3C 273

3C 273
Fotografie 3C 273 z Hubbleova teleskopu, 2003
(c) ESA/Hubble, CC BY 4.0
Fotografie 3C 273 z Hubbleova teleskopu, 2003
Pozorovací údaje
(Ekvinokcium J2000,0)
Typkvasar
ObjevitelMaarten Schmidt
Datum objevu1963
Rektascenze12h 29m 6,7s[1]
Deklinace2°3′9″[1]
SouhvězdíPanna[2] (lat. Vir)
Zdánlivá magnituda (V)12,8[1]
Vzdálenost2,4 miliard ly
(749 Mpc)[3]
Rudý posuv0,158339 ± 0,000067
(47 469 ± 20 km/s)[1]
Fyzikální charakteristiky
Absolutní magnituda (V)-26,7[4]
Hmotnost886 ± 187 milionů[5]
Označení v katalozích
IRASIRAS F12265+0219 a IRAS 12265+0219
Principal Galaxies CataloguePGC 41121
Jiná označeníPGC 41121, HIP 60936[1]
Komentářnejjasnější kvasar ve viditelné oblasti, první objevený kvasar a kvasar s prvním změřeným spektrem.
(V) – měření provedena ve viditelném světle
Některá data mohou pocházet z datové položky.

3C 273 je kvasar v souhvězdí Panny. Je historicky prvním objektem, který byl identifikován jako kvasar.[6]

Ve viditelné oblasti spektra je to nejjasnější kvasar (jeho zdánlivá magnituda je 12,8). Zároveň je to jeden z nejbližších kvasarů – má rudý posuv 0,158,[7] kterému odpovídá vzdálenost 2,4 miliardy světelných let.[3] Při své absolutní magnitudě -26,7[4] také patří mezi nejzářivější kvazary, takže kdyby se nacházel v podobné vzdálenosti jako Pollux (přibližně 10 parseků), viděli bychom jej na obloze stejně jasný jako Slunce. Absolutní magnituda Slunce je 4,83, takže tento kvasar je čtyř bilionkrát jasnější než Slunce. Hmotnost kvasaru se odhaduje na 886 ± 187 milionů[5] hmotností Slunce.

Velký výtrysk plazmatu

Velkými teleskopy lze pozorovat výtrysk plazmatu dlouhý přibližně 80 tisíc světelných let (24539 parseků), který začíná ve vzdálenosti 12" (úhlových sekund) od jádra galaxie a dosahuje do vzdálenosti 21".[3] Výtrysk je tedy jen o málo menší než průměr disku celé naší Galaxie, která má průměr téměř 100 tisíc světelných let.[6] V roce 1995 bylo na snímcích z Hubbleova vesmírného dalekohledu odhaleno zvláštní uspořádání výtrysku, které je tvořeno pravidelně střídanými jasnými místy a oblastmi slabšího vyzařování.[3]

Polární jet tryskající z 3C 273, snímek ve falešných barvách kombinovaný z různých oblastí spektra z dalekohledů Spitzer, Hubble a Chandra, 2006

Historie pozorování

Označení 3C 273 znamená, že jde o 273. objekt (seřazeno podle rektascenze) Třetího cambridgeského katalogu radiových zdrojů (3C), který v roce 1959 vydala Univerzita v Cambridgi. Poté, co Cyril Hazard a kol. na Observatoři Parkes určili přesnou pozici pomocí zákrytu Měsícem,[8] byl rádiovému zdroji rychle přiřazen viditelný protějšek, blíže neurčený hvězdný objekt. V roce 1963 vydali Maarten Schmidt[7] a John Beverley Oke[9] v časopise Nature oznámení o velkém rudém posuvu kvasaru 3C 273, jehož hodnotě 0,158 odpovídá vzdálenost několika miliard světelných let.

Přiřazení viditelného protějšku se několik objektů dočkalo dříve než 3C 273, prvním z nich byl 3C 48. Několik aktivních galaxií bylo dokonce mylně považováno za proměnné hvězdy (např. BL Lacertae), ale jejich pravá podstata nebyla pochopena, protože se jejich spektrum velmi odlišovalo od ostatních známých hvězd, ve kterých se nacházejí typické spektrální čáry. 3C 273 tak byl prvním kvasarem, u kterého byla určena pravá podstata kvasarů – je to velmi jasný objekt v kosmologických vzdálenostech.

3C 273 je tzv. hlasitý (radio-loud) kvasar a byl jedním z prvních zdrojů rentgenového záření nacházejících se mimo Galaxii, které byly objeveny v roce 1970. Ovšem ani v roce 2006 ještě nebylo jisté, jakým způsobem rentgenové záření v kvasaru vzniká.[3] Zářivý výkon kvasaru se mění téměř na všech vlnových délkách elektromagnetického záření od rádiových vln po záření gama s periodou od několika dní až po desítky let. Ve výtrysku plazmatu bylo objeveno rádiové, infračervené a viditelné záření se souhlasnou polarizací, takže jde téměř jistě o synchrotronové záření,[3] tedy záření vydávané svazkem částic pohybujících se rychlostí blízkou rychlosti světla. Předpokládá se, že takové výtrysky vznikají působením centrální černé díry na akreční disk. Interferometrické pozorování kvasaru pomocí radioteleskopů odhalilo vlastní pohyb některých oblastí vydávajících rádiové záření, což je dalším důkazem přítomnosti pohybu materiálu ve výtrysku plazmatu.

Pozorování

Kvazar sídlí ve středu velké eliptické galaxie se zdánlivou magnitudou 16 a zdánlivým průměrem 29".[10] Je to nejvzdálenější objekt, který lze pozorovat amatérskými dalekohledy.[2]

Kvasar je nejlépe viditelný v květnu, a to ze severní i jižní polokoule. Nachází se v souhvězdí Panny a je dost jasný na to, aby mohl být pozorován větším amatérským astronomickým dalekohledem. Jeho magnituda se mění v rozsahu od 11,7 do 13,2.[2] Zejména díky jeho silnému rádiovému záření a skutečnosti, že je to první rozeznaný kvasar, se rektascenze kvasaru 3C 273 používá k určení polohy 23 mimogalaktických rádiových zdrojů, které tvoří základ soustavy souřadnic ICRS.[11]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 3C 273 na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e NASA/IPAC Extragalactic Database: Results for 3C 273 [online]. [cit. 2017-01-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c SEDS NGC Catalog Online: Results for 3C 273 [online]. [cit. 2017-01-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e f UCHIYAMA, Yasunobu; URRY, C. Megan; CHEUNG, C. C., et al. Shedding New Light on the 3C 273 Jet with the Spitzer Space Telescope. S. 910–921. Astrophysical Journal [online]. Září 2006 [cit. 2017-01-18]. Roč. 648, čís. 2, s. 910–921. Dostupné online. arXiv:astro-ph/0605530. DOI:10.1086/505964. Bibcode:2006ApJ...648..910U. (anglicky) 
  4. ↑ a b GREENSTEIN, Jesse L.; SCHMIDT, Maarten. The Quasi-Stellar Radio Sources 3C 48 and 3C 273. S. 1. Astrophysical Journal [online]. Červenec 1964 [cit. 2017-01-18]. Roč. 140, s. 1. Dostupné online. DOI:10.1086/147889. Bibcode:1964ApJ...140....1G. (anglicky) 
  5. ↑ a b PETERSON, B. M.; FERRARESE, L.; GILBERT, K. M., et al. Central Masses of AGNs. II.. S. 682–699. Astrophysical Journal [online]. Říjen 2004 [cit. 2017-01-18]. Roč. 613, čís. 2, s. 682–699. Dostupné online. arXiv:astro-ph/0407299. DOI:10.1086/423269. Bibcode:2004ApJ...613..682P. (anglicky) 
  6. ↑ a b HROMADOVÁ, Miroslava. Černá díra jako kaleidoskop barev [online]. 2006-08-20 [cit. 2017-01-18]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b SCHMIDT, Maarten. 3C 273 : A Star-Like Object with Large Red-Shift. S. 1040. Nature [online]. Březen 1963 [cit. 2017-01-18]. Roč. 197, čís. 4872, s. 1040. Dostupné online. DOI:10.1038/1971040a0. Bibcode:1963Natur.197.1040S. (anglicky) 
  8. ↑ HAZARD, C.; MACKEY, M. B.; SHIMMINS, A. J. Investigation of the Radio Source 3C273 by the method of Lunar Occultations. S. 1037. Nature [online]. Březen 1963 [cit. 2017-01-19]. Roč. 197, čís. 4872, s. 1037. Dostupné online. DOI:10.1038/1971037a0. Bibcode:1963Natur.197.1037H. (anglicky) 
  9. ↑ OKE, J. B. Absolute Energy Distribution in the Optical Spectrum of 3C 273. S. 1037. Nature [online]. Březen 1963 [cit. 2017-01-19]. Roč. 197, čís. 4872, s. 1037. Dostupné online. DOI:10.1038/1971040b0. Bibcode:1963Natur.197.1040O. (anglicky) 
  10. ↑ BAHCALL, John N.; KIRHAKOS, Sofia; SAXE, David H., et al. Hubble Space Telescope Images of a Sample of 20 Nearby Luminous Quasars. S. 642–658. Astrophysical Journal [online]. 1997 [cit. 2017-01-19]. Roč. 479, čís. 2, s. 642–658. Dostupné online. arXiv:astro-ph/9611163. DOI:10.1086/303926. Bibcode:1997ApJ...479..642B. (anglicky) 
  11. ↑ International Earth Rotation & Reference Systems Service. Definition of ICRS Axes [online]. [cit. 2017-01-19]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Black Hole Spills Kaleidoscope of Color.jpg
This new false-colored image from NASA's Hubble, Chandra and Spitzer space telescopes shows a giant jet of particles that has been shot out from the vicinity of a type of supermassive black hole called a quasar. The jet is enormous, stretching across more than 100,000 light-years of space a size comparable to our own Milky Way galaxy!

Quasars are among the brightest objects in the universe. They consist of supermassive black holes surrounded by turbulent material, which is being heated up as it is dragged toward the black hole. This hot material glows brilliantly, and some of it gets blown off into space in the form of powerful jets.

The jet pictured here is streaming out from the first known quasar, called 3C273, discovered in 1963. A kaleidoscope of colors represents the jet's assorted light waves. X-rays, the highest-energy light in the image, are shown at the far left in blue (the black hole itself is well to the left of the image). The X-rays were captured by Chandra. As you move from left to right, the light diminishes in energy, and wavelengths increase in size. Visible light recorded by Hubble is displayed in green, while infrared light caught by Spitzer is red. Areas where visible and infrared light overlap appear yellow.
Best image of bright quasar 3C 273.jpg
(c) ESA/Hubble, CC BY 4.0
This image from Hubble’s Wide Field and Planetary Camera 2 (WFPC2) is likely the best of ancient and brilliant quasar 3C 273, which resides in a giant elliptical galaxy in the constellation of Virgo (The Virgin). Its light has taken some 2.5 billion years to reach us. Despite this great distance, it is still one of the closest quasars to our home. It was the first quasar ever to be identified, and was discovered in the early 1960s by astronomer Allan Sandage.

The term quasar is an abbreviation of the phrase “quasi-stellar radio source”, as they appear to be star-like on the sky. In fact, quasars are the intensely powerful centres of distant, active galaxies, powered by a huge disc of particles surrounding a supermassive black hole. As material from this disc falls inwards, some quasars — including 3C 273 — have been observed to fire off super-fast jets into the surrounding space. In this picture, one of these jets appears as a cloudy streak, measuring some 200 000 light-years in length.

Quasars are capable of emitting hundreds or even thousands of times the entire energy output of our galaxy, making them some of the most luminous and energetic objects in the entire Universe. Of these very bright objects, 3C 273 is the brightest in our skies. If it was located 30 light-years from our own planet — roughly seven times the distance between Earth and Proxima Centauri, the nearest star to us after the Sun — it would still appear as bright as the Sun in the sky.

WFPC2 was installed on Hubble during shuttle mission STS-125. It is the size of a small piano and was capable of seeing images in the visible, near-ultraviolet, and near-infrared parts of the spectrum.