Ad acta (román)

Ad acta je román spisovatele Patrika Ouředníka z roku 2006, který má na první pohled všechny znaky detektivního příběhu. Je zde řeč o zločinech, je zde vyšetřovatel i podezřelý. Dvěma hlavními postavami jsou misantropický důchodce Viktor Dyk a maigretovsky pojatý inspektor Vilém Lebeda. Ten má na starosti několik případů včetně jednoho znásilnění, dvou žhářských pokusů v místním Klubu důchodců a vraždy v pražském baru. Soukromě se také zabývá čtyřicet let starou, nikdy neobjasněnou vraždou, do které je možná zapleten Viktor Dyk. V paralelních příbězích vystupují další postavy, důchodci, s nimiž se Viktor Dyk setkává v městském parku, Lebedovi podřízení, ale také Dykův syn a řada jiných podružnějších postav. Ale může-li čtenář v závěru knihy vydedukovat, kdo je pachatelem znásilnění, ostatní případy zůstávají nevyřešené, nebo přesněji řečeno, jak píše ve své recenzi Claire Wilcoxová,^[1] "detektiv vyřeší případ, ale čtenář se nedozví jak. Řešení je poskytnuto románovým postavám, ale ne čtenáři".

Ouředník tedy využívá detektivního žánru, aby mohl „rozehrát“ své postavy a jejich příběhy, ale smysl jeho románu spočívá jinde: v odhalování duchaprázdnosti a absence mezilidské komunikace, která charakterizuje dnešní dobu. Jako i v jiných svých knihách i zde Ouředník maximálně těží z možností, které mu nabízí jazyk. V Ad acta najdeme množství "mluvného" materiálu: nikam nevedoucí dialogy důchodců, básně netalentovaného amatéra, seznamovací inzeráty, návod k údržbě bot, volební hesla, náhrobní nápisy, záznam policejního výslechu. Francouzský filozof Jean Montenot, autor obsáhlé studie, otištěné v revue Souvislosti (1/2012)^[2] a převzaté do druhého českého vydání (Volvox Globator, 2016) charakterizuje Ad acta jako "falešnou detektivku a opravdový metafyzický thriller" a dodává: "Podobně jako v knihách Bohumila Hrabala, s nímž Ouředník sdílí stylistickou svěžest, je i v Ad acta zpochybněn samotný princip ukončení a svatosvatý zákon o niterné nezbytnosti literárního díla. Stejně jako u jeho předchůdce je i u Ouředníka vše především jazykovou rešerší. /.../ Stejně citlivý jako Hrabal k směšnosti, obsažené v obrazu lidského života, a k nemotorným pokusům lidí nalézt v něm přijatelné oikumenum, Ouředník, na rozdíl od Hrabala, nevnímá lidské pinožení jako víceméně povzbudivý projev vitality, nevěří v hegelovský Aufhebung života skrze vyprávění."

Přijetí románu Ad acta českou literární kritikou bylo rozpolcené, možná i proto, že knížka je také sarkastickou kritikou současné české společnosti.

Pozitivně se vyjádřili Jan Staněk v Hostu,^[3] Radim Kopáč v Právu,^[4] Vojtěch Staněk na iLiteratuře^[5] a Ladislava Chateau v Českém rozhlase.^[6] V anketě Lidových novin o knihu roku pro ni hlasovali filozof Miroslav Petříček, šéfredaktor čtvrtletníku Aluze Jiří Hrabal, literární publicista Pavel Kotrla a redaktorka Českého rozhlasu Jana Klusáková.^[7]

Kriticky reagovali Petr Fischer v Hospodářských novinách,^[8] Pavel Mandys v Týdnu^[9] a Josef Chuchma v Mladé frontě dnes^[10] (Chuchma své mínění přehodnotil u příležitosti druhého vydání^[11]).

Na rozdíl od českých kritik, přijetí Ad acta v zahraničí bylo jednohlasně pozitivní. Jak připomíná Jovanka Šotolová, málokteré české knize se dostalo takové pozornosti.^[12]

Recenze zdůrazňovaly hlavně originální pojetí, humor, ale i hloubku Ouředníkova románu o "bezvýchodnosti individuálních životů".^[13]

V předním francouzském deníku Le Monde píše Eric Chevillard: "Naštěstí se mezi spisovateli občas vyskytnou sabotéři. Ti nedbají na spisovatelský katechismus, porušují moudré předpisy a zpřevracují pravidla, jak se jim umane. To vše s radostí i zdravou zavilostí proti svazujícímu systému, který infiltroval literaturu a tím i nepřímo vše ostatní. Takovým mistrem subverze je Patrik Ouředník."^[14]

O "mistrovství subverze" hovoří také americká revue The Labyrinth of the City.^[15]

Významný americký kritik Anderson Tepper označil Ad acta za "Čekání na Godota na březích Vltavy".^[16]

Stejný obrat zvolil za název své kritiky nizozemský recenzent Adri Altink, který v Ad acta vidí "vynikající satiru" a "román o prázdnotě v mezilidské komunikaci, o marnosti naší existence, kterou se snažíme skrýt tím, že si vyprávíme příběhy".^[17]

Americký magazín Books přirovnává Ouředníka k Thomasu Pynchonovi a mluví o "fascinující směsi žánrů".

Italský kritik Alessandro Mezzena Lona píše o "absolutní svobodě tvůrce" a srovnává Ouředníka s Bohumilem Hrabalem a Raymondem Queneauem: vedle stylu je spojuje i to, že se "obracejí na čtenáře, kteří čtou, protože chtějí myslet".^[18]

Francouzská revue Lire nachází v knize "hlubokou meditaci o limitech románu".^[19]

Měsíčník Magazine littéraire ji charakterizuje jako "brilantní a zneklidňující román".^[20]

Týdeník Le Point mluví o "opravdovém literárním skvostu“.^[21]

Magazín Toute la culture dokonce zvolil za název recenze titulek "Patrik Ouředník odročuje rozsudek nad evropskou literaturou“.^[22]

• Ad acta. Kalligram, Budapest, 2009. ISBN 9788081011672
• Ad acta. Prozorec, Sofia, 2009. ISBN 9789547336407
• Case Closed. Dalkey Archive Press, Chicago, 2010. ISBN 9781564785770
• Classé sans suite. Allia, Paris, 2012. ISBN 9782844854322
• Ad acta. Dereta, Beograd, 2015. ISBN 9788664570312
• Caso irrisolto. Keller, Rovereto, 2016. ISBN 9788899911010
• Lieta ir slegta. Peter Gailis, Riga, 2016. ISBN 9789984334264
• Een afgedane zaak. Zirimiri, Amsterdam, 2017. ISBN 9789490042110
• Ad akta. Magor, Skopje, 2018.ISBN 9786082236148
• حفظت القضية Al Arabi Publishing, Qáhira, 2018. ISBN 9789773193652
• Ad acta. Vremea, Bucuresti, 2019. ISBN 9789736459221
• Ad acta. Pogranicze, Sejny, 2021. ISBN 9788364305382
• Dava kapandi. Epona, Istanbul, 2022. ISBN 9786257785778

La Cartoucherie de Vincennes, Paříž, premiéra 4. 11. 2013.

• Barbora Prudilová: Vybrané prózy Patrika Ouředníka a jejich ohlas v českém a francouzském tisku. Bakalářská práce, Masarykova univerzita v Brně, Český jazyk a literatura, 2012.

• Revue Souvislosti, č. 1, 2012. Dostupné on line.

• Dílo Ad acta ve Wikicitátech