Adam Duncan, 1. vikomt Camperdown

Admirál Adam Duncan, 1. vikomt Camperdown
Portrét z roku 1798 (John Hoppner, Národní portrétní galerie)
Narození1. července 1731
Angus
Úmrtí4. srpna 1804 (ve věku 73 let)
Northumberland
Alma materHigh School of Dundee
Povolánípolitik
OceněníNaval Gold Medal
ChoťHenrietta Dundas (od 1777)[1][2]
DětiHenry Duncan
Adamina Duncan[3][1]
unknown Duncan[3]
Mary Tufton Duncan[3]
Jane Duncan[3][1]
Henrietta Duncan[3]
… více na Wikidatech
RodičeAlexander Duncan, 3rd of Lundie[3][1] a Helen Haldane[3][1]
Funkcečlen Sněmovny lordů
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Adam Duncan, 1. vikomt Camperdown (Adam Duncan, 1st Viscount Camperdown, 1st Baron Duncan) (1. července 1731, Dundee, Skotsko – 4. srpna 1804, Cornhill-on-Tweed, Anglie) byl britský admirál[4]. U námořnictva sloužil od svých patnácti let, vyznamenal se během sedmileté války, kdy dosáhl hodnosti kapitána, poté žil řadu let v soukromí. Znovu vynikl během válek s Francií a v roce 1795 dosáhl hodnosti admirála. Aktivní službu v Royal Navy zakončil jako vrchní velitel v Severním moři (1795–1800). V závěru své kariéry proslul strategicky významným vítězstvím v bitvě u Camperduinu (11. října 1797). V této bitvě použil taktiku zopakovanou o několik let později u Trafalgaru[5]. V roce 1797 byl povýšen na vikomta a vstoupil do Sněmovny lordů. Jeho potomstvo později získalo titul hraběte a hlavní rodové sídlo ve Skotsku bylo pojmenováno podle vítězné bitvy (Campedown House).

Kariéra

Admirál Adam Duncan po bitvě u Camperduinu přebírá meč nizozemského admirála Wintera (Samuel Drummond, 1827, Národní námořní muzeum v Greenwichi)

Pocházel ze Skotska, byl mladším Alexandera Duncana (†1777), starosty v Dundee, po matce Helen byl potomkem starobylé rodiny Haldane (potomci později užívali jméno Haldane-Duncan). Studoval ve svém rodišti, v roce 1746 za války o rakouské dědictví vstoupil do královského námořnictva, po válce sloužil ve Středomoří a v severní Americe, v roce 1755 dosáhl hodnosti poručíka. V této době byl podřízeným Augusta Keppela a pod jeho velením se poté zúčastnil sedmileté války v Karibiku, bojoval v bitvě u Quiberonu a vynikl při dobytí Havany, v roce 1761 obdržel hodnost kapitána. Po sedmileté válce žil řadu let v Dundee a jeho četné žádosti o návrat do aktivní služby byly odmítány. Teprve v roce 1777, když se přiženil do významné skotské rodiny Dundasů, dostal pod velení loď Monarch. V roce 1779 byl členem válečného soudu nad Keppelem, kde vystupoval v jeho prospěch.

Socha admirála Duncana v londýnské katedrála sv. Pavla

Po Keppelově nástupu do funkce ministra námořnictva dosáhl dalšího služebního postupu a stal se velitelem lodi Blenheim, s níž se zúčastnil bojů proti Španělsku. V letech 1783–1786 velel v přístavu Portsmouth a v roce 1787 dosáhl hodnosti kontradmirála. Během války s revoluční Francií postupoval v hodnostech, byl jmenován viceadmirálem (1793) a admirálem (1795). Od roku 1795 velel spojenému britsko-ruskému loďstvu v Severním moři. Zde se musel vypořádat s námořnickou vzpouru a přes odvolané ruské posily dosáhl na podzim 1797 významného vítězství nad nizozemským loďstvem v bitvě u Camperduinu (11. října 1797)[6]. Za tuto bitvu získal v roce 1797 titul vikomta a stal se členem Sněmovny lordů[7]. Kromě toho obdržel čestné občanství v několika městech (včetně Londýna a rodného Dundee), od britské vlády dostal roční penzi ve výši 3 000 liber. Do roku 1800 zůstal vrchním velitelem v Severním moři, poté odešel do výslužby.

Rodina

V roce 1777 se oženil s Henriettou Dundasovou (1749–1832), dcerou prezidenta nejvyššího soudu ve Skotsku Sira Roberta Dundase (1685–1753) a neteří významného státníka vikomta Melvilla. Měli spolu šest dětí, dědicem titulu byl syn Robert Duncan, 2. vikomt Camperdown (1785–1859), který sloužil v armádě a v roce 1831 byl povýšen na hraběte z Camperdownu. Rodovým sídlem byl zámek Camperdown House ve Skotsku. Výstavbu zámku inicioval 1. hrabě z Camperdownu ve dvacátých letech 19. století; pozemky s původním názvem Lundie v těsném sousedství Lundie zde patřily Duncanům od roku 1682, zámek byl pojmenován podle nejslavnější bitvy Adama Duncana[8]. Rodina později užívala alianční jméno Haldane-Duncan, posledním potomkem rodu byl George Haldane-Duncan, 4. hrabě z Camperdownu (1845–1933), který žil trvale v USA[9].

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e Kindred Britain.
  2. ↑ Dostupné online. [cit. 2020-08-07]
  3. ↑ a b c d e f g Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  4. ↑ Ottův slovník naučný, díl 8.; Praha, 1894 (reprint 1997); s. 185 ISBN 80-7203-136-8
  5. ↑ ŠŤOVÍČEK, Michal: Francie proti Evropě. Války revoluční Francie 1792–1802; Praha, 2017, s. 311–312 ISBN 978-80-7557-041-3
  6. ↑ TRUCHANOVSKIJ, Vladimir: Osud admirála Nelsona; Praha, 1992; s. 111–112 ISBN 80-204-0126-1
  7. ↑ Adam Duncan, vikomt Camperdown dostupné online Archivováno 27. 11. 2017 na Wayback Machine.
  8. ↑ Admirál Adam Duncan na webu thepeerage dostupné online
  9. ↑ Rodokmen rodiny hrabat z Camperdownu dostupné online Archivováno 10. 10. 2017 na Wayback Machine.

Literatura

  • KRÁLÍČEK, Václav: Lvi na vlnách. Anatomie námořních bojů Velké Británie s Francií v letech 1789–1794 v Atlantiku; Praha, 2018, ISBN 978-80-7557-145-8
  • ŠŤOVÍČEK, Michal: Francie proti Evropě. Války revoluční Francie 1792–1802; Praha, 2017 ISBN 978-80-7557-041-3

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Adam Duncan, 1st Viscount Duncan by John Hoppner.jpg
Adam Duncan was a British admiral who defeated the Dutch fleet off Camperdown. This portrait shows him wearing the star and sash of the Russian Imperial Order of St. Alexander Nevsky, awarded to him by Tsar Paul I (1797). The gold medal is possibly that granted to him as an augmentation of honour to his paternal coat of arms: Pendant by a ribbon argent and azure from a naval crown or a gold medal thereon two figures the emblems of Victory and Britannia; Victory alighting on the prow of an antique vessel, crowning Britannia with a wreath of laurel; and below the word "Camperdown".
Admiral Duncan Receiving the Sword of the Dutch Admiral de Winter at the Battle of Camperdown, 11 October 1797 RMG BHC0506.tiff
An interpretation of Admiral Duncan receiving the surrender of the Dutch Admiral de Winter, following the Battle of Camperdown, painted 30 years after the event. Admiral Duncan countered the threat of French invasion when he defeated the Dutch fleet at Camperdown in 1797. His victory was regarded as one of the most important naval actions of its time. He was commander of the North Sea fleet blockading Holland when the Dutch fleet, commanded by Admiral de Winter, appeared. A very hard-fought action ensued with many casualties. Duncan's own ship, the 'Venerable', 74 guns, took many hits. When Duncan's flag was shot from the main topmast, he retrieved it himself and, in a famous incident, seaman Jack Crawford of Sunderland climbed up to reattach it to the shattered masthead. With de Winter's surrender, Admiral Duncan was able to claim 11 ships as prizes, from an enemy fleet of just 18.

The painting shows the quarter-deck of Duncan's flagship, 'Venerable', viewed from the port side, with Duncan, de Winter and Captain Fairfax of the 'Venerable' standing in the centre. Duncan is on the right facing left, in full-dress uniform with the sash and star of the Order of the Bath. He holds his hat in his left hand and his right hand prepares to receive de Winter's sword. Fairfax introduces de Winter to Duncan. Standing in profile to the right, de Winter is shown conceding his sword to Duncan. In the background to the left, a lieutenant holds a speaking trumpet. There is a gun crew running out a gun, and men in the mizzen shrouds and netting. The seaman pulling at a fallen flag on the anti-boarding netting may be intended to represent Jack Crawford, though Duncan's command flag at Camperdown was plain blue and the incident occurred earlier in the action. In the right foreground, a gun carriage has the ensign of the Dutch flagship 'Vrijheid', 74 guns, thrown over it.

The group watching the surrender include a sailor, drummer and a boy seaman with his back to the viewer. To their left and immediately behind Duncan is a boy in a tam o'shanter, presumably his servant. Two marine officers are on the companionway to the poop, which is crowded with people. In the background are several ships: one, the Dutch 'Hercules', 64 guns, is shown on fire. Drummond's interpretation positions the figures in highly stylized attitudes. Figures encircling the main action in the foreground resemble a frieze: limbs, backs and elbows form a rhythmic counterpoint to the static main action. In the foreground the artist intentionally arrests the eye with a still life of ropes, a hat, cannon balls and ship's equipment. The painting was exhibited at the British Institution in 1827 and is one of four similarly patriotic works competitively commissioned by the B.I. at £500 each for the Naval Gallery at Greenwich during its early years.
Adam Duncan, 1st Viscount Duncan.jpg
Autor: Andrewrabbott, Licence: CC BY-SA 3.0
Adam Duncan by Westmacott in the crypt of St. Paul's Cathedral