3. pěší pluk

Císařský a královský pěší pluk č. 3 (k.u.k. Infanterieregiment Nr. 3)^[1] patřil mezi tradiční pluky habsburského císařství. Vznikl v roce 1715 a krátce po svém založení vstoupil do služby římského císaře Karla VI.. Od roku 1769 pluk používal označení „číslo 3“ a od roku 1780 přijal podle svého nového majitele název „Arcivévoda Karel“ č. 3 (Erzherzog Karl Nr. 3). Plukovní velitelství se nacházela po celé habsburské monarchii a nakonec se jeho domovem až do vypuknutí 1. světové války stala Morava a Slezsko.

3. pěší pluk
Nadporučík 3. pěšího pluku ve vycházkové uniformě, 1914
Země	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Existence	1715 - 1918
Typ	pěchota
Podřízené jednotky	4 pěší prapory
Nadřazené jednotky	Rakousko-Uherská armáda XV. armádní sbor 12. pěší divize
Účast
Války	Válka o polské následnictví Válka o rakouské dědictví První světová válka Východní fronta (první světová válka) (I., IV. prapor) Srbská kampaň první světové války (II., III. prapor)

Vznik jednotky

Pěší pluk č. 3 vznikl 27. července 1715 na základě nařízení trevírského kurfiřta, biskupa osnabrückého, Karla Ignáce vévody z Lotrinska a Baru. Označení IR 3 (Infanterie Regiment No. 3) získal pluk při zavedení plukovních čísel v roce 1769.

Organizace pluku

1715 – předpokládaný stav pluku byl 2300 mužů. Pluk měl 15 fyzilírských rot po 140 mužích a 2 granátnické po 100 mužích. Fyzilíři byli vyzbrojeni puškou na křesadlový zámek (fusile) tulejovým bodákem a sumkou se 40 náboji. Pět rot tvořilo prapor. Do pluku nesměli být verbováni Francouzi, Italové, Švýcaři, Poláci, Maďaři a Chorvati.^[2]

Jméno jednotky

• 1717: Infanterieregiment Jung-Lothringen zu Fuß
• 1769: Infanterieregiment von Lothringen No. 3
• 1780: Infanterieregiment „Erzherzog Karl“ Nr. 3
• 1860: Mährisches Infanterieregiment „Erzherzog Karl“ Nr. 3
• 1915: Infanterie Regiment Nr. 3

Historie jednotky

Egalizační barva

1726: bílý kabát, modré manžety

1738: bílý kabát, červené manžety

1767: bílý kabát, světle modré označení, bílé knoflíky

1868: tmavomodrá uniforma, výložky – nebeská modř, knoflíky bílé^[3]

1908: uniforma v barvě štičí šeď, výložky – nebeská modř, knoflíky bílé

1916: uniforma v barvě polní šeď, límcový rozlišovací proužek – nebeská modř

Verbovací obvod

Pluk byl doplňován nejprve z oblasti Augsburgu, Řezna, Ulmu, Würzburgu a Bamberka. V letech 1766–1806 se jeho verbovací oblastí stal Dolnorýnsko-vestfálský kraj (Niederrheinisch-Westfälischer Reichskreis). V roce 1781 obdržel v Dolních Rakousích okres Korneuburg a od roku 1872 v Haliči pomocný verbovací okres Přemyšl. V roce 1830 se stala doplňovací oblastí c.k. pěšího pluku č. 3 Morava. Klíčovým teritoriálním vojenským orgánem pro Moravu a Slezsko bylo Generální velitelství v Brně (k.k. Mährisch Schlesisches General Commando), které podléhalo přímo Dvorské válečné radě ve Vídni a po roce 1848 vídeňskému c.k. ministerstvu války. Nejpočetnější garnizony se nacházely v Olomouci, Brně a Opavě.^[4] Nejprve pluk převzal po c.k. pěším pluku č. 29 brněnský verbovací okres, v roce 1853 po c.k. pěším pluku č. 1 doplňovací okres Uherské Hradiště a od roku 1857 doplňovací okres Kroměříž. V letech 1857–1860 verboval brance také z pomocné Trenčínské župy.^[5]

Rakousko-turecká válka (1716–1718)

Bitva u Petrovaradínu (5. srpna 1716) – první nasazení v boji. Pluk (dva prapory) byl postaven ve druhé linii v pěší divizi, které velel generál pěchoty Jan Josef Filip hrabě Harrach Rohrau. Pluku velel Emmanuel princ d'Elboeuf von Lothringen.

Obléhání a dobytí Temešváru (srpen – říjen 1716) – během obléhání Temešváru měl pluk svoje pozice u cesty na Arad, kde zajišťoval dělostřelectvo. Zde byl pluk prakticky celou dobu obléhání. Asistoval pouze při otevření přístupů před útokem na předměstí Velká Palanka.

Obléhání trvalo 42 dnů. Ztráty pluku – 20 mrtvých a 52 zraněných. Z důstojníků padl kapitán Geltinghausen, zranění byli kapitáni Altimus, Fessler a Doxal.^[2]

Válka o polské následnictví (1733–1738)

Bitva u Colorna r. 1734 (Battaglie di Colorno)

Náhrobní deska Leopolda hraběte z Lignéville (Léopold-Marc de Ligniville), vévodská kaple San Liborio (Cappella Ducale di San Liborio) v Colornu

Během války o polské následnictví se odehrály bitvy nejen na území Polska a Německa, ale také v Itálii. V říjnu 1733 se nacházel hlavní stan pluku pod velením Leopolda hraběte z Lignéville v Mantově (Mantua), další bataliony sídlily v Miláně (Mailand) a Novaře. Velitel pluku převzal velení i nad plukem kanonýrů. Naverbovaní nováčci byli ponecháni k ostraze hranic v Jižním Tyrolsku a teprve 16. května 1734 se přemístili do Governola. Po obléhání Milána (30. prosince 1733) a Novary (7. ledna 1734) se rakouské jednotky stáhly do Mantovy a 2. května 1734 překročily řeku Pád (Po). V bitvě u Colorna, kde se pluk vyznamenal, padl 1. června 1734 Leopold hrabě z Lignéville.^[6]

Válka o rakouské dědictví (1740–1748)

Během válek o rakouské dědictví pluk bojoval v bitvách u Mollwitz (10. dubna 1741), Chotusic (17. května 1742), Hohenfriedbergu (4. června 1745), Hajnice (30. září 1745), u Rocoux (11. října 1746) a u Lawfeld (2. července 1747).

Prusko-rakouská válka (1866)

Povstání v Bosně (1882)

1. světová válka

Dislokace pluku – únor 1914:

• velitelství pluku (Těšín)

I. prapor (Doboj)

II. a III. prapor (Těšín)

IV. prapor (Kroměříž)

nadřízené útvary: 12. pěší divize (I. armádní sbor)

• Zařazení praporů v srpnu 1914:

I. prapor – 12. horská brigáda 48. pěší divize (XV. armádní sbor) – prapor určený pro frontu v Bosně a Hercegovině proti Srbsku

II a III. prapor – 23. pěší brigáda 12. pěší divize (divize přímo podřízená velitelství 1. armády) – pluk určený pro frontu v Haliči proti Rusku

IV. prapor IR 3 – 8. pěší brigáda 4. pěší divize (II. armádní sbor) – prapor určený pro frontu v Haliči proti Rusku

Velitelství pluku

Zpočátku pluk sídlil v posádkových městech po celé habsburské monarchii: v Dolních Uhrách, Rakousku, Neapolsku, Lombardii, Toskánsku, Horních Uhrách, Moravě, Belgii, Nizozemí, Čechách, Chorvatsku, po skončení tureckého tažení v letech 1719–1727 v Temešváru.

Bývalá kasárna c.k. pěšího pluku č. 3 v Kroměříži

Bývalá kasárna c.k. pěšího pluku č. 3 v Těšíně

Nejpočetnější posádku (garnizonu) na Moravě a ve Slezsku měla v první polovině 19. století Olomouc s prestižní kadetní školou. Plukovní velitelství zde bylo dislokováno v letech 1740–1749 a 1869–1882, v sídle zemských vojenských úřadů v Brně se pluk nacházel v letech 1771–1775, 1847–1849 a 1896–1904. V roce 1846 zde byly ubytovány čtyři setniny v počtu 389 mužů. Dále se posádkové velitelství nacházelo v Praze, Kroměříži, ve Znojmě a v Těšíně. Jednotlivé prapory nemusely být ubytovány ve stejné posádce jako velitelství pluku, stávalo se, že jeden nebo i dva prapory se nacházely v odloučených posádkových kasárnách (např. v Kroměříži, Mostaru).^[7]

• 1740–1749 Olomouc
• 1771–1775 Brno
• 1806–1813 Kroměříž
• 1815–1821 Kroměříž
• 1845–1847 Kroměříž
• 1847–1849 Brno
• 1866–1867 Praha
• 1869–1882 Olomouc
• 1884–1893 Znojmo
• 1896–1904 Brno
• 1904–1906 Mostar
• 1906–1914 Těšín

Majitelé pluku

• 1715 – trevírský kurfiřt, biskup osnabrücký, Karl Ignác vévoda z Lotrinska a Baru^[8]
• 1716 – František Štěpán princ Lotrinský^[8]
• 1726 – generální polní strážmistr (Generalfeldwachtmeister) Leopold hrabě z Ligneville (8. prosince 1708 Lunéville – 1. června 1734 bitva u Colorna)^[8][9]
• 1736 – generální polní strážmistr Lucas Giovanni vikomt Pallavicini^[8]
• 1736 – polní maršál Karel vévoda Lotrinský^[8]
• 1780 – generalissimus a polní maršál arcivévoda Karel^[8]
• 1780–1791 Damián sv. pán Drechsler^[8]
• 1791–1809 Josef sv. pán Staader von Adelsheim^[8]
• 1809–1827 Mikuláš hrabě Weissenwolff – vojenský velitel v Horních Rakousích^[8]
• 1827–1840 Rudolf hrabě Salis-Zizers^[8]
• 1840–1852 Anton sv. pán Puchner^[8]
• 1853–1876 Josef sv. pán Fiedler^[3][8]

Velitelé pluku

• 1854 – plukovník Hannibal svobodný pán von Puchner
• 1860 – plukovník Eduard Spilberger von Spilwall
• 1865 – plukovník Adolph Pehm
• 1866 – plukovník Ludwig Karl
• 1874 – plukovník Sigmund Pollatschek von Nordwall
• 1876 – plukovník Hugo von Henriquez
• 1881 – plukovník Gustav urozený pán von Löw
• 1882 – plukovník Hanns hrabě von Schulenburg
• 1885 – plukovník Johan rytíř Reyl-Hanisch von Greiffenthal
• 1887 – plukovník Anton svobodný pán von Gebauer von Fülnegg
• 1892 – plukovník Ambros rytíř von Mras
• 1897 – plukovník Hermann Pallas
• 1898 – plukovník Albert rytíř Küffer von Asmansvilla
• 1899 – plukovník Carl Rudziński von Rudno
• 1905 – plukovník Johan rytíř Eisler von Eisenhort
• 1909 – plukovník Joseph Schön
• 1913 – plukovník Heinrich svobodný pán von Testa

Osobnosti pluku

• 1914–1918 – poručík Richard Sicha, předseda Revolučního vojenského výboru v Brně roku 1918

Odkazy

Reference

Literatura

• ANDREAS VON THÜRHEIM. Gedenkblätter aus der Kriegsgeschichte der k.k. Armee. Svazek I.. Vídeň, Těšín: Buchhandlung für Militär-Literatur K. Prochaska, 1880. Dostupné online. S. 11. (německy) 
• Schematismus 1914, p. 384

Související články

• Seznam pěších pluků císařsko-habsburské armády

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu 3. pěší pluk na Wikimedia Commons