2S1 Gvozdika

2S1 Gvozdika
Typ vozidla	samohybná houfnice
Země původu	Sovětský svaz Sovětský svaz
Historie
Výrobce	CHTZ
Návrh	1969
Období výroby	1971–1991
Vyrobeno kusů	přes 10 000
Ve službě	1972–dosud
Základní charakteristika
Posádka	4 - 5
Délka	7,3
Šířka	2,85 m
Výška	2,74 m
Hmotnost	15,7 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování	do 20 mm
Hlavní zbraň	1 × houfnice 2A18 ráže 122 mm
Pohon a pohyb
Motor	JaMZ-238N, osmiválcový přeplňovaný vznětový
Síla motoru	221 kW
Odpružení	torzní tyče
Max. rychlost	60 km/h
Dojezd	500 km
Některá data mohou pocházet z datové položky.

2S1 Gvozdika (rusky: 2С1 Гвоздика, česky karafiát) je sovětská, resp. ruská samohybná houfnice z konce 60. let 20. století, která je schopná překonávat vodní překážky. První prototyp byl vyroben roku 1969, do výzbroje sovětské armády byla zařazena roku 1972. Jedná se o houfnici ráže 122 mm, která je umístěna ve věži na podvozku obrněného transportéru MT-LB. Ve věži je instalováno mechanické nabíjecí zařízení, které umožňuje rychlost střelby až 5 ran za minutu.

Licenčně se stroj vyráběl i v Polsku a v Bulharsku. Gvozdika byla ve výzbroji Československé armády, resp. Armády ČR. V důsledku odzbrojovacích smluv byla část houfnic likvidována, část jich byla vyvezena do Uruguaye.

Vývoj konstrukce samohybných houfnic ráže 122 mm začal ve specializovaném výzkumném institutu VNII-100. Zvažovaly se tři možnosti, přičemž každá z nich počítala s jiným podvozkem. Nakonec zvítězilo řešení, při kterém byl kanón 2A31 (modernizovaná D-30) umístěn v zadní části podvozku vozu „produkt 10“. Šlo o prodlouženou verzi vozidla MT-LB, které vyvíjely v Charkovském traktorovém závodě a později bylo zavedeno pod názvem MT-LBu. Výzkum zrealizovaný v institutu VNII-100 položil základy pro vývojové práce na houfnici 2S1 Gvozdika.

V srpnu 1969 začalo testování prvních čtyř prototypů nové houfnice. Konstruktéři však narazili na velmi nepříjemné překvapení, které téměř skončilo tragicky. Po sérii osmi výstřelů se posádka, která se nacházela v bojovém prostoru vozidla, těžce otrávila zplodinami hoření prachových náplní a musela být hospitalizována. Při střelbě z vlečných houfnic D-30 na otevřeném prostranství tento problém nikdy nenastal, protože prachové plyny se rozptýlily v okolním prostoru. Avšak ve stísněném uzavřeném prostoru bojového vozidla se plyny unikající po výstřelu zkoncetrovaly a představovaly skutečné nebezpečí pro posádku. Problém plynové kontaminace bojového prostoru 2S1 byl nakonec vyřešen použitím výkonnějšího vyhazovače a nábojnic s vylepšeným uzávěrem. Po ukončení všech typů zkoušek a odstranění připomínek byla samohybná houfnice 2S1 14. září 1970 zařazena do výzbroje.^[1] Sériová výroba houfnic 2S1 Gvozdika probíhala až do roku 1991 a celkem jich bylo vyrobeno více než 10 000 kusů. Kromě Sovětského svazu se nacházely ve výzbroji více než 40 zemí.

Šasi samohybné houfnice 2S1 bylo vyvinuto v Charkovském traktorovém závodě na bázi obrněného transportéru MT-LB doplněného o jedno pojezdové kolo. Pohonná jednotka se nachází v pravé přední části vozidla. Pohon Gvozdiky zajišťuje přeplňovaný osmiválcový motor JaMZ-238N, který umožňuje vozidlu dosahovat maximální rychlosti 60 km/h na silnicích a v terénu rychlost do 32 km/h. Vůz je plně obojživelný, pohyb ve vodě mu zajišťují pásy. Stroj je schopen plavat rychlostí až 4,5 km/h. Dokáže překonat vodní tok do šířky maximálně 300 m, s výškou vln až do 15 cm a při rychlosti proudu maximálně 0,6 m/s. Osádku vozidla tvoří řidič, který sedí vpředu vlevo, střelec, velitel a nabíječ, kteří sedí ve věži.

Dělostřelecká věž byla vyvinuta v konstrukční kanceláři čj. 9 ve Sverdlovsku. Využita byla modernizovaná verze houfnice D-30 s úsťovou brzdou a zařízením na odvod plynů po výstřelu. Vozidlo může nést standardně 40 ks dělostřeleckých granátů. Používá se dělená munice. Kadence může dosahovat 5 výstřelů za minutu. Maximální dostřel je 15 200m. Při použití granátů s raketovým pohonem může dostřel dosahovat vzdálenosti až 21 900m. Gvozdika může střílet i laserem naváděný granát Kitolov-2M. Odměr kanónu je 360°, náměr dosahuje hodnot -3° až +70°.

Vozidlo je vybaveno optoelektronickými přístroji pro činnost v nočních podmínkách. Velitel je vybaven přístrojem TKN-3B s pětinásobným zvětšením při denním pozorování a 4,5násobným zvětšením při nočním pozorování, což mu umožňuje pozorovat cíle do vzdálenosti 300-400m. Střelec má k dispozici zaměřovač PG-2. Řidič pak má k dispozici přístroj pro noční vidění TVN-2, který mu umožňuje pozorovat okolí do vzdálenosti maximálně 60 metrů.

Houfnice je určena k vedení především nepřímé palby. Souřadnice cílů jsou poskytnuty obsluze Gvozdiky dělostřeleckými pozorovateli. Obsluha pak nastaví příslušné parametry. Gvozdika má poměrně malou hmotnost, což jí umožňuje dobře operovat i v mokrém terénu. Vůz je díky nízké výšce a váze možno přepravovat letadly An-12, An-124 a Il-76.^[2]

Baterii 2S1 tvoří 6 dělostřeleckých zbraní. 3 baterie (baterie = rota) následně tvoří 1 oddíl (obdoba praporu u jiných druhů vojska). Stroje často doprovází speciálně upravené velitelské vozidlo pro koordinaci palby.

Během války v Afghánistánu se mimořádně dobře osvědčily samohybné houfnice 2S1 Gvozdika a 2S3 Akacija. Díky velké palebné síle, manévrovatelnosti a balistické ochraně se tato vozidla stala na bojišti nepostradatelnými. Houfnice 2S1 se do historie afghánské války zapsaly hlavně během operace k dobytí oblastí Chaki Safed a Šingar. Baterie 2S1 umožnily postup motorizovaných jednotek pohybujících se po hřebenech a vrcholcích hor. Při postupu odhalily motostřelecké jednotky palebná místa nepřítele a ty byly následně zničeny přímou palbou z houfnic 2S1. Tím se výrazně snížily bojové ztráty postupujících sovětských sil. Houfnice 2S1 se v roce 1986 zúčastnily také útoku v provincii Kandahár, kde zničily 7 cílů nepřítele.^[3]

Při okupaci Ukrajiny nasadilo Rusko do bojů houfnice 2S1. Za prvních 39 dní války ztratilo Rusko minimálně 6 houfnic Gvozdika a 2 houfnice 2S34 Chosta.^[4]

• 2S1M1 - ruská modernizovaná verze, ve které je integrován automatizovaný systém řízení palby ASUNO 1V168-1.
• 2S34 Chosta - ruská modernizovaná verze 2S1, ve které byl kanón 2A31 nahrazen kanónem 2A80-1 a na věžičce velitele byl nainstalován 7,62 mm kulomet PKT. Tato varianta byla vyvinuta v roce 2003 a v roce 2008 vstoupil do služby v ruské armádě.
• 2S1T Goździk - polská modernizovaná verze s automatizovaným systémem řízení palby ASUNO TOPAZ.
• Rak-120 - polská modernizovaná verze s výměnou kanónu 2A31 za 120 mm minomet s hladkým vývrtem vybaveným automatickým nabíječem. Nesená munice se zvýšila ze 40 na 60 nábojů. Byla vyvinuta v letech 2008-2009, neexistují však žádné údaje o zahájení sériové výroby této modifikace.
• Model 89 - varianta vyvinutá v Rumunsku v 80. letech. Od 2S1 se liší základním podvozkem - namísto MT-LB byl použit podvozek BMP MLI-84.
• Raad-1 - íránská 122 mm samohybná houfnice vyvinutá v roce 1996 a uvedená do sériové výroby od roku 2002. Od 2S1 se liší základním podvozkem, namísto MT-LB je použit íránský BMP Boragh.

• Alžírsko Alžírsko – 140 v roce 2024^[5]
• Angola Angola − 9+ v roce 2024^[6]
• Arménie Arménie – 9 v roce 2024^[7]
• Ázerbájdžán Ázerbájdžán − 68 v roce 2024^[8]
• Bělorusko Bělorusko – 125 v roce 2024^[9]
• Bulharsko Bulharsko – 48 v roce 2024^[10]
• Čad Čad – 10 v roce 2024^[11]
• Konžská republika Konžská republika − 3 v roce 2024^[12]
• Konžská demokratická republika Konžská demokratická republika − 6 v roce 2024^[13]
• Kuba Kuba^[14]
• Chorvatsko Chorvatsko – 8 v roce 2024^[15]
• Eritrea Eritrea – 32 v roce 2024^[16]
• Etiopie Etiopie^[17]
• Finsko Finsko – 74 v roce 2024^[18]
• Gruzie Gruzie − 20 v roce 2024^[19]
  • Jižní Osetie Jižní Osetie
• Hizballáh − používány v Sýrii^[20]
• Írán Írán − 60+ 2S1 a Raad-1 v roce 2024^[21]
• Kazachstán Kazachstán – 60 v roce 2024^[22]
• Irácký Kurdistán Irácký Kurdistán − Neznámý počet používaný Pešmergou^[23]
• Kyrgyzstán Kyrgyzstán − 18 v roce 2024^[24]
• Libye Libye − používány libyjskou národní armádou^[25]
• Polsko Polsko – 206 v roce 2024^[26]
• Rumunsko Rumunsko − 6 2S1 a 34 Model 89 v roce 2024^[27]
• Rusko Rusko – 130 používaných pozemními silami, 85 používaných námořní pěchotou, plus neznámé množství provozované 1. armádním sborem, 2. armádním sborem a pohraniční stráží. Odhaduje se, že k roku 2024 je ve skladu 1 800 ks.^[28]
• Srbsko Srbsko – 67 v roce 2024^[29]
• Súdán Súdán^[30]
• Jižní Súdán Jižní Súdán^[31]
• Sýrie Sýrie^[32]
• Tádžikistán Tádžikistán − 3 v roce 2024^[33]
• Turkmenistán Turkmenistán – 40 v roce 2024 ^[34]
• Ukrajina Ukrajina – 125+ používané pozemními silami, námořní pěchotou a výsadkovými útočnými jednotkami od roku 2024.^[35]
• Uruguay Uruguay – 6 v roce 2024^[36]
• Uzbekistán Uzbekistán − 18 v roce 2024^[37]
• Vietnam Vietnam^[38]
• Jemen Jemen^[39]
• Zimbabwe Zimbabwe − 12 v roce 2024^[40]

• Bosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina − 3 v roce 2004^[41]
• Česko Česko – 91 v roce 1999^[42]
• Československo Československo – 230 v roce 1989.^[43] Passed on to successor states
• Východní Německo Východní Německo – 300 v roce 1989.^[44] Postupně vyřezeny v roce 1990 po znovusjednocení Německa.
• Maďarsko Maďarsko^[45]
• Irák – Neznámý počet ve službě před invazí do Iráku v roce 2003^[46]
• Islámský stát Islámský stát^[47]
• Libanon Libanon − 130 v roce 2004^[48]
• Republika srbská − 24 roku 2004^[41]
• Slovensko Slovensko^[49]
• Slovinsko Slovinsko – 8 v roce 1999^[50]
• Jugoslávie Jugoslávie – Předáno nástupnickým státům^[51]
• Sovětský svaz Sovětský svaz – 3 200 používaných pozemními silami a 90 námořní pěchotou v roce 1989.^[52] Předány nástupnickým státům

• INTERNATIONAL INSTITUTE FOR STRATEGIC STUDIES. The military balance, 1989-1990. London: Brassey's, 1989. ISBN 978-0080375694. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• INTERNATIONAL INSTITUTE FOR STRATEGIC STUDIES. The Military Balance 1999-2000. [s.l.]: Oxford University Press, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-19-922425-8. (anglicky) Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• INTERNATIONAL INSTITUTE FOR STRATEGIC STUDIES. The Military Balance 2004/2005. Redakce Langton Christopher. [s.l.]: Oxford University Press, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-19-856622-9. (anglicky) Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• INTERNATIONAL INSTITUTE FOR STRATEGIC STUDIES. The Military Balance 2024. [s.l.]: Taylor & Francis, 2024. Dostupné online. ISBN 978-1-040-05115-3. (anglicky) Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• TREWHITT, Philip. Armored Fighting Vehicles. New York, NY: Amber Books, 1999. ISBN 0-7607-1260-3. S. 124. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu 2S1 Gvozdika na Wikimedia Commons