6. politbyro ústředního výboru Komunistické strany Číny

6. politbyro Ústředního výboru Komunistické strany Číny (čínsky v českém přepisu Čung-kuo Kung-čchan-tang ti-wu-ťie Čung-jang Čeng-č’-ťü, pchin-jinem Zhōngguó Gòngchǎndǎng dìwǔjiè Zhōngyāng Zhèngzhìjú, znaky 中国共产党第五届中央政治局) bylo v letech 1928–1945 skupinou členů ústředního výboru Komunistické strany Číny, která tvořila užší vedení Komunistické strany Číny. Několik nejvýznamnějších členů politbyra tvořilo nejužší vedení, takzvaný stálý výbor, resp. od roku 1934 ústřední sekretariát.

Šesté politbyro bylo zvoleno 18. července 1928 v Nikolském u Moskvy na prvním zasedání 6. ústředního výboru zvoleného na závěr VI. sjezdu KS Číny. Skládalo se z čtrnácti osob, sedmi členů a sedmi kandidátů. Jeho stálý výbor měl pět členů a tři kandidáty. Později se složení politbyra opakovaně měnilo.

Funkční období politbyra trvalo do VII. sjezdu KS Číny, který se sešel v dubnu/červnu 1945, prakticky trvalo pouze do zahájení 7. zasedání ÚV v květnu 1944, kdy bylo nahrazeno předsednictvem sedmého zasedání.

Složení

Po prvním zasedání ÚV v červenci 1928

Politbyro zvolené na prvním zasedání ÚV v červenci 1928:

Čchü Čchiou-paj a Čang Kuo-tchao a nemocný Su Čao-čeng zůstali i po VI. sjezdu v Moskvě, kde zastupovali KS Číny ve vedení Kominterny.

Po zasedání politbyra v listopadu 1928

Na zasedání politbyra v listopadu 1928 byli převedeni z kandidátů na členy Li Li-san, Jang Jin a Pcheng Pchaj, odvolán Cchaj Che-sen, do stálého výboru jmenován Li Li-san a Jang Jin.[1] Politbyro pak mělo složení:

V Moskvě v Kominterně zastupovali KS Číny Čang Kuo-tchao, Čchü Čchiou-paj a Su Čao-čeng. Poslední se v lednu 1929 vrátil do Číny, ale už v únoru 1929 zemřel v Šanghaji. V březnu 1930 odjel ze Šanghaje do Moskvy Čou En-laj, který se, společně s Čchü Čchiou-pajem, v srpnu 1930 vrátil ze Sovětského svazu do Šanghaje.

Po třetím zasedání ÚV v září 1930

Na třetím zasedání ÚV v září 1930 byl Kuan Siang-jing převeden z kandidátů na členy, Wen Jü-čcheng, Li Wej-chan, Ku Šun-čang a Mao Ce-tung zvoleni kandidáty, Li Li-san odvolán ze stálého výboru.[1] Politbyro pak mělo složení:

V Moskvě v Kominterně zastupoval KS Číny Čang Kuo-tchao, na přelomu listopadu a prosince 1930 do Moskvy odjel Li Li-san. U sovětu v Ťiang-si působil Mao Ce-tung a od konce prosince 1930 i Siang Jing.

Po čtvrtém zasedání ÚV v lednu 1931

Na čtvrtém zasedání ÚV v lednu 1931 byli odvoláni Li Li-san, Čchü Čchiou-paj a Li Wej-chan, převedeni z kandidátů na členy Lu Fu-tchan a Sü Si-ken, zvoleni členy politbyra Čchen Jü, Žen Pi-š’ a Wang Ming, převeden z členů na kandidáta Kuan Siang-jing, zvoleni kandidáty Wang Kche-čchüan a Liou Šao-čchi, do stálého výboru přidán Čang Kuo-tchao a tři kandidáti (Sü Si-ken, Čchen Jü, Lu Fu-tchan).[1] Politbyro pak mělo složení:

Řada členů a kandidátů politbyra působila mimo Šanghaj, a sice: Čang Kuo-tchao pracoval v Moskvě, do Šanghaje přijel koncem ledna 1931, od dubna 1931 působil v sovětu E-Jü-Wan, resp. 4. frontu (roku 1932 se přesunul do S’-čchuanu). Do Moskvy odjel v červnu 1931 Čchen Jü, v říjnu 1931 Wang Ming. U sovětu v Ťiang-si působili Siang Jing a Mao Ce-tung, od dubna 1931 Žen Pi-š’ (od května 1933 u sovětu v západním Ťiang-si/Chu-nanu), od prosince 1931 Čou En-laj. Sü Si-ken pracoval od dubna 1931 u sovětu Siang-E-si v západním Chu-nanu, později se vrátil do Šanghaje (a byl zatčen). Kuan Siang-jing byl od 1931/2 u sovětu na severu Chu-nanu.

Prozatímní politbyro sestavené v září 1931

V září 1931 v Šanghaji zůstali z členů politbyra pouze Wang Ming, který vzápětí (v říjnu) odjel do Moskvy a Lu Fu-tchan. Po dohodě s představiteli Kominterny bylo proto sestaveno prozatímní vedení strany.

Prozatímní politbyro sestavené v září 1931:[1]

I prozatímní politbyro se v Šanghaji dlouho neudrželo, jeho členové byli buď zatčeni, nebo odešli z města: k sovětu v Ťiang-si dorazili koncem roku 1932 Liou Šao-čchi, v lednu 1933 Čchin Pang-sien, Čang Wen-tchien a Čchen Jün. Kchang Šeng od července 1933 pracoval v Moskvě. Po příchodu Čchin Pang-siena, Čang Wen-tchiena a Čchen Jüna do Ťiang-si v lednu 1933 se dosavadní ústřední byro centrální sovětské oblasti (které řídilo stranu v sovětu v Ťiang-si ve složení Čou En-laj – tajemník byra, Siang Jing, Mao Ce-tung, Žen Pi-š’, Wang Ťia-siang, Ku Cuo-lin, Teng Fa a Ču Te) spojilo s příchozími členy prozatímního politbyra do centrálního byra ÚV, které se stalo vrcholným stranickým orgánem.

Po pátém zasedání ÚV v lednu 1934

Na pátém zasedání ÚV v lednu 1934 byli (znovu)zvoleni členy politbyra Čchen Jün, Čchin Pang-sien, Čang Wen-tchien, Kchang Šeng, Mao Ce-tung a Ku Cuo-lin, kandidáty Ču Te, Teng Fa, Kchaj Feng,[1] a Wang Ťia-siang.[3][pozn. 2] Namísto stálého výboru politbyra byl zvolen sekretariát ÚV (Čchin Pang-sien, Čou En-laj, Čang Wen-tchien, Siang Jing a patrně i Čchen Jün).[pozn. 3] Politbyro pak mělo složení:

Přitom většina členů a kandidátů politbyra zprvu působila v Ťiang-si, pak se na Dlouhém pochodu s 1. frontem přesunula na severozápad do pohraniční oblast Šen-si-Kan-su-Ning-sia. Mimo ústřední skupinu se nacházeli: od října 1934 Siang Jing (po odchodu většiny politbyra na Dlouhý pochod zůstal v Ťiang-si), Čang Kuo-tchao u 4. frontu (samostatně do června 1935 a v září 1935 – září 1936), Žen Pi-š’ a Kuan Siang-jing (oba u sovětu v západním Ťiang-si/Chu-nanu, pak u 2. frontu na Dlouhém pochodu do října 1936), v Moskvě Wang Ming a Kchang Šeng.

Po lednu 1934 ale před lednem 1935 byl převeden z kandidátů na členy Ču Te.[1] Na zasedání politbyra (konference v Cun-i) v lednu 1935 byl jmenován členem sekretariátu Mao Ce-tung.[9][pozn. 4] V únoru 1935 byl na zasedání politbyra Čang Wen-tchien pověřen celkovým řízením politbyra místo Čchin Pang-siena a Wang Ťia-siang byl převeden mezi členy politbyra[9] a sekretariátu. V červnu 1935 skupinu členů politbyra u 1. frontu opustil Čchen Jün poslaný do Šanghaje, odtud odjel do Moskvy.

Na zasedání politbyra v srpnu 1935 byli jmenováni členy politbyra Čchen Čchang-chao a Čou Čchun-čchüan,[1] v roztržce mezi Čang Kuo-tchaem a ostatními členy politbyra v září 1935 se postavili na stranu Čanga a v politbyru pak nepracovali.

Na zasedání politbyra v lednu 1936 byli jmenováni členy politbyra Pcheng Te-chuaj a Lin Jü-jing,[1] Pcheng Te-chuaj členem politbyra zůstal, Lin Jü-jing v politbyru pracoval pouze roku 1936.

Mezi lednem 1934 a prosincem 1937 byl převeden z kandidátů na členy Teng Fa.[1]

V dubnu 1936 do Moskvy odjel Teng Fa a zůstal v ní do září 1937, poté do roku 1939 působil jako představitel komunistů v Urumči. V únoru 1937 do Moskvy odjel Wang Ťia-siang. V listopadu 1937 se ze Sovětského svazu do pohraniční oblasti Šen-si-Kan-su-Ning-sia vrátili Wang Ming, Čchen Jün a Kchang Šeng.

Po zasedání politbyra v prosinci 1937

V prosinci 1937 proběhlo zasedání politbyra, pak mělo sestavu:

V březnu 1938 do Moskvy odjel Žen Pi-š’, v srpnu 1938 se ze Sovětského svazu vrátil Wang Ťia-siang a vrátil se k práci v politbyru a sekretariátu,[14] v srpnu 1939 do Moskvy odjel Čou En-laj, společně se Žen Pi-š’im se vrátili v březnu 1940.

Po šestém zasedání ÚV v září–listopadu 1938

V listopadu 1938 na šestém zasedání ÚV neproběhly změny ve vedení.[15] Čang Wen-tchien se vzdal řízení politbyra a sekretariátu, které přešlo na Mao Ce-tunga. Od března 1940 byl členem sekretariátu i Žen Pi-š’.

V srpnu 1941 byla zřízena pracovní konference sekretariátu ve složení Mao Ce-tung, Žen Pi-š’, Wang Ťia-siang, Wang Ming, Čang Wen-tchien, Čchen Jün a Kchaj Feng, přičemž pro první tři byla účast na zasedáních konference (dvakrát týdně) povinná.[12] Nicméně Wang Ming a Čang Wen-tchien byli záhy odstraněni od práce v konferenci.

V březnu 1943 byl politbyrem jmenován nový sekretariát ve složení Mao Ce-tung (předseda sekretariátu a politbyra), Liou Šao-čchi, Žen Pi-š’.[1]

Během sedmého zasedání ÚV od května 1944

Od května 1944 do dubna 1945 probíhala jednání sedmého zasedání ústředního výboru, během tohoto období pravomoci politbyra a sekretariátu převzalo předsednictvo sedmého zasedání ÚV ve složení Mao Ce-tung, Ču Te, Liou Šao-čchi, Žen Pi-š’ a Čou En-laj.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Kampen v Mao Zedong, Zhou Enlai and the Evolution of the Chinese Communist Leadership uvádí pouze prvních šest bez Liou Šao-čchiho, Chuang Pchinga a Wang Čchung-žena.[2]
  2. ↑ Ale podle online verze Žen-min ž’-pao byl Wang Ťia-siang od ledna 1934 do roku 1945 členem politbyra.[1]
  3. ↑ Ve složení sekretariátu se historikové rozcházejí. Tony Saich v The Rise to Power of the Chinese Communist Party. Documents and Analysis uvádí k létu 1934 sekretariát Čchin Pang-sien, Čou En-laj, Čang Wen-tchien, Siang Jing a Čchen Jün.[4] Německý historik Kampen v Mao Zedong, Zhou Enlai and the Evolution of the Chinese Communist Leadership vynechává Siang Jinga a přidává Wang Minga a Čang Kuo-tchaoa.[5] Nicméně Wang Ming žil v letech 1931–1937 v Moskvě, práce sekretariátu se proto nemohl účastnit, Čang Kuo-tchao pak od roku 1931 působil v sovětské oblasti E-jü-wan a u 4. frontu a do setkání 4. frontu s vedením strany se také nemohl podílet na jednání sekretariátu. Hu Angang v China’s Collective Presidency a Gao Hua v How the Red Sun Rose. The Origin and Development of the Yanan Rectification Movement, 1930-1945 vynechávají Čchen Jüna.[6][7] Sedmičlenný sekretariát (Čchin Pang-sien, Čou En-laj, Čang Wen-tchien, Siang Jing, Čchen Jün, Wang Ming a Čang Kuo-tchao) se vyskytuje na webu Žen-min ž’-pao[1] a v Mao The Real Story Alexandera Pantsova.[8]
  4. ↑ Podle německého historika Kampena (v článku The Zunyi Conference and Further Steps in Mao's Rise to Power) je pravděpodobnější, že Maovo povýšení do sekretariátu proběhlo současně s ostatními personálními změnami v politbyru a sekretariátu, tedy až počátkem února 1935.[9]
  5. ↑ Na zasedání politbyra byl vybrán přípravný výbor VII. sjezdu strany. Výbor měl 25 členů, jeho předsedou byl zvolen Mao Ce-tung, Wang Ming generálním sekretářem; Mao, Wang, Čang Wen-tchien, Čchen Jün a Kchang Šeng tvořili pětičlenný sekretariát výboru.[10]
  6. ↑ Např. Shum Kui-kwong v The Chinese Communists road to power. The Anti-Japanese National United Front, 1935-1945. Do sekretariátu počítá Ču Teho místo Siang Jinga, ostatních osm má stejné.[13]

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q 人民网 (www.people.com.cn). 第六届中央委员会（1928年7月—1945年6月） [online]. 人民网 (www.people.com.cn), 1997–2006 [cit. 2020-06-08]. Dostupné online. (čínsky) 
  2. ↑ KAMPEN, Thomas. Mao Zedong, Zhou Enlai and the Evolution of the Chinese Communist Leadership. Copenhagen, Denmark: NIAS Press, 2000. ISBN 8787062763. S. 47. (anglicky) [Dále jen Kampen (2000)]. 
  3. ↑ Kampen (2000) s. 73.
  4. ↑ SAICH, Tony; YANG, Benjamin. The Rise to Power of the Chinese Communist Party: Documents and Analysis. Abington, Oxon: Routledge, 2015. 1500 s. ISBN 1-56324-154-4. S. 522. (anglicky) 1. vydání 1996. 
  5. ↑ Kampen (2000) s. 64.
  6. ↑ a b HU, Angang. China’s Collective Presidency. Heidelberg: Springer, 2014. Dostupné online. ISBN 978-3-642-55278-6. S. 137–138. (anglicky) 
  7. ↑ GAO, Hua. How the Red Sun Rose. The Origin and Development of the Yanan Rectification Movement, 1930-1945. Hong Kong: The Chinese University of Hong Kong, 2018. ISBN 978-962-996-822-9. S. 84. (anglicky) [Dále jen Gao]. 
  8. ↑ PANTSOV, Alexander. Mao. The Real Story. New York, NY: Simon & Schuster, 2012. ISBN 978-1-4516-5447-9. S. 234. (anglicky) 
  9. ↑ a b c KAMPEN, Thomas. The Zunyi Conference and Further Steps in Mao's Rise to Power. The China Quarterly. Mar. 1989, čís. 117, s. 118–134, na s. 125. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ a b Kampen (2000) s. 90.
  11. ↑ Gao, s. 156.
  12. ↑ a b 李 [LI], 林 [Lin]. 中共中央書記處組織沿革與功能變遷 [Organizační historie a funkční změny sekretariátu ústředního výboru KS Číny] [online]. People's Daily, 2011-06-01 [cit. 2023-09-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (čínsky) 
  13. ↑ SHUM, Kui-Kwong. The Chinese Communists road to power. The Anti-Japanese National United Front, 1935-1945. 1. vyd. Hong Kong: Oxford University Press, 1988. xii + 312 s. Dostupné online. ISBN 0-19-584169-7. S. 118. (anglicky) [Dále jen Shum (1988)]. 
  14. ↑ KAMPEN, Thomas. Wang Jiaxiang, Mao Zedong and the “Triumph of Mao Zedong Thought”. Modern Asian Studies. Říjen 1986, roč. 23, čís. 4, s. 705–727, na s. 716. (anglicky) 
  15. ↑ Kampen (2000) s. 96.

Média použitá na této stránce

Flag of the Chinese Communist Party.svg
Flag of the Chinese Communist Party