Achajský kníže

Achajský kníže byl vládcem Achajského knížectví, jednoho z křižáckých států založených v Řecku po čtvrté křížové výpravě (1202–1204). Ačkoli knížectví bylo víceméně autonomní, nebylo nikdy plně nezávislým státem. Zpočátku bylo vazalským státem podřízeným latinskému Konstantinopolskému císařství, které nahradilo Byzantskou říši, a později anjouovskému Neapolskému království. Během anjouovského období knížata často v knížectví nežila. Byli reprezentováni baily, kteří vládli jejich jménem.

Knížectví bylo jedním z nejdéle trvajících latinských států v Řecku a samotnou Latinskou říši přežilo o 171 let. Zaniklo až v roce 1432, kdy byzantský princ Tomáš Palaiologos zdědil poslední zbytky knížectví sňatkem s dcerou posledního knížete Centuriona Zaccaria. Se zánikem knížectví se titul achajského knížete uvolnil. Nicméně v roce 1453 během velké morejské revolty v letech 1453–1454 Jan Asen Zaccaria, Centurionův syn z prvního manželství, knížectví obnovil. Neapolské království a Benátky ho potvrdily jako knížete, legitimního vládce knížectví od roku 1267, ačkoli v roce 1455 byl nucen odejít do exilu. Titul byl obnoven o více než dvě století později, kdy se Antonio di Tocco, potomek Tomáše Palaiologa, v roce 1642 prohlásil titulárním achajským knížetem. Sekvence titulárních knížat, která začala Antoniem di Tocco, trvala až do smrti jeho potomka Marie Maddaleny Capece Galeoty v roce 1933, poté se titul znovu uvolnil.

Seznam achajských knížat, 1205–1432/54

Dynastie Champlitte (1205–1209)

PortrétJménoNarozeníNáslednictvíObdobí vládyDélka vládySmrtReference
Vilém I.
ze Champlitte
60. léta 12. století
Dijon
Rytíř čtvrté křížové výpravy, jmenovaný soluňským králem Bonifácem I. po dobytí Peloponésu1205 – 12094 roky1209
Přirozené příčiny
[1]

Po krátkém působení ve funkci knížete dostal Vilém I. zprávu, že jeho bratr Ludvík v Burgundsku zemřel, a rozhodl se vrátit domů do Francie, aby si mohl klást nárok na rodinné pozemky. Achajské knížectví spravoval jeho starý přítel Gottfried I. Villehardouinský. Vilém I. zemřel na své cestě domů v roce 1209. Před cestou domů stanovil, že každý jeho zákonný dědic bude muset v případě jeho smrti do roka a do dne uplatnit nárok na knížectví, jinak jeho nároky propadnou. Po jeho smrti se Gottfriedovi donesla zpráva, že Vilémův bratranec, Robert z Champlitte, je na cestě do knížectví. Gottfried, který chtěl získat knížectví pro sebe, mu postavil s pomocí Benátek do cesty různé překážky, včetně zajištění toho, že musel dva měsíce čekat v Benátkách na nalodění, a než dorazil do Achaje, časové okno stanovené Vilémem tak vypršelo. Gottfried byl prohlášen za nového achajského knížete.[1]

Villehardouinští (1210–1278)

Související informace naleznete také v článku Villehardouinští.
PortrétJménoNarozeníNáslednictvíObdobí vládyDélka vládySmrtReference
Gottfried I.
Villehardouinský
asi 1169Achajský bailif pod Vilémem I., chopil se moci po smrti Viléma I.1210 – asi 1229asi 19 letasi 1229 (ve věku asi 60 let)
Přirozené příčiny
[1][2]
Gottfried II.
Villehardouinský
asi 1195Syn Gottfrieda I.asi 1229–1246asi 17 let1246 (ve věku asi 51 let)
Přirozené příčiny
[1]
(c) Classical Numismatic Group, Inc. http://www.cngcoins.com, CC BY-SA 2.5
Vilém II.
Villehardouinský
asi 1211
Kalamata
Syn Gottfrieda I.1246 – 1. května 127832 let1. května 1278 (ve věku asi 51 let)
Přirozené příčiny
[1]

Anjouovská nadvláda (1278–1396)

Anjou (1278–1289)

PortrétJménoNarozeníNáslednictvíObdobí vládyDélka vládySmrtReference
Karel I.
z Anjou
1226–1227Neapolský král. Karlova linie byla Vilémem II., který neměl žádné syny, po svatbě jeho dcery Izabely Villehardouinské s Karlovým synem Filipem Sicilským, určena jako dědičná. Filip Sicilský zemřel před Karlem, čímž se dědicem stal Karel.1. května 1278 – 7. ledna 12856 let, 8 měsíců a 7 dní7. ledna 1285 (ve věku 57–59 let)
Nemoc
[1]
Karel II.
Neapolský
1254Neapolský král a syn Karla I.7. ledna 1285 – 16. září 12894 roky, 8 měsíců a 10 dní5. května 1309 (ve věku asi 55 let)
Přirozené příčiny
[1]

Villehardouinští, Avesnesové a Savojští (1289–1307)

Související informace naleznete také v článcích Villehardouinští, Avesnesové a Savojští.
PortrétJménoNarozeníNáslednictvíObdobí vládyDélka vládySmrtReference
Izabela
Villehardouinská
1260–1263
Achajské knížectví
Dcera Viléma II. Villehardouinského. Knížectví jí a jejímu manželovi Florisi Henegavskému udělil Karel II. po jejich sňatku v roce 1289.16. září 1289 – 130718 let23. ledna 1312 (ve věku asi 49/52 let)
Přirozené příčiny
[1]
Floris
Henegavský
–(s Izabelou)–
asi 1255
Henegavsko
Manžel Izabely Villehardouinské16. září 1289 – 23. ledna 12977 let, 4 měsíce a 8 dní23. ledna 1297 (ve věku asi 42 let)
Zahynul během vojenského tažení
[1]
Filip I.
Savojský
–(s Izabelou)–
1278
Piemont
Manžel Izabely Villehardouinské, titul achajského knížete udělen Karlem II. po jejich svatbě v roce 13001300–13077 let25. září 1334 (ve věku asi 56 let)
Přirozené příčiny
[1]

V roce 1307 sebral Karel II. Izabele a Filipovi I. tituly na základě toho, že k jejich sňatku došlo bez jeho souhlasu (přestože Filipa dříve uznal) a že Filip mu odmítl pomoci v taženích proti Epirskému despotátu. Izabele a Florisovi bylo knížectví uděleno v roce 1289 pod podmínkou, že se Izabela v případě Florisovi smrti znovu nevdá bez souhlasu Karla II. a Filipovo odmítnutí mu pomoci představovalo hrubé porušení feudálního zákoníku. Izabelina nejstarší dcera, Matylda Henegavská, se možná neúspěšně pokusila získat knížectví bezprostředně po sesazení svých rodičů, ale místní šlechta, která čekala na rozkazy z Neapole, jí v tom zabránila. Místo toho, aby znovu získal Achajské knížectví pro sebe, ho Karel daroval svému oblíbenému synovi Filipovi z Taranta, který tam brzy poté dorazil a přijal přísahu věrnosti místních baronů. Aby se zajistilo, že se Izabela a Filip nepokusí získat knížectví zpět, byly jejich nároky odkoupeny a páru bylo přislíbeno hrabství Alba na břehu Fucinského jezera jako kompenzace.[1]

Anjou (1307–1313)

PortrétJménoNarozeníNáslednictvíObdobí vládyDélka vládySmrtReference
Filip II.
z Taranta
10. listopadu 1278
Neapol
Syn Karla II., titul achajského knížete mu udělil jeho otec1307 – červenec 13136 let1331–1332 (ve věku asi 53/54 let)
Přirozené příčiny
[1]

V roce 1313 se Filip II. oženil s titulární latinskou císařovnou Kateřinou z Valois, která byla až do jejich sňatku zasnoubena s vévodou Hugem V. Burgundským. Za účelem odškodnění rodu Burgundských bylo dohodnuto, že se Ludvík Burgundský, mladší bratr Huga V., ožení s Matyldou Henegavskou, nejstarší dcerou Izabely Villehardouinské, a že oběma pak bude uděleno Achajské knížectví.[1] Po svatbě se však Ludvík a Matylda zdrželi v cestě do Řecka a mezitím se knížectví zmocnil uzurpátor Ferdinand Mallorský.[1]

Barcelonští (1315–1316)

Související informace naleznete také v článku Barcelonská dynastie.
PortrétJménoNarozeníNáslednictvíObdobí vládyDélka vládySmrtReference
(c) Classical Numismatic Group, Inc. http://www.cngcoins.com, CC BY-SA 3.0
Ferdinand
Mallorský
1278
Perpignan
Oženil se s Isabelou ze Sabranu, vnučkou Viléma II. Villehardouinského. Převzal kontrolu nad knížectvím pomocí skupiny italských a aragonských žoldáků.červen/červenec 1315 – 5. července 13161 rok5. července 1316 (ve věku asi 38 let)
Zabit v bitvě u Manolady
[3]

Avesnesové a Bourboni (1316–1321)

Související informace naleznete také v článcích Avesnesové a Bourboni.
PortrétJménoNarozeníNáslednictvíObdobí vládyDélka vládySmrtReference
(c) Classical Numismatic Group, Inc. http://www.cngcoins.com, CC BY-SA 2.5
Matylda
Henegavská
29. listopadu 1293
Achajské kníežctví
Dcera Isabely Villehardouinské a Florise Henegavského, získala Achajské knížectví v roce 1313, ale kontrolu převzala až v roce 1316.5. července 1316 – 13215 let1331 (ve věku 38 let)
Přirozené příčiny
[1]
Ludvík
Burgundský
–(s Matyldou)–
1297
Burgundsko
Manžel Matyldy, knížectví spolu se svou manželkou získal od Filipa II.5. července 1316 – 2. srpna 131629 dní2. srpna 1316 (ve věku asi 19 let)
Možná otrávený
[1]

Poté, co Matylda v roce 1316 ovdověla, král Robert Neapolský rozhodl, že se v rámci plánu na opětovné navrácení knížectví rodu Anjou provdá za jeho mladšího bratra Jana z Graviny. Matylda však odmítla a protestoval také Odo IV. Burgundský, bratr a dědic Ludvíka. Matylda však byla přivedena do Neapole násilím a v roce 1318 byla nucena podstoupit svatební obřad s Janem. Stále vzdorovitá princezna byla v Avignonu předvedena před papeže Jana XXII. a tam jí bylo nařízeno, aby poslechla. I když ji nutil ke sňatku i papež, Matylda odmítla a odpověděla, že se již provdala za burgundského rytíře Huga de La Palice. Tento tajný sňatek dal Robertovi záminku k tomu, aby jí odebral její titul achajské kněžny, protože podle dohod se nesměla vdát bez jeho souhlasu. Po krátkém nuceném sňatku s Janem byla Matylda uvězněna a knížectví bylo jednoduše svěřeno přímo Janovi.

Anjou (1318–1381)

PortrétJménoNarozeníNáslednictvíObdobí vládyDélka vládySmrtReference
(c) Classical Numismatic Group, Inc. http://www.cngcoins.com, CC BY-SA 2.5
Jan
z Graviny
1294
Neapol
Krátce manžel Matyldy Henegavské proti její vůli, titul knížete mu udělil jeho bratr Robert Neapolský. Jan ve skutečnosti nedorazil do Řecka až do roku 1324, odešel v roce 1326 a nikdy se nevrátil.březen 1318 – 133315 let5. dubna 1336 (ve věku asi 42 let)
Přirozené příčiny
[1]
Kateřina
z Valois
1303Titulární latinská císařovna. Kateřina a její syn Robert získali Achajské knížectví od Jana v roce 1333 výměnou za jejich majetky v Epiru a Albánii.1333 – říjen 134613 let5. dubna 1336 (ve věku asi 33 let)
Přirozené příčiny
[1]
Robert
z Taranta
1319–1326Syn Kateřiny z Valois a Filipa II. Jan získal knížectví roku 1333 spolu se svou matkou. Po roce 1346 byl jediným vládcem, i když po smrti své matky do Achaje nikdy nevkročil.1333 – 10. září 136431 let10. září 1364 (ve věku asi 45/38 let)
Přirozené příčiny
[1]
Marie I.
Bourbonská
asi 1315
Burgundsko
Vdova po Robertu z Taranta. Po jeho smrti si ponechala titul achajské kněžny a za svého syna z předchozího manželství, Huga z Lusignanu, bojovala se zákonným nástupcem Filipem III. o titul knížete.10. září 1364 – 13706 let1387 (ve věku asi 72 let)
Přirozené příčiny
[1][4]
Hugo
z Lusignanu
–(s Marií I.)–
asi 1335Syn Marie I. a Víta z Lusignanu, syna Huga IV. Kyperského, spoluvládce během pokusu své matky získat kontrolu nad knížectvím.10. září 1364 – 13706 letNeznámá[1][4]
Filip III.
z Taranta
1329Bratr a zákonný dědic Roberta z Taranta. V roce 1370 koupil práva Marie I., čímž jejich konflikt skončil. Řecko nikdy nenavštívil.10. září 1364 – 25. listopadu 13739 let, 2 měsíce a 16 dní25. listopadu 1373 (ve věku asi 44 let)
Přirozené příčiny
[1]
(c) Berthold Werner, CC BY-SA 3.0
Johana
Neapolská
prosinec 1325
Neapol
Neapolská královna a vdova po Jakubu IV. Mallorském, vnuku Ferdinanda. Po smrti Filipa III. vyslancem achajských baronů prohlášena za achajskou kněžnu.1373–13818 let12. května 1382 (ve věku 58 let)
Uškrcená ve vězení
[1]
Oto
Brunšvický
–(s Johanou)–
1320Manžel Johany, která ho po svatbě v roce 1376 prohlásila za achajského knížete1376–13815 let1. prosince 1398 (ve věku asi 78 let)
Přirozené příčiny
[1]
Od roku 1377 do roku 1381 je Achajské knížectví de facto pod kontrolou johanitů pod vedením velmistra Juana Fernándeze de Heredia, kterým knížectví pronajali Johana a Oto.[1]

Baux (1381–1383)

PortrétJménoNarozeníNáslednictvíObdobí vládyDélka vládySmrtReference
Jakub
z Baux
NeznáméSynovec a nejstarší dědic Filipa III. V roce 1380 napadl knížectví s pomocí Navarrské společnosti.1380 – 17. července 13833 roky17. července 1383
Přirozené příčiny
[1]

Mezivládí (1383–1396)

Jakub z Baux zemřel bezdětný v roce 1383, takže jeho najatá armáda, Navarrská společnost, byla jedinou autoritou v Achajském knížectví. Velitelé Navarrské společnosti, Mahiot de Coquerel (do roku 1386) a Petr ze San Superana (po roce 1386) pokračovali v přetvářce, že jsou zástupci neapolských králů, nejbližších a nejsilnějších možných nárokovatelů knížectví, ale de facto byli vládci nezávislé říše.[1]

PortrétJménoNarozeníNáslednictvíObdobí vládyDélka vládySmrtReference
Karel III.
Neapolský
(formálně)
1345
Neapol
Neapolský král a vnuk Jana z Graviny. Navarrskou společností uznáván jako achajský kníže.17. července 1383 – 24. února 13862 roky, 7 měsíců a 8 dní24. února 1386 (ve věku 41 let)
Zavražděn
[1]
Ladislav
Neapolský

(formálně)

15. února 1377
Neapol
Neapolský král a syn Karla III.24. února 1386 – 139610 let6. srpna 1414 (ve věku 37 let)
Nemoc
[1]

Kromě formálních knížat uvedených výše si během této doby knížectví nárokoval/a také:[1]

  • Ludvík I. z Anjou – určený dědic Jakuba z Baux.[1]
  • vévoda Ludvík II. Bourbonský – synovec a určený dědic Marie I. Bourbonské (která vládla jako kněžna v letech 1364 až 1370).[1]
  • Amadeus Savojský – vnuk Filipa I. Savojského (který vládl jako kníže v letech 1300 až 1307).[1]
    • Ludvík Piemontský – bratr a dědic Amadea Savojského.[1]
  • Juan Fernández de Heredia, velmistr Maltézských rytířů – snažil se získat zpět knížectví pro Maltézské rytíře, nakonec uspěl při koupi nároků Marie z Blois, ačkoli prodej byl napaden Amadeem Savojským a vzdoropapež Klement VII. jej zrušil.[1]

Navarrsko-janovská dynastie (1396–1432/55)

Související informace naleznete také v článku Zaccariové.
PortrétJménoNarozeníNáslednictvíObdobí vládyDélka vládySmrtReference
Petr
ze San Superana
NeznáméVelitel Navarrské společnosti, Ladislav Neapolský mu v roce 1396 udělil titul „dědičný achajský kníže“1396–14026 let1402
Přirozené příčiny
[1]
Marie II.
Zaccaria
NeznáméVdova po Petrovi, regentka jeho malého syna1402–14042 rokyNeznámá[1][4][5]
Centurion
Zaccaria
NeznáméSynovec Marie, Ladislav Neapolský ho potvrdil ve funkci knížete poté, co převzal kontrolu od Marie1404–143228 let1432
Přirozené příčiny
[1][6]
Jan Asen Zaccaria (Centurion III.)[7]NeznáméSyn Centuriona II., potvrzený jako kníže králem Alfonsem Neapolským, uznaný Benátkami[7] poté, co byl během velkého morejského povstání v roce 1453 prohlášen za achajského knížete.1453–14542 roky1469
Přirozené příčiny
[8]

Časová osa

Centurion II. ZaccariaMarie II. ZaccariaPedro de San SuperanoLadislav I. NeapolskýKarel III. NeapolskýJakub z BauxOto Brunšvicko-GrubenhagenskýJohana I. NeapolskáFilip II. z TarantaMarie Bourbonská (1315–1387)Robert z TarantaKateřina z Valois (1346)Jan z DurazzaLudvík Burgundský (1297–1316)Matylda HenegavskáFerdinand MallorskýFilip I. TarantskýFilip I. PiemontskýFloris HenegavskýIzabela VillehardouinskáKarel II. NeapolskýKarel I. z AnjouVilém VillehardouinskýGottfried II. VillehardouinskýGottfried I. VillehardouinskýVilém ze ChamplitteVillehardouinštíVillehardouinští

Pozdější nárokovatelé

Portrét Tomáše Palaiologa, který v roce 1432 zdědil území Centuriona Zaccaria

Po smrti Centuriona Zaccaria v roce 1432 zdědil jeho území morejský despota Tomáš Palaiologos, který se oženil s jeho dcerou a dědičkou Kateřinou Zaccariovou.[1][6] Přestože Tomáš takto ovládal části Peloponésu, včetně celého Centurionova bývalého území, a titul zdědil po sňatku s Kateřinou, nepoužíval jej a Achajské knížectví zaniklo.[1][6] Někteří moderní historici považují Tomáše Palaiologa za achajského knížete v letech 1432 až 1460, ačkoli to je pro něj spíše moderní historiografické označení. Jeho dědictví nezůstalo zcela nenapadeno.

Linie Jana Asena Zaccarii

V roce 1453 Jan Asen Zaccaria, syn Centuriona z jeho prvního manželství se ženou z klanu Palaiologos Asen,[9] získal titul svého otce a vyhlásil Tomášovi a jeho bratru Demetriovi válku. Na rozdíl od Tomáše byl Jan potvrzen jako legitimní kníže králem Alfonsem Neapolským a také Benátkami.[7] Uznání ze strany Neapole mělo velký význam vzhledem k tomu, že neapolská koruna byla od smlouvy z Viterba, která byla podepsána v roce 1267 mezi Karlem I. z Anjou a Vilémem II. Villehardouinským, nadřazena Achajskému knížectví a jako jediná měla pravomoc legitimně jmenovat knížete. Byla to také Neapol a král Ladislav, kdo potvrdil Centuriona II., otce Jana, jako knížete roku 1404 a zbavil Marii Zaccarii jejího titulu vládnoucí kněžny.[10] Tomáš a jeho turečtí spojenci však zvítězili. Jan se ukryl nejprve v benátském Modonu, později v Itálii. Tam byl papežstvím nadále považován za legitimního achajského knížete. Papežové nabídli Janovi – domino Johanni Zaccarie olim Amoree principi – symbolickou penzi ve výši dvaceti zlatých měsíčně. Jan byl také Janovem uznán jako titulární morejský kníže. Městu nabídl vzácný relikviář, takzvaný Zaccariův kříž.[11]

Podvodní pretendenti

Někteří podvodní pretendenti byzantského původu si historicky tuto pozici nárokovali. Mimo jiné si od konce 15. století do roku 1530 albánský exulant Costantino Arianiti nárokoval titul „achajský vévoda“. Později v 16. století si tento titul nárokoval Giovanni Demetrio Angeli (1499–1571), člen rodiny Angelo Flavio Comneno, která tvrdila, že jsou potomky byzantské dynastie Angelovců.[12]

Titulární achajská knížata, 1642–1933

Dne 4. listopadu 1642 potvrdil Filip IV. Španělský prostřednictvím královského diplomu právo Antonia di Tocco užívat titul titulárního achajského knížete,[13] i když Španělské království historicky nemělo v rámci knížectví žádná legitimní feudální práva na potvrzování jeho vládců, což bylo právo vyhrazené pouze královské rodině v Neapoli. Ačkoli jeho předkové tento titul nepoužívali déle než dvě stě let, Antonio na něj měl legitimní nárok, protože byl v ženské linii potomkem Tomáše Palaiologa a Kateřiny Zaccariové.[1] Poslední plně doložení potomci Tomáše Palaiologa po mužské linii vymřeli na počátku 16. století. Členi rodiny Tocců byli potomky jeho nejstarší dcery Heleny Palaiologovny.

Toccové (1642–1884)

Související informace naleznete také v článku Toccové.
PortrétJménoNarozeníNáslednictvíObdobí vládyDélka vládySmrtReference
Antonio
di Tocco
16. srpna 1618
Neapol
Pra-pra-pra-pra-pra-pravnuk Centuriona4. listopadu 1642 – 5. března 167835 let, 4 měsíce a 1 den5. března 1678 (ve věku 59 let)
Přirozené příčiny
[1][13]
Carlo Antonio
di Tocco
15. března 1668
Neapol
Vnuk Antonia di Tocco5. března 1678 – 31. ledna 170122 let, 10 měsíců a 26 dní31. ledna 1701 (ve věku 33 let)
Přirozené příčiny
[13]
Leonardo
di Tocco Cantelmo Stuart
1. ledna 1698
Montemiletto
Syn Carla Antonia di Tocco31. ledna 1701 – 31. března 177675 let a 2 měsíce31. března 1776 (ve věku 78 let)
Přirozené příčiny
[13]
Restaino
di Tocco Cantelmo Stuart
6. srpna 1730
Montemiletto
Syn Leonarda di Tocco Cantelmo Stuart10. dubna 1776 – 21. února 179619 let, 10 měsíců a 11 dní21. února 1796 (ve věku 65 let)
Přirozené příčiny
[13]
Carlo
di Tocco Cantelmo Stuart
7. března 1756
Neapol
Syn Restaina di Tocco Cantelmo Stuart21. února 1796 – 19. července 182327 let, 4 měsíce a 28 dní19. července 1823 (ve věku 67 let)
Přirozené příčiny
[13]
Francesco
di Tocco Cantelmo Stuart
18. listopadu 1790
Neapol
Syn Carla di Tocco Cantelmo Stuart19. července 1823 – 16. dubna 187753 let, 8 měsíce a 28 dní16. dubna 1877 (ve věku 86 let)
Přirozené příčiny
[13]
Carlo
di Tocco Cantelmo Stuart
4. dubna 1827
Neapol
Syn Francesca di Tocco Cantelmo Stuart16. dubna 1877 – 24. března 18846 let, 11 měsíců a 8 dní24. března 1884 (ve věku 56 let)
Přirozené příčiny
[13]

Capece Galeota (1889–1933)

PortrétJménoNarozeníNáslednictvíObdobí vládyDélka vládySmrtReference
Carlo
Capece Galeota
17. února 1824
Neapol
Vnuk Carla di Tocco Cantelmo Stuart (1756–1823)8. března 1889 – 14. srpna 190819 let, 5 měsíců a 6 dní14. srpna 1908 (ve věku 84 let)
Přirozené příčiny
[13]
Maria Maddalena
Capece Galeota
11. prosince 1859
Neapol
Dcera Carla Capece Galeota14. srpna 1908 – 6. dubna 193324 let, 7 měsíců a 23 dní6. dubna 1933 (ve věku 73 let)
Přirozené příčiny

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Prince of Achaea na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq MILLER, William. The Latins in the Levant, a history of Frankish Greece (1204-1566). [s.l.]: Cambridge, Speculum Historiale; New York, Barnes & Noble, 1908. 712 s. Dostupné online. OCLC 1106830090 S. 37, 49–50, 60–62, 97, 146–147, 177, 196, 201, 204, 210, 251–252, 256–258, 260–261, 285–289, 307–308, 310, 317–319, 345, 348, 368, 488–489, 651. 
  2. ‎Volume II: The later Crusades, 1189-1311 - UWDC - UW-Madison Libraries. search.library.wisc.edu [online]. [cit. 2024-02-26]. Dostupné online. 
  3. BONTAS, Andrei. A denier tournois from the usurpation of Infante Ferdinand de Majorca in Morea. Academia. 2016, s. 2. Dostupné online [cit. 2024-02-26]. 
  4. a b c WILBERG, Max. Regenten-Tabellen. [s.l.]: Frankfurt a.Oder, Beholtz, 1906. 360 s. Dostupné online. OCLC 1052539418 S. 16. 
  5. ‎Volume III: The fourteenth and fifteenth centuries - UWDC - UW-Madison Libraries. search.library.wisc.edu [online]. [cit. 2024-02-26]. Dostupné online. 
  6. a b c NICOL, Donald MacGillivray. The Immortal Emperor: The Life and Legend of Constantine Palaiologos, Last Emperor of the Romans. Cambridge: Cambridge University Press, 1992. Dostupné online. ISBN 978-0511583698. S. 12. (anglicky) 
  7. a b c KENNETH, Setton. A History of the Crusades, The Fourteenth And Fifteenth Centuries. [s.l.]: The University of Wisconsin Press, 1975. S. 165. (anglicky) 
  8. HABERSTUMPF, Walter. Dinastie europee nel Mediterraneo orientale. Torino: Scriptorium, 1995. S. 240. (italsky) 
  9. STURDZA, Mihail Dimitri. Grandes familles de Grèce: d'Albanie et de Constantinople. [s.l.]: [s.n.], 1999. S. 373. (francouzsky) 
  10. DOUROU-ILIOPOULOU, Maria. Angevins and Aragonese in the Mediterranean. Athény: Herodotus, 2019. ISBN 978-960-485-325-0. S. 167. (gr) 
  11. HAMILTON, Bernard. Crusaders, Cathars and the Holy Places. [s.l.]: Routledge, 2018. (anglicky) 
  12. TORELLI, Tommaso. Armamentarii historico-legalis ordinum equestrium et militarium in codices tripertiti... opera, et studio Thomae Aloysii Silvii Torelli.... [s.l.]: typis Antonii Barbiani 876 s. Dostupné online. (latinsky) Google-Books-ID: Bg_tynChzWEC. 
  13. a b c d e f g h i SHAMÀ, Davide. I di Tocco, Sovrani dell'Epiro e di Leucade. Studio storico-genealogico. Notiziario dell'Associazione Nobiliare Regionale Veneta. 2013-01-01, s. 52–54, 57–60, 62–64, 71–74. Dostupné online [cit. 2024-02-26]. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Ferdinand of Majorca tournois.jpg
(c) Classical Numismatic Group, Inc. http://www.cngcoins.com, CC BY-SA 3.0

Crusades. Frankish Possessions in Greece. Achaea. Ferdinand of Majorca, Pretender. 1315-1316.

BI Denier Tournois (19mm, 0.74 g, 3h).
Cross pattée
Châtel tournois; to left, annulet.
Metcalf, Crusades, 987-992; CCS 31b.
John of Gravina coin.png
(c) Classical Numismatic Group, Inc. http://www.cngcoins.com, CC BY-SA 2.5
CRUSADERS, Principality of Achaea. Jean de Gravina. 1322-1333. BI Denier (19mm, 0.70 g, 3h). Corinth(?) mint. Cross pattée / Châtel tournois; pellets flanking. Metcalf, Crusades –; CCS 46. VF, toned.
Matilda of Hainaut coin.png
(c) Classical Numismatic Group, Inc. http://www.cngcoins.com, CC BY-SA 2.5
CRUSADERS, Principality of Achaea. Mathilde de Hainaut. 1316-1321. BI Denier (18mm, 0.87 g, 6h). Type MA1b. Glarentza mint. +mAhAVTA RACh, cross pattée / +DE CLARENCIA, chateau tournois; annulet to left, below, plant flanked by pellets. Metcalf, Crusades 1003; CCS 36. VF, Very rare.
Louis of Burgundy.jpg
Seal of Louis of Burgundy
Robert of Taranto.jpg
Seal of Robert of Taranto
Carlo Capece Galeota.png
Photographic portrait of Carlo Capece Galeota, Duke of Regina and titular Prince of Achaea.
William II of Achaea coin.png
(c) Classical Numismatic Group, Inc. http://www.cngcoins.com, CC BY-SA 2.5
CRUSADERS, Principality of Achaea. Guillaume II de Villehardouin. 1246-1278. BI Denier (18mm, 1.06 g, 3h). Corinth? mint. + : G : PRINCE ACh, cross pattée / + V CLARENTIA D, chateau tournois. Tzamalis GV 224; Metcalf, Crusades 940-1; CCS 10a. Good VF.
Isabella of Villehardouin.jpg
Seal of Isabella of Villehardouin
Catherine of Courtenay.jpg
Autor: Meluzína, Licence: CC BY-SA 4.0
Catherine of Valois–Courtenay
Thomas Palaiologos2.jpg
Despot Thomas, detail Pintoriccio fresco of Pius II at Ancona, Italy c. 1471 Piccolomini Library of Siena Cathedral
Filippo-dangio.jpg
Felipe I de Tarento en la batalla de Montecatini (1315).
Philip I of Piedmont.jpg
Seal of Philip I of Piedmont
14-Carlo-III-di-Tocco-Cantelmo-Stuart-1827-1888.png
Drawing of Carlo di Tocco (1827-1884), last member of the Tocco family
Ritratto di Restaino di Tocco Cantelmo Stuart.jpg
Ritratto di Restaino di Tocco Cantelmo Stuart
Charles 2 of Naples.jpg
Karel II. Neapolský
Florent of Hainaut.jpg
Seal of Florent of Hainaut
Ritratto di Leonardo di Tocco Cantelmo Stuart.jpg
Ritratto di Leonardo di Tocco Cantelmo Stuart
Giovanna I di Napoli - Niccolò di Tommaso (1360 circa).jpg
(c) Berthold Werner, CC BY-SA 3.0
Capri, Certosa di San Giacomo