25. dynastie

25. dynastie v třetím přechodném období představuje jistou vrcholnou fázi kolapsu egyptské společnosti, kdy za vlády Ramesse II. přestavovala rozkvět kultury, monumentálních staveb a úspěšné obrany proti expanzi populací z oblastí Levanty do úrodné delty Nilu. Uplynulo vice jak 300 let a v Egyptu se rozpadla jednota Horního a Dolního Egyptu, vlády se domohli libyjští vládcové v 21.–24. dynastii, vznikl teokratický stát v Thébách.^[1] Dolní Egypt ovládalo několik lokálních vládců, kteří mezi sebou vzájemně soupeřili, až Egypt ovládli nubijští králové v 25. dynastii.^[2]

Historický vývoj

Ve zmíněném období se naopak mocensky rozmohla Asýrie a posléze i expandující Perská říše.
Souhrnnější historické údaje a rozptýlené archeologické lokální výzkumy z 25. dynastie jsou dosud předmětem četných odborných studií.^[4][5][6] Sídlo králů v Nubii bylo v lokalitě u města Napata^{[p 1]} a nekropole v Meroe. Obdobně jak v Egyptě si nubijští králové v prehistorické době budovali pyramidy, rozlohou menší, výrazně špičatější. Většina z nich byla pobořena a hrobky vykradeny. Jednou ze zachovalejší je hrobka faraona Tantamani, posledního vládce z 25. dynastie.^[7]

Panovníci

První čtyři faraonové „nubijské dynastie“ usilovali o sjednocení Egypta a obnovení imperiálního významu říše. Se střídavým úspěchem ovládli část severu a nějaký čas měli sídlo v Memphis, nicméně sílící tlak a mocenský vliv Asýrie v Dolním Egyptě vedl, zejména za vlády Aššurbanipala (685–631 př. n. l.), k porážce nubijského vládce Taharku a jeho zatlačení zpět na jih až do sídla Nepata v Nubii. V Dolním Egyptu dosadil podřízeného vládce Nacho I. (Nekau I.), opět v městě Sais. Za zakladatele 26. dynastie „Saiské“ se uvádí jeho syn Psammetik I.^[13] (672–664 př. n. l.) se sídlem v Sais. Asýrie za Aššurbanipala a jeho nástupci uplatnili mocenský vliv na Egypt až po Théby.^[14]
Po smrti Aššurbanipala (~631) se Asýrie vnitřními rozpory v boji o následnickou moc, občanskými válkami a vnějším tlakem okolních států postupně oslabila tak, že se za vlády perských Achaimenovců přibližně po roce ~620 dostala do područí Perské říše. Peršané za vlády Kýrose II. ovládli Egypt a založili zde 27.dynastii.

Amonovy kněžky

Kněžka „božská uctívačka“ Amona („Divine Adoratrice of Amun“) byla, po „božské manželce Amona“^[15] pro hlavní kněžku staroegyptského božstva, druhým titulem kterým se v Thébách realizoval (legalizoval) přenos moci z jednoho faraona na dalšího, jestliže se jeho dcera stala držitelkou tohoto kněžského titulu. Principiálně se jednalo o propojení Amonova božství s mocí faraona. V Thébách byl Bůh Amon považován za krále.^[16][17] Institut kněžství žen, zasvěcených hlavnímu bohu Amonovi, který zahrnoval neobvyklý rozsah moci se realizoval zejména za vlády 23. libyjské dynastie, byl zosobněn princeznou Shepenwepet I. dcerou Osorkona III. Pokračovatelkami v 25. nubijské dynastii byly princezny Amenridis I. a Shepenwepet II. Další jsou zaznamenány v 26. dynastii.^[18] V areálu zádušního chrámu Ramesse III. v Medínet Habu se pro každou z kněžek Amona, budovaly zádušní kaple. Jednou ze zachovaných a prozkoumaných, je zádušní kaple Amenirdis I. Zasvěcené kněžky měly značné pravomoci v ekonomickém rozhodování a nezávislém financování. Na stéle z červené žuly, nalezené 1897 G. Legrainem^{[p 3]} v Karnaku, jsou zápisy, které lze interpretovat jako určení kompetencí a závazků faraona, jmenovitě Psammeticha I. zakladatele 26. dynastie, své dceři a kněžce Nitokris I. Institut Amonových kněžek se zachoval i v pozdějších dynastiích dalších asi 200 let.^[19]

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

• Geoff Emberling, Nubia Ancient Kinngdoms [1]
• Mariam F. Ayed, God's Wife, God's Servant: The God's Wife ofAmun (c. 740–525 BC); London Routledge, 2009
• Sudan & Nubia, The Sudan Archaeological Research Society, Bulletin No.17, 2013
• Necia Desiree Harkless, Nubian Pharaons and Meroitic Kings, he Kingdom of Kush, Bloomington 2006, ISBN 1-4259-4496-5

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu 25. dynastie na Wikimedia Commons