě stihla vyměnit za 127mm kanóny typu 89. Po čtyřech 120mm kanónech nesly i dvě z letadlových lodí třídy Taijó: Taijó a Unjó.

Kaibókany tříd Mikura a Ukuru nesly po třech 120mm kanónech (1xI a 1xII), zatímco kaibókany typu C, typu D a třídy Iošima nesly po dvou kanónech (2xI). 120mm kanóny typu 10. roku nesly rovněž některé minonosky a minolovky.

Celkem bylo vyrobeno kolem 3000 děl v Kure a Muroranu, z toho 2320 v období 1942 až 1945.^[1] K nim bylo v Kure, Jokosuce a Sasebu vyrobeno 2600 lafetací.^[3]

Popis

Hlaveň

První kusy měly plášťovanou hlaveň, později byly hlavně vyráběny z monobloku. Závěr byl horizontálně se pohybující klín. Nábojová komora měla 10,774 dm³ a při výstřelu v ní vznikal tlak 2650 kg/cm². Zpočátku děla trpěla tím, že granát opustil hlaveň ještě předtím, než dohořela prachová nálož, což se podařilo za války vyřešit jinou prachovou náloží.^[1]

Vývrt hlavně byl tvořen 34 drážkami 1,45 mm x 6,688 mm (hloubka x šířka). Pole mezi drážkami mělo šířku 4,3 mm. Podle DiGiuliana měla mít některá děla dokonce 36 drážek. Drážkování bylo konstantní o délce 4649 mm a jeden závit měl hloubku 28 ráží (3360 mm). Životnost hlavně byla 700 až 1000 výstřelů.^[1]

Dělo mohlo být nabíjeno při všech úhlech elevace a to manuálně. Časování zapalovače se nastavovalo manuálně těsně před nabitím.^[10][1]

Munice

Pro 120mm kanón typu 10. roku bylo možno použít minimálně těchto jedenáct druhů munice:

• Granát z tažené ocele (henkódan) zavedený roku 1926. Bez výbušné náplně, pouze s 30s a 50s hlavovým zapalovačem. Používala se standardní prachová nálož. Tělo bylo žluté a špička bílá. Tyto granáty byly používány pouze do roku 1928.^[6]
• Mokuhjódan (目標弾 ~ značkovací granát) zavedený roku 1926; s 30s a 50s hlavovým zapalovačem, bez výbušné náplně. Používala se lehká prachová nálož. Zelené tělo a bílá špička.^[6]
• Cvičný časovaný (時限演習弾 džigen enšúdan) zavedený roku 1926; s 30s a 50s hlavovým zapalovačem, bez výbušné náplně. Používala se lehká, redukovaná i standardní prachová nálož. Černé tělo a bílá špička.^[6]
• Osvětlovací (星弾 seidan, též hoseidan) bez padáku, zavedený roku 1929; s 30s hlavovým zapalovačem. Používala se lehká, redukovaná i standardní prachová nálož. Šedomodré tělo a bílá špička. K 30. březnu 1938 byl přeznačen na osvětlovací granát A (照明弾甲 šómeidan kó).^[6]
• Trhavý granát číslo 4 (4号通常弾 4-gó cúdžódan, doslova „běžný granát číslo 4“) zavedený roku 1929; s hlavovým zapalovačem typu 88, od roku 1932 s mechanickým časovým hlavovým zapalovačem typu 91. Byl plněn 1,7 kg výbušniny šimose a používala se lehká, redukovaná i standardní prachová nálož. Tělo bylo kaštanově hnědé, špička bílá. K 6. červenci 1932 bylo z označení granátu vynecháno „číslo 4“ a zůstalo pouze cúdžódan.^[6] Zničující účinek byl uvažován do 18 metrů.^[11]
• Cvičný (演習弾 enšúdan) zavedený roku 1932; bez zapalovače a bez výbušné náplně. Používala se lehká, redukovaná i standardní prachová nálož. Černé tělo a žlutá špička.^[6]
• Trhavý granát typu 1 (1式通常弾 1-šiki cúdžódan, doslova „běžný granát typu 1“) zavedený roku 1941; s mechanickým časovým hlavovým zapalovačem typu 91 modifikace 1. Byl plněn 1,86 kg trinitroanisolu (TNA) a používala se redukovaná a standardní prachová nálož. Tělo bylo kaštanově hnědé, špička bílá.^[6] Zničující účinek byl uvažován do 19 metrů.^[11]
• Protiponorkový s plochou špičkou z roku 1943.^[1][12]
• „Běžný granát typu 4“ (4式通常弾 4-šiki cúdžódan) zavedený roku 1944; s časovým hlavovým zapalovačem typu 4 model 1. Jednalo se o speciální protiletadlový granát (obdobně jako san-šiki dan) plněný trubičkami s bílým fosforem.^[13]
• Zápalný s časovým hlavovým zapalovačem typu 4 model 1 a plněný 300 gramy TNA, která rozmetala do okolí 18 trubiček plněných směsí dusičnanu barnatého (30 %), magnetitu (25 %), hliníku (20 %), Elektronu (10 %), vulkanizované gumy (9,3 %), přírodního kaučuku (5 %), síry (0,5 %) a kyseliny stearové (0,2 %). Červené tělo a bílá špička.^[14][11]
• Osvětlovací granát B1 (照明弾乙 šómeidan ocu) s padákem. Plněn 780 gramy směsi založené na hořčíku, dusičnanu barnatém a včelím vosku, která dosahovala svítivosti 600 000 kandel. Červené tělo a bílá špička.^[11]

Lafetace

Lafetace A2 na levoboku Akagi

Lafetace B2 na levoboku Kako

Kaibókan Šónan s blíže neurčenou lafetací staršího typu na přídi

Typ 10. roku měl při použití na lodích tyto modely (型 gata) lafetací:

• A modifikace (改 kai) 1 (nebo možná A2 mod 1 – Itani & Lengerer & Rehm-Takahara v tomto není jednoznačný) – dvouhlavňová lafetace s ochranným štítem. Použitá na dělových člunech třídy Hašidate a oceánografické lodi Cukuši.^[15]
• A modifikace 3 – dvouhlavňová nekrytá lafetace použitá na zádi kaibokanů tříd Mikura a Ukuru.^[15]
• A2 – dvouhlavňová, nechráněná, elektrohydraulicky poháněná lafetace. Maximální rychlost změny náměru byla 6,5 °/s a maximální rychlost změny odměru byla 10 °/s. V nouzi bylo možné použít pomalejší manuální ovládání. Tyto lafetace byly použity na letadlových lodích Akagi a Kaga.
• B – jednohlavňová, nekrytá a manuálně ovládaná lafetace použitá na křižnících tříd Mjókó a Aoba před rekonstrukcí a letadlových lodích třídy Taijó.
• B2 – jednohlavňová, elektrohydraulicky ovládaná lafetace opatřená ochranným ocelovým štítem o tloušťce 1,6 až 3,2 mm. Hydraulická čerpadla poháněl elektromotor o výkonu 5 koňských sil (3,7 kW) napájený z palubní sítě. Maximální rychlost změny náměru byla 6,5 °/s a maximální rychlost změny odměru byla 10 °/s. V nouzi bylo možné použít pomalejší manuální ovládání s maximální rychlostí změny náměru a odměru přibližně 3 °/s.^[16] Tyto lafetace byly použity na křižnících tříd Furutaka, Aoba a Takao.
• C – jednohlavňová, manuálně ovládaná lafetace pro pozemní baterie.^[15]
• D – jednohlavňová, mechanicky ovládaná lafetace pro pozemní baterie. Vyrobeno pouze několik kusů.^[15]
• E – jednohlavňová lefetace. Na Júbari a na přídi kaibókanu Jasošima byla vybavena ochranným štítem, na zádi kaibókanu Jasošima a u obou lafetací na kaibókanu Iošima byla nekrytá.

Blíže neurčený model jednohlavňové lafetace, zpravidla vybavené ochranným štítem, se používal na přídi kaibókanů tříd Mikura a Ukuru a typů C a D. V pozdější fázi války došlo ke změně tvaru tohoto štítu. Je možné, že se také jednalo o model E, či jeho modifikaci. Itani & Lengerer & Rehm-Takahara uvádí jednu z lafetací na přídi kaibókanú typu C (odpovídající staršímu modelu ochranného štítu, ale bez vytvarovaného krytu hlavně na horní straně štítu) jako E modifikace 3. Rovněž jmenuje použití lafetací E1 a E2.^[15]

Systém řízení palby

K zaměřování 120mm děl typu 10. roku na velkých lodích císařského námořnictva sloužily prostředky protiletadlového řízení palby (高射装置 kóša sóči) typu 91 nebo 94 s dálkoměry a analogovými balistickými počítači.^[17]

Během cvičení v srpnu a září 1931 dosáhly křižníky třídy Mjókó 2,2% úspěšnosti zásahu cíle letícího ve vzdálenost 2600 až 5500 metrů, ve výšce 1500 až 2000 metrů. Křižníky byly nově vybaveny analogovými protiletadlovými balistickými počítači typu 89 a pluly rychlostí 18 uzlů (33,3 km/h), cíl letěl rychlostí 60 až 70 uzlů (111,1 až 129,6 km/h). Rychlost střelby byla 6,4 výstřelů za minutu.^[18]

Nástupci

Ve své ráži se 120mm kanón typu 10. roku nástupce nedočkal. Ačkoliv byl na některých plavidlech (křižníky tříd Mjókó, Takao a letadlová loď Kaga) nahrazen 127mm kanóny typu 89, byl vyráběn a používán až do konce druhé světové války.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 四五口径十年式十二糎高角砲 na japonské Wikipedii.

Literatura

• Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné v archivu pořízeném dne 11-12-2014. (anglicky) 
  • Kapitola 0-30 Japanese Anti-Aircraft Fire Control
  • Kapitola 0-44 Effectiveness of Japanese AA Fire
  • Kapitola 0-47(N)-1 Japanese Naval Guns and Mounts-Article 1, Mounts Under 18”
• ITANI, Jiro; LENGERER, Hans; REHM-TAKAHARA, Tomoko. Anti-Aircraft Gunnery in the Imperial Japanese Navy. In: GARDINER, Robert. Warship. London: Conway Maritime Press, 1991. ISBN 0-85177-582-9. S. 81–101. (anglicky)
• LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. (anglicky) 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu 120mm kanón typu 10. roku na Wikimedia Commons
• DIGIULIAN, Tony. Japan: 12 cm/45 (4.7") 10th Year Type [online]. navweaps.com, rev. 2008-12-28 [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
• Japanese Naval Ordnance: 4.7"/45 caliber [online]. combinedfleet.com [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. (anglicky)